Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO život
Autor
Stínolez
Na poslední chvíli skočila Bella do tramvaje. Dveře se za ní zavřely. Ramenem se praštila o sedačku naproti, ale bolest skoro nevnímala. Rozhlédla se okolo. Všude spousta lidí. Oddychla si. Sem střílet nebude.
Sotva ji tato myšlenka prolétla hlavou, ozval se zvuk tříštěného skla. To už se však tramvaj rozjela a ujížděla ze Štěpánské na Karlovo náměstí. Seděla na zemi, zády opřená o sedačku, a klepala se. Z čela si odhrnula pramen hnědých vlasů, který se jí potem přilepil do obličeje. Znovu přejela celou tramvaj pohledem. Pomalu se uklidňovala, ale ještě se stále trochu klepala vyčerpáním a strachem.
Lidé se krčili při zemi, vystřeleným zadním oknem táhlo dovnitř a všichni koukali na ní. I když z uctivé vzdálenosti. Nebylo se čemu divit. Její krátké triko i kalhoty byly na pár místech roztrhané, jak někde přeskakovala a přelézala ploty. Celá byla zamazaná od hlíny a trávy. Sobě samé se jí udělalo ze sebe zle.
Otázku namířenou přímo na ní nevnímala. Myšlenkami byla úplně jinde. Nevěděla, jak se dostala do tohoto světa, kde jeden člověk na druhého střílí. Vždyť přeci vždycky byla hodná holka. Nikdy neprovedla nic špatného, nebo snad ano? Přeci ho milovala. A on miloval ji.
Pak se jí v hlavě vynořil obraz jeho šíleného šklebu. Znovu před sebou viděla tu znetvořenou grimasu vztekem. Proč ji tak nenávidí, když pro ni je vším? Bála se, že jí uhodí, když viděla ten výraz. Sehnula se před ránou. To jí zachránilo život. Tam, kde předtím měla hlavu, o chvíli později prolétla kulka.
Dál se všechno odehrálo strašně rychle. Strčila do něj. Skočila na schody a na třetím ji podklouzla noha. Kutálela se dolů. Div, že si nezlomila vaz. Ale přežila to, a pak už jen běžela, aniž věděla proč. Ale něco přeci jen tušila. Tušila, že když zpomalí, nebo zastaví, je po ní.
Teď, když se trochu víc uklidnila a vydýchala se, si vybavovala i další detaily. Jeho rozšířené zorničky, zrychlený dech, bílý poprašek okolo nosu. Vzpomněla si na krabičku od mouky, kterou držel v levé ruce. Nikdy přece nevařil. Tu původní mu vysypala. Musel jí mít strašně dlouho, když měla tak divnou chuť. Vždyť mu koupila novou, tak proč by...
„Slečno?“ ze zamyšlení ji probralo až zatřesení.
Pomalu se vracela ze vzpomínek a znovu se rozkoukávala po tramvaji. Začala vnímat okolí. Přijížděli na Karlovo náměstí. Pak si všimla placky dopravních podniků, kterou jí někdo šermoval před obličejem.
„Váš lístek, prosím.“ ozval se ten muž znovu.
„Nemám,“ odpověděla.
„Tak občanku, průkaz totožnosti, ten snad máte.“
„Taky ne. Nemám nic.“
„Tak si vystoupíme a půjdeme na policii.“
Chytl ji za paži a nevybíravým způsobem postavil na nohy. Stále ji držel, aby si byl jist, že mu nikam neuteče. Na pravé ruce už od něj musela mít modřinu. Vytáhl ji z tramvaje. Vyděšeně se rozhlédla okolo sebe. Spatřila ho, jak běží přes přechod. Snažila se vysmeknout a utéct.
„Tak to ne, holčičko. Ty mi ...“
Výstřel, který byl určen jí, umlčel revizora. Sesunul se k zemi a Bellu stáhl s sebou. Pravděpodobně jí to opět zachránilo život, protože nad ní se kulka zakousla do tramvaje. Lidé začali panikařit a rozeběhli se do všech stran. Vysmekla se umírajícímu revizorovi a běžela. Utíkala, jako ještě nikdy předtím. Kličkovala parkem mezi stromy. Nevnímala těch několik strážců zákona, kteří byli v parku na rutinní obhlídce. Nevnímala další výstřely. Neotáčela se. Nechtěla vidět blížit se tu kulku, která ji přinese smrt.
Nevěděla proto, že poslední kulky, které zaslechla, nebyly určeny jí. To strážníci zastřelili nebezpečného člověka, který v pravé poledne střílí do lidí.
Nic z toho nevěděla.
Běžela, běžela dál...