Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSlzami se neplatí
Autor
nezaměstnaný
Hm, nová fasáda vypadá cool, pomyslel si Marcel a přehoupl se přes nový dřevěný plot. Když tady byl naposledy, právě bylo okolo domu lešení, hlomoz, Ukrajinci, kteří na sebe pokřikovali a nadávali po svém a při tom přidělávali na zdi polyesterové zateplovací desky. Fasáda byla hotová a dům vypadal jako nový. S tou fasádou vypadal hodně luxusně. Když přelézal plot, nikdo ho neviděl, žádný soused nebyl venku. Přišel k drátěnému plotu, k němuž se přitiskl sousedův bílý foxteriér s černými fleky.
„Atýsku, ahoj, jak se máš? Dobře, viď? No jo, líbí se ti drbání, co? Komu by se nelíbilo. Ale stárneš nám, stárneš.“ Foxteriér byl asi jenom o dva roky mladší než Marcel. „Tak to už stačí, pokračování příště. Nekoukej tak, nic dneska nemám.“
Marcel ho skrz oka plotu podrbal ještě jednou. „A víš, že máš jenom suchou stravu. A já granule po kapsách netahám, tak nezírej tak načuřeně. Kdybys věděl, co se mi dneska stalo ve škole. Já mám právo bejt načuřenej. A nevolizuj mě tím svým smradlánským jazykem. Se měj, ty ksichťulíne, chlupatej,“ zamával mu Marcel na rozloučenou a šel do zadní části pozemku s okrasnými, upravenými keři, aby si sedl do zahradní houpačky pro tři osoby. Odrážel se nohama, a když se zhoupnul, vytrčil nohy do vzduchu. Houpačka pěkně skřípala. Dlouho ho to nebavilo. Vstal a šel zkusit, jestli čirou náhodou nejsou otevřené zadní francouzské dveře, vedoucí z terasy do domu. Nebyly. Vytáhl tenisák a začal si jím házet o zeď. O tu novou pěknou fasádu. Uslyšel zvuk auta, které zastavilo před domem, ale motor neustále běžel na neutrál. Potom se podle zvuku začaly otevírat vrata a auto vjelo na zahradu.
Marcel chytil tenisák, schoval ho do kapsy a šel okolo baráku dopředu k příjezdové cestě. Tam třicetiletá žena v světle modrém svetru a s vlasy uvázanými do culíku vyndávala z kufru papírové nákupní tašky. „Jindro, no tak, nerozbaluj si tu zmrzlinu teď. Nemůžeš chvíli počkat až domů? Zase upatláš sebe i auto!“ kárala svého pětiletého syna.
Žena se narovnávala, náruč plnou tašek.
„Chceš pomoc?“ zeptal se Marcel.
Žena se lekla a málem tašky upustila. „Ježíš, co...“ žena se otočila po hlase a spatřila Marcela. „To si ty, Marceli? To snad... tohle mi nedělej, tohle mi fakt nedělej. Může to se mnou seknout.“
Marcel k ní přistoupil a uchopil dvě papírové tašky. „Promiň. Ukaž, pomůžu ti.“ Marcel se ale zarazil při pohledu na její břicho. „Ty si...“
Marika přikývla. „Ano. Jsem. Skoro v sedmém měsíci. Táta ti nic neříkal?“
„Ne,“ řekl Marcel odměřeně.
Marika si povzdychla. „To je mi líto. Moc. Tak co pomůžeš mi teda?“ Marcel nastavil mechanicky ruce a nemohl odtrhnout oči od jejího břicha.
Marika si ho pohladila. „Měl by to být zase kluk.“
Marcel mlčky přikývl.
Žena byla druhá manželka jeho otce. Jmenovala se Marika a Marcel ji také tak oslovoval. Marcelovi se naposledy, když tady byl, zdálo, že má nějaké zvětšené bříško, ale táta mu neříkal, že by čekali dalšího potomka. Ostatně bylo to už docela dlouho, co byl přímo tady v tomto domě. Vzpomínky byly až příliš živé a zanechávaly v něm trpkou pachuť.
Marika byla o patnáct let mladší než jeho táta a Marcel musel chtě nechtě uznat, že je moc hezká. Ale měl k ní odměřený vztah. Nikdo se mu nemohl divit, dával jí za vinu, že mu vlastního otce ukradla. Jeho máma, která nedokázala být sama, si nakonec vzala toho nemožného řezníka, co mu teď dělal otčíma. Ten se s jeho tátou vůbec nedal srovnat.
