Rohy

  Rohy



Někdo sbírá známky, někdo brouky, někdo hraje automaty, jiný pije a dalšího lákají komíny nebo jízda na nárazníku metra. Skoro každý má nějakou závislost. Já mám rád rohy. Teď si asi řeknete, že jsem tak trochu blázen. Možná, že máte pravdu, ale není roh jako roh, či dokonce paroh. Projdete-li zoologickou zahradou, uvidíte rohů i parohů habaděj. Já ale nemám na mysli rohy na hlavách či nosech, ale rohy tvořené dvěma, více či méně na sebe kolmými stěnami. Ano. Rohy, růžky, zákoutí.
Zákoutí ne! Zákoutí a kout vůbec je něco úplně jiného. Roh a kout mají společného jen tolik, že jeden je opak druhého. Jinými slovy, kout je roh zevnitř. Často slyšíme, že něco leží v rohu, nebo že do rohu máme cosi dát. Takový nesmysl. V normální čtvercové místnosti se žádný roh nenachází. Jen čtyři kouty. Však také staré české přísloví říká: Sedávej, panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Já vím. Význam trochu pokulhává, neboť jak známo, ty zlobivé panenky bývají objeveny podstatně dříve, ale příklad rozdílu mezi rohem a koutem je to dostatečný. Každý soudný člověk ví, že panenka na rohu, zdaleka nedosahuje morálních kvalit panenky v koutě, nehledě na to, že ani výraz panenka zde není na místě.
Vraťme se však k prázdné místnosti plné koutů. Pokud sem nastěhujeme nábytek a jiné předměty denní potřeby, začnou rohy nad kouty převažovat a to může být někdy až nebezpečné. Když padnete do kouta, nic moc vám tam nehrozí. Utkání s rohem však může mít vážné následky. Něco o tom vím. Jeden takový roh se mi nesmazatelně vryl do čela asi dva centimetry nad pravým okem. Ale to už je dávno. Můj vztah k rohům se mezitím změnil. Po tom střetu jsem se jim trochu vyhýbal a obcházel je, ale s přibývajícími léty mne rohy začaly přitahovat.
Čím větší město, tím víc rohů, protože v nějakém zapadlém koutě jich mnoho nenajdete. Ne. Nejsem žádný masochista. Nevyhledávám rohy pro jejich nebezpečnost, ani pro osoby, jež na nich někdy stojí, leží, žebrají, zpívají, prostě provozují jakousi činnost.
Tím hlavním důvodem je zvědavost. Mě totiž nepřitahuje to, co je na rohu, ale co je za ním. Každý roh skrývá tajemství, které se nám zjeví, když se za ten roh podíváme. Nechci tvrdit, že všechna odhalená tajemství jsou příjemná. Může to být muž s kyjem, jak ho známe z kreslených vtipů, může to být psí exkrement, může to být…ale to je jedno. Nechme nepříjemná překvapení stranou, není jich zas tolik.
Vždycky když se blížím k neznámému rohu, ovládne mě zvědavost a vzrušení objevitelů, kteří stojí na pokraji území, jež staří Římané označovali větou: hic sunt leones, a chystají se přesvědčit, zda ti lvi zde opravdu jsou.
Můžete namítnout, že teď už není co objevovat. Lvi jsou v zoo a objevitelé v muzeích. Jenže já neobjevuji pro lidstvo, ale pro sebe. Krásné domy i ruiny, kostely, chrámy, paláce, chatrče, půvabná i ošklivá zákoutí, velké i malé stromy, keře, květiny, řeky a potoky, hory i údolí, lidi zajímavé i obyčejné, a také další a další rohy a za každým z nich je pro mě něco nového, něco co mi stojí za to, abych se podíval, protože za rohem je SVĚT.
To jsem se to hezky rozpovídal. No, jak říkám, asi je to závislost. Jenže na rozdíl od některých jiných závislých, sobě ani jiným neškodím a neubližuji. Jen moje žena tiše trpí, když jsme někde v neznámém prostředí a já na její otázku: „Kam zas jdeš?“ odpovídám: „Jenom tady za roh.“