Rozbory básní ze Zlatého výběru

Úvod

Milovníků básní dnes není mnoho, jelikož lidé považují poezii za kulturní trapas. To je však zcela nezralý přístup, poezie formovala literární cítění lidstva mnoho set let. Jelikož je však složitá básníkova duše pro mnoho čtenářů naprostou záhadou, vznikla tato sbírka rozborů, aby vám pomohla při pochopení mnohdy nejasných náznaků současné poezie, čili co tím chtěl básník říct.

Důvodem je stále rostoucí obliba volného verše (versus libre), který na rýmu ani metru nelpí a tím poezii zdánlivě zbavuje jediného kouzla. Není tomu tak. Moderní básníci dokážou nahradit rým pocitem, který je mnohdy více nežli rým. Pro konzervativce dodávám, že i rým občas naleznete, pokud autor usoudil, že je zrovna na místě. Básně byly vesměs vybrány z veřejných literárních serverů a jejich autory neuvádím, protože je neznám. Ani jeden z nich báseň nepublikoval pod svým jménem, ale uvedl pouze přezdívku. Když oni sami nechtěli zveřejnit své jméno, nemůžou očekávat, že to za ně bude dělat někdo jiný.

Samotné básně jsou vystředěny a rozbory uvedeny kurzívou. Dějově všechny epizody ponechávám v běžných estetických intencích, vzorově svisle zarovnány. Je čas zasévat na poli a je čas na tom poli sklízet, to jednou krásně zazpíval pan Nohavica a před ním to vyřkly tisíce bezejmenných bardů. Tím se každý poeta i zemědělec musí řídit, jinak špatně zasejí a následně nic nesklidí. Tak tedy: „Hurá do toho a půl je hotovo!“

Pan Tulypán publikuje

Pan Tulypán byl internetový básník. Možná bych vám měl prozradit, že Pan Tulypán nebylo jeho pravé jméno, jednalo se o takzvaný nick, za který se básníci schovávají, aby unikli popularitě. A jako každý pitomec si myslel, že když v pravopise vymění měkké i za tvrdé a přidá před to Pan, tak bude originální. Kromě toho ani Pan Tulypán není skutečný nick onoho barda, ale chtěl bych znepříjemnit budoucím literárním badatelům jejich zbytečnou práci, jak jen to jde.

Pan Tulypán byl v podstatě průměrný trouba, navíc zcela bez jakýchkoli náznaků duševní poruchy, což ho diskvalifikovalo ze slušné společnosti géniů a podobných beznadějných existencí. Byl to dokonce takový ubožák, že na něj nešla ani klíšťata, raději dobrovolně volila hladovění, než pít krev z takového blbečka. Kdyby byl alespoň homosexuál, mohl by chodit na pochody, ale ten chudák byl bílý mladý heteráč, čili v současné době ta nejnižší forma života na Zemi.

Celé měsíce se snažil naplnit své poslání prací u McDonalda, druhé nejhůře placené práci na světě. Začal v oddělení kečupu a hořčice, kde natíral housky z obou stran zmíněnou směsí. Po dvou týdnech postoupil do oddělení okurek (bylo o metr vedle) a zodpovědně plnil potřené hamburgerové housky kolečkem okurky, vždy jedním. K masu ho zatím nepustili, to bylo pro opravdové fachmany, kam se propracujete nejdřív až tak po měsíci praxe.

Stejně však nebyl šťastný. Přišlo mu, že jeho tvůrčí práci (umísťoval okurky se skutečným uměleckým citem vždy trošku na stranu), zákazníci nechápali a většina z nich jeho dílo bez rozevření zkonzumovala. Po třech týdnech podal výpověď z finančních důvodů, protože dostat se na mizinu trvalo déle, než si myslel.

Nakonec začal psát básně, protože to je ta nejhůř placená práce na světě, po které v podstatě toužil. Obecně platí, že za první napsanou báseň nedostanete nic a za ty další taky nic. Není nad to, znát svou hodnotu. A proto psal jako divý a neměl z toho nikdy nic. Nyní je možná ta pravá chvíle, abychom si ukázali něco z jeho inspirativní tvorby, včetně následného rozboru:

Vánoční klaměnky

Tvůj první sen,

chlapečku,

voněl po slaměnkách

a pastýři ovcemi

a mlékem

Rozbor: Hned na úvod musím básníka pokárat za nedbalost. Automaticky předpokládá, že po narození sníme svůj první sen, jenomže to je mýlka. Snít začínáme podle encefalografu již druhý měsíc po početí, tedy více než půl roku před narozením. Pravda však je, že vůně můžou ovlivnit naše sny. Jenomže slaměnka (smil listenatý) je rostlina, která se sadí koncem dubna, takže v prosinci by již byla zřejmě značně jetá. To ale nic nemění na tom, že chlapeček ji mohl ve spánku cítit, což ovlivnilo jeho snění.

I další příměr, totiž že pastýř může „vonět“ ovcí“, (i když já bych tento termín nepoužil) samozřejmě možný je, zejména má li salaš na samotě a ženskou neviděl, jak je rok dlouhý. Otázka zní, jestli má zoofil právo přistoupit ke Spasiteli.

Země se kolem Slunce

poslušně točila

a vzdorovitá Hvězda

stála nad Betlémem

Opět jedno velké ajajaj. S točením Země kolem Slunce souhlasím, ale žádná Hvězda rozhodně nemohla stát nad Betlémem, ať by byla vzdorovitá sebevíc. Zákony vesmírné mechaniky by jí to zkrátka nedovolily. Celý vesmír je totiž v pohybu a hvězda stojící jest tedy pojmem fyzikálně nesmyslným. Osobně se domnívám, že šlo buď o UFO, nebo o utržený meteorologický balón, jako obvykle. Ale asi o UFO, meteorologické balóny se v době Kristova narození nevypouštěly.

Ó, Božátko naše!

tuto noc klidně spi

přišli jsme všichni

ze salaše

ohlídat tvoje sny

Nyní se vám přiznám, že po přečtení následujícího verše jsem málem omdlel. Pokus o rým? A na Vánoce? „Božátko naše - ze salaše“, toho bych se tedy na konci roku (kdy je básník již unaven) nenadál. Teprve nyní si s hanbou uvědomuji, že básník zřejmě zuřivě rýmoval už od začátku, akorát já trouba si toho nepovšiml. Nebo ne? Jak si tedy vysvětlit ono: „Mlékem - Betlémem“ mezi první a druhou slokou, což je zřejmě taktéž pokusem o rým, který mi v počátku unikl? Na svoji obhajobu musím říct, že je to rým dost nelibozvučný, až amatérský, takže se možná jedná o náhodu. Asi ano, určitě jde o náhodu, verše s rýmem dnes píší jen amatéři.

„Ohlídání snů“ však hodnotím kladně. Rozhodně se jedná o snadnou práci, něco jako kontrola počasí, nebo analýza jsoucna. V každém případě bych se něčím podobným chtěl v budoucnu taktéž živit. Pokud byste o něčem podobném věděli, dejte mi prosím vědět.

Ten první

voněl po slaměnkách

a bude náš první poslední

Vždyť jen co se rozední

vstanou nevěřící

sázet ti klaměnky

do jeslí

Termín „první poslední“ jistě znamená jediný, to nikdo nepopře. Robátku se tedy zdál jen jeden jediný sen a utrum. Jedná se zřejmě o popis syndromu náhlého úmrtí, což je u kojenců běžný jev. To, že jakmile se rozední, tak „vstanou nevěřící“ si však básník mohl odpustit. Podle mě ráno vstanou všichni, věřící i nevěřící, samozřejmě kromě feťáků a státních zaměstnanců, kteří vstávají později.

A tady jsme u merita věci, což jsou „klaměnky“. Jde o přirovnání, tak si ho zkusíme rozebrat: Kořenem je slovo „klam“, příponou pak druhá část slova „slaměnky“. Básník zde tedy v podstatě jasně hovoří o klamavém spiknutí, kdy vyděšení mudrcové zakopali náhle zesnulého Mesiáše a nahradili ho jiným fakanem, dříve, než vstanou „nevěřící“. A nyní si to již můžeme shrnout:

Výše uvedená báseň je sice značně unylá, ale zcela jasně popisuje nová fakta ohledně Ježíšova narození. Smrt malého Mesiáše ještě v kolébce vyděsí mudrce, kteří se obávají, že veřejné přiznání jeho úmrtí by vyvolalo zděšení mezi prostým lidem, věřícím, či nevěřícím. Zakopou ho na dvoře a hrob zasypou slaměnkami, kterým říkají spiklenecky „klaměnky“. Do kolébky pak umístí jiné dítě. Z toho vyplývá, že není důležité, jaké máte schopnosti, ale v jaké kolébce se narodíte. Když se narodíte v královské, budete králové, když v žebrácké, žebrání vás nemine.

Tak to je hned na úvod síla! Nicméně vnímavý čtenář (byť ohromen hloubkou sdělení) si zcela jistě povšiml, že toto veledílo nepostrádá náznaky veršování, což je dnes zcela výjimečné. Tedy, na počátku to autorovi ještě moc nešlo, ale nakonec se rozběhl. Odborní kritici se okamžitě po publikování této básně mohli přetrhnout v protichůdných recenzích. Jedni tvrdili, že jde o přelomové geniální dílo s nádechem debility, jiní si naopak stáli za tím, že se jedná o neskutečnou blbost s vizionářským přesahem do budoucnosti.

Zmatený Pan Tulypán sledoval reakce na svůj spontánní výplod s němým úžasem. Nakonec spáchal sebevraždu nepochopením (to je zvláštní forma mozkové mrtvice, kdy si vaše superego uvědomí, že jste divný). Však už bylo na čase, začínal tíhnout k próze a to by byla teprve katastrofa.

Báječná hovada se šlehačkovým krémem

Být slušným člověkem se vám v žádném případě nevyplatí. Věřte mi, zkoušel jsem to. Pokud jste se tedy narodili jako ortodoxní slušňáci, musíte na sobě pořádně zapracovat, abyste se toho prokletí zbavili. Slušní a poctiví lidé vždy umírají v chudobě, po životě plném smutku, utrpení a otročení na sociopaty. Skutečně to chcete? Jestli ne, tak vám nyní stručně vysvětlím, jak na to.

Osobně jsem našel správnou cestu díky své mamince už v pěti letech. Od narození mi říkala: „Ty můj malý blbečku, trápíš mě! Nesmí z tebe vyrůst pošahaný intelektuál, jako je tvůj táta, to bych se utrápila k smrti. Nechceš se stát horníkem v uranových dolech, nebo alespoň pomocným dělníkem v ocelárně?“

„Táta,“ vykřikl jsem radostně. „Kde je táta?“

„Tvůj táta je básník!“ opáčila nasraně maminka. „Nevím, kde právě je! Podle mě to neví ani on!“

Tehdy jsem pochopil, že být básníkem je super a požádal jsem maminku o šlehačkový krém.

Svůj osobní růst jsem začal naplňovat hned v první třídě a přemluvil svého nejlepšího kamaráda, aby se mnou vyměnil svůj nový tablet za banán. Vysvětlil jsem mu, že jsem začínající spisovatel a on má hlad. Jeho pozdější pláč mi pak zněl do uší jako rajská hudba. Třídní učitelka okamžitě vše pochopila a udělala ze mě předsedu třídy. Stejně jsem ji udal na Školský úřad, že krade svačiny, aby byla sranda.

Je důležité zvýšit počet spisovatelů ve společnosti, celá společnost tím automaticky kvalitativně vzroste. Řadoví občané to nechápou a v šest ráno běží na tramvaj, aby mohli v Kauflandu od sedmi naplňovat regály prošlým zbožím, ale spisovatelé moc dobře vědí, že mnohem lepší je vstávat až v deset a po sedmičce vína napsat žádost o dotaci na vydání knihy. I ten čas u toho mnohem lépe ubíhá. Aby bylo každému jasné, jak výrazný je můj talent, uvádím zde svou nejpovedenější báseň i s fundovaným rozborem profesionálního samozvaného kritika.

Někdy jsou rána,

Někdy jsou rána,

kdy havraní zobáky

do živého jen

tepou a tepou.

Rozbor: Jenomže zobáky do ničeho netepou. Tepe kupříkladu puls, zobáky klovou. Mohou i zobat, ale rozhodně ne tepat. To by musely něco vyrábět (kupříkladu kovotepectví), ale ptáci většinou nic nevyrábí, oni prostě jen žerou. A když pomineme tento fakt, musíme zde zdůraznit, že kolikrát „tepou“ i do mrtvého, ne „jen“ do živého, jak se domnívá autor. Většina ptáků neopovrhne zdechlinou, a byť havrani nepatří mezi vyhlášené saprofágy, občas nějakého toho zdechláka zkonzumují.

Někdy jsou rána, 

kdy jen tak krouží 

a krákáním hecují 

zcelenou ránu ožít...

Zde je vhodná příležitost rozptýlit jeden oblíbený blud. Ptáci nekrouží, jelikož dokonalý kruh se v letu ptákům podařit ani nemůže. Ptáci spíše elipsují, ale uznávám, že tuto zaběhanou frázi se zřejmě potřít nepodaří. Výhrady však pokračují. „Zcelení ran“ je důkazem jejich uzdravování, čili onen živočich je živý až běda. Hecování ve formě krákání tedy nebylo nutné.

Někdy jsou rána,

kdy bezcitně

rvou cáry kůže

sobě pro radost... 

Bohužel, i ve třetí sloce si básník silně protiřečí. Nejprve tvrdí, že oni havrani rvou „bezcitně“ a hned dodává, že „sobě pro radost“. Copak radost není cit? Kdo jiný by měl být odborníkem na city, nežli básníci? Takové prohřešky proti logice pochopitelně nemůžu nechat bez komentáře.

A někdy... 

někdy přilétají už za soumraku...

Pointující dodatek je taktéž podivný. To, že havrani někdy přilétají „už“ za soumraku odhaluje nepochopení ptačího rytmu dne. Ptáci vstávají velmi brzy (kolem čtvrté, jak ví každý, kdo vstává později), protože právě za soumraku chodí spát. Po celý den shánějí potravu a tak pořád dokola. Když tak „až“ za soumraku, po celodenním pachtění, ne „už“, jako by měli právě s něčím začít.

Ornitologie je věda, to nikdo nemůže popřít. Báseň se však zjevně nevěnuje této ušlechtilé disciplíně, jinak by měl básník více znalostí ohledně ptačího života. Celá báseň je jedno velké přirovnání, kdy „havran“ zastupuje jiného trýznitele. Kdo nás trápí ráno a někdy i za soumraku? Kdo má radost z cárů naší kůže? Přece exekutoři! Ti se můžou objevit kdykoliv a jejich „tepání“ na dveře dokáže sebrat klid i těm nejotrlejším. Básník se dostal do dluhové pasti a nyní již kolem něj „krouží“ vymahači. Není úniku, chodí ráno, i večer, „krákají“, ale nechtějí přímo naši smrt (hecují zcelenou ránu ožít), to by se už nikdy nedostali k penězům. Bacha na to, Provident, Cetelem a jim podobní, jsou cestou do záhuby.

Nyní, po letech zdokonalování, kdy mi vyšlo pět knih, podpořených Regionálním operačním programem Napakujse.cz, kandiduji jako milionář do Senátu. Tam se spisovatelé uplatní nejlépe. Je to skvělé vetovat, nebo naopak schvalovat zákony, které jsou vám stejně u prdele, jen tak podle momentální nálady. A toho šlehačkového krému, co vám život senátora přináší, ani ho nestačíte celý sníst.

Prostě jen užíváte života, dokud to jde, vždyť sloužíte společnosti! A hlavně ždímejte ty tupé pracující občany, kteří jsou tady jenom proto, aby na vás makali. Stejně si nic jiného nezaslouží!

Neúplná Jelizaveta

Slečna Jitka Unylá, vystupující v místním cirkusu jako zrůda pod uměleckým jménem Neúplná Jelizaveta, snila celý život o kariéře pornohvězdy, ale chyběla jí noha. Na konkurzech většinou neuspěla, protože její protéza v akci nepříjemně vrzala a pornoherci nedokázali zadržet smích. Jeden z nich dokonce přišel na večerní natáčení s olejničkou, ale režisér mu dal okamžitou výpověď za sexismus. Po této trapné epizodě Jitce nabídli roli vilné mořské panny, specialistky na felaci, ale to hrdě odmítla.

Jitka přišla o nohu na luxusní dovolené v Indii, když ji v noci ve čtyřhvězdičkovém hotelu pohryzali potkani. Přivolaný podnapilý lékař nohu amputoval, odvezl si ji do ordinace na vyšetření a zapomněl ji vrátit na původní místo. Následná reklamace skončila tak, že jí v místní nemocnici na pahýl přivázali místo protézy kus hliněné trubky a poslali zpět do Evropy.

Po návratu se potulovala od ničeho k ničemu, přijala umělecké jméno Jelizaveta a občas brala nárazové brigády jako striptérka v baru Krásný ztráty. Při svých produkcích mívala jakožto intelektuálka snahu zaujmout i přednesem svých veršů. Jeden malý příklad neuškodí:

Perforovaná

Nesmí se vracet tou nocí

perforovanou teleskopickou nocí

sama

v cestách pod obočím

Rozbor: Hned na začátku se autorka zaskvěla znalostí verše absolutního, aby zcela plynule přešla do verše smíšeného. První věta je víceméně jasná, otázkou je, co chtěl básník říct perforovanou teleskopickou nocí. Perforovaná noc je děravá noc a díry do noci může dělat jedině Slunce. Měsíc, nebo třeba baterka, sice vzbuzují iluzi světla, ale noc je noc, i kdyby tisíc halogenů. Termín „teleskopický“ pak znamená prostě „výsuvný“ a cesty pod obočím mohou být jedině zavřené víčka.

kmeny svlečené do půl těla

i kdyby chtěla

zpátky se neotočí

cesta je směry rozechvělá

Kmeny svlečené do půli těla zde zřejmě symbolizují napadení stromu kůrovcem, čili pokácení a oloupání. Musí to tak být, normální strom by se z kůry nevysvlékl, ani kdyby udeřila tropická vedra, „vysvlékl“ ho tedy člověk, myslící si, že rozumí flóře, zřejmě nějaký úředník z radnice hloupým nařízením. To ale nutně muselo hnout žlučí ochráncům přírody, kteří se snaží stromy chránit před pokácením, jako by snad doma ani neměli nábytek, nebo co. Že jim není hanba, pokrytcům. To je stejné, jakoby masový vrah demonstroval proti násilí a ve sklepě měl pohozených 8 mrtvých školaček.

Další verš nám sděluje, že hrdinka se nemůže otočit „ani kdyby chtěla“, má zřejmě fixován krk tzv. ortopedickým límcem a rozechvělá cesta (všemi směry) pak může znamenat jedině zemětřesení o síle 5-6 stupně Richterovy stupnice. A nyní si to již můžeme shrnout:

Báseň hovoří jasnou řečí. Nevidomá panna, která je zcela nečekaně perforována (následkem čehož má dislokovanou krční páteř) se po styku prochází v parku zasaženém kůrovcem. Je to ekologická aktivistka, bojující za rovnoprávnost stromů, popřípadě velryb, podle toho, jakou má zrovna náladu. V průběhu její osamocené demonstrace však vypukne mírné zemětřesení a lidé na ni z dálky volají, aby se vrátila. Ona se nemůže otočit, ani kdyby chtěla, a jde dál. Náhle se před ní objevuje průrva, do které padá. (O tom se sice báseň přímo nezmiňuje, ale všichni nějak cítíme, že tak je to správně.) Mimochodem, je zajímavé, že žádný strom ani velryba si nenašly chvilku, aby jí pomohly. Jasné poselství tedy zní, kašlete na demonstrace, vám taky nikdo nepomůže, až půjde do tuhého.

Tuto úžasnou striptýzovou báseň přednesla Jelizaveta publiku hned na začátku vystoupení, než si sundala podprsenku. Podnapilí zákazníci se však začali svíjet smíchy, což ji pochopitelně ranilo. Ale i na ni se nakonec usmálo štěstí. Po jednom z představení z frustrace vstoupila do Pirátské strany (její předseda na podobné produkce chodil rád a jednou jí dal přihlášku) a tam se chybějící noha ukázala jako veliká výhoda. A jelikož přišla na konkurz s papouškem na rameni, dotáhla to až na místopředsedkyni a ihned vymyslela dvě vyhlášky a jedno nařízení. Obě vyhlášky upravují kvalitu protetických pomůcek pro použití v pornoprůmyslu a nařízení se týká diskriminace postižených pornohereček.

Po několika nudných interpelacích však politickou kariéru opustila a vrátila se ke své původní vysněné profesi pornoherečky. Člověk by se neměl vzdávat svých snů pro peníze. Byla přece jen autorkou místní protetické vyhlášky, což jí zajistilo novou bezhlučnou protézu, která již při natáčení nepůsobila hluk. Navíc kvůli nařízení, pocházejícímu opět z jejího pera, ji režisér musel přijmout zpět a dát jí původní divan.

Díky tomu má naše země další velice nadějnou pornoherečku, o kterou bychom mohli jinak přijít a která jistě rozšíří slávu našich dívek do celého světa. A pak že jsou ti komunální politici úplně k ničemu.

Wilhelm Ničitel

Nezaměstnaný skladník Milan Novák byl svého času nejnadanější literární kritik na Internetu, známý mezi autory poezie také pod přezdívkou Wilhelm Ničitel. Mezi jeho největší koníčky patřilo především zesměšňování začínajících autorů poezie a bestiální onanie s plyšáky. Oba tyto koníčky často směšoval, zejména když si večer pročítal rozhořčené reakce autorů na svou sžíravou kritiku.

Specializoval se na Haiku, protože ho ten název fascinoval. Teprve až později zjistil, že Haiku je forma básní, která přísně předepisuje počet slabik ve verších na 5-7-5. Sám tedy Haiku nepsal (neuměl do pěti napočítat) ale o to lépe je dokázal kritizovat. Vždycky přesně věděl, jakých chyb se autoři při tvorbě dopustili a velmi obšírně jim to pod jejich díly vysvětloval.