V kuchyni, propojené s obývacím prostorem, vybalovala nákup potravin, rovnala do skříněk a do lednice. Marcel zadumaně obhlížel ty nazdobené záclonky, ubrusy, květiny a až úzkostlivou čistotu a pořádek. Vypadalo to tam jako z magazínu o bydlení. Rodinné přeslazené doupátko. Idylka. Představoval si, jak se návštěvy předhánějí v pochvalách. Všichni se pitomoučce tetelí a vykřikují v úžasu. „Podívej, miláčku, no není ta vázička rozkošná? A ten obrázeček, to je úplně jak od toho... Pikasola, nebo tak nějak. Každopádně je to tááák dojemné. A koukééééj ten svíííícínek. Marcel se mimoděk otřásl. Vnímal to velmi citlivě, iritovalo ho to, protože on byl vně tohoto rodinného okruhu. Nezvaný. Snažil si to zošklivit, ale nešlo to. Chtě nechtě se mu to líbilo. Byl by rád s tátou, byl by rád v takové funkční rodině. U nich doma to vypadalo jinak. Byl to tvrdý kontrast. Ne, že by máma neměla smysl pro pořádek, ale jednak otčím byl nepořádník k pohledání, Marcel také pro prachovku zrovna nežil a ještě k tomu ten malý byt a stísněné prostory, to vše bylo příčinou, že doma máma vedla nekonečnou válku s nepořádkem, kterou často prohrávala. „Máte novou kuchyňskou linku, že jo?“ řekl a rukou přejel po lesklém, karmínovém povrchu.
Marika přikývla.
„Musela stát prachů.“
„To... nemáš na něco chuť?“ zeptala se nervózně.
„Nemám.“
„Něco k pití, sendvič?“
„Ne,“ úsečně odpověděl Marcel.
Marika pokrčila rameny. Modlila se, aby už konečně přijel Marcelův otec. Nebylo jí příjemné, že tam Marcel byl a zíral tam na ní jako špatné svědomí. Moc dobře si uvědomovala, že pro něho je vlastně rodinný rozvraceč, snažila se, aby spolu vycházeli dobře, ale moc se jim to nedařilo. Marcel byl vůči ní uzavřený a dřív ji dával hodně najevo, že ji nemá rád. Marika se mu snažila dost dlouhou dobu nadbíhat, ale postupně rezignovala. Časem se Marcelův postoj k ní zlepšil, ale to zase ona už měla v sobě vytvořený vůči Marcelovi obranný odstup.
Mariku napadla spásná myšlenka. „Prosím tě, nemohl bys třeba odnést nahoru Jindrovi džusík? A chvilku na něho dohlédnout? Je jak z hadích ocásků. Já bych si to tady potřebovala v klidu...“ Trhavým pohybem si prohrábla vlasy a ukázala na tašky.
„Jasně. Proč ne?“
Marika si oddychla, vzala malý jablečný džus, odloupla přilepené brčko v celofánu, vyndala ho a prorazila jím celuloidovou krytku otvoru. „Tady.“
Marcel přikývl.
„Je u sebe v pokoji,“ řekla Marika.
„U sebe,“ ušklíbl se Marcel.
Marika si to včas neuvědomila, že se dotkla ožehavého tématu. Neudržela se a povzdychla si. „Já... já tě chápu.“
„Jo? Víš to jistě?“ řekl Marcel a šel pryč po schodech do prvního patra. Marika se na chvilku opřela o ledničku a vložila obličej do dlaní. Potom zavrtěla hlavou. „Chlap, co za sebou táhne stín bývalé rodiny. Já to vždycky říkala, že z toho budou jednou jenom mrzutosti,“ řekla potichu sama pro sebe.
„Nazdar bráško, nesu ti džusík. Jablečnej.“
Jindra si ho zkoumavě prohlédl a našpulil rty. „Ty nejsi můj bráška. Tak já nemůžu být zase tvůj bráška, přece. To by ti mělo být jasný.“
Marcel se musel nad tou dětskou logikou pousmát. „Ale jsem.“
„Nejsi. Mýho brášku má maminka teprve v bříšku.“
„Aha. V bříšku. Hm. Ale já jsem taky tvůj bráška. Máme stejného tátu. Copak jsi už zapomněl? No... je fakt, že už jsme se neviděli pěkně dlouho.“
„Stejného tátu?“ Jindra se zatvářil urputně. Bylo poznat, jak usilovně přemýšlí. „To jako jak?“
„Vezmi si ten džusík. Prostě tvůj táta je i můj táta. To přece víš.“
Jindra se začal usmívat Marcelově hlouposti. „Můj táta je jenom můj táta, přece. Ty truhlíku. Toho mi nikdo vzít nemůže.“
Marcel se hořce usmál. „To... to by ses divil. I může.“
Jindra se nad tou informací dlouze zamyslil, vzal si krabici s džusem, sál a podmračeně Marcela pozoroval. „Si děláš ze mě srandu?“
„Nedělám.“
Jindra začal natahovat. „Já tátu nedám.“
Marcel si uvědomil, že zašel daleko, že ten špunt tomu nerozumí a hlavně za to nemůže. „Jasně. Prokoukl jsi mě. Dělám si srandu. Hloupou srandu. Promiň. Byla to blbost. O tátu nepřijdeš. Ukaž, s čím si to hraješ?“
Jindra se uklidnil a podal mu maketu závodní formule jedna. „Ferira. Nový. Červený,“ oznamoval mu pyšně.
