Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh
Autor
coffin_of_me
Spustila jsem ruce podél těla. Cítila jsem, jak mi ve tvářích tepe krev a upřeně jsem se dívala na špičky svých bot. Pak povolilo i jeho objetí. Odlepil tvář z mého ramene, zadíval se na mě těma nejčistšíma modrýma očima a zvedl ruku. Ucukla jsem. Tolik jsem se bála, že mi ublíží. Neublížil. Zvednutým prstem mi nakreslil na čelo symbolický křížek. Pak mě pohladil po rameni a rychle vycouval z místnosti.
„Ať se daří!“ zavolal ještě z chodby.
„Děkuju...“ vypadlo ze mě i přes obrovský knedlík v krku. Sledovala jsem, jak za oknem vítr pročesává čerstvou trávu a marně jsem se snažila vybavit si včerejšek.
Začalo to před čtyřmi lety. Jako mladé, neposlušné děvčátko jsem nastoupila na uměleckou školu. Nadšení ze všeho kolem mě úplně pohltilo. Lidi, domy, stromy, řeka. Takové obyčejné věci a já mám pocit, že jsem na jiné planetě. Chtěla jsem to všechno poznat, všemu přijít na kloub. Byla jsem hbitá, pružná a obtloustlá zrzka, která pobíhala po školním dvoře v kostkované sukni a pruhovaných punčochách. Puberťačka. Magor.
Nenapadlo by mě, že mi tak ordinérní záležitost, jako je zapomenutý penál, může změnit život. Doběhla jsem na ateliéry a snažila se dobýt do třídy. Zamčené. Nebyla jsem z těch, co to vzdávají. Odvážně jsem si to nakráčela ke kabinetu a po rychlém a silném zaklepání jsem strčila dovnitř svou rozcuchanou oranžovou hlavu.
„Dobrý den,“ zazubila jsem se, „nemáte klíče od tý třídy naproti? Asi jsem si tam nechala penál.“
Muž v kabinetu pomalu vstal a dlouze zapřemýšlel, jak mi odpoví. Sledoval při tom každý můj pohyb, odlesk vyceněných zubů a jiskřící oči. „Mám.“ Vláčným krokem vyšel z kabinetu, v ruce pohupujíc klíči. Odemkl, já přeskočila na zemi poházené nezaschlé výkresy a sáhla jsem do zadní lavice. Přeskočila jsem zpátky na práh třídy a se stejně veselým výrazem jsem mu pohlédla zpříma do očí. „Děkuju.“
„Není zač.“ Dívali jsme se na sebe asi o dvě pikosekundy déle, než je to při děkování normální. Pak jsem vypadla ze třídy na slunečný dvorek.
„Hele, co je to za učitele, tenhleten František?“
„Učí dějiny.“
„Je divnej, co?“
„Takovej zpomalenej.“
„Já ho vídávám na obědech! Vždycky tam zůstává poslední a žvejká každý sousto polívky snad stokrát.“
„Hm, asi nějakej jogín nebo co.“
Ten rok strašně utekl. Najednou jsem byla štíhlejší rudovláska, oblečená do černé mikiny a s červeným šátkem efektně umotaným kolem krku. Předměty se nám změnily a já s hrůzou nadepisovala sešit do dějin.
„Dobrý den. Jmenuji se František F. Podle pravidel...“ odmlčel se “... musím se vás zeptat, zda vám mohu tykat.“ Tázavě se rozhlížel po třídě plné laxních obličejů, které zaměstnávalo jen žvýkání žvýkačky či pozdního sousta.
„Tak.. snad můžete, ne?“ Rozčilovalo mě, že ho nikdo neposlouchá. Mluvil tichým, harmonickým hlasem. Bylo příjemné ho poslouchat... a jeho pohled zas nedával možnost volby, zda s ním komunikovat či ne. Když se na mě zaměřil, nemohla jsem mlčet.
„Jo, klidně nám tykejte.“
„Je docela milej, ne?“
„Je divnej.“
„Moje mamka ho zná. Vídají se v kostele.“
„On je věřící?“
„Silně. Potkávám ho, když se modlí. Je do toho tak zažranej...“
Třeťák. Moje sympatie narůstaly geometrickou řadou. Je tak neskutečně chytrej! Kolik toho ví o dějinách, o umění...
„Víte, je tu možnost vyzkoušet si na katedře designu sítotisk. Měl by někdo zájem?“ Těkal očima po třídě.
„Já... jak se to dělá?“
„Ukážu Ti to.“
Nejdřív nás tam šlo pět. Pak jsme šli dva. A potřetí už jsem zbyla jen já, kdo toho chtěl o serigrafii zjistit víc. František tam byl pro nás. Pro mě.