Wilhelm Ničitel nejčastěji onanoval u seriálu Teletubbies. Zejména Laalaa ho hodně rajcovala, ale ani Tinky Winky mu nebyl úplně lhostejný. Máma mu sice onanii u Teletubbies úplně neschvalovala (často na něj klepala se slovy: Ztiš se, Milane!), ale byla ráda, že alespoň neonanuje u Křesťanského magazínu.

Zde bych si dovolil jednu odbočku kurzívou. Je mimořádně zajímavé, podle jakých kritérií si mladí básníci vybírají své přezdívky. Například náš Milan měl padesát kilo, uhry a šest dioptrií. V šesté třídě dostal na hodině tělocviku nakládačku od holky, přezdívka Wilhelm Ničitel je tedy snadno pochopitelná. Jeden z jeho kolegů básníků, který měl už v sedmnácti letech tak morbidní nadváhu, že u nich ve vchodu musela odborná firma posílit výtahová lana, publikoval pod přezdívkou Večerní Vánek.

Wilhelm Ničitel v podstatě nikdy nevycházel z domu. Bylo mu dvacet dva let a živila ho rozvedená máma, tak co by se staral. Jeho pokoj byl přeplněn rozličnými plyšovými hračkami s ulepenými chloupky. Zcela rozcupovaná plyšová Laalaa byla sice již nepoužitelná, ale Tinky Winky a Po stále ještě drželi pohromadě, takže jeho psychický stav vykazoval záviděníhodnou stabilitu. Jakožto kritik se také občas pokoušel o tvorbu, ta ale vždy dopadla bídně, jak už tomu v podobných případech bývá:

Vyhlídka

do okna cihlu

po cihle

namaloval zeď s mírami ženy

Rozbor: Do okna cihlu po cihle znamená nechuť budovat domov, potažmo rodinný krb, jinými slovy neslavný hrdina básně celý vztah zazdil. Navíc, namaloval z oněch cihel „zeď s mírami ženy“ (zcela jistě jiné ženy), což je v podstatě dokonalé vyjádření naprostého partnerského odcizení. Chudák manželka!

dokonavě

hleděl jí za záda

svýma očima plnil si ruce

„Dokonavý“ zde znamená „uskutečněný“ a to až na tu nejzazší mez. Tak tohle už je nevěra jak vyšitá. Hledět ženě za záda a to ještě si „dokonavě u toho plnit ruce svýma očima“, nemůže znamenat nic jiného, než chlípně pokukovat po jiné a v mužské ješitnosti si namlouvat, jak není atraktivní. Už se těší, až ji sevře v pazourech. To je ovšem běžný sebeklam všech stárnoucích seladonů. Chlapi po čtyřicítce buď smrdí (většinou korunou), nebo spí. Ti nejlepší to dokonce zvládnou najednou.

a pak mě přibil

jediné slovo nad podlahu

Závěr je absolutně úžasný. Nejprve básník hovoří o nějaké imaginární ženě, aby ve třetí sloce přešel do první osoby mužského rodu. Vysvětlení je jasné, žárlivý muž ženy, kolem které kroužil, mu dal přes hubu.

Někteří mužové chytají tak silnou druhou mízu, že by jim mohly závidět i čerstvě vysazené stromky. Paradoxně si vždy pohorší, ale stejně to pořád dělají, asi to patří k chlapáctví. Já osobně jsem to udělal jednou a stačilo mi. Ne nadarmo se říká, že když chce Bůh udělat ze staršího chlapa dokonalého blba, přihraje mu do cesty mladou ženu. Ale vem to čert, myslím, že nikdo nikomu nic nedluží. Domnívám se, že na světě není ani jediná žena, které by nějaký chlap někdy neublížil, ale současně zřejmě neexistuje jediný chlap, kterému by za život neublížila ani jedna žena. V jednotlivých osudech to bude možná pro některé jedince nespravedlivé, ale jako celek jsme si zřejmě kvit.

Možná vás potěší, že Wilhelm Ničitel je momentálně neskutečně šťastný. Nedávno dostal od majitele jednoho nejmenovaného literárního serveru nabídku stát se Redaktorem poezie, kterou přijal. Není divu, samozvaní literární kritici požívají všude ve virtuálním uměleckém světě neskutečné úcty.

O Koblížkovi

Mladá islámská disidentka a feministka Osra měla pouhých dvanáct let a ještě mnohem víc ideálů. Moc dobře si uvědomovala, že žít v zemi, kde tě znásilní vlastní strejda a ještě dostane od zbytku rodiny hobla, není úplně v pořádku. Proto napsala pohádku, která vyjadřovala její vnitřní naivní touhu po svržení režimu. Ta by měla přijít odněkud zvenku (sama nevěděla odkud), protože v její společnosti vůle ke změně zatím nenastala.

„Malý voňavý Koblížek, plněný jahodovou marmeládou a posypaný cukrem, byl vyroben ve vojenské továrně na smrtící zbraně, v oddělení letálních nanotechnologií. Po celém obvodu, (v tom světlém proužku), měl okem neviditelné střílny pro nano-torpéda napuštěné kyanidem. Marmeládová náplň ve středu vraždícího Koblížku byla v podstatě plastickou trhavinou s jahodovou příchutí, spouštějící se kousnutím. Obsahoval také mikroturbínu, autopilota a gyroskop. Tento Koblížek byl určen pro likvidaci prezidenta Islámského státu.

Prezident Islámského státu vstával ráno kolem osmé a výstřelem z brokovnice do svého stávajícího komorníka přivolal a současně i jmenoval nového komorníka. Ten mu pak jako obvykle přinesl na snídani jeho oblíbené krysí hamburgery a pist-acetonovou Kolu. Jediná změna byla v neděli, to si státník navíc dopřával čerstvý Koblížek s jahodovou náplní.

Všímavější děti by nyní mohly namítnout, že žádný Islámský stát neexistuje, že je to jen výmysl protiarabské koalice, aby měly záminku legálně napadat země v této oblasti, ale to mám logický protiargument: „Už máte hotové úkoly? Jak to že ne! A co uklizený pokoj? Tak šup, ať je to do večeře hotovo!“

Vraždící Koblížek se vznesl ze své základny v sobotu večer a během noci přeletěl Atlantik. Všímavější děti by mohly opět namítnout, že do tělesa Koblížku se nemůže vejít dostatek paliva na přelet oceánu, ale na to mám další logický protiargument: „Už máte ty úkoly?“ Na to už děti většinou nedokážou odpovědět a rozbrečí se.

Vraždící Koblížek dosedl na prezidentský stůl v sedm hodin ráno. Prezident se do něj po probuzení s chutí zakousl a hned nato explodoval. Celá akce stála sedmdesát milionů dolarů a byla hlasitě oslavována v tisku. Ve čtvrt na devět byl jmenován další prezident.“

Za tuto pohádku byla mladá dvanáctiletá a těhotná islámská disidentka Osra zastřelena. Čest její památce, řekl by jistě dojatý čtenář, ale jelikož jisté aspekty rodinné pospolitosti muslimských komunit lákají i místní strejdy, pozdržíme se dalších komentářů. Již jen posmrtně vyšla její poslední báseň (za kterou by byla ovšem také zastřelena), aby vydala svědectví o její kosmopolitní duši:

Nepatrná motlitbička za déšť

Beránku boží modrého nebe

pas obláčky své!

Den změřil ticho mrtvých královen

hořících úlů

Rozbor: Nevím, proč jsou zrovna básníci tak zatížení na beránky, když jehněčí je drahé a básníci bývají chudí. Snad proto, že výše uvedený beránek je zřejmě „mrakem“ (pravděpodobně jakýmsi předákem, jelikož pase své kolegy), kteréžto přirovnání se zhusta vyskytuje v řadě básní. Mrak (zejména cumulus) skutečně občas připomíná stádo ovcí, ale jen člověku zcela neznalému vodních skupenství. Jinak samozřejmě vodní pára nemá a ani nemůže mít nic společného s rodem Ovis aries (ovce domácí). Další věty jsou však taktéž zmatené. Den ticho měřit nemůže, částečně i z toho důvodu, že ticho je v podstatě 0 decibelů, čili není co měřit. I přírodopisně nám to trošku pokulhává, jelikož v každém úlu je jen jedna královna (Apis mellifica), neměl li básník na mysli tzv. dvojmatečnou technologii včelařství, ale o tom vážně pochybuji.

pel i med pohárů praskot

v žízni skel

Jak exkrál zaplač

neuhasitelně!

Sklo rozhodně nemůže mít žízeň, takže pokud praskne, bylo to způsobeno buď nárazem, nebo překročením meze pružnosti prudkou změnou teploty. Asi to druhé, jelikož jak víme, „úly hořely“. Exkrál bude asi Mohamed (viz odkaz na „beránka božího“), ale „neuhasitelně“ zaplakat by nezvládl ani on. Nevím, jak se hasí pláč, asi radostí, ale zde je neuhasitelný, čili vše shořelo.

Tvůj hříšný lid bosý

čeká v písku

Poslední sloka nám pak představuje jakýsi hříšný lid (což jsme v podstatě všichni), jak čeká bosý v písku. Tím je zřejmě míněna chudoba. Chudoba jako vždy pronásleduje nepřipravené, ale v životě lidském se stane tolik událostí, že pokoušet se být připraven na vše, je nesmysl. A nyní si to jako obvykle shrneme:

Báseň popisuje žháře, závistníka, který zapálil úl konkurenčnímu chovateli. Básník (vypravěč) běží k požáru a vědom si toho, že sám ho neuhasí, prosí Boha o déšť, v čemž se zklame, jelikož Bůh není žádný požárník. To by měl takovou tu přilbu s límcem a sekyru, ale takhle vyobrazeného jsem ho nikdy neviděl. Možná měl raději volat 150, ale když je člověk rozrušený, však to znáte.

Drama však pokračuje. Oheň zuří elementární silou a praskání skleněných výplní na dveřích maringotky je slyšet už na dálku. Bohužel, majitel úlu měl podnikatelský úvěr, který nyní pochopitelně nezaplatí a zanedlouho se ocitne v hledáčku exekutora. Zůstane „bosý“, i takový umí být kapitalizmus, což nám pan Václav Havel svého času neprozradil. Snad nakonec skutečně zasáhne onen milosrdný Bůh a milý pěstitel alespoň vyhraje ve Sportce, (šance 1:13 miliónům, no nezkuste to) aby se oddlužil. Rozhodně bych mu to přál.

Sálající vášeň

Básníci bývají neuvěřitelně citliví. Jejich umělecká duše přímo překypuje touhou sdělit celému světu své nejniternější pocity, zvláštní je pouze to, že tak činí tou nejméně pochopitelnou formou. Dokonce i klínové písmo starých Sumerů bývá pro pochopení zaznamenaných myšlenek méně náročné na analýzu.

Dvě lesbické přítelkyně, kterým budeme kvůli utajení říkat Lenka a Marta (jejich adresy a fotky jsou pro vážné zájemce k dispozici v nakladatelství), se již dlouho rozhodovaly, jestli o své orientaci uvědomí okolí, což bylo zbytečné, už dva roky je polovina vesnice pozorovala v parku dalekohledem a ta druhá polovina jim to zakazovala. Nakonec se rozhodly dát to svému okolí najevo básní, kterou společně publikovaly v místním časopise Rolnická šlechta.

Listopad

pulzují žilky přešlých smutků

barví své listy větami

Rozbor: Hned první věta usvědčila básnířky z hluboké znalosti kardiovaskulární problematiky. „Nejste vy náhodou lékařky?“ zeptal by se v tuto chvíli naivní čtenář, který nechápe tajnosnubnou mluvu poetů, na což by obě krmičky dobytka odpověděly nechápavým výrazem. Žilky sice pulzovat smutkem rozhodně můžou, to je jasné, říká se tomu vysoký krevní tlak způsobený dlouhotrvajícím stresem, ale že by tato civilizační choroba dokázala barvit listy, to mi přijde přitažené za vlasy. Listy se „barví“ sníženou schopností listů podržet vodu, což je způsobeno stárnutím jejich buničité tkáně. Z toho plyne poučení, že některé spontánní výroky není potřeba brát zbytečně vážně.

z kterých jak rána do žaludku

svítání do úst padá mi

Rána do žaludku je rozhodně nepříjemná věc, jak dobře moc vědí zejména boxeři a nevěrní manželé. Ale že by ta rána přišla od listů je nepravděpodobné. Normální člověk, ležící pod stromem, by si pádu listu ani nepovšiml, a jen stěží by ho nazval „ránou“. Odpověď tedy musíme hledat jinde. Mohla by na něj spadnout busta Ference Liszta (čili foneticky List), ale to mi přijde jako příliš kostrbaté vysvětlení. No, snad to ve shrnutí rozlouskneme. A zde se opět nerad opakuji, ale svítání padat do úst nemůže. Světlo je nehmotné, nepodléhá gravitaci (samozřejmě pokud tím nebyla míněna poněkud svérázná aplikace teorie relativity, čemuž nevěřím), nemůže tady padat, a to ani do úst.

Shrnutí:

Po důkladném přemýšlení se zdá, že předešlé smutky mají signalizovat vnitřní samotu, kterou básnířky před zveřejněním pociťovaly. Dlouho žily samy, tomu je nyní konec. Rána do žaludku tedy nepochybně znamená překvapení, způsobené setkáním se stejně naladěnou bytostí. A to sporné svítání, padající do úst básnířky, je již nepochybně narážka na aktivity intimního charakteru. Dál již nechci spekulovat, ale není divu, že se i ty „listy“ začervenaly.

Následující měsíc obě hledaly v očích sousedů náznaky pochopení. Jenomže realita krutého přízemního života básníky vždy ztrestá.

„Tak co, Lenko, ještě pořád nechceš chlapa?“ zeptal se jí krmič Jára pár dní po uveřejnění.

„Je to jen zdánlivá samota, ty předešlé smutky,“ mrkla na vedle stojící Martu Lenka. „Třeba to tak vůbec není. Svítání nakonec vždycky každého oblaží. Takže tobě se ta báseň líbila?“

„Jaká báseň?“ opáčil Jára. „Večer je zábava ve Lhotě, napadlo mě, že bys možná po dvou skleničkách změnila názor.“

A tehdy Lenka s Martou pochopily, že sdělovat svému okolí cokoli formou básní je nesmysl a zažádaly si rovnou o registrované partnerství.

Poetika pana Pinďoura

Jeroným Pinďour se cítil velmi osamělým. Bylo to způsobeno tím, že jako spisovatel nebyl úspěšný. Napsal šestnáct románů a tři novely (všechny romány byly o něm a ty novely taky), ale nakladatelé ho ignorovali. Naprosto netušil, že nemá ani za mák talentu, proto považoval svůj neúspěch za spiknutí Osudu. A čím víc ho nakladatelé odmítali, tím víc knih plodil.

Pracoval jako kritik prózy na literárních serverech a za svou úmornou práci nepobíral vůbec žádný plat. Jenomže on to i přesto za svou práci považoval, takže bylo velice obtížné s ním o tom diskutovat. Na skromné živobytí si vydělával přednáškami jaderné fyziky na Karlově univerzitě a považoval to za koníček. Duševní rozpoložení nepochopených géniů je vždy nevyzpytatelné.

Jeroným přes den kritizoval jiné spisovatele, přičemž spadeno měl především na ty, kterým nějaká kniha vyšla. Nebál se dokonce obouvat do slavných jmen minulosti, několikrát zlehčil i Dickense (zejména kritizoval jeho stařecký plnovous) a Haška (vadilo mu, že zemřel bez zjevné příčiny). V noci pak pracoval na svém sedmnáctém románu o sobě, který hodlal po dopsání uložit do šuplíku k těm předchozím.

Nicméně i on v okamžicích příčetnosti citlivě vnímal svůj neúspěch na poli prozaickém a pochopitelně vyzkoušel svůj literární um v oblasti poezie. Co kdyby zrovna tady pšenka neočekávaně zakvetla:

Konečná stanice

vykrádám zbytky slov

z krystalů chalcedonu

sestřičko, stmívá se

a pak že vini, vidi, vici

Rozbor: Hned na úvod je bohužel nutno konstatovat, že vykrádat slova z chalcedonu je nesmysl. Chalcedon je nerost na bázi oxidu křemičitého, a nerosty mají obecně malou slovní zásobu. V podstatě jediné, čím disponují, jsou citoslovce, když spadnou. Básník však mluví o „zbytcích slov“, takže má evidentně zájem o mineralogii, ale to je asi tak všechno. Naznačuje to chození po horách, možná i nějaký pád z výšky. Ve třetím řádku pak můžeme dedukovat hned dva postuláty. Básník má buď malou sestru, nebo právě leží v nemocnici. Stmívání však naznačuje tu druhou možnost a vini vidi, vici, ji potvrzuje. Básník leží v nemocnici, myslí si, že umírá (zřejmě se jedná o poranění vnitřních orgánů, jinak by se nestmívalo), ale rozhodně chce nad svým úrazem zvítězit.

prodal jsem minulost

a paměť nechal slonům

vzpomínky létavicím

Prodávat minulost je zcela běžná činnost. Říká se tomu Paměti. Této činnosti se poslední dobou věnují hlavně sportovci (knihy mívají kolem 10 stran slabomyslného textu + 100 obrázků), dále herci (knihy mívají kolem 100 stran slabomyslného textu + 10 obrázků) a politici (knihy mívají kolem dvou tisíc stran slabomyslného textu, zcela bez obrázků). Hlavním omylem této sloky je vžitá představa, že sloni mají výjimečnou paměť. Každý ošetřovatel vám však potvrdí, že většina slonů si nepamatuje ani den svých narozenin. Když jim na jejich narozeniny uspořádají oslavu, tak čumí jako telata.

Básník ale musel použít slony, aby zrýmoval předchozí chalcedony, proto mu to odpouštím. Také létavice hodnotím velmi vysoko, jedná se o krásné původní české slovo, značící meteority hořící v atmosféře, ovšem pokoušet se jim nechávat vzpomínky je taktéž velice naivní, jelikož i ony jsou nerostného původu a zcela postrádají nervovou soustavu. Je to ale v krátké době už druhá zmínka o nerostech, básník je tedy buď geolog, nebo horolezec. Soudím, že horolezec, ti se do nemocnic dostávají častěji.

chtěl jsem Ti tolik říct

však slovům došla slova

než půlnoc  odbije

prodám i duši Kristu?

Běžný čtenář by si mohl myslet, že slovům nemůžou dojít slova, stejně jako jablkům nemůžou dojít jablka a měl by pravdu. Množiny a podmnožiny by měly být základem chápání i těch nejkontraverznějších básníků. Jenomže my se musíme pokusit o pohled hlubší a zde se přímo nabízí představa napojení na respirátor, kdy autor chce mluvit, ale nemůže. Básník navíc i v druhé sloce projevuje obchodního ducha. Nejprve prodával minulost, nyní již i duši. Z toho vyplývá, že za minulost mnoho nedostal. Otázka zní, proč si vybral jako kupujícího právě Krista. Pochybuji, že by si Kristus dal inzerát: Vykupuji duše. On je sice Vykupitel, ale nesmíte to brát až tak doslova, abyste nebyli zklamaní.

pravda je bestie

zbarvená do nachova

zbyde hrst popela

a prázdno v ametystu

A na závěr s tím, že pravda je bestie, opět nesouhlasím. Pravda je dobrá věc, sám se už roky se chystám, že to s ní jednou zkusím. Zmiňovaný nach nám pak symbolizuje krev, hrst popela strach ze smrti a ametyst náhrobní kámen. To je sice opět kapánek významově kostrbaté, ale „Kristu-mramoru“, by se nám nerýmovalo, proto onen ametyst (na náhrobky zcela nevhodný) s jistou dávkou tolerance respektuji. Nyní již víme vše a můžeme si to shrnout:

Na úvod shrnutí bych vám rád prozradil, že většina lidí je pomatená. Myslí si, že sestřičky v nemocnicích jsou nějaké sexuální pracovnice, nebo co. Neustále slyším: „Běž si lehnout do nemocnice, jsou tam pěkné sestřičky.“ Běžný trouba si pak myslí, že když přijde do nemocnice, tak mu hned první pěkná sestřička řekne: „Ty jo, to je ale nádherná zlomenina! Chci tě! Vem si mě hned tady, u defibrilátoru.“ To se však většinou neděje a pacienti jsou pak zklamaní.

Nuže, básník je podnikatel, který má jako koníčka horolezectví. Jak jsem na to přišel? V první sloce v pohodě vykrádá, ve druhé prodává minulost a ve třetí dokonce i duši, čili jasný obchodník porevolučního typu. Při své dovolené v Andách padá ze skály a je v kritickém stavu převezen do nemocnice. Tam, jako mnoho moderních lidí zcela obrátí a začne se upínat ke Kristu, který mu byl do té doby u prdele, ale najednou ho nutně potřebuje. Zoufá si, že toho ještě tolik nestihl říct, ale na to měl myslet dřív. No, snad se z toho ten chudák vylíže.

A jako každý nepochopený génius i on nakonec dostal šanci dozvědět se něco o sobě. V záchvatu intelektuálního běsnění napsal zdrcující kritiku Egypťana Sinuheta. Vadila mu především slabá angažovanost (jde pouze o patnáct knih, on sám přece napsal šestnáct) a chabý obsah (všechno na jedno brdo). Z Akademie věd mu následně přišla odpověď od profesora Zuchara, která zněla: Vážený pane kolego, nejbližší psychiatrickou léčebnu najdete v Praze Bohnicích, Ústavní 91/7.

Jeroným celou tuto epizodu obohatil o pěstní souboj s váženým profesorem (který vyhrál, protože pan profesor byl na vozíku) a následně vše vložil do svého sedmnáctého románu, ve kterém v závěru vystupuje jako obhájce jediné literární pravdy, moudrý a nezastavitelný.

