Na konci

Pršelo.. Kapičky deště stékaly po skle bezstarostně dolů do propasti. Nic je netížilo. Kdyby jen trochu chtěly, tak by snad mohly i létat. Létat. Ano, létat, kdybych byl kapičkou deště, kterou nic netíží, chtěl bych létat. Uletěl bych pryč, do dalekých krajů, kde žijí lidé, kteří také lítají, které nic netíží. Existuje takový kraj? Kéž by.. Bezstarostní lidé, kteří neznají slovo problém, vůbec mu nerozumí, to slovo jim připadá jako z jiného světa, z Marsu, nebo možná ještě odněkud dále. Nerozsvítí jim v hlavě poplašnou žárovku, která jim říká: přichází trable pozor! Žít bez problémů, smutku, zoufalství, beznaděje či podobných slov a pocitů, která nikdy neměla být popsána či vymyšlena.. Proč se od pradávna nepopisovaly jen příběhy, které vyprávěly o štěstí, lásce, radosti.? Proč vlastně nepociťujeme jen ty pozitivní věci? Asi proto, že žijeme v době, a vždy to tak nejspíše bylo, v době zla. Nikdy jsme my, lidstvo, králové Všeho na tomto světě, stvořitelé tak vznešených slov jako Láska a Štěstí, my jsme nikdy neměli období bez válek či pogromů, bez utrpení či nenávisti, bez smutku či zoufalství, bez smrti. A po hříchu si za to většinou můžeme sami.

Myšlenky se mi rozbíhaly do všech světových stran a oči stále hleděly na kapky pod působením gravitace. Dívaly se z tramvaje na město, ale nevnímaly ho. Vidí ho pořád, každý den a každý den mi říkají, jak to tu nesnáší. Vycítil jsem pohled jednoho z cestujících. Jeho oči ustrašeně ucukly, jen co jsem se do nich podíval. Asi už nestojím ani za pohled.

 Otočil jsem oči zase ven z okna. Okolo projížděly desítky aut, lidé v tuto hodinu jezdili za svými rodinami či milenkami, nebo prostě jenom domů, otevřít si víno a koukat na nějaký novácký seriál Ale já jim záviděl.

 Oni měli všechno, co jsem kdy chtěl. Kariéru, peníze, rodinu, děti. Po těchto věcech, které jiným asi přijdou jako úplně obyčejné, jsem vždycky toužil. Nejvíc po rodině. Mít někoho, kdo bude doma, až přijdu z práce, kdo mě obejme, když budu potřebovat cítit lásku, někoho, kdo mě bude milovat. Být oslovován táto, tatínku. Takové primitivní věci, kdo je nemá, řeknete si.

 Máte pravdu, spoustu věcí v mým zbabralým životě jsem udělal špatně. Měl jsem dalekosáhlé plány, jak dobýt svět, ale jak už to tak bývá, ne každému je osud nakloněn. Táta umřel ještě dřív než mě uviděl a máma v sedmnácti. Žil jsem se sestrou, která mi nechávala až moc prostoru. Začínalo to nevinně, tráva, pití s kamarádama.. Ale byl jsem mladý a tráva mi byla málo. Pak se to rozjelo, speed, LSD, perník a skončil jsem na heráku, takzvaný droze bohatejch. Já jsem teda opravdu bohatej nebyl, ale krást jsem uměl a taky jsem to dělal. Byl jsem známý mezi závislákama snad po celý Praze, kolikrát jsem sebou hodil někde na chodníku a vzbudil se bez matroše a úplně nahej. Dost dobrý způsob života, byl-li to vůbec život. Jednou mě sebrali a přišili mi snad všechno, co se dá. Prý se to tak dělá. Peklo vystřídalo peklo. Když ne drogy, tak vězení, těžko vybrat vítěze. A když mě za pár let pustili, zjistil jsem, jak jsem žil, a kdo jsem. Spíše, kdo nejsem. Nejsem totiž nikdo. Bez kamarádů, známých, bez života. Jen jsem brouzdal po ulicích a spal na lavičkách. Ale takhle už nechci, už ne..

Tramvaj zastavuje. Vystupuju. Tady jsem jako kluk bydlel.. To byly dobrý časy, usměju se. Stoupám po ulici a jdu dlouhou alejí stromů. Kdysi jsem tudy chodíval na procházky, dívat se na západ slunce. Říkal jsem tomu nejkrásnější západ slunce v Praze. Jen kdyby byl ten pomník trochu vkusnější.

Jsem u cíle. Vyjdu schody, pár kroků a najednou se cítím úplně malý. Vedle mě, nebo spíš nade mnou, dohlíží Jan Žižka na svůj lid. Nepochybuji, že se nám tajně pod vousy vysmívá. Vylezu na zídku. Pode mnou je deset, patnáct metrů. Rozhlédnu se. Vidím svoje sny. Vidím místo Petřína Eiffelovku a místo Hradu Sacré-Couer. Místo domů vidím jeden velký, útulný a voňavý dům, ve kterým žiju se svou ženou a kde je slyšet dětský smích. Ale hned se to rozplyne. Bláhový sny! Komu se dneska splní? Už na nic nemyslim. Vybavuju si ty kapičky. Bez tíže, kdyby mohly, tak vzlétnou. Pohlédnu dolů a zatočí se mi hlava. Vždycky jsem měl závratě. Brrr. Zavřu oči. Klepou se mi kolena. Už vidím onen kraj, kde lidé létají a zvou mě k sobě. Mávají mi. Naposledy se usměju.

Moje nohy najednou podlehnou třesu a ztratí sílu. Padám do propasti. Vlastně.. Já letím, opravdu letím! Pod sebou vidím tolik nenáviděné město. Tolik jsem z něj chtěl uprchnout, zanechat tu všechno co jsem měl, prostě odjet a toulat se světem, bez cíle, kam mě nohy ponesou. Třeba se mi teď už moje sny splní. Věřím v to.. Teď už bude dobře.. Jen dobře.