„Ferrari.“ Marcel uchopil auto a potěžkal ho. „Hm. Pěkný. Moc.“ Vrátil hračku Jindrovi, který si klekl a začal s ním jezdit po koberci. „Hele, jak motor vrčí. To je ale pěknej závoďák, viď? Koupil to táta. Mě. Můj táta.“
„Ale jo. Tvůj táta,“ řekl Marcel trpce.
Jindra instinktivně vycítil, že je Marcel smutný. „Chceš si se mnou hrát? Půjčím ti Feriri.“
Marcel se pousmál. „Ferrari. Nech si ho. Je tvoje. Já si budu hrát třeba...“ Marcel přistoupil k barevné skříňce a vyndal z hromady hraček starý plechový buldozer. Původně měl černé, gumové pásy, ale ty byly ty tam, stejně jako většina červených koleček bylo ulámaných. Marcel si ho smutně prohlížel. To už bylo let, kdy ho měl naposledy v rukou.
Jindra mávl pohrdavě rukou. „To je starej křáp. Už si s ním nehraju.“
„Víš, že byl kdysi můj? Stejně jako tenhle pokoj.“
Jindra vykulil oči. „To je ale přece můj pokojík. Tady spím já. Už dávno spím sám. Jsem velký,“ řekl hrdě.
Marcel vrátil pásáka bez pásů zpět a přistoupil k Jindrovi. „Jasně, že jsi velký.“
„Je to můj pokoj, že ano?“ Jindra se chtěl utvrdit. Na cestě byl slyšet vůz. Jindra se hrnul k oknu. „Jé táta přijel!“ vykřikl nadšeně a vrhl se ke dveřím. Marcel vzal zamyšleně odložený džusík a trochu z něho usrkl.
Otec si zkoumavě přeměřoval Marcela v dětském pokoji. Jindru vyexpedoval dolů ke své manželce, chtěl si s Marcelem chvíli promluvit o samotě. „Děje se něco?“
Marcel se díval na koberec. Seděl na malé Jindrově židličce a zavrtěl hlavou. Ale chvíli mu trvalo, než odpověděl. „Ne. Co by se mělo dít?“
Otec pokrčil rameny. „Tak. Napadlo mě to. Je to divný. Že ses tady tak náhle zjevil.“
„A je to moje chyba? Copak mě sem zveš?“ zeptal se Marcel útočně.
„Ale, Marceli, neříkej mi, že...“
„Jak neříkej. Když se vidíme, tak je to pořád jenom někde v McDonaldu, nebo v kině na nějaké pitomoučké veselohře, nebo se jdeme rozmočit do bazénu. Maximálně, co je v poho, když jedeme k pradědečkovi, jenže ten už zase vůbec neslyší. Ale že bychom si tady udělali pěknej večer... tady odkud si mě s mámou vyhnal!“
„Tak a prrrr! To už by stačilo! To už jsme probírali tisíckrát. Tenhle dům je po mým tátovi. Stavěli jsme ho spolu.“
„No jo. Už je to tady zase. Litanie, jak si jako malej čistil starý cihly z bouračky sekyrkou, až si měl na rukou krvavé mozoly. Koho tím chceš dojmout, tati?“ Marcel už skoro křičel.
Otec se zamračil. „Takže synku, takhle bychom se nikam...“
Marcel mu skočil do věty a o překot ze sebe vykřikoval. „Nedostali, jasně, obehraná písnička. Ale že ti je fuk, že ségra musela zdrhnout, protože se s otčímem nedá vycházet! Že tam s mámou hnijeme v tom našem kutlochu, to ti je jedno! Nevíš, co se děje ve škole. Nezajímá tě to! Točíš se jenom kolem Mariky a Jindry! Z nich si uprděnej! Ale já jsem taky tvůj syn, přece!“
Ve dveřích se zjevila Marika, která zaslechla poslední věty. „Všechno v pořádku? Co se děje?“ zeptala se a provrtávala Marcela pohledem.