Záblesky geniality

Odborníci tvrdí, že záblesky geniality jsou náhlým výbuchem nashromážděných původních myšlenek, které vrhají zcela nové světlo na dosavadní chápání v dané oblasti. Tím „odborníci tvrdí“, bylo míněno, že mě to ráno napadlo u snídaně, když jsem si do thajského slunečního čaje na tajňačku přiléval rum. Přesto to tak nějak bude.

Arnošt Kulihrach byl geniální básník. V jiných oblastech geniální nebyl, ale to po géniích nikdo nechce. Jak by to vypadalo, číst například o Einsteinovi, že se ráno geniálně probudil, potom si geniálně namazal rohlík a s neskutečnou genialitou ho i snědl. Další jeho akce na záchodě bych už vůbec nerozebíral, tam bychom genialitu hledali rozhodně velmi obtížně. Nám úplně postačí, že potom se sedl ke stolu a rozpracoval základy teorie relativity.

Arnošt byl na tom podobně. V mnoha ohledech to byl neskutečný hňup, ale básně z něj tryskaly téměř samy. Miloval volný verš a to v minimalistické formě. Čtenáři minimalistickou formu milují, proto měl neskutečné množství příznivců. Jako příklad bych uvedl jednu z jeho nejpůsobivějších básní:

Když vesmíru padají mléčné zuby

už nepřemýšlím

proč kukačku nechali hnízdit

právě v hodinách - asi se předcházím

Rozbor: První sloka se mi velmi líbí. Už jen proto, že znám odpověď. Kukačku nechali hnízdit v hodinách kvůli výraznému hlasovému projevu a vhodné velikosti. Kupříkladu pštros má sice také velmi sonorní projev, ale ty hodiny by pak byly přes celou stěnu. Vždycky v celou by se otevřely „pštrosačkám“ vrata a vyjel by pštros až do půlky pokoje, což je dost nepraktické. Bude se tedy jednat o něco jiného, než o prostý chronometr. No ale zde již míříme přímo k meritu věci, „předcházet se“, to je ryze duchovní sdělení. Autor žije zjevně časově popředu, jinými slovy, nevystačí si s platem.

jo a taky že nevěrná tváři

neřekl bys

mám nejvyšší čas

vymyslet z čeho upletu hnízdo

nejupřímnějším úsměvům syna

Začátek druhé sloky příliš nechápu. Nevěrná tvář však může znamenat biologický průser v rodině, kdy žena básníka úzkostlivě tají, že její manžel není ve skutečnosti pravým otcem dítěte. To bude zřejmě ono, pokud jako pravověrný Slovan vidíte po setmění ze svého syna pouze zuby, podezření na sebe nenechá dlouho čekat. Plést synům hnízda je ovšem velmi naivní. Ti dnes chtějí raději nový mobil, nebo počítač. Jenomže jak víme z předchozí sloky, finanční problémy brání matce kupovat synovi drahé dárky, tak se z toho snaží vybruslit „pletením hnízda“, čili rodinnou pohodou, což však dnešní rozmazlení spratci neocení.

jsem sentimentální

a asi je to naposled

Závěr je úchvatný. Pryč se sentimentalitou, jsou s ní jen problémy, jenomže když jste postižení, tak nemáte na výběr. Být sentimentální napořád tedy znamená rezignaci. Básník zcela jistě podezírá ženu, že počala dítě s někým jiným, než s ním, to je jasné. On se to při zapíjení potomka dozvěděl (kamarádi v hospodě mu vysvětlili, že černošské rysy dítěte rozhodně neznamenají geny vzdáleného předka, ale klasickou nevěru) a podal žádost o rozvod. Svou ženu pak u rozvodu zřejmě pořádně oškubal (mimochodem, velmi vzácný jev) a ona nyní žije na pokraji chudoby. Samoživitelkám je dnes ouzko, není nad to, mít doma nějakého českého pitomce, co se postará o účty, ale to neměla jezdit na poznávací zájezdy do Keni. Jenomže život je pes a chlapi, byť v mnoha ohledech tolerantní, zásadně odmítají živit „kukačku“, na což se naráží hned v první sloce. Děvčata, zahýbejte svým manželům zásadně s bělochy, alespoň se to hned neprovalí.

V dalších komentářích se objevovaly slova jako úžasné, dokonalé, skvělé a výstižné. O Arnoštově genialitě svědčí i fakt, že mu sepsání celé básně trvalo zhruba 10 minut, jaký důkaz geniality chcete víc. Homér psal svou Odysseu dva roky, má totiž trapných 24 zpěvů a deset tisíc veršů, čili dnes by neuspěla. Jakmile totiž publikujete něco nad čtyři řádky, nikdo se nebude obtěžovat čtením. A proto každému radím, pokud chcete být úspěšným básníkem moderní doby, buďte jako Arnošt. Nepouštějte se do větších akcí, tři řádky těm pacientům stačí. Hlavně se to nesmí rýmovat a dávat jakýkoli smysl. Někdo by se v tom mohl začít šťourat a co pak?

Taková normální Amálie

Být umělcem je poslání. Poslání nabádat široké masy k estetice, ať se jim to líbí, nebo ne. Takový zedník, kráčející ráno do práce míchat maltu, by měl mít taktéž možnost, potěšit se z daktylského hexametru. A od toho jsou tady naši milí poetové, kteří nedbají dne ani hodiny a neustále se pokoušejí svou tvorbou pozvednout duševní úroveň svého okolí. Jen doporučuji onoho zmíněného zedníka ráno nezastavovat a nedeklamovat mu s nadšením své verše, mohlo by to špatně skončit.

Amálie Vláčná milovala dvě věci. Sebe a své básně. Její básně šly vždy až na dřeň (jak to sama charakterizovala), aniž by však věděla, co je to dřeň. „Jenomže stačí žít na nadoraz!“ (opět její slova) a tím zřejmě současně najdete i tu dřeň, aniž musíte vědět, kde je onen doraz. Ale to je jedno, když už se to tak jednou zacyklí, není cesty zpět.

Samo sebou tvořila vždy volným veršem, tak se dají niterné pocity vyjádřit nejlépe. Pro lepší představu uvedu jednu z jejich nejpovedenějších:

Šelesty

když okapy plné ledna

a stromy malované pomyslnou čárou

vidím dvakrát

Rozbor: Zima nám zuří na plné pecky. Také není divu, je leden, alespoň podle básníka. Nuže, hned první termín „okapy“, jež jsou ještě navíc „plné ledna“, zde zřejmě symbolizují leden, víc bych v tom nehledal. Toto nám potvrzují i „stromy, malované pomyslnou čarou“, v druhém řádku, čím je míněn zasněžený ráz krajiny, silně retušující kontury horizontu. Hned z první sloky je však více - méně jasné, že básník se ještě zcela nedostal z novoroční kocoviny, což potvrzuje i tím, že stále „vidí dvakrát“.

poprvé okno uhranuté rukama

podruhé prsty na ramenech

padám s obrazy

„Okno uhranuté rukama“ by mohlo znázorňovat buď malování prstem na jinovatku skel, nebo cokoliv jiného, avšak rozhodně výtvarného charakteru. Ony „prsty na ramenech“, pak v sobě skrývají ještě hlubší smysl. Kdyby se jednalo o lidské gesto dotyku, básník by jistě napsal „na ramenou“, ale jelikož napsal „na ramenech“, míní tím zřejmě něco technického. Takové pracovní rameno velkokapacitního rypadla se nám tedy přímo nabízí. „Padání s obrazy“ pak bude zřejmě skutečně znamenat padání s obrazy a nic jiného za tím hledat nebudeme.

do slunce

vydupaného na zápraží

botkami z kterých sotva odkapalo včera

Psát o slunci je sice mezi poety velice oblíbené, ovšem jestli je zrovna „vydupané na zápraží“, s tím by se jistě dalo polemizovat. Slunce je koule plazmatu o průměru 1,392 miliónů kilometrů a nachází se cca osm světelných minut od nejbližšího zápraží, čili ty „botky“ by ho mohly vydupat jedině v přeneseném slova smyslu. A stejně tak termín „odkapávání včerejšků“ je nutno brát s odstupem. Odkapávat může cokoliv tekutého, rozhodně však ne žádná časová jednotka. Odkapávání včerejšků tedy má zřejmě symbolizovat tání sněhu, které ostatně naznačuje i výše uvedené slunce.

jsou děti

na prvním místě malíři

a jsou cestáři, kterým z vozů padají slzy

Trošku zmatený začátek poslední sloky zde má naznačit, že všichni umělci jsou v podstatě děti. To sice není úplně pravda, ale budiž, básníci mají na mlhavé vyjadřování právo. A ti cestáři? Zřejmě netrápí jen řidiče, ale i básníky. Ale že by jim z vozů padaly slzy? Nevím, pokud ovšem nepovažuje básník slovo „slzy“ za synonymum soli, to by to pak již dávalo smysl. Nyní již tedy víme vše a můžeme si to shrnout:

Báseň popisuje malíře, industrialistu, který v zimě maluje zasněžené rypadlo. Je krásné lednové poledne, sníh působením slunce taje, malíř je u vytržení. Bohužel je však ještě silně podnapilý ze Silvestrovské oslavy a několikrát sebou sekne i se stojanem. Nic nepomáhá, že cesty jsou zasolené, a tak sebou občas praští o zem i s obrazem, dokud nedojde domů. Tam si oklepe boty a jde spát. Co se dá dělat, všichni přece víme, že malíři jsou norci.

Amálie úplně přesně nevěděla, co chtěla svými verši sdělit, ale to není podstatné. On už se vždy najde někdo, kdo napíše: „Paráda!“, „Ty to umíš procítit“, nebo jen „Jupí!“

Důležité jsou výsledky! Amálie si totiž bystře povšimla, že jakmile píše jen tak, aniž by tím cokoli myslela, hlavně když beze smyslu používá efektně znějící nezvyklá slova, dostává mnohem víc tipů, než když u tvorby přemýšlí. A pokud je její báseň úplně zmatená a je zcela nemožné z ní cokoli pochopit, přijdou i výběry.

Nikdo neví, proč tomu tak je, ale že to tak je ví každý, kdo si někdy přečetl cokoli ze Zlatého výběru. Snad nám to milí redaktoři jednou vysvětlí.

Zhudebnělá krása

„Tohle je Kamila, autorka písní a zhudebnělých textů,“ představil svou přítelkyni ostatním intelektuálům regionálně slavný bubeník Milan Puštík, známý taktéž pod přezdívkou Satan. Vlasatý Satan bubnoval v místní metalové skupině Poměnkátor a měl potetované obě ruce záhrobními tématy. Jinak to ale byl moc hodný člověk, se sklony k infantilní filantropii.

„Kamilo, tak nám něco zazpívej,“ vyzval ji kytarista Smrťák, vlastním jménem Aleš Ticháček. To je dost nefér výzva, protože většina vlastní tvorby předvedená bez přípravy a hudebního doprovodu působí vždy úděsně. Pak nechal za všeobecného přítmí rockového klubu kolovat svou šlukovku.

„Snad bych mohla zkusit jednu ze svých posledních,“ nechala se nachytat naivní Kamila. „Ale nevím, jestli se vám bude líbit,“ dodala nesměle při pohledu na jejich kožené bundy s obrácenými kříži. Pak nerozumně spustila. Její báseň uvádím opět s rozborem, zde bohužel posmrtným, aby si čtenáři konečně uvědomili, že práce básníků není o nic méně nebezpečná, nežli práce pyrotechniků. Jejich exploze vášní si nijak nezadají s explozí biologického plynu v útrobách hnijícího vorvaně, vyvrženého na pobřeží turistického ráje někde v Tatrmánii.

Zaskočena nenadálou změnou rytmu

I

Mlčím

o tom co se děje

pod povrchem

(tam krájím na kousky

zbytky léta)

Rozbor: Ponejprv se mi zdálo, že první sloka je nazvána písmenem „I“, čili zkratkou, což mi přišlo originální. To by mohlo znamenat cokoliv, třeba imaginaci, nebo ibišek, možností je mnoho. Chvíli jsem nad tím dumal a hned poté raději zběžně přeletěl celé dílo a náhle mi to došlo. Jedná se zřejmě o římské číslování, tolik podobné našemu velkému „I“. Tedy pokud se druhá sloka nejmenuje „II“, to by pak byla jiná. Jelikož slovo, začínající na „II“ neznám, zřejmě se skutečně jedná o římské číslování. Takže když už v tom máme jasno, hurá do práce.

Autor hned první větou „mlčí o tom, co se děje pod povrchem“, vyjádřil jasný protimluv. Kdyby chtěl doopravdy mlčet, tak by prostě mlčel a nemusel by nám to říkat. Každý přece pozná, když někdo mlčí. Jenomže autor chce mlčet tak, aby to každý věděl, čili vzdor. Chce nám sdělit, že pod tím povrchem „krájí na kousky zbytky léta“ a v tom to všechno vězí. Bezútěšnost! Léto totiž krájet nelze a to dokonce ani na kousky. Je to časový úsek, daný částí oběhu planety kolem Slunce a žádný řezný nástroj s tím nic nesvede.

Jakoby to byla cibule

mám pocit

až v koutku

duše

Cibuli na rozdíl od Léta pochopitelně již krájet lze. Je to velmi oblíbená slzotvorná zelenina, básníky často používaná k vytvoření pocitu beznaděje. Básník pláče nad zmařeným životem a touží po odpuštění. Netuší, že básníkům nikdo nic neodpustí. Zde malá výhrada. Duše „koutek“ mít nemůže, jelikož jest jen abstraktní veličinou. Může mít pouze velikost, nikoliv fyzikálně definovatelný tvar, tedy jedná se o jasný skalár.

II

Nahlédni přes slova

do hlubin propasti

Jsem Na dně

Nahlížet přes slova je snadné, jelikož se jedná o zvuk, čili mechanické vlnění a kmitání zcela mimo světelné spektrum. Jenomže „nahlížet“ není totéž, jako se dívat. Kořen tohoto slova musíme hledat v latinském „intueri“, čili nazírat. Básník nám sděluje, že je na dně, ale chápe, že to nelze vidět pouhým zrakem, spíše jen pocitem. Použitím velkého písmena v termínu „Na dně“, ale současně naznačuje, že nejde o pouhý stav duše, ale o brutální skutečnost.

Nahlédni přes slova

do hlubin propasti

Pro tebe

Zpívám

Začátek se opakuje, čímž je zdůrazněna naléhavost. Dalo by se to vysvětlit jako: „To tam chlastáte, nebo co? Není vám divné, že jsem už dvacet minut nezvěstný?“ Z každého řádku je cítit zoufalství a my si to můžeme shrnout.

Autorka nám popisuje poslední chvíle potápěče, člena vědecké expedice. Je pod povrchem a mlčí (šnorchl mu mluvení ostatně ani neumožňuje). Loučí se se světem. Osobně se domnívám, že se zamotal do staré rybářské sítě a nyní se nedokáže vrátit zpět z podmořské propasti k hladině. Ta změna rytmu, to je ubývající kyslík, jelikož tlak v láhvi klesá. Není divu, že je „zaskočen“, takhle si to určitě nepředstavoval, když žádal o grant.

„Ty vole, to je brutální!“ vykřikl Smrťák a začal se smíchy válet po podlaze. „Můžeme to nahrát?“ a začal se rozhlížet kolem s výrazem šibala.

„Já to tedy rozhodně nahrát nechci,“ nepochopil srandu baskytariska Black, vždy trošku pomalejší. „Vždyť je to sračka,“ dodal necitlivě, protože už měl naváto.

„Hle brzdi, kámo,“ pokoušel se ho zchladit za smíchu Smrťáka Satan. „Kamila je moje holka!“

„Mě je jedno, čí je to holka,“ pokračoval natvrdlý Black. „Kariéru máme postavenou na těžkém satanizmu, žádné oblázky se nepřipouštějí!“

„Já z vás umřu!“ řičel smíchy Smrťák. „Vždyť si jen děláme srandu, nic osobního!“ Potom se všichni asi deset minut smáli a hulili.

„A kde je vlastně Kamila?“ zeptal se po chvíli všeobecné zábavy Satan.

„Těžko říct,“ prohlásil Black. „Dej si ještě čouda, jinak by ten svět naprosto postrádal smysl…“, načež se všichni zasnili v náručí vlastní výjimečnosti.

Druhý den ráno našli Kamilu pod jezem. Natolik silně věřila svým veršům, že v zoufalství skočila do místní říčky. Z toho vyplývá pouze jedné ponaučení: Jestliže jste nadějnými básníky, není od věci mít při sobě pro všechny případy láhev s kyslíkem a šnorchl.

Přihořívám, tedy jsem

Redaktor poezie Vilibald Krasoduch se rozněžnil nad povedeným volným veršem, na který zrovna narazil při brouzdání na internetu. Ani trošku se nerýmoval, což mu vždy imponovalo. Básněmi s rýmem vrcholně opovrhoval, připomínaly mu literární pravěk.

„Psát básně s rýmem je neskutečně primitivní, není divu, že takto píšou jen diletanti,“ rozvášnil se vždy v literárním klubu, když na podobné téma přišla řeč. „Je tak snadné, nechat se vézt libozvučným souzvukem. Slova s rýmem na konec sloky se hledají skoro sama. Zato volný verš, to je kumšt. Mnohem víc možností,“ dodával a moudře u toho pokuřoval.

„Ale Vili, to přece není pravda,“ pokoušeli se mu oponovat řadoví básníci, sedící každý večer kolem něj. „Najít vhodný rým, aby text dával smysl, je těžké.“

„Kdo je tady redaktor!“ okřikl je vždy Vilibald. „Vy jste jenom obyčejní básníci, nemůžete tomu rozumět.“

„A jak to, že ty sám básně nepíšeš, když tomu tak rozumíš?“ opatrně vyzvídal jeden z řadových bardů, píšících pod pseudonymem Vonoklas. „To pak vypadá jako bys to neuměl.“

„Kdybych chtěl, všechny bych vás strčil do kapsy,“ začal se naparovat Krasoduch, „ale dělám to kvůli vám! Básně nepíšu především proto, že by mě vlastní tvorba nevyhnutelně ovlivňovala při kritice a nebyl bych objektivní.“

Ale když už jsme u toho, můžeme si uvést jako příklad jednu z jeho kritik Vonoklasovy nejnovější básně Skřipce:

Skřipce

zvenčí studí déšť

črta rána

rozmazaná ozvěnami kostelního zvonu

Rozbor: „Zvenčí studí déšť“, toť velmi pregnantní upozornění na to, že se již blíží zima. Déšť však zevnitř studit nemůže, je to zcela v protikladu s nejen druhým termodynamickým zákonem, ale taky se stropem a stěnami (když už jsme uvnitř). Samozřejmě můžeme být v budově bez oken (v případě jaderné katastrofy), ale jelikož je to málo pravděpodobné, budeme s básníkem zlehka nesouhlasit. Onoho ráno byla ještě navíc zmíněná „črta“ nevyřčené atmosféry okamžiku zcela „rozmazána ozvěnami kostelního zvonu“, což vzbuzuje pocit jistoty (jinak by autor použil místo zvonů sirény), proto uvěříme popisu poklidného podzimního poledne a lákavou možnost jaderné války opomíjíme. I přesto je však jasné, že se chystá něco strašného!

skoro by v prstech změkla křída

a uvnitř jen tabule tak černá

že ticho láme se

V prstech může změknout křída jedině ve dvou případech: Buď je vlhká, nebo jsou vlhké ty prsty, (další možnosti, jako je například útok kyselinou ve třídě vynecháme, z důvodu malé pravděpodobnosti) čili veršem je vyjádřena nervozita. Černá tabule a lámající se ticho, toť asociace hrůzy. Křída a tabule, to zní jako Jáma a kyvadlo, jak vám každý školák potvrdí. Ticho, před tabulí, se změklou křídou v ruce, to přímo zavání pětkou v žákovské knížce!

poslouchám tvůj kašel

rytmus modliteb

a vzduch kolem jakoby téměř dřevnatěl

Poslední sloka vše vysvětluje. Poslouchat cizí kašel, to je jasný obraz infekční nemoci, které dnes řádí všude kolem. Zkoušený žák prosí Boha, aby na učitelku seslal minimálně Ebolu, čemuž napovídá i další řádek, uvádějící že: „vzduch kolem jakoby téměř dřevěněl“, což přímo vnucuje představu rakve, ve které si onen žák učitelku představuje.

Autor básně nám popisuje žáka s malými, až nulovými znalostmi, jenž byl „účou“ vytažen před „tabuli“. Venku prší a kostelní zvon právě odbíjí poledne. Hrůza mu svírá hrdlo, nedokáže se vymáčknout. A jelikož rovnice o dvou neznámých jsou pro něj velikou neznámou, mačká křídu ve zpocené ruce. Pochopitelně si přeje její smrt. Následující naznačení pohřbení za živa jen dokresluje pochmurnou atmosféru výše uvedených děsivých veršů a současně i stav našeho školství. Toto se nikdy nezmění a zklamal by se každý básník, který by očekával, že vyvázne při zkoušení z matematiky s trojkou, nebo dokonce s lepší známkou.

„Ale stejně bys jednou něco napsat mohl,“ zkoušeli to všichni dál. „Abychom si to mohli porovnat s tvými kritikami.“

„Tím bych ale popřel své poslání,“ vyskočil s fanatickým zanícením Krasoduch. „Kritizuji, tedy jsem!“

Jenomže jak vyskočil, tak převrhnul misku se svíčkou, na jejíž dně už byla spousta roztaveného vosku. Jakmile se mu vosk rozlil do rozkroku a spadla mu do něj i svíčka, vzplály mu rifle v onom místě líným plamenem.

„Pomoc, já hořím!“ začal ječet redaktor.

„Neboj se,“ zasmál se jeden z přísedících básníků. „Ještě nehoříš. Jenom přihoříváš.“

Nikdo se nezvedl, aby mu pomohl hasit, jen se se zájmem dívali, jak Vilibald poskakuje a plácá se rukama v rozkroku.