Venku se už setmělo a já pokládala na tričko igelitovou šablonu. Přes ní jsem položila malé síto a nalila na něj barvu. Podívala jsem se na jeho tvář. Obočí měl trochu srostlé. Znak přemýšlivosti. To ho naprosto vystihovalo. Jen tam tak stál a upíral své čisté oči na síto. Pak se na mě otočil. „Můžem?“
„Ano.“ Vzala jsem do ruky tříč a on přitlačil síto ke stolu. Měl ve svých štíhlých rukách tolik síly.. a měl nádherná zápěstí. Kůži mu pokrývaly drobné pigmentové skvrnky a já pojednou zatoužila ty ruce políbit. Je to tak čistý člověk. Květ bílé růže. Úchylka. Jala jsem se tisknout.
„Tak jsem se opila, víš... pak se tam přimotal nějakej páprda a tvářil se, jak všechno ví. A já mu říkám ty, ty víš hovno, podivej se na tohohle chlapa, to je alespoň bedna, ten ví všechno o umění, jak nám dokáže dvě hodiny vyprávět, to byš čuměl vole!.. no.. já nevim, František nic neříkal.“
„Myslim, že mu to muselo zalichotit.“
„Ale jo, asi jo. Ale pít už s nim asi nebudu.“
„Závidím Ti. Já zatim seděla v hospodě jen s autoškolákem.“
Nevěřila jsem jim, když mi říkali, že střední uteče jako voda. Ale je tomu tak. Jako tmavovláska se štíhlou postavou výraznějších křivek jsem vkročila do čtvrtého ročníku. Celá třída věděla, že pana učitele obdivuji a zbožňuji. Při jeho hodinách poslouchám jak přikovaná ty jemné melodie v jeho hlase.. a dokonce i informace si pamatuji, protože mu chci na otázky odpovídat. Jsem jediná, kdo to dělá. Už od druháku.
Při rozhodování o tématu maturitní zkoušky jsem se doslechla, že učitelka by chtěla nějakou práci na sítotisku. Že je to hezká technika a že to bude mít určitou hodnotu. Kdo jiný by to měl zkusit než já? Ještě ten den jsem se domluvila s Františkem na tisk.
Trávili jsme zde spolu dny i noci. Nikdy se nepřiblížil víc, než musel. Tolik mě to ničilo. Spokojila jsem se s němým vzrušením při představě pohlazení od těch krásných rukou a když se nedíval, vdechovala jsem jeho vůni.
Už jen pár dní do maturity a já dokončovala poslední návrhy. Na pořadu dne byly ještě dvě vernisáže a pak se plánovalo hromadné posezení v hospůdce. Po prolítnutých vernisážích jsem utíkala s nějakým tím alkoholem v krvi ke kašně. Přišel.
„Tady jsou klíče od učebny.“ A podával mi žlutý klíček.
„Děkuju... Máte něco v plánu?“ dodala jsem si odvahy „Víte, máme zamluvený stůl v hospodě a možná nás bude málo, abysme ho zaplnili... nepřidáte se?“
„Tak... ano.“
To bylo to poslední, co mi hlava zobrazovala čistě. Zoufalá z myšlenek, které se mi honily hlavou, lila jsem do sebe jedno pivo za druhým. Přitom jsem cítila jeho blízkost, chtěla jsem být ještě blíž. A dál?
Začalo se mi rozetmívat před očima. Seděla jsem v jeho bytě, zabalená do deky a oblečená jen do spodních kalhotek. On seděl proti mně a díval se tím stejným pohledem, jako tehdy v prváku. Hlava mi praskala ve švech, ale nedávala jsem to znát. Bylo mi zle od žaludku. Poprosila jsem ho, aby mi podal oblečení. Vlhké punčochy a boty na vysokém podpatku umolousané od bahna. Oblékla jsem se a vlasy jsem sešmodrchala do uzlu na temeni. Koukala jsem ven otevřeným oknem. Přistoupil, chytl mě oběma rukama za ramena a .. možná s trochou zoufalství v hlase se zeptal: „Co teď?“
Plačtivě jsem odpověděla: „Já.. nevím.“
Padli jsme si do náruče a dlouho tam jen tak stáli. Pak jsme posbírali svých pět švestek a odvedl mě do školy. Do učebny sítotisku.
Maturovat budu za dva týdny. Sítotisky mám už skoro hotové. Přichází mi pomoct každý den. Tak, jako vždycky.
Nemám pořádně naučené otázky do dějin. Když je začnu číst, před očima se mi objeví on. Jak mě bude zkoušet? Bude vůbec schopný mě objektivně hodnotit?
Pohladil mě po zátylku a díval se, jak se mi do tváří hrne ruměnec.
„Pojď, pojedem. Musíš se ještě učit, zítra Vám dám písemku.“
„Děkuju... a dobrou.“