„To bude dobrý. Marcel je jenom trochu rozrušený, to se spraví,“ řekl otec.
„Rozrušený,“ ironicky zopakoval Marcel.
„Marceli... nezlob se na nás, ale...“ Marika si přejela po břiše. „Víš, jsem v rizikovým a nerada bych... konflikty na mě nepůsobí příliš dobře, Marceli. Zkus to mít na paměti, prosím.“
Otec mezitím přišel k Marice a chlácholivě jí stiskl rameno. „Marcel má nějaké problémy, to bude dobré, běž dolů za chvíli přijdu.“
Marika přikývla a dál se upřeně dívala na Marcela. „Je mi líto, jestli máš problémy, Marceli. Ale takhle...“ Marika mávla rukou. „Tak fajn, jdu zatím dolů. Připravím k večeři lososa. Jestli chceš Marceli... můžeš tady s námi zůstat a dát si ho s námi. Je ho dost pro všechny.“
Marcel mávl rukou. „Máma říkala, že dnes bude dělat bifteky. Ale díky.“
Marika přikývla, ještě jednou se podívala na manžela a šla zpět do přízemí.
Po chvilce, když odešla, si otec povzdychl. „Marceli, je to nepříjemné, ale neměli bychom Mariku rozčilovat. Víš, že se tenkrát zhroutila. Ten post manažerky v té zatracené bance, která krachla... pak jak jí otravovali z novin...bylo toho na ní moc. To rizikové těhotenství, musíš to přece pochopit. Teď je důležité, aby...“
„Ale jo, chápu. Chápu, co je důležité. Ale taky bych byl rád, kdyby taky někdo chápal mě a měl o mě takovouhle starost.“
Otec k němu přistoupil. „Co se děje, Marceli. Nechceš se mi svěřit?“
Marcel mávl rukou. „To je dobrý. Hele, nemáš tady ještě ten hokej, co jsme hrávali?“
Táta překvapeně povytáhl obočí. „Hokej?“
„S těma plechovejma hráčema. Jak jsme jim namalovali sparťanský a kladenský dresy.“
„No...“ otec se zamyslel. „Někde na půdě. Možná.“
Zaníceně kroutili táhly s hokejisty a hru doprovázely výkřiky. Černý puk létal sem tam a Jindra byl nadšeným divákem. „Góooo!“ nadšeně vykřikoval, i když žádný gól vůbec nepadl. Hra všechny tři stmelila. Do pokoje vstoupila Marika s mísou sendvičů a plechovkami Fanty. „Tak až budete mít přestávku, něco k zakousnutí.“ Marcel ani jeho otec nezvedli svůj pohled od hry. Byli do ní příliš pohroužení a zapálení. „Díky, miláčku, pak se na to vrhneme.“ Marika se pousmála, položila občerstvení na stůl a chvíli je pozoroval s náznakem úsměvu. „Prostě kluci,“ řekla a nechala je při hře.
Hra je spojila. „Příště dáme odvetu. Musím ti to vrátit,“ řekl otec, ale prohra ho vůbec netrápila. Marcel vyhrál jenom o gól. Ale nešlo o výhru nebo prohru. Tentokrát vyhráli všichni tři. „Zahraješ si teď se mnou? Prosím.“ žadonil Jindra.
„Jasně. Jsi Sparta nebo Kladno?“
„Už budu muset jít. Můžu si zavolat?“
„Samozřejmě,“ řekl otec a podal mu mobilní telefon. Marcel zavolal Richardovi a domluvil se, že se sejdou. Potom vrátil tátovi telefon. „Díky za pěkný odpoledne a ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vystrašil,“ řekl Marcel.
Marika objímala svého manžela a mávla rukou. „To je dobrý. Už jsem na to zapomněla.“ Usmála se. „A tak mě napadlo... nechtěl bys třeba, máme jet na mojí oblíbenou Šumavu. Ještě před porodem. Potom budu mít utrum.“ Pohladila své bříško.
„Kam?“
„Do Nový Pece. Tedy vlastně do Bělý, to je asi dva kilometry před. K Procházkovi. To je takový prima chlapík a má moc prima penzion. Co ty na to?“
„Bych moc rád.“
„Prima. Domluveno.“
Jindra seběhl schody a v ruce držel své Ferrari. Natáhl ho k Marcelovi. „Vezmi si ho.“
Marcel se usmál. Potěšilo ho to. „To je dobrý. Nech ho tady. A vždycky, když sem přijdu, tak si s ním budeme spolu hrát. Jo?“
Jindra se zamyslel a potom přikývl. „Jo. Odteď je tvoje. Bude tady parkovat.“