„Přihoříváš, tedy jseš!“ dodal za smíchu ostatních básník Vonoklas a celý klub začal burácet smíchy. Redaktory poezie má přece každý rád.

Adalbert Kulišák

Excentrický nakladatel Adalbert Kulišák sestavoval ediční plán zásadně podle vzhledu adeptů cechu spisovatelského. Jejich výplody se ani nenamáhal číst, stejně to bylo všechno na jedno brdo. Začínající nadějné bardy si zval vždy na kafíčko a lehce si je otestoval. Jakmile někdo vzhledem vypadal nad třicet let, většinou ho ihned vypakoval po dopití zdvořilostního kafíčka. Ty mladší si rozdělil na sexuální otrokyně a slouhy.

Táhlo mu na padesát, ale to mu vůbec nevadilo. Mladé dívky se můžou přetrhnout, aby se nakladatelům zalíbily. Stačilo jim slíbit vydání tisíce kusů v nejbližším nákladu a o víkendu je měl v posteli. S mužskými spisovateli to bylo složitější. Nakladatel Kulišák totiž stavěl chatu a potřeboval vozit písek, míchat maltu a podobné lahůdky. Jenomže spisovatelé bývají neduživí, a jelikož už na jeho rozestavěnou chatu jen v posledním měsíci musela dvakrát přijet záchranka ke kolabujícímu intelektuálovi, Policie se o něj začala zajímat.

Ještě než k tomu došlo, uveřejnil Adalbert své nejnovější dílo na Internetu. Šlo samo-sebou o volný verš, nic jiného nesvedl. S odstupem času se domnívám, že právě tato příšerná báseň přispěla k jeho pozdějšímu odsouzení-

Zaklínání

Deštivý den –

zaklíním srdce v modřínu

Až jehličky osype

pokorně pominu

Rozbor: Autor použil do své monumentální básně 11 přesně cílených slov. Kdyby jich bylo 10, bylo by to už asi málo, ale 11 je tak akorát. Poetického analfabeta tento zdánlivě nízký počet možná překvapí, leč znalci volného i vázaného verše ví, že méně častokrát znamená více.

Výklad je následující: „Deštivý den“ je více méně jasný, horší je to se „zaklíněním srdce“, u čehož se zastavíme. Na trhu dnes běžně seženeme jak srdce vepřové, tak hovězí, ale zkušení konzumenti básní již zřejmě tuší, že autor měl na mysli srdce vlastní a to v přeneseném významu. (Jinak by si poškodil oběhový systém.) Má to symbolizovat sepjetí s přírodou. Navíc skutečnost, že autor „zaklínil“ své srdce v modřínu, je klíčová. Modřín totiž na zimu opadává. Autor si tedy počká „až jehličky osype“ a hned nato „pokorně pomine“. V tomto okamžiku končíme s výkladem a můžeme si to shrnout.

Autor básně popisuje člověka, který se chce definitivně pominout až s příchodem zimy, dřív rozhodně ne! (Má zřejmě ještě něco důležitého na práci.) Jedná se pravděpodobně o slabomyslného jedince, pletoucího si slova „zaklínat“ a „zaklínit“. Jinak je to ale neškodný, až submisivní jedinec, podle některých náznaků silně závislý na alkoholu. Je znechucen svým životem a odhodlán to tady zabalit. Slovo „modřín“ zde naznačuje oběšení (viz asociace k barvě tváře oběšenců) a slovo „jehličky“ pak dobu vánoční, která je k sebevraždám nejvhodnější. Jedinou záhadou je ono afektované zaklínění srdce, zdůrazňující lásku k přírodě, jinak by skočil pod vlak, což je mnohem efektnější.

Nakonec se mu obě jeho vášně vymstily najednou. Díky velice promyšlenému triku nalákal na svou chatu sedmnáctiletou Magdu, které slíbil vydat její básnickou sbírku a současně dvacetiletého filozofa Jirku, který měl za vydání svých úvah složit dva náklaďáky nehašeného vápna, které měl hned začít hasit v kádi pod oknem.

Vilný Adalbert však netušil, že Jirka Magdu tajně miluje. A když se jí pokoušel v rozestavěné ložnici zlehka znásilnit na kanapi, Jirka to oknem zahlédl. A když Magda vyběhla z pokoje, rozrušený Jirka máchl přes okno lžící hašeného vápna po nahém Kulišákovi. Zasáhl ho přímo mezi nohy, takže záchranka musela tento měsíc přijet potřetí.

Adalbert Kulišák už není nakladatel. V jeho brandži je velice důležité udržet si image a jakmile se mezi jeho kolegy rozšířila tato historka, musel své nakladatelství zavřít, jelikož na tak tvrdé podnikání prostě už neměl koule. Nepodmíněný trest odnětí svobody za sexuální obtěžování je již jen spravedlivým zakončením celého příběhu.

Nedělní chvilka poezie

Spáchat báseň je obecně chvályhodný čin, srovnatelný však svou prospěšností s existencí páva. Dobře vypadá, ale je k ničemu. Jenomže esteticky postižení spoluobčané mají na věc jiný názor. Krása vepsaná do veršů v sobě zřejmě skýtá prospěch budoucí. Nebo ne? Posuďte sami.

Elvíra Milá se zasnila. Pravdou je, že se zasnila ihned po svém narození a v tomto stavu setrvávala víceméně neustále. Díky tomuto postižení ovšem neobyčejně snadno skládala básně, kterými oblažovala své okolí. Její poslední vystoupení na školní dětské besídce s rodiči ovšem znehodnotil nepříjemný incident. Slečna Elvíra se na podiu uklonila a procítěně spustila:

A slitováno v bezdomoví

vykreslilo stopy lží

a bylo ráno zima zlá

a voda v travách nad strží

napůl v ústech zamrzla

Rozbor: Někdo, nebo něco, „vykreslilo stopy lží“. Co vykreslilo stopy lží, kde a proč, to si však autorka nechává pro sebe. I malířská technika, kterou dokážeme „stopy lží“ nakreslit, zůstává tajemstvím tohoto skvostu. Víme jen tolik, že se zřejmě se nejedná o samotného autora, ten by o sobě stěží mluvil ve třetí osobě, bude to tedy někdo jiný. Nuž, zatím je to sice záhada, ale snad na to přijdeme později, takže se zatím vrhneme na počasí.

„Bylo ráno, zima zlá“! Tak tomu myslím rozumí úplně každý. Zřejmě ten den mrzlo, jak by prostě řekl prozaik, jenomže básník se takto pregnantně pochopitelně vyjadřovat nemůže. Díky této sibérii není tudíž divu, že „voda v travách nad strží napůl v ústech zamrzla.“ Sice netuším, jak se zamrzá napůl, když se jedná o fyzikálně chemický proces změny skupenství, ale budiž. Všichni tak nějak cítíme, že toho dne bylo rozhodně pod nulou. Ta „ústa“ však patřila určitě mrtvole, jinak by nemohlo dojít k mrznutí, byť částečnému.

a neuneslo tíhu světla

nové ráno na prsty jsem dých

a v noci tma si spády hnětla

do formiček ve dlaních

A je tady opět ono záhadně „něco“ co „neuneslo tíhu světla“. V tom se trochu zarácháme. Opět ta básnická „tíha“, přesněji neurčená. Rozumím tomu, že pocit se nedá vyjádřit jednotkami SI, částečně i z toho důvodu, že inkriminované světlo, o kterém je řeč, nic neváží. O to překvapivější však je, že ono záhadné „něco“ neuneslo ani to nic. Ale tím se nenecháme rozladit a čteme dál.

Hned další řádek je „nové ráno“. Všimněte si, jak rychle básníkovi uběhlo 24 hodin od předchozí sloky a jak briskně přechází do první osoby v: „na prsty jsem dých“. A sotva se čtenář stačí rozkoukat, je tady zase noc, ve které si „tma hněte spády“. A to nikoliv bez plánu, ale: „do formiček ve dlaních“. Rozhodně se nejedná o nějaké bezmyšlenkovité „hnětení“, ale o přesně definovaný tvar, vzniklý „formičkou v dlaních“, tedy něco jako když děláme knedlíčky do polévky. Myslím, že již víme dost a můžeme si to shrnout:

Tato báseň nám mnohé napovídá. Máme tam lež, strž i mrtvolu (o které se báseň sice přímo nezmiňuje, ale i tak všichni cítíme, že o to zde běží), není tudíž divu, že jde nejspíše o vraždu. „Tíhu světla“ totiž neunese jedině umrlec. „Na prsty jsem dých“, to bude nejspíš vyšetřovatel, přivolaný ráno k mrtvole a foukající si na zkřehlé prsty a „formičky“ pak budou stopy, které pachatel zanechal pod rouškou „tmy“.

Co se týče názvu, ono „slitování“, je katarzní očistou nad brutálním činem a „bezdomoví“ naznačuje, že mrtví již nikde nebydlí. Pochopitelně, kdo by platil účty! Právem je tato detektivní báseň ověnčena triumfem úspěchu. Doufám, že ten mizera bude brzy zatčen! Tím míním pochopitelně onoho „pachatele“, nikoliv autorku.

„Co tím chtěl básník říct?“ přerušil téměř nábožné ticho po skončení přednesu básně výkřik z davu. Byl to místní podnapilý vtipálek Jára Šukal, kterého na akci donutila jít jeho manželka. Narážel na základní otázku lidstva, která se už po celé tisíce let vždy zjeví, jakmile se někde veřejně prezentuje jakákoli báseň. Co tím chtěl básník říct? Zde to bylo navíc umocněno tím, že Jára po šesti pivech pocítil potřebu být vtipný.

„Promiňte?“ opáčila překvapeně slečna Elvíra. „Já tady jenom přednáším.“

„Ale ještě než jsi začala přednášet,“ zkušeně jí po dělnicku tykal Jára,“ „tak jsi napsáním té básně určitě něco chtěla říct. A mě by zajímalo co!“

„Bože, to je přece jasné v samotné básni,“ zapýřila se Elvíra, která nevěděla, co má odpovědět. Když onu báseň o víkendu skládala, ani ji nenapadlo, že by po ní někdo žádal vysvětlení. „To musíte procítit,“ dodala a hledala oporu v hledišti.

„Jsem si jistá, že slečna básnířka zná své motivy, pane Šukale!“, vstoupila do diskuse paní učitelka. „Mimochodem, s takovým příjmením byste měl být k druhým tolerantnější a nesnižovat jejich chvályhodnou snahu dělat něco i nad rámec tělesných požitků,“ pokusila se mu to vyrušení po intelektuálsku vrátit.

„No dovolte!“ zastala se svého manžela paní Šukalová. „Tou narážkou na naše jména chcete říct, že my umíme jenom šukat? Vždycky jste byla proti naší rodině! Máte to tady moc pěkně zorganizované!“

Následná vřava zabránila dalšímu vysvětlování a rodiče si začali odvádět svou ratolest domů. Neděle prostě veršům přeje, ať je krásně, nebo leje…

Ištván Pálfy

Košický rodák Ištván Pálfy byl svého času nejnadějnějším slovenským básníkem. Jeho talentem se mohli oblažovat občané celého města, jelikož pracoval jako zedník a často své miniatury zvěčňoval vápnem na opravované budovy. Jako jednu z těch nejpovedenějších (a také s minimem pravopisných chyb, což byl u něj zřídkavý jev) bychom si mohli pro názornost uvézt:

Stená

na stenách,

kým zástena zakrýva

predstieranú cudnosť

Rozbor: Začátku jsem ponejprv nerozuměl, „stená na stenách“ mi znělo jako otřepané klišé, jenom aby to bylo „zajímavé“, zdání však klame. Je to naprosto hluboký křesťanský verš. Sténat na stěnách totiž může jedině Ježíš, visící většinou v kuchyních katolíků. Těžko říct, jestli sténá bolestí od hřebů, nebo proto, že musí čichat ty podivné výpary z hrnců, v každém případě se netváří nadšeně.

Ale tomu, že „zástena“ by měla něco zakrývat, tomu jsem rozuměl ihned. Co by taky jiného ta bederní „zástena“ dělala, že? Přehozena přes horizontální příčník by postrádala významu. Jen by tam visela a byla by k ničemu, jelikož veškerá její existence by postrádala smysl. Termín „predstieraná cudnosť“ je tedy víceméně jasný, jelikož neznám nikoho, kdo by ji kromě Ježíše doopravdy měl. Snad jen bývalé pornoherečky, které se po čtyřicítce chystají na kariéru senátorek. Ty jsou najednou cudné až běda!

Další báseň se objevila na zídce kousek od Hlavního nádraží a nepochybně pro Ištvána něco zásadního znamenala, tak si zkusme říct, co by to mohlo být:

Čudno

roztúžených

zrelých

premenených v ženy

tisnúcich sa k hrudi hada;

Rozbor druhé básně je obtížnější, než té první. „Čudno, roztúžených, zrelých…“ Slováci používají čárku nad „u“ i uprostřed slova, to se mi moc líbí, protože nemají kroužek. Kroužek je totiž tím nejprotivnějším interpunkčním znaménkem na světě a měl by být zrušen. V „premenených“ navíc bratrům Slovákům chybí i „ř“, což je další česká lahůdka, která dělá spoustě lingvistů na celém světě hromadu radosti. To všechno je však pouze roztomilé a rádi to přenecháme jazykozpytcům.

U další věty již nastávají skutečné problémy. Podhlédneme li od skutečnosti, že zralé ženy většinou nebývají roztoužené, jelikož je jejich manželé dokážou každý den pořádně nasrat, hadi (ophidia), už vůbec nemají hruď v pravém slova smyslu. Mají pouze jednu plíci, proto by bylo možná lepší použít termín: „tisnúcich sa k vzdušnici.“ Ale tím se nenechejte rozladit, hadi sice skutečně mají pouze jednu plíci, zato mají dva penisy, ale to jen tak na okraj, abych odlehčil vážnost tématu. Tímto přirovnáním zřejmě chtěla básnířka vyjádřit skutečnost, že všichni chlapi jsou falešní hadi, což převzali od toho prvního, nabízejícího Evě jablko.

Poslední dílo již jen dokresluje autorovu náboženskou posedlost Starým zákonem:

Záhrada

je tichá,

čudná chuť je iba

ovenčená vôňou

jablčného muštu,

už tu

svetlo nemá

úctu.

„Záhrada je tichá“, to může znamenat jedině zahradu rajskou, jelikož v těch pozemských je pořád nějaký hluk. Jablečný mošt pak zřejmě signalizuje rezignaci nad pozlátkem skutečnosti, že chuť a čich jsou dva zcela odlišné smysly, což Adamovi a Evě nedošlo. Ten had totiž v této básni nabízel Evě to jablko tak dlouho, že zatím zkvasilo (mušt), není tedy divu, že pod vlivem alkoholu oba opouštějí rajskou zahradu a začínají podnikat na povrchu planety. Jakmile si uvědomíme tuto brutální skutečnost, je jasné, že: „svetlo nemá úctu“, čímž je zřejmě míněn Boží finančák, vynášející všechny nepravosti na světlo. A že toho většinou je!

Shrnutí:

Všechny výše uvedené básně mají za úkol (pod rouškou křesťanství) ukázat mužskou populaci v pravém světle. Jako nadržené hovada, kterým je neradno věřit. Já osobně feminismus podporuji, je nejvyšší čas, aby se ženy konečně vyrovnaly mužům ve všech činnostech, samozřejmě kromě těžby nerostného bohatství a pomocných stavebních prací. To si raději ponecháme, aby se moc nevytahovaly. Ještě by po nás na oplátku chtěly, abychom začali cvičit se stuhou, nebo vyšívat. Při pohledu na partu obtloustlých plešatých pánů v upnutých trikotech, cvičících na žíněnce za zvuků hobojů, bych se zřejmě pozvracel.

Tyto téměř geniální a obsažné básně nemají názvy. Ištván je všechny stvořil o pravidelných poledních pauzách mezi střídavou konzumací tlačenky a láhve rumu. Talent nikdy nehledí na noblesu. Jenomže bardova budoucnost brzy nabrala temný odstín.

Když mu bylo dvacet šest let, náhle úplně osiřel, když jeho mámu sežrali toulaví psi. (Otec mu zemřel ještě před narozením, při svatební noci zkolaboval na selhání jater, tzv. borovičkový syndrom.) Po mamince zdědil byt a dvacet tisíc euro. Jelikož právě procházel krátkou bezvýznamnou depresí, rozhodl se, že se stylově upije k smrti a dal v práci výpověď. Každý den si koupil dvě láhve nejlepší skotské whisky a štangli uheráku k zakusování. Když mu po půl roce došly peníze, vrátil se na stavbu, kde kradl erární vápno. Pár týdnů nato byl zatčen.

Jeho tvorba po propuštění již nebyla stejná. Prožité trauma zanechalo stopy nejen na obsahu, ale i na pravopise. Zde na ukázku jedna z jeho nejnovějších básní, zveřejněná na jeho oblíbené zídce u Hlavního nádraží:

◊

Je zřejmé, že Slovensko svůj veliký básnický talent ztrácí. Snad se Ištván ještě vzchopí, ale tomu už nevěří ani jeho bývalí spoluvězni.

Poetická prostituce

Jednoho nevlídného listopadového večera zazvonil u vládní vily zvonek. Slouha ministra kultury, Tadeáš Ohebný, jehož oficiální funkce zněla Tajemník pro vnitřní agendu, běžel otevřít. Před tepanou bránou stála blondýna s mírami bohyně a morálkou prostitutky, Evženie Navlhlá. Jakmile Tadeáš otevřel, olízla mu tvář a požádala o audienci u pana ministra.

Ministr kultury, Vilda Darmošlap, právě šňupal kokain, když mu zaklepal na dveře jeho rozrušený tajemník. Nejprve si myslel, že to je flash back v bubíncích, ale nakonec rozpoznal původ zvuku.

„Ať jsi kdokoli, jestli to není důležité, tak jsi mrtvý!“ zařval přes zavřené dveře. „Právě rozjímám nad budoucností této země a nemůžu dělat dvě věci najednou!“

„Tahle záležitost nesnese odkladu, pane ministře,“ opáčil slizoun Ohebný. „Právě přišla slečna Evženie, to je čestná předsedkyně Odboru českých básníků. Prý má pro vás časově omezenou nabídku.“

„Tak ji pošli dál, blbečku,“ uklidnil se ministr a začal sklízet nádobíčko. „To už musím pracovat i v pracovní době?“

Potom jen čekal, než zaslechne cvakání podpatků na mramorové chodbě a zařval Dále! Na jeho pokyn rázně vstoupila nažhavená Evženie.

„Pane ministře, právě jsem se dozvěděla, že ministerstvo kultury disponuje každým rokem částkou okolo 15 miliard korun,“ načež si bez vyzvání sedla do křesla, potaženého dírkovanou kůží z Kurta Cobaina. „Ovšem přispívá především na divadla, herce, muzikanty a konzervatoře! Jenomže my básníci jsme taky umělci, takže co mi k tomu řeknete?“

„Básníci nikoho nezajímají,“ hodil si do úst hrst tabletek Viagry pan ministr a rozvážně žvýkal. „Je to taková umělecká onanie, básně čtou jenom ti, kteří je sami píší, takže není důvod do nich vrážet peníze.“

„Jakožto vedoucí básnických odborů musím nesouhlasit!“ začala si pomalu stahovat punčochy Evženie. „Zvolili mě právě proto, abych s tím něco udělala.“

„A vy sama skládáte básně?“ zeptal se jí lstivě ministr. „Mohl bych vám zařídit jedno malé necenzurované vydání vaší sbírky.“

„Já osobně básně neskládám,“ připustila slečna Navlhlá. „Přijde mi to trapné, ale jako pornohvězda roku jsem byla zvolena do této čestné funkce na základě hlasování Literárního klubu Eros Prague. Jedna báseň i s rozborem pod mým jménem vyšla v Literární revue, ale to byl plagiát. Mám to tady vytištěné, zajímá vás to?“

„Ne, ale když už jste tady, tak se na to podívám,“ ušklíbl se ministr a pustil se do čtení.

Zas už

slunce míň hřeje

dřív je temně

jen blázni marně

hrozí mu

Rozbor: Slečno básnířko, nemáte tak úplně pravdu, Slunce hřeje pořád stejně. (Hnidopich by možná namítnul, že výkyvy v jedenáctiletých solárních cyklech existují, ale kvantum dodaných joulů, podržených atmosférou, je v podstatě každý rok totožné.) To jen úhel dopadu způsobuje, že ke konci léta je kvantum paprsků rozprostřeno na větší plochu, takže se zdá, že hřeje méně. Slunce kašle na naše roční období a vytrvale září se stejnou intenzitou. Ani s tím „temnem“ bych tak docela nesouhlasil, jelikož zde zase záleží, na které polokouli právě jste. A ti blázni? Nuže v tomto bodě souhlasím, hrozit Slunci je zbytečné. Jedná se o obrovskou rotující kouli stlačeného vodíku o teplotě mnoha miliónů Kelvínů a váze mnoha miliard tun, takže představa, že by si něco dělalo z hrození 149,6 miliónů kilometrů vzdáleného blázna rodu Homo Sapiens je značně nepravděpodobná.

venku i uvnitř

v tobě ve mně

zas už je příliš

podzimu

Podzimu nemůže být příliš, stejně jako nemůže být příliš kupříkladu soboty. Je ho vždy tak akorát, jelikož se jedná o název časově přesně definovaného období. Všichni víme, jak dlouho podzim trvá, nemůže ho tedy být ani moc, ani málo, rozhodně ne bez zásahu do kalendáře. Ani venku, ani uvnitř; a už vůbec ne v tobě, nebo ve mně. Ale nemá nakonec onen bard s tím „příliš“ pravdu? Podívejme se na to z pohledu matematiky:

Báseň popisuje šílence, který má problémy s kalendářem. Vadí mu kalendář Gregoriánský, který vystřídal ten Juliánský, založený blahé paměti Juliem Cézarem. V šestnáctém století pak jistý papež Řehoř usoudil, že rok nemá 365 dní (jak se domníval ten trouba Cézar), ale 365 a čtvrt dne, tedy jednou za čtyři roky přidáme přestupný den, aby se nám podzim časem nenatahoval. Tím se dost proslavil. Jedině rusáci ho ignorovali, není tedy divu, že zanedlouho měli v listopadu ještě říjen. Jenomže sluneční rok trvá ve skutečnosti 365,242 dne, tudíž za pár tisíc let už bude tento rozdíl opět znát. A toho chce básnířka využít a lobuje za nový kalendář, nazvaný po ní. Možná je trošku samolibá a po slávě lačná, ale já jí fandím.

