Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sepo třicítce...
05. 04. 2010
15
11
2765
Autor
Marcela.K.
,,Takže jistě víš, proč ženy po třicítce nemohou hrát na schovku…“
,,Jo, vím,“ odpověděla s úsměvem, který vlastně úsměvem nebyl.
Jen pokusem o něco, čím by zakryla vtíravou myšlenku, která ji už delší čas vysvětlovala jeho nezájem. Cítila ho stále silněji.
Sčítala v duchu všechny jeho narážky na to, že už není nejmladší.
Když pak zahlédla, jak se otáčí za kamarádkou, která se vrátila po třech letech ze zahraničí, neměla už ani sílu žárlit. Na co? Proč? Věděla přece už dávno, že jednou to takhle dopadne. Není jí opravdu dvacet, ani šestadvacet…dokonce už ani těch třicet…
Je jí právě tolik, aby si uvědomila, že toto nemá zapotřebí.
Tohle ať si zkouší doma. Vykládat vtipy, kterým se smějí možná kamarádi v hospodě. Ona se přece nemusí smát, když nechce. Nemusí čekat, až si vzpomene a zavolá jí, protože bude mít chuť si povídat…
Pohodila hlavou a podívala se do zrcadla na chodbě.
Hrála tu hru už delší dobu a začala ji vlastně bavit ve chvíli, kdy se setkala s ním.
Neptala se jako Sněhurčina macecha, nevyhrožovala zrcadlu. Jen se prostě podívala a řekla si.,,Jestli se budu sama sobě líbit, tak je to ještě dobrý.“ Někdy byla překvapená a usmála se na svůj odraz, občas se lekla…Kupodivu se jí zdálo, že se v poslední době na sebe usmívá častěji než dřív. Nechápala čím to je.
,,Možná se mám radši, možná jsem na sebe hodnější,“ blesklo jí hlavou.
Najednou dostala nepřekonatelnou chuť vytočit jeho číslo a říci mu , že už si na schovávanou tedy víc hrát nebude a je jí vlastně úplně jedno, když ji nebude hledat.
Neudělala to.
Večer, když si šla lehnout, vrátila se ve vzpomínkách někam na začátek cesty, kterou se kdysi vydala za ním. Ne, nehledala ho. Nemusela. On si tehdy našel ji.
Nejprve se bála vydat zpět tou cestou dlážděnou milými slovíčky. Věděla přece, že po duze se chodit nedá , jenže najednou z ní byla zase ta malá holka, co se tak ráda toulala pohádkami . Dokonce by byla schopná mu znova uvěřila i to, že roky nejsou vůbec důležité…
Slunce zapadlo, duha zmizela a ve tmě za oknem jen dešťové kapky vyťukávaly na parapet…už víš proč…už víš proč…už víš…
11 názorů
Garay: po třicítce se ty básně píšou jedna radost:)Si ty Kristovky užívám, bo mi nic jiného nezbývá - přeji krásné bytí bez ach jo:)*
Jsem blíže stovce než třicítce, ale na schovku si klidně budu hrát. A když mě nenajdou, tím líp...
:o))
Za chvíli budu "po třicítce" a pořád budu psát básně jaké píšu ...nebo ne??? A budou inspirované životem... nebo ne??? Ach jo...
Kiwagamo´ag
06. 04. 2010
Zdá se, že na Písmáku přibývá textů na téma ''čas''. Tenhle je dalším z nich. Snad je z něj cítit výčitku, snad jen trochu lítosti, ale také značnou míru dospělého zmoudření. Nejsme přece na světě pro krásu; už vůbec ne jen pro krásu tváře či těla, a to úvodní motto je jen hloupý vtip, nezakládající se na pravdě, ani na přesvědčení těch, jež jej občas říkají.
Marcela.K.
06. 04. 2010
Smiř se s tím, že pokud byl ON mladší, bylo to pro něj "zkouškový".
Smutný tip.