CESTA Z KLÁŠTERA

CESTA Z KLÁŠTERA

„Tak tě vítám doma z ponurých stěn kláštera.“

Byla první věta mích blízkých při otevření dveří.

Rozhlédla jsem se kolem, teplo, světlo a klid mě vtáhlo do života.

Barevné kachličky v koupelně a jemnost měkkého koberce, mě zase utvrdilo, že žiji.

Pomalu otvírám skříň, pohledem automaticky hledám černé roucho s bílým límcem, ale nikde.

Opět mě to přesvědčilo, že jsem v životě.

„Sluší ti to.“

Druhá věta mích blízkých, když jsem scházela čistě a nově oblečená po moderních schodech do místnosti kde vonělo silné koření.

Opět přesvědčení, že jsem v životě.

Pocit nervozity a studu mi vehnal do tváře stejnou barvu jako byl můj upnutý nátělníček a kalhoty.

Zvláštní pocit mít kalhoty, cítit vůni silně kořeněného jídla a slyšet veselou hudbu místo chrámové.

Všechno mi přišlo zvláštní.

I ty dvě prosté věty mích přátel, mi přišlo jako sametový fáč na ránu.

Ani ten parfém co mi stál na stole jsem nepoužila, vůni čerstvě opraného prádla vonícím po aviváži jsem vnímala jako malý zázrak, už tu nebyl ten pach po obyčejném mýdle.

Usedla jsem a automaticky sepjala ruce k modlidbě a sklonila hlavu.

Rychle jsem si však uvědomila, že nikdo jiný to neudělal.

Dala jsem tedy ruce na stůl a s úzkosti, snad trochu i omluvným výrazem se podívala kolem.

Nikdo nic neříkal, nikdo na to neupozornil, život šel dál a lidé kolem se smáli.

Hřeším pane, ano jsem hříšnice, už nejsem tvoje nevěsta, nikdy nechci být někoho nevěsta,

už nejsem bez vinny.

Po tmavých zdech a černém cudném životě, zůstal jen křížek houpající se mi na krku, tentokrát však jen jako ozdoba.

Už na mě nedýchala atmosféra sedmi smrtelných hříchů.