„Takže vy sama básnířka nejste,“ zadumal se po přečtení básně s rozborem Darmošlap. „Proč si tedy myslíte, že bych měl ohledně podpory básníků změnit názor?“

„Protože nemám ve zvyku prohrávat,“ rozepla si halenku Evženie. „A právě teď vám udělám tady na koberci takovou felaci, že vám vystřelí mozek až do stropu!“

„Tak tomu se říká argument,“ pousmál se zkoksovaný ministr a povolil si opasek. Následující dvouhodinové přesvědčování dopadlo nakonec úspěšně.

Díky této angažovanosti předsedkyně Emílie Navlhlé bylo na podporu jednoho nejmenovaného básnického serveru připsáno 15 tisíc Kč, což je 0,0001 promile rozpočtu. Ale i tak je to lepší, než nic, co říkáte?

Spojeni osudem

Ludmila Vostrá a Kleofáš Šourek byli oba básníci a navíc ještě manželé. Těžko říct, co z toho je horší. Seznámili se na jednom srazu literárního serveru a okamžitě si padli do oka, protože je nikdo jiný nechtěl. Celý večer si navzájem četli své básně a halasně je tomu druhému chválili, přičemž si mysleli pravý opak.

Ludmila preferovala volný verš, jelikož dávala přednost poněkud tajnosnubnému vyjadřování, Kleofáš naopak preferoval verš vázaný, dávající jeho básním náznak rytmiky, když už nic jiného. Po svatbě začali tvořit veršem smíšeným a pokoušeli se vydat knižně své básně ve společné sbírce pod romantickým názvem Hniloba duše. Samozřejmě okamžitě přestali publikovat na literárních serverech, protože to považovali za příliš ponižující pro básníky usilující o knižní vydání.

Nakladatelé je však naprosto ignorovali. Částečně z toho důvodu, že básně dnes nikdo nečte, ale především proto, že oba básníci naprosto postrádali soudnost a v jejich básních se to jen hemžilo morbiditou. Hned v první básni, nazvané Zurčení krve, je dvanáct mrtvých dětí. Báseň poněkud neuměle popisuje havárii školního autobusu, zakončenou zvoláním umírající učitelky: Smrti, již tvé klapání dřeváků slyším!

Hned v další básni se autoři věnují tlení. Dost zbytečně podrobně popisují biologické procesy v pohřbeném těle, přičemž se nevyhýbají ani chemickým vzorcům, což je v básních poměrně zřídkavý jev. I zbytek jejich dvanáctistránkové sbírky se nese v podobném duchu zatuchliny a děsivých úmrtí. Jelikož nejsem příznivcem poetické bestiality, zveřejním jejich snad jedinou báseň, která se nevěnuje umírání a smrti, ale zcela výjimečně lásce, kterou chtěl zřejmě Kleofáš potěšit svou ženu. Ani to se mu však nepovedlo:

Nambruan

Pod pokličkou z lávové květiny

pršely sny pozdního rána

jako když ona vstane

a nahými pažemi rozpohybuje

tygry větru

Rozbor: Uznávám, že ztuhlá láva může připomínat jak pokličku, kterou v postatě i je, tak květinu, kterou však rozhodně není. Alespoň ne hned, možná tak za několik tisíc let, kdy vlivem erozí vytvoří nejprve živou půdu a následně plísně, až ke květu. Nesouhlasím však s „pršením snů“. Sny pozdního (a jakéhokoliv jiného) rána pršet nemůžou, jelikož pršet může pouze to, co je těžší, než atmosféra, což sny jistě nejsou, neb jsou zcela duševního charakteru.

Nahé paže by pak měly symbolizovat onu předeslanou erotiku, ale jen náznakem, jelikož kdyby tomu tak bylo doopravdy, každý muž by musel v létě téměř nepřetržitě ejakulovat při pohledu na nahé dívčí paže, a trička s krátkými rukávy by byla zakázána. „Tygry větru“ naopak komentovat nebudu, jelikož mi to zní asijsky. Zhruba takhle se vyjadřují staří učitelé kung-fu v akčních filmech, a já se přiznám, že jsem jim nikdy moc nerozuměl.

A některé plachetnice roztínající pralesy chloupků

se zakousnou a vrní

Je to palma která protne

obratníky raka a zraka a zraků

nad posledními pahorky

snad hor osamocených vlků

„Plachetnice, roztínající pralesy chloupků“, by ještě před dvaceti lety zněly silně eroticky i v našich krajích, ale od dob totálního vymizení ochlupení v intimních partiích moderních evropských žen, si musíme tento termín vysvětlit jinak. Klíčem je věta: „některé plachetnice“, která nám ukazuje cestu. Jsou to naši šťastnější kolegové z Jávy a Sumatry, kam vyholování „pralesů“ ještě nedospělo. Tomu nasvědčuje i ona zmíněná „palma“, navozující náladu Oceánie.

Zde se mi zdá, že věta: „obratníky raka a zraka a zraků“, vyjadřují básníkovu myšlenku příliš komplikovaně. Možná by stačilo jen říct, že básník je jen nadržený a má chuť na černošku. Tomu napovídá i termín „pahorek“ a „osamělý vlk“, který zase navodí atmosféru hledání. Asi se chlapci příliš nedaří.

Ze svého společného neúspěchu pochopitelně obviňovali jeden druhého. Ludmila měla červeně podtržené své příspěvky a při každé příležitosti Kleofáši hlasitě předčítala své nejsilnější pasáže, přičemž neopomněla zdůraznit, jak jeho verše celou náladu společných básní kazí. Kleofáš naopak neustále opakoval, že kdyby bylo ve sbírce více veršů, nějaký nakladatel by jim to jistě vydal.

Nakonec se rozvedli a pokoušeli se vydat své části sbírky samostatně. Ani jeden neuspěl, proto se po dvouletém odloučení dali zase dohromady a začali opět publikovat na literárních serverech. Jejich díla se ovšem ani tam nedočkaly většího úspěchu a proto jim nezbývá, nežli se živit jakožto řadoví učitelé tělocviku a občanské nauky.

Emílie Prsatá

Unylá básnířka Emílie Prsatá byla na svůj vzhled velmi pyšná. Ještě jí nebylo ani dvacet a už kvůli ní spáchali sebevraždu dva vysokoškoláci. Jeden skočil ze skály, protože se na něj u oběda neusmála a ten druhý strčil hlavu do štěpovačky, jelikož mu nedala lajk na jeho tvít.

Každodenní trable však Emílii odváděly od její umělecké tvorby. To máte ranní masturbaci, dopolední probaci a večerní felaci, to vše musela stihnout dle potřeb svých i ostatních. Ale na své básnění si vždy chvilku našla. Abychom tedy jen tak nemarnili čas jiných nadržených básníků, toužících poznat tvorbu ostatních, uvedeme jednu z těch nejzdařilejších:

Letnín

Nebe se loupe jako pomeranč

k podzimu vyprchává léto

tak trochu stydne

jako káva černá

/letošní třešně objevili kosi/

Rozbor: Nebe se loupat nemůže a to dokonce ani jako pomeranč. S druhou větou sice souhlasím, na druhou stranu oznamovat čtenáři fakt, že s blížícím se podzimem vyprchává léto, je asi tak zbytečné, jako mu oznámit, že když skončí den, začíná noc. Navíc samozřejmě stydne, (menší úhel dopadajících paprsků) ale mnohem pomaleji, než káva. Nyní však musím pochválit zahrádkářskou vyspělost autora, který si bystře povšiml, že kosi mají rádi třešně. Je tomu tak, ale to je v podstatě vše, co je na tomto faktu zajímavé.

včerejší teplo v zádech nosím

pod nehty táhne

bloudí ve větvích

Teplo v zádech nosit nelze. Teplo je forma energie a podléhá termodynamickým zákonům. Ani pod ty „nehty“ nemůže táhnout, tento obrat použil básník zřejmě jako synonymum k slavnému rčení: zima zalézá za nehty. To je ovšem fyzikální nesmysl, zima nikam zalézat nemůže, to teplo odchází, abyste věděli. A ani v těch větvích bloudit nemůže, přechází z teplejšího na studenější a to bez jakýchkoliv náznaků bloudění.

vítr ztich´ že dírou v mracích

světlo se vrací na asfalt parkoviště

smetí 

píše:

hodina nula

nádech

Vítr žádný hluk nevydává, proto nemůže ztichnout. Hluk vydávají částice, větrem uvedené do pohybu, respektive jejich následné kolize. Světlo se sice vracet může (tzv. reflektance), ale proč zrovna na asfalt? Vracet se mohu jen z původního místa, ale asfalt světlo pohltí. (Integrální emisivita asfaltu je 0,95.) Jakpak by se tedy světlo mohlo vracet k asfaltu, když je to v podstatě černé těleso? No, možná od automobilů, které se na asfaltu vyskytují nejčastěji. A hodina nula, nádech? To je pochopitelně strach ze smrti.

Z celé básně vysvítá, že básník popisuje trudný život hlídače na parkovišti. Tito zneuznalí hrdinové nemají lehký život. V létě se potí a dýchají zplodiny, v zimě mrznou a dýchají zplodiny. Básník se zřejmě nechytil v umělecké brandži a musí trhat lístky někde v centru. Jenomže každý nádech ho přibližuje k hodině nula, čili umělecké nesmrtelnosti. (Bohužel, podmíněné totální smrtelností vezdejší.) Kdy už mu konečně vydají jeho sbírku básní? Tak 1000 výtisků po 120 kč, přičemž on bude mít z jedné knížečky dvacku? Možná za rok prodá i polovičku výtisků, čímž si přijde na bratru 10 000 kč, po zdanění asi sedm a půl. Pak s tou rasovinou konečně sekne a začne žít životem zbohatlíka. No řekněte sami, není to pohoda, být básníkem?

Tuto výtečnou báseň skládala Emílie zhruba dvacet sekund a dalších třicet jí trvalo, než se jí podařilo uložit toto veledílo na server (nejprve zapomněla na název, potom na kategorii). Sama neměla úplně jasno v tom, co tím chtěla světu sdělit (byla plná emocí), ale v tomto se spoléhala na názory čtenářů. Ty přišly zanedlouho a tady jsou v plné nádheře:

Super, pohodinda… tip…

To je přesné, Emčo, jak to děláš?

Oléééé…

Ty to tak dokážeš prožít! Dávám výběr!

Miluji tu tvou nadsázku…

Díky tomuto intelektuálnímu úspěchu Emílie umělecky roste den za dnem. Osobně si myslím, že nebude trvat dlouho a vydá svou první sbírku básní knižně. Už nyní si začínám shánět pohodlnou skládací židli, abych na čem sedět tu noc před prodejnou, kdy bude ohlášeno první vydání.

Literární pastorále

Majitel literárního serveru a hlavní kritik Radovan Konečný byl hluboce nešťastný. Narodil se jako muž, ale už od dospívání se cítil jako žena, zajatá v mužském těle. Z toho důvodu si podal žádost o změnu pohlaví. Po nezbytném psychiatrickém vyšetření konečně došlo k operaci. Nemocnici opustila jako Milada Konečný, vstříc novému životu.

Nejprve se Milada cítila skvěle. Dokonce se na ni v tramvaji přilepil dlouhovlasý mladík s náušnicí ve rtu, ale když jí zašeptal, že je Marie Novotný a chce mu pomoct se začleněním do místní čtyřprocentní komunity, její nadšení ochladlo. Nakonec zjistila, že být ženou s mužským rodným listem není jednoduché a sepsala báseň:

Ženy

Řeku spustily dolů,

někdo nastražil ústa

dech se dotkl žízně.

Rozbor: První polovina básně je jasně popisná, přičemž klíčové je slovo „dolů“. Hned v první větě tedy jasný gravitační motiv. Co bylo spuštěno? No přece řeka! A kdo může spouštět řeky? Jedině přírodní síly, čili gravitace! Již v tomto místě je vnímavému čtenáři zřejmé, že se schyluje k tragédii, brzy se vyjasní!

V druhé větě je klíčové slovo „někdo“. Vnáší to nejistotu, tak důležitou pro vznik tajemné atmosféry. Ten někdo může být jedině Osud, čekající na svou oběť. Nikdo jiný než Osud totiž nastražit ústa nedokáže.

Ve třetí větě je klíčovým slovem „žízeň“. Té když se dotkne dech, je zle! Tady vidím oslavu, plné láhve s alkoholem, kupříkladu s borovičkou, ginem, dále soudky vína, vepř rotující nad ohništěm, zkrátka vesnická veselice jak má být.

Vlasy praly o kameny,

studně vyháněly na pastvu,

úzkou pěšinou pro světlo.

Druhá polovina básně je již dramatická. Klíčovým je konflikt mezi vlasy a kameny, tedy jasný úraz hlavy při pádu z výšky. Zde náhle začínáme chápat význam řeky v prvním verši. Už skoro vidím krev ve vodě, tento obraz je nejsilnější z celé básně.

Nyní se dostáváme k nešťastnému termínu „studně“. Slovo „studně“ neznamená studnu (jak se chybně domníval jistý nejmenovaný kritik), ale je slovesem kořene stud! Z toho vyplývá, že klíčové slovo musíme hledat jinde. Dle mého názoru se jedná o „vyhánění“, symbolizující zde pozvolné vyhasínání života. Ovšem také je možné, že celá tato věta se tam dostala nedopatřením z jiné básně.

A věta poslední? Úzká pěšina pro světlo znamená smrt. Báseň vrcholí! Jakmile je totiž pěšina tak úzká, že se tam nedostane ani světlo, je konec. S tím nikdo nic nenadělá. Je jasné, že básník popsal smrtelný úraz při pádu ze splavu do řeky. Podnapilá žena si to šněrovala po sobotní oslavě podél řeky a spadla z výšky na kameny. Po kratším boji zemřela ještě týž den v nemocnici.

Tak takové jsou tedy moderní ženy, spráskají se na zábavě a neštěstí je hotovo. Neříkám, že všechny, ale stát se to může. Poselství tedy zní, dávejme na ně pozor a po každé tancovačce je jako gentlemani doprovoďme domů.

Právě v tu dobu však Milada Konečný náhle pocítila, že je vlastně stále mužem, zajatým nyní v ženském těle. Samozřejmě navštívila psychiatra s žádosti o povolení zpětné změny pohlaví. Psychiatr v posudku výslovně napsal, že Milada Konečný sice ví, co nechce, ale neví, co chce. Z tohoto důvodu zpětnou operaci povolil.

Lékaři na plastické chirurgii tak vlastně měli dvě tržby místo jedné a další reklamace nebyla možná. Z penisu a šourku původně udělali stydné pysky a nyní to jen vytáhli z těla ven. Bohužel při první úpravě museli část houbovité hmoty penisu odstranit, takže nyní již opět Radovan ztratil touto reverzní operací přibližně dvě třetiny původní délky a samozřejmě i varlata.

To mu ale nakonec vůbec nevadilo, neboť si uvědomil, že je v podstatě umělec, zabývající se posuzováním moderních básní. A v tomto případě je úplně jedno, jestli jste muž s vagínou, nebo žena s penisem, nebo něco mezi tím. Sex stejně není nic pro něj, jelikož většinu času stejně stráví u PC literární onanií, tudíž pohlavní orgány vůbec nepotřebuje.

Naivní Hanibal

Na světě není pro ortodoxního pisálka větší slast, nežli zúčastnit se literární soutěže. Tehdy jeho intelektuální běsnění dosahuje vrcholu. A jelikož spisovatelé málokdy sportují, zřejmě jim tento prvek soutěživosti v životě chybí. Jenomže kde jsou soutěže, tam bývá porota.

Malý chlapec Hanibal Vejprzek by se rád prosadil jako spisovatel prózy. Jeho křestní jméno mu dala maminka, která doufala, že z něj jednou bude sériový vrah, nebo alespoň komunální politik. Jenom ne intouš, jako byl jeho otec, to bylo její tajné přání. Bohužel její Hanibal již od dětství hodně četl, tak ze zoufalství spáchala sebevraždu předávkováním mexickými telenovelami, čímž mu vlastně předurčila jeho osud.

Malý Hanibal vyrost v dětském domově a každou možnou chvíli proseděl v knihovně a četl. Bylo to velmi osamělé dětství, protože byl jediný, kdo tam uměl číst, včetně vychovatelů. Trávil v knihovně celé měsíce a přihlašoval se na literární servery. Nejprve jako host. Zanedlouho si však svou komentátorskou činností vydobyl zvučné jméno pod řízným pseudonymem C-42/U (zásadně všechny chválil) a následně si začal budovat i kariéru spisovatele.

Psal povídkové miniatury, což je dnes moderní. Kdysi měly povídky třebas i desítky stran, ale to bylo v dobách, kdy se psalo husím brkem, což je směšně snadné. Později, v dobách psacích strojů to byly jednotky stran, ale nyní, v úmorné době počítačů je vše nad dva odstavce příliš dlouhé. Hanibal vstoupil do literárního světa napínavou detektivní povídkou Vražda (měla tři věty a ohromný úspěch). V první větě napsal, že se stala vražda, ve druhé popsal příjezd policie a ve třetí větě povídku zakončil tím, že policie případ odložila. Celkem to bylo 38 slov.

Ale jak už to tak u literátů bývá, v záchvatu tvůrčího nadšení se pokusil o štěstí i ve volném verši, což je v podstatě taková miniaturní báseň v próze:

Divné století

Mluvíme každý sám pro sebe

zvuk naráží do stěn

a rozpíjí se na tapetách

Rozbor: První řádek je úžasný. Již Goethe říkal, že pokud něco víme, víme to jen sami pro sebe, jelikož když to řekneme nahlas, vždy se najde někdo, kdo to ví lépe. Tato nádherná myšlenka se skví v horních patrech lidské inteligence. Ale hned následující věta tuto úžasnou myšlenku sráží do intelektuálního sklepení. To, že zvuk naráží do stěn snad ani není třeba zdůrazňovat. A jestliže druhý řádek se nachází v intelektuálním sklepení, ten třetí již konkuruje těžebním slojím na Ostravsku. Zvuk se zcela jistě nerozpíjí na tapetách, jelikož se jedná o mechanické kmitání elementárních částic, bez jakéhokoliv grafického efektu.

Možná na ně přikreslí tvoji tvář

možná je to jen skvrna od vína

Dotyk si musíš domyslet

Začátek druhé sloky v našem vertikálním příkladu intelektuálního úpadku z výšin do hlubin graduje a blíží se zemskému jádru. Že by zvuk kromě rozpíjení ještě něco kreslil (v tomto případě dokonce tvář), to mi už přijde skutečně slabomyslné. Navíc se nabízí otázka, proč by to dělal. Ale pozor, básník z toho nakonec vybruslil, a předchozí zdánlivě slabomyslné věty rázem dostávají smysl. Předkládá nám možnost vysvětlení ve formě skvrny od vína, dříve jen symbolicky naznačovaného. Konečně první záblesk nápovědy, ono se skutečně asi jedná o skvrnu od vína, to by již dávalo smysl. A ten domyšlený dotyk? To je přece samota jako divá, způsobená mezilidským odcizením.

Báseň v sobě nese jasný citový motiv, s pachutí hysterie, ale i značné obraznosti. Opuštěná básnířka sedí v pokoji, popíjí Frankovku a mluví sama se sebou. Manžel (druh) jí utekl s nějakou zpěvačkou, a to se jí dotklo, jelikož zpěvačky nesahají básnířkám ani po kotníky. Nakonec mrští sklenicí o stěnu a zbytek vína udělá na tapetách skvrnu, ve tvaru tváře. (Mimochodem všechny skvrny mají tvar tváře, nebo alespoň mapy Španělska, s tím se nedá nic dělat.) Následně usíná zcela opilá na koberci, přikrytá sebranými spisy Petra Bezruče. Chce to acylpyrín a nový vztah, pak bude zase dobře.

Po této sžíravé kritice se tedy raději vrátil k e svým oblíbeným miniaturám. Pár dní nato byla vyhlášena soutěž o miniaturu roku, s podtitulem: Čím kratší, tím lepší. Hanibal to okamžitě pochopil a napsal vtipnou miniaturu, která obsahovala jediné slovo: „Nic!“. Myslel si, že snadno vyhraje. Bohužel narazil na žárlivou porotkyni Magdu, která jeho dílo okomentovala slovem: „Uf!“. Posléze k tomu dopsala, že její komentář měl o celé jedno písmeno méně, nežli soutěžní dílo a dodatečně ho přihlásila do soutěže. Vyhrála a cenu dala sama sobě. Hlavní cenou byl literární vibrátor ve tvaru husího brku, který by byl jistě k vidění v muzeu literárních zajímavostí, pokud by nějaké takové muzeum existovalo. Takhle hnije na poličce porotkyně Magdy, jen zřídkakdy využíván ke svému původnímu poslání.

Perpetuum mobile

Být knihovníkem, to je něco jako poslání. Schraňovat stará literární díla a zvěstovat moudrost následujícím pokolením, toť jistě povznášející pocit. A nyní zpátky k realitě. I v tak malé zemičce jako je ta naše, ročně vyhází cca 1500 knih. Z nich cca 1499 jsou strašné sračky, nehodné existence. Napsal bych, že sračky jsou to všechno od shora až dolů, ale stále dávám šanci alespoň jedné knize ročně, že to sračka nebude. Čekám už dvacet let.

