HUBA V KOŠI

Tak jsme vyjeli o víkendu na návštěvu. K příbuzným na hory, bydlí téměř na samotě, čerstvý vzduch, krásná příroda, co by si člověk mohl víc na víkend přát.

Také naši psi se těšili, jak se proběhnou. Jenže nikdo z nás si nevzpomněl, že  co umřel příbuzným starý vlčák, pořídili si vlčáka nového, čistokrevného s hlídacím výcvikem.

A tak jsme celý víkend hlídali my, aby byl vlčák řádně zavřený, když se naši miláčci probíhají horskou krajinou kolem chalupy.

Poslední den jsme snídali venku, bylo krásné ráno, rafani běhali kolem nás a loudili drobky od snídaně, když v tom ještě někdo vstával. V rozespalosti zapomněl na zavřeného vlčáka a už to bylo.

Vlčák se ostražitě vyřítil ven a náš čistokrevný voříšek (vzácná rasa - liška křížená s netopýrem) se postavil před něj a začal výhružně vrčet. Nemohlo to dopadnout jinak. Přestože naše velká psí holka šla okamžitě na pomoc a celkem rychle se podařilo cvičeného vlčáka odvolat, zůstal náš miláček s ohromnou krvavou dírou v kožíšku.

Nedosnídali jsme, ani se pořádně nerozloučili a uháněli do Prahy na veterinu. Byla neděle a nechtěla jsem rušit našeho dvorního veterináře, proto jsme skončili na pohotovosti.

Přestože našemu miláčkovi bylo už šest let, byla to jeho první narkóza. Držela jsem ho na klíně, když usínal, hladila ho a šeptala do ucha, že všechno bude zase dobrý.

Usínal, občas zvedl hlavu, pak zase přivřel víčka a hlavu položil. Pak najednou zvedl hlavu, otočil ji ke mně, vycenil zuby, udělal raf, raf a tvrdě usnul. Snad se v polospánku ještě pral s vlčákem, nevím. Ucítila jsem nepříjemnou bolest a už nás volali do ordinace.

Zeptala jsem se, jestli si u nich můžu umýt ústa, že mám nepříjemný pocit, že mi teče krev a jestli by neměli kousek gázy. Dali mi sepraný ručník a začali našeho miláčka operovat.

Šla jsem ven, manžel mě chtěl hned odvézt do nemocnice, ale tvrdila jsem, že na trošku kousnutí se neumírá, že si dám cigárko a bude dobře. Trpělivě mě dlouho přesvědčoval, že když se na to koukne doktor, tak mě to taky nezabije, až jsem souhlasila.

Divila jsem se, proč mě veze na plastiku, ale nakonec jsem si řekla, že je to fuk, doktor jako doktor.

Přišla mladá doktorka, odstranila mi z obličeje ruku se sepraným ručníkem a zvolala: “A kde máte zbytek té pusy?“. Podívala jsem se do zrcadla na stěně a přestala se divit plastice i všemu ostatnímu. Ze zrcadla na mě koukala nějaká ženská s polovinou úst.

Vykoupali mě, vydezinfikovali a manžel se jel zatím podívat na veterinu, jestli tam něco z  té pusy zbylo.

Hledal, ale pusu nenacházel, ptal se v ordinaci i lidí v čekárně, většinou nechápali, co že to vlastně hledá, přesto se někteří i rozhlédli kolem sebe. Nakonec ho napadlo zavolat dceru, která mezitím odvezla sešitého miláčka domů. Ta mu řekla, že nějaké zkrvavené zbytky házela do záchodu a koše, ale jestli to byla pusa neví, nevypadalo to tak. A tak se moje ústa nakonec našla v koši na odpadky, kam je dcera uklidila, abychom nedělali na veterině nepořádek.

Přivezl je a hodná paní doktorka mi je přišila zpět.

No řekněte, kdo můžete říct, že jste měli HUBU  V KOŠI? Bylo štěstí, že ji dcera nespláchla do záchodu, to bych měla fakt hubu v haj......