NA TOPENÍ U KRÁLŮ SE PÁLILY NEHTY A DUŠE…..

NA TOPENÍ U KRÁLŮ SE PÁLILY NEHTY A DUŠE…..

I.

na topení U králů se pálily nehty a duše

sněžilo mezi prsty sténalo listopadový slunce

a někdy tou dobou to začalo

děti stejně jako každý rok dováděly na sněhu i vrány

a my...seděli jsme v šedi mluvili o rozpínavosti vesmíru

toužili chtěli jsme mít pocity života

pramálo poetismu spíš takové surrealistické hlazení přes půllitry

hodně jsme pili a váleli se hledali a pořád jen hledali v té změti nástrah

a románů protože nám to mysleli jsme že nám to chybí

II.

vstávej a řekni mi o přátelství F. mlčel

kam se ženeš vole to nevim ani teď

pak přišla maturita konec pak nevěsta pak práce pak děti pak smrt pak

pak...tohle bejvá v každym filmu kterej se nedostane do kin

takhle to vidíš?takhle se to žilo před necelými třemi lety mezi námi od Králů

chodil tam s námi i pan Hrabal a cikáni a děvky

který vlastně pak nebyly děvky protože si je kluci rozebrali mezi sebou

A vše bylo rychlý ale vlastně se nic nedělo

jak jinak takovejch nás bylo víc co bojujou o svý varlata

III.

a tak šel čas příjemnej jak vítr v oblacích na tváři

jak silueta konce každé ráno jsem vstával s pocitem prachu na duši

nebyla to dobrá doba ani lidi co ji tvořili ani teď

ne že by delirium mládí zmatenosti a naivního strachu z budoucího dne nebylo zprvu nesnesitelně štiplavý dno ale věkem to zarostlo

nad ostrovem U králů v těch hovnech jsem prožil čtyři krásný léta

s mými přáteli jsme pili pivo

ne jedno za druhym jako teď ale tak nějak naráz

málokdy se to tak protne aby nás spojovalo jedno místo tak moc silně

tak silný pouto tak svázaný už nikdy v životě nebudu mít k žádnýmu místu k žádný židli tak hrůzně bestiální vztah jako ten náš tam na tý periferii krásný Libně

močili jsme z mostu a to byla dekadence to bylo bratrství močit a snít o životě

říkat po tisící ,,...jak tenhle pohled znám...”

i na zdech byla vidět obloha jen né v našich očích

IV.

myslim že toho dne jsme tam byli jen ve třech

já K a F pili jsme když přišel vrah tak jsme nic netušili

znali jsme ho byl velkej ruce jak pitbuly na nohou řetězy života

zkřivenou duši už možná ani neměl

měl dcerku byl vožralej pak zkopal ženu přede všema

v tý najednou prokřehlý místnosti

jednou chtěl hrát karty s indiánama co pili tu svou ohnivou

sáhl indiánovi na tvář pak už mu skákal jen na hlavě a židlí se lechtali po tvářích

maloval nás slinama na zeď a zval nás na vodku měl hákovej kříž na rameni a nesnášel komunismus

byl v kriminále moc jsme se ho báli

číšnice zase měla tetování na zádech velkýho černýho havrana

V.

nad ránem vypadala ta naše Libeň opravdu svůdně

u Světa nejezdily žádný auta tramvaje se vztekaly ospalý jsme byli pořád i my

jen tak jsme chodili bloudili tak krásně pubertálně zoufale

v pití nebyl smysl vožrat se jen tak to byl ten smysl kterej jsem si neuvědomoval

a pořád za tim hledal něco víc

začíná novej den to bylo svůdný to byl řev opít se a zkouřit a pak po sobě plivat

na hoře v parku nad Libní

občas přišla křeč většinou šlo o ženy občas to zabolelo občas a pak furt

občas jen občas

VI.

byla zima možná už duben

dívky plánovaly pohlavní styky jako každej měsíc a my jsme zas seděli

pili jako každej den jsme blili na život po hltech svítalo

nebe vonělo a nad náma se pomalu a jistě začala tvořit jáma

vesmír vibroval a hučel svým každodenním tónem

a jak jsme pili začal si nás omotávat kolem svýho vesmírnýho prstu

postupně nenápadně pomalu jsme si přesedávali a propíjeli se až ke středu jámy

a jak jsme se blížili každej najednou sám

tak někdo si ji začal uvědomovat někdo ignorovat a někdo se začal bát

tam na pomezí strachu a uvědomění ignorace jsem byl i já

VII.

opilej smích nepřestával ikdyž jsme neměli peníze

léto končilo jako loni jsme pili pivo

nad Libeňskym mostem se proháněly mraky sem tam

náš pivní dech se plazil po stráních Libně a začalo loučení

tenhle mejdan mládí nikdy neměl žádný koleje ale měl jámu

a to jsme nevěděli nemohli nikdy tušit

pak nás začaly navštěvovat dívky

naše tajemství se začalo hroutit jako vše co bylo společný s ostrovem U králů

tam na tý periferii Hrabalovi libně mezi Zámečkem a řekou

VIII.

Byla to dobrá doba

ale trochu jsem se bál jsme se báli

pak přišla maturita obvyklá věc v osmnácti

jako každý zvíře i my jsme se začali tlačit k východu klece někdo víc

já někdo to nechával na poslední chvíli

nakonec jsem na dobro odplul občas se tam podíval jako dřív už to nikdy nebylo zůstali tam K.,B. A. a H. a jejich holky co s nima začaly vařit další tajemství

další voňavý libeňský dny co končili až k ránu

znali jsme se ten čas je ztracený občas mi chybí ale ani ho moc nehledám

tak jako dřív

IX.

U králů je mlha je cítit spálený nehty a duše....

na ruce jsme měl vosk spálený epitel a dutinu ústní propitou až na dno

K. nám začal házet do piva vajgly za to že jme zdrhli

B. byl mimo

A.a H. si házeli kousky plesnivejch tácků do pusy už to nebylo pěkný

už ani v létě ani ...byl jsem nevítanej host na mý židli na mý mušli

na mý duši se udělal další zářez života tak jako zatím nikdy

tak jako myš zdrhá před dravcem já utek od Králů a jsme tomu rád moc rád

mam dívku krásnou a něžnou tak jak jsme si to vysnili

po čem jsme toužili mluvili pili

jen oni zůstali na Ostrově a možná už taky ne jen se vracej víc než já možná

byla to silná doba

X.

bylo mi ticho

tma byla na zdi v tý místnosti

Libeň sténala a nic tomu nepomohlo

a co jako

byla to známá věc..

PS:Až na hoře v parku nad Libní jsem se rozbrečel.