Knihovnice Jolana nejraději pospávala v městské knihovně v oddělení poezie, protože tam nikdo nechodí. Z nudy pak Jolana sepsala pár veršů, se kterými se pokoušela uspět v několika literárních soutěžích, ale nakonec dala přednost pospávání. Malá ukázka poetických schopností mladých knihovnic i s následným posudkem jistě nezaškodí:

Nit

v noci se zdá být všechno bližší

asi jak dálka chodí spát

zkoušíme spolu šeptat myší

a namlouvat si že nás slyší

kdo s námi sdílel sedmý pád

Rozbor: V noci se nám skutečně může zdát spousta věcí bližších, hlavně ty světlé. Jenomže „dálka“ spát nechodí! Vzdálenosti, jakožto fyzikální veličiny neznají chvíle oddechu. Navíc myší se nedá šeptat. Je to elektronický přístroj (v podstatě snímač), bez jakýchkoliv zvukových projevů. Samozřejmě pokud básník nemyslel skutečnou myš domácí (Mus musculus), to by pak všechno začalo dávat smysl.

Třeba ji držel za hlavičkou a bodal do ní redisperem, ale to by spíš pištěla, než šeptala. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že doufá v to, že ho někdo uslyší, což by u myši počítačové nebylo možné. A co se týče toho sedmého pádu, k tomu se dostaneme později.

zkoušíme ptát se tajnou řečí

čím přetrhli jsme tenkou nit

zda vina na tom byla něčí

a lžeme si, že ticho léčí

a všechno se dá rozchodit

Hned první řádek mě nutí k přemýšlení. Otázky položené v tajné řeči mají jen malou naději na odpověď, proto nechápu, proč básník tajnou řeč použil a nezeptal se raději normálně. Navíc, ptát se na to, čím „přetrhli jsme tenkou nit“ je ještě navíc volovina, vždyť se jedná o naprosto běžnou záležitost. Copak básník neví, že tenké nitě se snadno přetrhnou? Proč ji tedy použil, když se najednou tak diví? Já osobně bych nikdy tenkou nit k ničemu důležitému nepoužíval, vždyť je skoro jisté, že se přetrhne.

Navíc v dalším řádku básník okamžitě hledá viníka, podívejme se na kalouska! Jako by to nebyl on, kdo měl mít při výběru vázacího materiálu více rozumu. S další větou souhlasím jen z polovic. Ticho skutečně může léčit, ale můžeme z něj i zblbnout. A poslední věta je úplný nesmysl, všechno se rozchodit určitě nedá, kupříkladu amputace nohy, abychom vybrali příklad nejmarkantnější.

Výše uvedená báseň je však i přes několik faktických chyb téměř dokonalá a své vysoké ocenění si rozhodně zaslouží. Básník popisuje úchylného zoofila-sadistu, který se ukájí trápením zvířat, v tomto případě myši domácí. Přivázal ji nití k podložce a následně ji trápí a nutí vydávat zvuky. Myš sebou zmítá a nit se trhá.

Rozčilený poeta po ní ještě sekne sekáčkem a amputuje milému hlodavci zadní končetinu. K jeho překvapení se však myš odbelhá na zbývajících třech do nory. Toto své zjištění následně publikuje na sado-maso stránkách, čili onen „sedmý pád“, který je pro podobné existence důležitý, tzv. sdílení zážitků. Pozor pane básníku, od letošního roku je týrání zvířat trestný čin!

Dříve si Jolana zkoušela zdřímnout u hlavního pultu, ale velmi často byla probuzena bušením hůlek důchodců, kteří se dožadovali zapůjčení nejnovějších anglických detektivek s lesklým obalem, které viděli včera v reklamním letáku Readers Digest. Našli ho ráno ve schránce a zítra už by tu informaci v hlavě nepodrželi.

Nikdo jiný, než důchodci, do knihoven nechodí. Je to z toho důvodu, že moderní lidé dnes vědí všechno. Mají na to chytré mobily, tak proč by měli mít něco v hlavě. Důchodci zřejmě vědí hovno, proto tam pořád chodí. To byl vtip, jistě chápete, jejich životní moudrost, získanou celoživotní prací v JZD samozřejmě nijak nechci zlehčovat, jednu věc však zcela určitě neví.

Fenomén anglických detektivek je skutečným literárním perpetuum mobile. Vždy se jedná o staré panství, kde je nalezena mrtvola. Přijíždí detektiv a vyslýchá podezřelé. Těžko říct, proč to dělá, protože jak známo, vrah mezi podezřelými nikdy není. V záplavě drbů u odpoledního čaje a přehlídkou místních specialit detektiv náhle odhalí pachatele a publikum zatleská. Tento mustr je co půl roku vložen do počítače, který změní jména postav, místo děje a znovu se vydává.

Knihovnice Jolana to věděla. Chystala o tom napsat disertační práci, jelikož dálkově studovala literární vědy na místní univerzitě. Knihovnický syndikát se o tom dozvěděl a v době její siesty jí otrávil náhodně zanechanou čokoládovou tyčinkou na odkládacím pultu. Věčně hladová doktorandka Jolana ji okamžitě pozřela. Její tělo mrtvé potom schovali za regály s poezií, kam nikdy nikdo nechodí. Očekává se, že bude objevena nejprve tak za dva tisíce let.

Maestro Fidelio

Literární kritik Kryštof Koudelka byl kastrát. Toto neštěstí ho postihlo již v první třídě, kdy špatně pochopil tělocvičný termín: „Skok přes kozu“ a vzal to příliš doslovně. Když to na zahradě před první hodinou tělocviku zkoušel, nabodl se na roh v rozkroku. Lékařům nezbylo, nežli poškozená varlata amputovat.

Díky tomuto neštěstí se stal ve vesnici poměrně známým. Měl díky tomuto neštěstí i poněkud primitivní přezdívku Maestro Fidelio, což ho dost trápilo. Při jejím vyslovování si každý dával záležet na tom, aby dovětek „Vykastro“, narážející na bývalého kubánského vůdce, vyslovoval s co nejpregnantnější intonací, aby to vzbuzovalo všeobecné veselí. V dospívání s tím měl ještě větší problém, protože děvčata ho ignorovala. Na diskotékách mu bylo dovoleno pouze trhat lístky u vchodu a odnášet sklenice za bar. Tato krutost v něm vyvolala ohromnou zášť vůči celému světu, proto byla profese literárního kritika v podstatě jedinou možnou volbou.

Literární kritici jsou od podstaty zlí. Jejich základní rozkoší je kazit autorům radost z tvorby. Přitom moc dobře vědí, že autoři píší své díla zadarmo, ve volném čase a nic jiného, než tu radost, z toho nemají. Oni si však vytkli za svůj životní cíl, vzít jim i to poslední. A pokud jim to někdo vytkne, ještě se urazí a intelektuálně ho setřou.

Další zajímavostí je, že literární kritici sami nic kloudného zplodit nedokážou. Asi je to způsobeno jejich kolektivní neplodností, nebo je to jen osudový trest za bezbřehé chytračení s příměsí žluči. Zřejmě ovšem obojí. V poslední době se dost účinně maskují za termín Redaktor, ale zbytečně, všichni moc dobře vědí, co jsou zač.

Fidelio ale nebyl nějaký řadový zatrpklík. Měl ohromné literární znalosti, způsobené tím, že zatímco jeho vrstevníci souložili, on si četl, potom šli do hospody a on si stále četl (jednou šel s nimi, ale oni se bavili pouze o souloži, k čemuž neměl co dodat) a když všechno přečetl, rozhodl se to začít kritizovat. Založil si tedy Literární server a čekal na první oběti. Když nepřicházely, sepsal první dílo (že se jednalo o volný verš, snad ani nemusím říkat) a zanedlouho se našel i nějaký chytrák, který dílo rozebral. No aby ne, na chytráky naše země nouzi nemá.

Mezi kmenem a stínem

Že vícekrát

jsi podala jablko sadaři?

Že slza smůly

je delší než ta má?

Rozbor: Podávat jablko sadaři je troufalost, hraničící s vyzývavostí. Je to totéž, jako podávat řezníkovi jitrnici. Není důležité, jestli je jeho nebo cizí, vždy se urazí. V prvním případě předpokládá reklamaci, ve druhém znevažování jeho práce. A dále, délka slzy je vždy stejná, respektive přímo úměrná její velikosti, důvodem je povrchové napětí kapalin a gravitace. Jenomže my zde porovnáváme délku „slzy smůly“ (pryskyřice), se slzou klasickou (H₂O+NaCl). To pak jo, jiná hustota je jiná hustota, jak by to řekl senilní fyzikář.

Otevři

a podívej se,

kdo na zápraží zůstává

a zapouští kořeny

do jalové půdy.

Na zápraží zůstává jedině ten, kdo chce za každou cenu dovnitř a ignoruje skutečnost, že mu neotevíráte. Toto může nastat jedině ve dvou případech, buď se jedná o policistu, nebo lékaře. Proto bych radil neotevírat, ani jeden z nich pro vás jistě nemá žádné dobré zprávy. Zde se bude jednat o lékaře, policista to po deseti minutách vždy vzdává a jde si pro soudní příkaz, pouze lékař klepe dál a „zapouští kořeny do jalové půdy“.

Stárnu

mezi kmenem a stínem.

Ve vlasech květy

a na dlaních kůru.

Řidič sanitky nakonec vyrazil dveře a následuje nemocniční pasáž. „Ve vlasech květy“ znamená „prokvétání“, čili plešatění, tak často viděné u politiků a pracovníků v jaderných elektrárnách. Na dlani kůra pak značí předčasné vrásky. Je to jasné, někdo byl zlehka ozářen a my si to shrneme:

Báseň popisuje pracovníka Temelína, který nedbal bezpečnostních předpisů a zkonzumoval několik jablek ze stromů, které ČEZ vysadil v areálu, aby lidem dokázal, že jaderná energie je bezpečná. Při lezení na strom si ještě navíc trošku umazal ruce od smůly, není tedy divu, že ho zanedlouho ona radioaktivní „smůla“ potrestala. Již za pár dní začíná plešatět a později doma v klídečku kolabuje. Při návštěvě lékaře, který musel do bytu vstoupit násilím, mu úplně zničí ručičku dozimetru, která se prudce uhodí o pravý okraj stupnice. Nyní už mu nezbývá nic jiného, než pofňukávat na JIP-ce. Leukémie je tak to jediné, s čím můžeme všichni v budoucnu s jistotou počítat. Tedy alespoň v případě, že se nevrátíme k přírodnímu způsobu života, to ale nikdo nechce.

Po publikování první básně nemusel čekat dlouho. Spousta naivních mladých lidí mu na ten server začala posílat svou tvorbu. Chvíli je nechal publikovat, podobně jako ten rybář, co nechá rybu spolknout návnadu, a potom zasekl. Sžíravými kritikami bořil svět naivních básníků i prozaiků a měl z toho skvělý pocit. Zajímavé je, že někteří ze zhrzených autorů ho po nějaké době požádali, jestli by také nemohli být Redaktoři a kritizovat díla jiných. Vždy to byli ti, kteří sami nic napsat neuměli a vespolek založili celou moudrou Redakci.

Fidelio (což byl mimochodem i jeho nick, který si sebemrskačsky přidělil) už sám dávno kritizovat nemusí. Dělají to za něj ti, které on sám zplodil svými kritikami. Nyní již jen s rozkoší brouzdá ve svém virtuálním rybníčku a pozoruje redaktorské štiky, jak hltají malé poetické karasy po tuctech a je šťastný.

Nekonečná lehkost nebytí

Tvrdí se, že sprostá slova mají svůj specifický význam. Pokud je člověk použije na správném místě a ve správný čas, dokážou divy. Rozhodně si nemyslím, že na sprostá slova existuje plnohodnotný ekvivalent, jak to tvrdí rozliční krasoduchové a podobní kokoti. Je to stejné, jako v lékárně. Na každý placený lék by sice měl ze zákona existovat bezplatný ekvivalent (s podobnou účinnou látkou), ale účinky nejsou zdaleka takové, to všichni víme.

Se sprostými slovy je to podobné. Provedl jsem několik osobních experimentů a mohu potvrdit, že při úderu kladívka do prstu termín: „Do prkýnka dubového!“ nemá zdaleka tak uklidňující účinek, jako spontánní výkřik: „Kurva do piče!“. I skupinově to platí. Hromadné sdělení fotbalových fanoušků ve tvaru: „Černá svině!“ se samozřejmě termínem „Nepozorný rozhodčí“, zdaleka nedá nahradit.

Jistě se také všichni shodneme na tom, že oslovení: „Vylízaný Prasopes!“, je rozhodně trefnější označení souseda, který vám právě naboural vaši novou Mazdu, nežli ploché: „Nezodpovědný řidič“. Stejně tak spontánní výkřik: „Zdechni na ploché nohy!“ je mnohem říznější odpověď na předběhnutí ve frontě, nežli ironické: „Rádo se stalo.“ Něco jiného je, když se tyto slova používají v nevhodnou chvíli a na nesprávném místě.

Fanatická básnířka Lajka Macatá přemýšlela jak prorazit v neskutečné konkurenci ostatních internetových básníků. Někdy se jí zdálo, že snad všichni na světě píšou básně a zdálo se jí, že je v záplavě všech těch úžasných děl zcela ztracená. Nakonec přišla na způsob, jak zaujmout, samozřejmě tím, že sama požádala jiné básníky o hlubší kritiku. Zde si můžete udělat představu o rozdílu mezi kritikou fundovanou (namyšlený básník amatér) a laickou, (řadový podnapilý blbec).

Kouzlo

když za létem trnka

a v některých hnízdech usínat by měla

pouze meluzína

Rozbor: Z prvního verše je zřejmé, že „když za létem trnka“, tak by měla meluzína usnout v hnízdě. To je myslím jasné. Meluzíny mívají často ve zvyku usínat v hnízdech, jestli to náhodou nevíte a to kupodivu právě ve chvíli, „když za létem trnka“, čímž je zřejmě míněn podzim. Ale pozor, ne ve všech hnízdech, pouze v „některých“. Bohužel není vysvětleno v kterých. Další podmínkou je, aby tam už nespal někdo jiný, čili, měla by to být „pouze“ ona.

ač bez dechu

pod tíhou luny

komín ožívá

Druhý verš je mnohem konkrétnější a věnuje se jak planetárnímu systému, tak tepelné technice. Komín zde ožívá pod tíhou luny, a to i v případě, že je úplně bez dechu. Tíhou luny se zde zřejmě nemíní její hmotnost (7,347 673×10²² kg), ale hlavně její duševní rozměr. To podle autora donutí komín, i přesto, že je momentálně úplně bez dechu, aby pozvolna ožil. Autor prostě zatopil a je z toho úplně na větvi, aniž by zvážil důsledky.

Shrnutí

Celá báseň, čtena najednou, v sobě nese nejen krásno, ale i ekologický podtext. Jakmile usne meluzína v hnízdě (již víme, že to mívá ve zvyku) a za létem trnka (i to se zřejmě na podzim může stát, i když netuším jak), zapalte ihned v krbu! Luna pak svou tíhou (obrazně řečeno) snadno donutí komín, jenž zatím netáhne (je bez dechu), aby ožil (začal vypouštět emise CO₂ do ovzduší). Pak již jen stačí na radnici ohlásit nový zdroj znečištění, zaplatit emisní povolenku a je to. A v tom je zřejmě ono „Kouzlo“, jak to básník celé trefně nazval. Dnes se tomu říká globální oteplování.

Tato báseň byla publikována na literárním serveru v sobotu v noci, po návratu z baru. Netrvalo dlouho, a ostatní básníci se ozvali:

„Odvážný termín Luna, dodává dílu nadpozemský rozměr,“ mínil místní uznávaný kritik. „Ovšem ten pozemsky přízemní charakter básně je zbytečně ještě více srážen doslovným významem trnky,“ mudroval jiný. „To si mohl čtenář domyslet!“ Takhle se to táhlo až do rána, kdy museli jít všichni literární znalci a místní mudrcové spát, jelikož účinek drog začínal slábnout. I tak se musím za používání sprostých slov v literatuře jen přimluvit, dodávají i jinak banálním dílům nenapodobitelnou atmosféru.

Lapidárně řečeno

V osvíceném roce 2055 pan profesor Kleofáš Vývěva vyučoval Literární kritiku na Filozofické fakultě Kajínkovy univerzity v Praze. Přejmenování univerzity posvětil sám prezident republiky Láďa Hruška s odůvodněním, že Karel í vé (IV) byl masový vrah.

Pan profesor vždy trval na tom, aby literární kritika byla objektivní. Zaměřoval se na poezii volného verše, jelikož verš vázaný (a stejně tak prózu) považoval za literární odpad. „Lapidárně řečeno, jedině volným veršem, se dá vyjádřit podstata všehomíra!“, vykřikoval za katedrou po šesté slivovici z biojablek. „A kdo to nepochopí, ten tady nemá co dělat.“ Potom jako vždy zadal studentům k rozboru několik veršů a odešel se prospat do kanclu. Zde je ukázka básně, kterou uložil k rozboru nadějné studentce Zlatomile Lakatošové, druhé nejnadanější žákyni v jeho dvoučlenné třídě (premiant třídy Ibukve Muhembo ležel doma s ebolou).

Zlatomila se doopravdy snažila a její rozbor díla bezejmenné básnířky uvádíme níže:

Proti větru

Richardovi...

Pod báseň vložila svoji siluetu

a tužkou vyznačila místa, kde tvář je spíš závějí

a tělo strhává do sebe čas

nekovaných koní ---

modrých, se skloněnou hlavou

když sedlá je tma a život hltavě ze sebe ujídá

Rozbor: Úvod je věnován nějakému Richardovi, to je jasné. Že se jedná o úvod, soudím z toho, že je psán v úvodu. Básnířka Richardovi tedy hned v úvodu sděluje, že pod báseň vložila svou siluetu, kdyby si toho náhodou v rozrušení nepovšiml. Navíc zdůrazňuje skutečnost, že tvář může být občas i závějí, ale to si vysvětlíme později. Živí koně však nebývají „nekovaní“, nýbrž „neokovaní“. Kovaní můžeme být třeba v matematice, nebo v pravopise, ale možná se básnířka nespletla, jen chce naznačit, že koně nebyli živí, ale modelovaní a zde se prostě jen jedná o nějaký jiný způsob tváření, než je kování. A nyní již básníme.

Hned v prvním verši se dozvídáme, že ti nekovaní koníci jsou modří. No, jestli nejsou kovaní a současně jsou modří, musejí být asi lisovaní, nebo odlévaní, a následně zakalení ve vodě. Jedině tak mohou chytit modrý odlesk, způsobený martenzitickou strukturou. Mají skloněnou hlavu, ale to je dáno formou a básník to nemůže nijak ovlivnit. Následnou tmu a jídlo si rozebereme v závěru.

Je nespočet jmen

domů s vyschlými ústy, kde okna nejsou lodě, nýbrž

pupeční šňůra paměti

Zde však již v úvodu nesouhlasím. Jmen rozhodně není nespočet. Dokonce se domnívám, že jich je spočet. Rok má 365 dní a i když odečteme svátky, máme nejméně 360 jmen jasně daných kalendářem. Dále souhlasím s tím, že okna rozhodně nejsou lodě, stejně jako že například chleba není bagr. S pupeční šňůrou paměti však mám problém, jedná se zřejmě o narážku na paměť, nebo o předčasný porod. Uvidíme dále.

přivázat na jeden z jejích konců měsíc

co křičel tenkrát nad přístavem...

to voda ještě smála se jak dítě

hrdlo měla pořezané větrem

a my jsme byli kováři přítomnosti

přítomní sebou navzájem měli jsme jeden život

navíc

Přivázat na pupeční šňůru Měsíc je nemožné. Měsíc je vzdálen 384 403 kilometrů a tak dlouhou pupeční šňůru nemá žádný ze známých živočichů, dokonce ani básníci. Ovšem básnickému obratu, že měsíc křičel nad přístavem, rozumím, částečně i proto, že jsem ho slyšel už asi tak tisíckrát (ten obrat, pochopitelně, nikoliv měsíc!). Je velmi oblíbený a rozbor si nezasluhuje, jelikož je jasný. Kupříkladu porodní bolesti vystihuje dokonale. Voda, (zřejmě plodová) jenž se smála jako dítě, to je maminkou idealizovaný pláč miminka, který komukoliv jinému připomíná zvuk cirkulárky a smíchem by ho nikdy nenazval. Hrdlo pořezané větrem pak naznačuje porod pod širým nebem a kováři přítomnosti nás vracejí k oněm nekovaným koním v úvodu. A ten život navíc? To je přece jasné, vyšli dva, vracejí se tři, a my si to můžeme shrnout.

Těhotná autorka společně s Richardem loni navštívila festival Hefaistos, věnující se kovotepectví. Na místě spolu shlédli techniku zvanou lisování figurek, (tzv. pěchování v zápustce) s následným zakalením ve vodě. To už se stmívalo a oni dostali hlad a hltavě se nakrmí. (Zřejmě klasický chleba s vajíčkem, na výlety nejvhodnější.) Hned v následující sloce však dostávají i žízeň a proto vyrazí pěšky domů. Po cestě básnířka nečekaně porodí (leží u toho a sníh jí dopadá na tvář) a miminko společně s Richardem balí do kabátu. Taky se zdá, že ten den dost foukalo a oni neměli šálu. Nakonec jsou rádi, že dorazili domů a miminko se nenachladilo, mají tedy v podstatě jeden život navíc. No, hlavně že všechno šťastně dopadlo. Touto básní se rozloučíme se zimním obdobím a zamíříme vstříc jaru.

„Lapidárně řečeno, váš rozbor je slaboduchý,“ zhodnotil její celodenní intelektuální snahu pan profesor, který již částečně vystřízlivěl. „Jmen je určitě nespočet, v tom má autorka pravdu. Pojmenovat můžu kohokoli jakkoli, k tomu kalendář nepotřebuji. Ani s tím těhotenstvím nesouhlasím, podle mě byla básnířka při tvorbě zfetovaná. Usuzuji tak z toho, že báseň byla sepsána na papíře stočeném do ruličky, se stopami bílého prášku na vnitřní straně.“

Není divu, že Zlatomila dostala jen dvojku a nakonec jako jediná odpromovala v řádném termínu. Díky za to, podobné odborníky naše země potřebuje jako sůl. Chudák Muhembo nakonec té ebole podlehnul a jeho ostatky byly převezeny zpět do Angoly, kde byl pochován se státními poctami, jakožto jediný angolský básník, který se zasloužil o rozšíření eboly v srdci Evropy. Takhle se na nás musí, ebolou, když už nic jiného nezabírá.

Blbsu

Již tisíce let se lidstvo snaží o objevení vrcholu dokonalosti poetického vyjadřování. Kdysi v pravěku, kdy se potomci opolidí pokoušeli o vázané verše, častokrát i trapně dávající smysl snahou o příběh, což je z dnešního moderního pohledu tristní, nebyl téměř žádný prostor pro umělecky vytříbené podání pocitů volné duše. Jejich básně byly dlouhé a k uzoufání nudné. Tento ubohý styl přetrval až do devatenáctého století, kdy konečně definitivně zahynul.

Revolučním pokusem v této oblasti bylo zavedení volného verše ve druhé polovině dvacátého století, který svazující rým odmítá a konečně básníkům uvolňuje křídla. Na rozvoji volného verše se podílelo zejména rozšíření LSD mezi běžnou populací hipíků v USA, ve východní Evropě to zvýšil i důsledek Černobylské jaderné katastrofy a z toho plynoucí zvýšené množství poškozených embryonálních evropských mozků ve vývoji, které pak v dospělosti taktéž přispěly k této formě poetického vyjádření. Výtečný příklad soudobého snažení nabízím v následujících řádcích:

Z maličkosti zahrad

když je čas věřit v papírové lodě

a duben muž přes palubu

(ten, který skládal origami

z listů divizen)

Rozbor: V papírové lodě věřím, sám jsem je v dětství skládal, ale duben rozhodně není „muž“ (možná jen v pohádkách o Dvanácti měsíčcích), je to prostá fáze uzavřeného cyklu našeho Měsíce, která se jmenuje ve většině jazyků jinak, a kromě Země nikde ve vesmíru neplatí. I z toho důvodu nemůže „skládat“ žádné patvary, a to dokonce ani z listů krytosemenných rostlin. Slovo „origami“ je však velmi působivé a přiznám se, že jsem musel zavzpomínat (zřejmě stejně jako většina čtenářů), abych ho ze závějí paměti vydoloval. Zde jen podotýkám, že jeden ze slavných ostravských autorů populárních písní použil ve své pilotní skladbě desky Normále slovo „halgáto“. Do té doby neměl nikdo ani ponětí, o co vlastně jde, ale ihned nato se většina jeho fanoušků stala světovými odborníky ohledně halgáta, hned jak si to našli na Internetu.

za nehty nosím domů nedostatky luny

jejich fáze v hlubokém cé

nyní břichomluvou zahrad

jak dorůstá jaro na další stránku kalendáře

„Nedostatek luny“ zde má zřejmě vyjadřovat neprostupnost odraženého světla Měsíce skrz atmosféru horních vrstev, čili její reflektanci. Ale nosit ji za nehty je hovadina. Samozřejmě pokud to básník nemyslel v přeneseném slova smyslu, čili vlivem přítmí upadl a za nehty má bordel. Hluboké cé je dalším omylem. Tón cé, čili 550Hz (hluboké „cé“ získáme vydělením dvěma), nemá nic společného se světlem. Zvuk a světlo, to je úplně jiná vlnová délka, ale to jen tak na okraj. Dále bych jen podotkl, že rostlinná říše nezná jediný druh, který by měl „břicho“ a „jaro“ nemůže „dorůstat“, jelikož tento termín není určen časovým jednotkám, ale schopnosti organického života transformovat uhlovodíky.

ještě pár nocí pod oknem

úplnost hlíny bude se vzpínat

tulipány

porušit statiku nebe

Pár nocí pod oknem jsem sice strávil, ale hlína se „vzpínat“ nemůže, byť je sice složena z organického odpadu, nemá k tomu vhodný pohybový aparát. Tulipány však již ten aparát mají, ale statiku nebe porušit stejně nemohou, i kdyby byly sebetulipánovější. Nebe statiku nemá. Statika znamená vyrovnání sil, čili na jedné straně rovnice nula, na druhé nějaké vzájemně se rušící síly, proto nebe nemá statiku, jelikož je důsledkem, ne příčinou těch sil.

Z výše uvedených veršů lze postulovat, že básník má buď vlastní zahradu, nebo alespoň okno, směřující k cizí zahradě. Spíše ale platí ta druhá možnost, jinak by se tak nerozplýval a raději okopával. Rozhodně ho rostlinné bujení nenechává chladným. Z toho důvodu se domnívám, že básník je zneuznaným konzumentem pořadu pana Přemka Podlahy a na všechno má jistě nějakou násadu, chybí mu pouze ona zahrada. Chce to privatizovat, ne jen psát, takovou radu bych mu poskytl. Kdyby vlastnil svou zahradu, psal by o těžké práci zahradníků. Kdyby měl tolik peněz, že práci na zahradě odbude najatý zahradník, psal by o tom, jak je neschopný. On však píše jen o květeně, což znamená, že žádnou zahradu nemá, jenom se mu to líbí. A pokud ji i přesto má, je neuvěřitelně vyrovnaný, jelikož jen vyrovnaní zahrádkáři mluví o své zahradě s láskou. Většinou na ni jen nadávají.

Další významný pokrok musel přijít z opačného konce světa, až z dalekého Japonska (což jen potvrzuje předchozí úvahy o vlivu radiace na vývoj básnického hnutí) a dostal název Haiku. Mnoho geniálních japonských básníků, jako byli například, …, no, právě teď si na nikoho nemůžu vzpomenout, vymysleli formu básně určující počet slabik ve verši. Tato geniální inovace, spojující malou násobilku s poezií, staví moderní báseň na roveň vědě. Forma Haiku určuje básníkům s počty slabik 5-7-5 v jakýsi pevný skelet myšlenkové výstavby, monumentální krystal poetické symetrie. Po určitou dobu se zdálo se, že vrcholu dokonalosti bylo dosaženo. Takové typické haiku budiž uvedeno níže:

Seděla klidně

a oči plné závojů

venku padal sníh

Toto raději rozebírat nebudu, je to jedno klišé za druhým. Jedná se o staré dobré uctívání ženy, tak typické pro rozněžnělé pubescenty. Počkejte, až budete patnáct roků ženatí, to vás ty slinty přejdou (bezejmenný internetový znalec).

Jenomže netrvalo dlouho a v tomtéž Japonsku se zdánlivě umělecky dokonalé Haiku otřáslo v základech. Bylo vynalezeno Pajpu! Ještě před několika lety se zdálo nemožné, že by mohla být ohrožena geniální forma Haiku s počty slabik 5-7-5 ve verši, ale inovovaná forma Pajpu, s počtem slabik 3-5-7-5-3, ji dokonale poráží. Jak jen mohlo být lidstvo tak pitomé, když se domnívalo, že forma 5-7-5 k vyjádření geniálních básnických pocitů postačí. Vždyť je jasné, že 3-5-7-5-3 je mnohem vhodnější.

Jenomže po předchozí analýze se do duše moderního básníka vkrádá strašlivá obava. Co když vylepšení 3-5-7-5-3 není optimální. Co když je i nadále prostor pro inovace? To mě vede k založení zcela nového básnického stylu, který pracovně nazývám Blbsu. Jako zbrusu nový formát navrhuji hypermoderní počet slabik 0-0-0, ve verši. Když si čtu současné poetické díla, je zřejmé, že tento nový formát bude ku prospěchu především čtenářům. Ostatně, už bylo na čase, aby stará dobrá Evropa opět významně promluvila do poetického vyjádření nespoutané duše, dokud se neobjeví další revoluční styl, či alespoň forma.

Ester Koniprd

I přesto, že celý literární svět je zvrhlý a jen zcela výjimečně tam narazíte na příčetného jedince, existuje aktivita, která ty ostatní překonává. Je to veřejné čtení, váženosti. Nemám tušení, kdy a kde tato úžasná myšlenka vznikla, ale jako jediný příměr mě napadá mistrovství světa v onanii. To je disciplína, kdy se pár úchylných jedinců na předem domluveném místě veřejně ukájí a vespolek se tím mezi sebou ještě chlubí.

Ester Koniprd byl To. Pokud ho někdo nazval mužem (což bylo zřídka), urazil se, jestliže však byl osloven jako žena, úplně se rozzuřil. Zakládal si na tom, že je bezpohlavní. Na obhajobu jeho okolí je však třeba zmínit, že Koniprd chodil oblečen tak, že měl vojenský baret, růžovou blůzičku s ramínky, kožené motorkářské kalhoty s lebkama a lodičky. Přes jedno oko míval pásku, na druhém naopak modré umělé řasy.

Po tomto úvodu si myslím, že čtenář už tak nějak pochopil, že Ester Koniprd byl uznávaný pražský básník. Jenomže zmýlil by se každý, kdo by pokládal Koniprdovu tvorbu za literární, vycházíme li ze slovního kořene Litera, čili Písmeno. Koniprd nerad psal, o to raději však mluvil. Byl přesvědčený budhistický Haré Kršna sedmého dne, se satanisticko-křesťanskými sklony. Mluvil vždy v hádankách a s dramatickým akcentem. Je jasné, že se pro veřejné čtení narodil. Proslavil se následující básní, kterou mu dokonce zkritizoval sám majitel serveru:

Pěšiny

v žádné knize nejsou dva řádky

mezi kterými se uskuteční

naše jména

Rozbor: Hned na začátku nemůžu jinak, než autora pochválit. Je tomu skutečně tak! Ještě nikdy jsem neviděl knihu, kde by se cokoliv psalo mezi dva řádky, natož aby se tam „uskutečňovaly naše jména“, ať se tím míní cokoliv. Dal jsem si tu práci a večer prolistoval většinu své rozsáhlé knihovny. Zajímá vás výsledek? Nenašel jsem ani jedinou knihu, kde by tomu tak bylo, kromě Kamasutry. Většinou tam bývá mezera, čili bílé místo. Po jménech ani památka. Je ovšem možné, že básník to nemyslel až tak úplně doslova! To by ale vrhalo na celé dílo úplně jiné světlo, i když netuším jaké.

jsou pro a proti

mít ruce ukončené prsty

držíš-li se příliš dlouho jedné stránky

Umět se rozhodnout „pro a proti“, to je správné rozhodnutí, které autorovi opět nemůžu než pochválit. Jinak to skoro ani nejde, řekl bych. V dnešní době, kdy nezaměstnanost hrozí na každém kroku, je třeba být skutečně opatrný. Mít ruce ukončené prsty je dle mého názoru klasické varování před prací ve stolařské dílně. Zatímco tento odstavec byl doposavad ryze konsekventní, zde již následuje další slavné básnické přirovnání: „držíš-li se příliš dlouho jedné stránky“. Odhlédneme li od drzé tykačky, držet se dlouho jedné stránky je zřejmě varováním před nerozhodností, alespoň myslím. Nechce se mi věřit, že by si básník představoval někoho, jak prostě jen tak sedí a dlouho drží v ruce nějakou stránku. To by bylo divné. Určitě se jedná o nerozhodnost, čili: „Mám do té stolárny nastoupit, nebo ne?“

jako by vítr listoval stromem

přečíst si z hlavy

epilog k cestám

Tato část básně je nejkrásnější. Vítr mívá často ve zvyku listovat stromy, mockrát jsem to viděl na vlastní oči, akorát se tomu za starých časů neříkalo „listování stromem“, ale „hnusné počasí“. Básník tím však míní totéž a žádné jinotaje za tím nehledejte. Zatím! Hned v dalším řádku je dramatické vyjasnění celé básně. „Číst z hlavy“, to je ono avizované přirovnání, odkazující zřejmě na neobyčejné schopnosti lámů, nebo patologů, záleží, z jakého pohledu k tomu přistoupíte. Číst z hlavy totiž vyžaduje buď zvýšené mentální schopnosti, nebo lebeční pilku. Slovo „epilog“ však naznačuje tu druhou možnost a „cesta“ to jen potvrzuje. Básník nás tímto odstavcem zřejmě zavádí do truchlivé atmosféry pitevny.

nebo že černá

má háčky

vychází v kartách

i s tvými dveřmi

Závěr je úžasný. Zde již není pro doslovnost místa, jedno přirovnání střídá druhé. Báseň vrcholí! „Černá má háčky“, to znamená smuteční pléd, uháčkovaný již dopředu milující manželkou, která na smrt svého manžela roky čekala. Na pohřbu pak předstírá smutek. A nyní další verš: „vychází v kartách“: Z této věty čiší hazardní hry na sto honů. Konečně může bez obav manželovy úspory probendit v kasínech u stolu s Black Jackem. „I s tvými dveřmi“ Tak to je symbolický básníkův odchod a nutno říct, že bylo na čase. A protože je zrovna tak čas, abych i já se s vámi rozloučil, tak se mějte hezky!

Autor básně popisuje stárnoucího nezaměstnaného dělníka, který se potýká se začínající pleší a obavou, nežije li chybně. Má na staré kolena začít montovat skříně, nebo ne? Jeho zdraví je však podlomené (osobně se domnívám, že má lepru) a není tedy divu, že zanedlouho končí na stole patologa. Jeho manželka řeší náhlou svobodu útěkem ke karbanu. Zde prohraje veškerý zděděný majetek a v závěru básně odchází, zfetovat se lysohlávkami. I přesto, že o lepře ani o lysohlávkách se básník přímo nezmiňuje, tón básně k nim přímo nabádá.

Ve vesnické restauraci Na Úbytě probíhalo každý poslední pátek v měsíci, k pobavení místních strejdů, veřejné čtení. Možná se budete divit, ale kromě deklamujících bardů se tam chodili dívat i místní občané, pravděpodobně ze stejného důvodu, který láká nevěřící diváky bez jakékoli deviace na výše zmíněné mistrovství světa v onanii. Naprosto fascinovaně pak zírají na střídající se bardy v očekávání neuvěřitelné bžundy. Určitě nemusím dodávat, že ještě nikdy nebyli zklamáni.

Veřejná čtení probíhají tak, že nějaký vtipálek pořadatel (většinou zneuznaný spisovatel, který nechce žít v hanbě sám) vyhlásí literární téma, místo a čas setkání, a zařídí s stůl s židlí na vyvýšeném místě. Soudný člověk by očekával, že se nikdo nepřihlásí, ale omyl, žádosti se jen hrnou. Je to způsobeno tím, že část populace trpí histriónskou poruchou osobnosti, která jim zabraňuje v reálném pohledu na svět. Večerní čtení svolal básník Siberon (to byla jeho přezdívka v místní komunitě) a téma bylo zvoleno: Beránek Boží. Jako hvězdu večera pozval pražského básníka Koniprda i s jeho příznivci a moc dobře věděl proč. Znal jeho tvorbu a potřeboval si něco vyřídit s nerudným hospodským, se kterým měl spor ohledně básníků. Hospodský mu totiž neustále předhazoval, že básníci jsou psychicky nevyrovnaní a nic nedokážou řešit rozumně a s klidem. Nakonec se vsadili.

„Beránku Boží, jak moc tě miluji!“ začal své vystoupení hlasitým výkřikem básník Ester a zamrkal na publikum dlouhými umělými řasami. Strejcové se začali pochechtávat.

„Tys Beránek Boží!“ ukázal prstem do sálu. „Ómmm! Ómmm!“

Potom se dramaticky odmlčel a odhodil černý plášť. Na dnešní vystoupení si vzal Koniprd latexové kalhoty, vojenskou blůzu (na které měl namalovanou podprsenku) a žabky. Vypadal v tom až mimozemsky úchylně.

„Beránku Boží, miluji tě! Haré, Beránku, Haré!“ pokračoval fanaticky, přičemž bylo náhle každému jasné, že tohle bude trvat celé hodiny.

To už hospodský Beránek nevydržel a vešel do sálu s brokovnicí. „Okamžitě všichni vypadněte z mé hospody, vy zasraní úchylové!“ zařval a podpořil svou žádost výstřelem do stropu. Pražští bardové i s Koniprdem vyběhli na ulici. Strejdové samozřejmě zůstali, věděli, že jich se výhružka netýká. Pořadatel Siberon začal uklízet mikrofon a poblahopřál Beránkovi ke klidnému vyřešení situace.

„Poděkuješ mi později,“ opáčil nasraný Beránek a odešel načepovat pivo, které prohrál sázkou se Siberonem.

Vlastním nákladem

Vydání vlastní knihy, toť cíl, ke kterému směřuje spousta mladých a nadějných básníků. Myslí si, že tím vyřeší veškeré své pozemské trable a nyní již jen budou sklízet ovoce v zahradě života. Za štědrý honorář si koupí chalupu na samotě, luxusní automobil a po večerech budou ve svém vinném sklípku přemítat s lahví burgundského nad daktylským hexametrem. Bohužel, tak jednoduché to není.

K tomu, aby vám vyšla kniha, je zapotřebí vzácné konjunkce několika faktorů. Mnoho z vás si myslí, že tím základním faktorem je talent, ale to se mýlí. Talent je to poslední, čím byste se měli trápit, protože nakladatele nezajímá, kolik lidí bude jeho knihu číst (a už vůbec ne to, co si o ní myslí), ale pouze kolik těch knih prodá. Je to ryzí byznys, potírající nejen zákony umělecké etiky, ale i morální angažovanosti.

Následující báseň je ovšem zdařilým příkladem, jak neuspějete. Již název je obyčejný a sama báseň taktéž nenabízí žádné fatální dramatično.

Abych do rtů

Nitky barev – –

ve chvílích zdvojení prošívají

výdech na skle, než ho setřu,

abych nezbyl.

Rozbor: Tak tohle je poměrně tajnosnubné dílo. Zdánlivě nic neříkající blábol, ale ta autobiografická pocitová hloubka naznačuje jistý přesah. „Nitky barev“, se dvěma oduševnělými odrážkami báseň začínají. Bez těch odrážek bychom možná tápali, ale takhle je to jasné. Jedná se zřejmě o nechtěný třes rukou samotného básníka, způsobený abstinenčním záchvatem. „Výdech na skle“ tedy nemůže být nic jiného, než orosená stopa na sklenici našeho autora, silně závislého na alkoholu, který si hned ráno musel přihnout.

Abych nezbyl jako ten,

kdo kojil čerstvé mléko ohněm

a odcházel vlastním popelem – –

do ztracena,

do ciziny,

kde se dýchá

v mrtvých jazycích.

Kojit čerstvé mléko ohněm je průlomová myšlenka, která ještě nikoho střízlivého nenapadla, což potvrzuje mé předchozí dedukce. Co by na to asi řekly krávy? Navíc to „odcházení vlastním popelem“ zní to dost neurčitě, až mysticky. Autor tímto obratem zřejmě míní krematorium, kde dříve nebo později skončí každý, kdo nepřestane se svým zlozvykem. A ono deklarované „dýchání v mrtvých jazycích“? No to je přece latina, kterou používají lékaři, když chtějí před pacientem něco utajit. A toho se bojí onen básník nejvíc, jelikož latina v ordinaci cinká umíráčkem. Jakmile začnou lékaři před pacientem mluvit latinsky, je s ním v podstatě konec.

Abych mluvil,

jako bych zvolna odtával do rtů.

Jakákoliv řeč, jistě v přeneseném významu „odtává od rtů“, nikoliv „do rtů“ a už vůbec ne „zvolna“, jak tvrdí básník, ale rychlostí zvuku. S tím se nedá nic dělat. Zde to však znamená, že básník je již úplně namol a neuvědomuje si význam svých veršů. Ihned po dokončení básně usíná, zhroucen za klávesnicí.

Tato autobiografická báseň popisuje básníka jako notorického alkoholika, který se bojí smrti jako čert kříže. Samozřejmě toho normálního kříže, hákového se čerti nebojí. Z nejasného důvodu se považuje za významnou osobu, která po sobě zanechává stopy i po smrti (odcházení vlastním popelem).

Význam jeho osoby však budoucí generace jistě jednou ocení, proto je v klidu a spokojeně nasává. Tak nějak podvědomě tuší, že doma není nikdo prorokem a doufá, že více posmrtného ocenění se mu dostane v „cizině“. Snad se mu to podaří.

Svou knihu básní tedy zásadně nenazývejte fádně, jako například Šepoty srdce, nebo Podzimní listí. Musíte být buď hrubě vyzývaví, nebo alespoň nepochopitelně tajnosnubní. Zkuste například „Bestiální onanie nadržených trpaslíků“, nebo „Virtuální ektoplazma politické hniloby“. I obal je důležitý, nebojte se podtrhnout název erotickým, nebo alespoň krvavým detailem něčeho nechutného. Obsah knihy je naopak úplně podružný a vlastně nikoho doopravdy nezajímá.

Druhým faktorem, který zvýší vaše šance na vydání knihy, jste vy sami. Pokud jste pohledná básnířka s benevolentním přístupem k bezprostřední kancelářské felaci, šance jsou devadesáti šesti procentní, pokud jste naopak obtloustlý stárnoucí muž, šance na vydání knihy klesají ke čtyřem procentům (tím číslem nechci nic naznačit, i když…). Těmto trapným rituálům se samozřejmě můžete vyhnout, ale pouze v případě, pokud jste slavní, nebo bohatí. Je dobré být masový vrah, nebo alespoň majitel továrny na žvýkačky. Pokud jste slavný herec, snaha je naopak zbytečná, všichni slavní herci už svou knihu o sobě vydali.

Tím nejdůležitějším faktorem je ovšem smrt. Pokud chcete jako autor s jistotou uspět, musíte zemřít, do čehož se ale většině mladých lidí moc nechce. Jenomže jiné cesty není. Básně se píší v mládí a než zestárnete, vaše básně zestárnou s vámi. Proto vám radím neváhat a ihned po dopsání rukopisu si podřezat žíly. Tím určitě zaujmete každého nakladatele, protože vyplácení těch protivných tantiémů se odkládá na neurčito.

Jestliže však na svém životě bezdůvodně lpíte, budete muset vydat svou knihu vlastním nákladem, což je ta nejspolehlivější cesta k chudobě a zatracení. Potom se ale téměř s jistotou potkáme v některém ze supermarketů, kde budete doplňovat zboží do regálů a snít o spisovatelské kariéře. Rád vám pokynu rukou při nákupu nejdražšího brandy, koupeného za peníze naivních milovníků pokleslé literatury.

Mladičké básnířky

Mladičké básnířky jsou velice romantické. Proto také bývají neustále zklamané v lásce, což ve svém důsledku vede ke vzniku dalších básní, čímž vzniká dokonalé perpetuum poetikuum. Většinou si za to ale můžou samy. Z jakéhosi důvodu si právě básnířky myslí, že na ně někde čeká muž, který miluje svou matku, je pohledný, silný, (ale současně něžný), pracovitý a věrný, hraje na hudební nástroj a projektuje raketoplány. Nakonec ji sbalí obtloustlý traktorista, který se dívá na porno a hulí trávu. To ji ovšem nezabrání v romantickém poblouznění zplodit následující verše:

Jarní počítání

Spočítej všechny sedmikrásky

jdi zarachotit klíčem

obejmi třeba trávu v pase

a vrbám hlavu popleť do pomlázky

Truchlivou skutečnost ony básnířky bohužel nikdy nevidí. Nevidí, že jejich chlapec je primitiv s podmínkou za řízení v opilosti a nedoléčenou kapavkou. Jejich romantická povaha jim to neumožňuje. Svého chlapce si neustále idealizují a procitnou až ve chvíli, když ho přistihnou, jak na zábavě po osmi pivech osahává její nejlepší kamarádku. Vzápětí pak vznikne následující dílo:

Stísněná

Lavina hlubokého smutku

vydýchané ticho

rozdrcený šelest

prášek vážený na gramy

Nakonec psát básně přestanou a ze zoufalství otěhotní (samozřejmě s přispěním onoho traktoristy, který si to později ani nepamatuje). Smíří se s tím, že muži jsou smyslné hovada s morálkou pratura a inteligencí hnijícího kompostu. Celou svou bytostí se upnou na výchovu svého malinkého synáčka, ze kterého za pár let vyroste úplně stejný pratur, jako byl jeho táta. Tím je mikrocyklus života úspěšně ukončen a připraven k dalšímu opakování, jak už to příroda chce tisíce let, využívajíc k tomu mimo jiné i magickou moc poezie.

Poměrně zdařilejší pokus nabízím v následujících řádcích:

A zlé pryč

padaly z nebe naše viny

odlehčené

a přece ztěžka

ledabyle i v rovnoběžkách

Rozbor: Z nebe nám tedy hned v úvodu padají „viny“. Dobrá, může být, ale kde je rým na ony „viny“, když to má být vázané? Nabízí se slova jako: činy, miny, sliny a podobné pičoviny. Výběr je veliký, proto nerozumím tomu, proč to básník hned v úvodu ošidil. Je nutno začít zbrusu novou první větou, jelikož každý básník by měl vědět, že vždy nejprve hledáme úderné slovo závěrečné (zde „viny“), jež by pointovalo, a k němu teprve hledáme rým ve větě předchozí, nikdy ne naopak. Jinak bývá význam zmatený, z důvodu násilně dosazené pointy! Básni tedy zcela zjevně chybí úvodní věta, zakončená slovem na „–iny“, samozřejmě s dodržením rytmické kadence, s ohledem na název básně. „Odlehčené a přece ztěžka, ledabyle i v rovnoběžkách“, je však již bez kazu a my proto půjdeme dál.

vzduch praštěl nenadálým mrazem

padaly jako kamikaze

dole si rozbíjely hlavy

o střechy

stromy

o kamení

zem sála zbytky odvinění

Zde je úvod sloky téměř dokonalý: „mrazem-kamikaze“, chybí snad jen „m“, na konci druhého slova. A nehledě na drobnou pravopisnou chybu u slova „kamikaze“ (jenž je však zcela v souladu s básnickou licencí), nalézám zde souzvuk v podstatě bez potíží. Říkám však „téměř“, jelikož na slovo „kamikaze“, jenž pokládám za nosné, by se jistě našel libozvučnější rým. Více by se hodilo slovo „snáze“, nebo nějaké gruzinské příjmení, končící na „-adze“, chtěli-li bychom použít spisovného termínu „kamikadze“, např. Ševarnadze.

Je mi však jasné, že zamontovat do básně jakéhokoli Gruzínce je složité, proto to básníkovi odpouštím a jdeme dál. Dál to však opět skřípe. Máme zde jakési „hlavy“, na které se opět nic nerýmuje. Když odhlédneme od skutečnosti, že „viny“ hlavy nemají, mohly by se rozbíjet o „davy“, což je sice blbost, ale jak říká pan Svěrák: „Když to dáte do veršů, hned to líp zní“. A co se týče onoho „kamení“, jenž bylo v závěru sloky rýmováno se slovem „odvinění“, nemám kromě menšího úšklebku nad chybějící logikou větších námitek.

A  nebe?

čisté, věrohodné

žehnalo zrodu soudného dne

Naopak rým: „věrohodné-soudného dne“, se mi líbí asi nejvíc. Je to rytmicky velice libozvučné, i když opět roztomile nesmyslné. Malinkou výtku mám jen k termínu nebe, na počátku sloky, jenž zavání kýčem, stejně jako váza s ovocem na libovolném obraze, či sádrový trpaslík na libovolné zahradě. „Nebe“ je hned po „lásce-pásce“ tím nejzprofanovanějším básnickým slovem. Při poslechu písně jedné naší nejmenované populární zpěvačky, kde v refrénu pěje: „Nebe, mě zebe“, jsem málem hrůzou omdlel. (Pochopitelně v přeneseném významu.)

Chce to cvičit a výsledky se musí dostavit. Jádro je dobré, ale jakož i diamant bez broušení nápadně připomíná obyčejný kámen, i básni je třeba věnovat píli, aby stála za řeč, popřípadě za přednes. Taktéž nezaškodí osvojit si alespoň základy přírodních věd, jenž nás učí, že vzduch nemůže „praštět“, neb je za normálních podmínek ve skupenství plynném a nebe nemůže být „čisté“, jelikož žádné nebe neexistuje. Je to jen zrakový klam, měnící černou barvu okolního vesmíru na modrou, vlivem atmosféry ve spektru viditelných kmitočtů o vlnové délce 400-750 μm.

Když padají z očí šupiny

Americké filmy zcela záměrně matou své naivní diváky ohledně prezentace mnohých profesí. Kupříkladu život v armádě je často uváděn jako celodenní zábava, spojená s roztomilým střílením zaostalých divochů v třetích zemích. Policista je sympatický drsňák s úžasnými hláškami, projíždějící se v drahém bouráku po nočních čtvrtích s nejhezčí tanečnicí v okolí. Ale nikde to není tak do očí bijící, jako mystifikace ohledně životního stylu spisovatelů. Ve filmu se vždy jedná a neskutečného hezouna, nebo modelku, v bezvadném ošacení, který(á) žije v luxusní vile u jezera a oduševněle sedí před svým drahým počítačem. Potom se zasní, vytáhne z tiskárny poslední list, položí ho na hromádku k těm ostatním a jde si nalít brandy. Román, který změní svět, je právě dokončen.

Už bych ani nespočítal, kolikrát jsem tuto scénu v různých amerických filmech viděl. Diváci tedy zákonitě nabývají dojmu, že spisovatel je mladý, bohatý a opálený playboy (spisovatelka je naopak uhrančivá blondýna v minisukni od Versaceho) se závratnými honoráři a novou jachtou. Mají stovky ctitelů (většina z nich čeká celou noc před obchodem na vydání jejich nového románu), vedou úžasně bohatý sociální život a stýkají se se smetánkou společnosti na bohatých večírcích pro místní honoraci.

Skutečnost je ovšem poněkud odlišná. Spisovatelé nebývají žádní hezouni a svaly taktéž neoplývají. Věkem jsou nejčastěji mezi čtyřicítkou a smrtí, díky sedavému povolání je zde častá mírná nadváha. Bydlí v garsonkách, bývají společensky značně neobratní a mají sotva na nájem. Jejich sociální život je na úrovni průměrného mrože, vysedávajícího stranou na skalisku. Často mají vypěstovanou poměrně úctyhodnou závislost na alkoholu, kterou maskují návštěvami kaváren, většinou ale pijí doma o samotě. Nejčastějším oblečením jsou seprané džíny a tričko s vtipným motivem, které dostali k narozeninám od kamarádky, která s nimi nespí.

Po dopsání knihy obcházejí s rukopisem desítky nakladatelství a nakonec se spokojí s vydáním bez jakékoli odměny. Odměna vyplacena nebývá především z toho důvodu, že celý náklad je po deseti letech bez jediného prodeje skartován. Celoživotním úspěchem barda pak tedy bývají pouze následující volné verše, které si kromě nich už nikdy nikdo nepřečte:

Ona

prodlévám sám mezi znaky

které nemohu ani pojmenovat, ani přinutit

aby zůstaly…

Rozbor: „Prodlévat mezi znaky“ je buď velmi hluboká myšlenka, nebo totální blbost. Znak může být forma písemného zápisu, plavecký styl, nebo grafický obrazec (heraldika). Písmo bych vyloučil jako první, jelikož ho nemusíme „nutit aby zůstalo“, zůstává tak nějak samo. Ze stejného důvodu vypouštím i grafické znaky, ty se sice můžou pohybovat, třeba na vozidlech reklamních společností, ale určitě se dají vždy pojmenovat. Zbývá nám tedy, ať se to zdá nyní jakkoliv nepravděpodobné, plavecký styl.

vše je jen pár chvil, aby zmizelo

ve svém spánku co trvá ještě

silněji

Co se nám objevuje jen na několik chvil, aby to znovu zmizelo? No třeba výše uvedení plavci, kteří se mezi tempy noří pod hladinu. A ten spánek? No to je představa oné plavkyně, která básníkovi přetrvává v mysli i v noci, a on si přeje, aby zůstala, což je sice možná romantické, ale nereálně, jelikož by se utopila, protože šlapat vodu nikdo nevydrží věčně.

ovšem jen takto by to mohla být ona...

Na vysvětlenou: tato věta byla skutečně oddělena, proto má zřejmě klíčové vyjádření. Jenomže přes romantické předchozí obraty se nemůžu zbavit dojmu, že autor přesně neví, co chtěl vlastně říct. Je to o jakési dívce, o tom není pochyb, ale jeho představy jsou značně neurčité. Shrnutí se nám tedy přímo nabízí:

Básník je panic, sám se prozradil. Chodí šmírovat svou milou do bazénu, ale na víc si netroufne. Sleduje její styl, přičemž má pochopitelně nejraději „znak“, při kterém je vidět nejvíc. Milý barde, mám pro tebe jednu radu. Kašli na romantiku, na tu budeš mít dost času později, až hladina hormonů poklesne. Zajdi si raději na zábavu, na kuráž si dej dva fernety, a přistup k akci. Pochval slečně svetřík a za půl hoďky jste ve křoví. Pokud ne, pochval ho jiné a furt tak dokola. Jednou to vyjde, to ti garantuji a po bazénech už ani nevzdychneš.

Pokud tedy máte brýle, uhry a mírnou nadváhu, holky vám říkají, že jste skvělý kamarád, ale nikdy nezůstanou přes noc, potom si rovnou kupte tiskárnu. Zřejmě ji brzy budete potřebovat, protože jste nadějní literáti. A jestliže navíc často nemáte ani na limonádu a z každé práce vás po dvou týdnech vyhodí z důvodu těžké manuální retardace, jste velice nadějný kandidát na cenu Magnezia Litera, kterou si můžete pověsit ve svém jediném pokoji nad starou televizi a rozjímat nad novým románem. Tedy pokud ji dostanete ještě před smrtí, protože dnešní kritici nemají moc rádi živé spisovatele.

Těm našim kritikům s láskou

Každý literární kritik je ve svém akčním prostoru vnímán publikujícími autory téměř jako mýtická bytost, podobně jako Čipekve, nebo Mokele Mbembe. Nikdo neví, jak ve skutečnosti takový literární kritik vypadá, čím se živí (i když existují teorie, že se krmí masem zemřelých prozaiků) ani kde se běžně vyskytuje. Navíc nikdo nerozumí tomu, proč literární kritici vlastně vůbec vznikli a bez jakéhokoli důvodu začali kritizovat díla jiných lidí (častokrát aniž by je o to někdo požádal). Zdá se, že ani oni sami to neví. Něco je k tomu pudí, něco mezi posláním a prokletím, co mají hluboce zaneseno ve své démonické DNA.

Všichni víme, že internetoví literární kritici jsou tady mezi námi a že dělají svou úmornou práci zadarmo. Vlastně je obtížné si představit, že by jim za to někdo platil, podobně jako se zásadně neplatí internetovým trolům, nebo exhibicionistům v parcích. Proč platit někomu za činnost, po které bytostně touží a dělá to všemu a všem navzdory? Oni prostě kritizovat potřebují a nic je nezastaví, protože jsou sami vůči kritice jiných kritiků imunní. Opravdoví krvelační kritici kritiků neexistují (jenom se navzájem tak škádlí, potravy je zatím dost pro všechny), protože by kritikou kritiky potvrdili vlastní neexistenci. Následující báseň s rozborem budiž důkazem o jejich bezbřehé odbornosti:

Pokolení mateřích kašiček

možná až odbijí nám písky

setřesené ze zimničních ramen

až zmrznou naše slova

a bez hlesu vymizí

„Odbíjení“ znamená vždy předzvěst konce a je úplně jedno, jestli nám odbíjejí písky, nebo něco jiného. Navozena je atmosféra smutečních zvonů, které odpradávna ohlašují svým temným zvukem jen ty nejhorší zvěsti, jako jsou například smrt někoho blízkého, nebo zasedání městské rady. „Zimničná ramena“ to potvrzují a „zamrznutí slov“, společně s „vymizením bez hlesu“, tento truchlivý pocit jen podtrhují. Je po všem, finito! A žádné mezinárodní konference ohledně změny klimatu s tím nic nenadělají, ale to jen tak na okraj.

nezbude nic

jen němý prach

nejistý most přes náledí

To je opět zcela přesné! Globální oteplování přemění většinu půdy v písek. Mám však jednu výtku, když „nezbude nic“, tak zkrátka nezbude nic, to by měl autor respektovat. Nechápu tedy, proč se hned v následujícím řádku objevuje „němý prach“ a nějaký „nejistý most přes náledí“. Na to je v tuto chvíli ještě čas! Čtenář to později v souvislosti s poslední slokou jistě pochopí.

a nebude brázda

a nebude nic

Nechci se pořád opakovat, ale když „nebude nic“, tak pochopitelně nebude ani ta „brázda“. Prostě nic! Teď už to myslím pochopil i ten největší blbec, pane básníku. Tak pojďme dál.

jen jediný

navzdory času pečlivě střádaný

mateří kašičkou načrtnutý sen

o nekonečném rodu včel

Závěrečná sloka vše vysvětluje z pohledu enviromentálního. Rod včel není nekonečný, proto ho autor označuje za „sen“. Díky globálnímu oteplování půjdou totiž včely zřejmě do kytek (doslova i v přeneseném významu) jako jedny z prvních. Hmyz to má prostě spočítané, na tom se vědci shodují. Lidé je však budou brzy následovat, protože bez opylení půjde do kytek i většina kytek. A bez kytek, čili rostlinstva, nebude kyslík!

Shrnutí

Soudný den je neodvratitelný, jak říká Terminátor v každém (pokaždé doufám, že posledním) díle. „Až odbijí nám písky“ (vysychání organických složek v půdě), jsme (obrazně řečeno) v prdeli. Nejvíc mě dostala básníkova vizionářská genialita ohledně „mostu přes náledí“. Globální oteplování totiž ve svém důsledku skutečně povede k následnému dramatickému ochlazení, jelikož vlivem vymírání živých organismů poklesne produkce všech dvouatomových plynů, a naše planeta již nebude schopna udržet teplo ze slunečního záření. Ten „most“ ale znamená, že život znovu povstane, přes přesličky, dinosaury, neandrtálce, až k dalšímu Písmáku.

Osobně se domnívám, že internetoví literární kritici se kromě občasné konzumace běžného jídla (většinou se jedná o housku se salámem, který jim máma ráno přinese k počítači) živí negativními emocemi. Především však těmi svými. Jak jinak si vysvětlit, že neustále potírají ty, které ke své existenci potřebují. Největší hrůzou literárního kritika by měl být přece svět bez autorů, tedy bez jejich kořisti, kterou loví. To se ale zjevně neděje. Kritik klidně zlikviduje všechny autory ve svém akčním prostoru a ještě to považuje za službu vyššímu cíli. Ještě že takovou povahu nemají lvi, to už by v Africe nebyla ani jedna zebra, nebo gazela. Potom by museli začít lovit sami sebe, k čemuž snad jednou dojde právě v literatuře, až kritici vymýtí poslední plodné autory a pustí se konečně do sebe.

O hledání rýmu, bez ohně a dýmu

V posledních letech svět zaplnily náhražky. Máloco už je tím, čím má být. Je to z toho důvodu, že náhražky jsou levnější, stojí méně námahy i času a jsou skoro jako originál. A tak máme rozbředlé sýry balkánského typu, lepené polobotky s imitací švu a limuzíny s umělohmotnými nárazníky. Kvalitně natřená umělá hmota přece vypadá úplně stejně jako hliník, vždyť je to skoro to samé a retardovaný aristokrat to určitě nepozná, pokud ho na to komorník, nebo autonehoda, neupozorní.

Na světě je vždycky něco za něco. Pepsi se chlubí soubojem slepé chuti, připomínající válku mezi rohlíkem a houskou, přitom obojí je z prášku. Pražské army-shopy jsou plné okounějících mladíků, hrajících si na drsňáky, načež v neděli chodí po lesích v maskáčích a střílí po sobě umělohmotnými kuličkami. Víte o tom, že v Damašku není ani jeden army-shop? Zato je tam válka. Následující ilustrační báseň se hrůzou vyrovná i dílům E.A.Poea. Po jejím přečtení mám husí kůži, se kterou si budu muset později zajít k veterináři, v nejhorším případě pak do drůbežárny. Kdo chce tuto hrůzu sdílet se mnou, nechť neváhá, a začte se do básně i následujícího rozboru, kdy se rým (jeden), najít podařilo:

Zaklínání

Deštivý den –

zaklíním srdce v modřínu

Až jehličky osype

pokorně pominu

Rozbor: Autor použil do své monumentální básně 11 přesně cílených slov. Kdyby jich bylo 10, bylo by to asi málo, ale 11 je tak akorát. Poetického analfabeta tento zdánlivě nízký počet možná překvapí, leč znalci volného i vázaného verše ví, že méně častokrát znamená více.

Výklad je následující: „Deštivý den“ je více méně jasný, horší je to se „zaklíněním srdce“, u čehož se zastavíme. Na trhu dnes běžně seženeme jak srdce vepřové, tak hovězí, ale zkušení konzumenti básní již zřejmě tuší, že autor měl na mysli srdce vlastní a to v přeneseném významu. (Jinak by si poškodil oběhový systém.) Má to symbolizovat sepjetí s přírodou. Navíc skutečnost, že autor „zaklínil“ své srdce v modřínu, je klíčová. Modřín totiž na zimu opadává. Autor si tedy počká „až jehličky osype“ a hned nato „pokorně pomine“. V tomto okamžiku končíme s výkladem a můžeme si to shrnout.

Autor básně popisuje člověka, který se chce zemřít s příchodem zimy, dřív rozhodně ne! (Má zřejmě ještě něco důležitého na práci.) Jedná se pravděpodobně o slabomyslného jedince, pletoucího si slova „zaklínat“ a „zaklínit“. Jinak je to ale neškodný, až submisivní jedinec, podle některých náznaků silně závislý na alkoholu. Je znechucen svým životem a odhodlán to tady zabalit. Slovo „modřín“ zde naznačuje oběšení (viz asociace k barvě tváře oběšenců) a slovo „jehličky“ pak dobu vánoční, která je k sebevraždám nejvhodnější. Jedinou záhadou je ono afektované zaklínění srdce, zdůrazňující lásku k přírodě, jinak by skočil pod vlak, což je mnohem efektnější.

Rozbory básní ze Zlatého výběru nám tímto dílem končí a my se můžeme jen dohadovat, kdy básník rým očividně hledal, ale nenalezl, nebo mu to bylo už od počátku u prdele. I dalším básníkům by to mělo být jedno, protože vývoj je vývoj (což se taky rýmuje) a život je život (což je bohužel pravda).

Co k tomu všemu ještě dodat? Když jsem poprvé slyšel termín „volný verš“, myslel jsem si, že je to vtip. Není, někomu se prostě jen nechtělo hledat rým, tak se našel ten správný název nového poetického stylu. Je to stejné, jako když se místo krádeže použije slovo „odklánění“. Ministr okrade vlastní ženu a najde si pro to ten správný termín. Je to krádež, nebo není - je tam ten verš, nebo není? Co to znamená, že je volný? Je to margarín s odkloněným máslem? Jak si takový člověk může říkat básník. Vždyť vědomě okrádá poezii o její krásu.

V kuchyních chodíme po linoleu barvy imitace mahagonu a není nám to divné. Je dokonce hezčí než skutečný mahagon a určitě i lépe hoří, ale není to mahagon. Dým z toho lina totiž smrdí, zatímco ze skutečného mahagonu voní. A tak máme básně bez verše, prózu bez obsahu a budoucnost bez naděje.