My z baru Hrubá nekázeň

"Máš prostě čakru na draka" prohlásil Vašek o Šárce, jenž byla už asi týden objektem mého zájmu. Osud tomu chtěl, že jsme seděli u jednoho stolu v baru Hrubá nekázeň. Vlastně to ani nebyl bar, byla to spíš putyka, restaurace a někdy to spíš připomínalo kavárnu, ale začínalo to jako bar, takže místní tomu stále říkali bar.

Vašek nepřestával ve svém výkladu a jeho řeč šla úplně mimo mne. V podstatě mne Vašek vůbec nezajímal a jen jsem přemýšlel, kdy si naposled myl plnovous a po čem mu tak táhne z úst. Byl jsem v jeho společnosti jen a jen kvůli Šárce.

Když jsem se před třemi týdny přestěhoval z Prahy do Kostelce, nikoho jsem tu neznal. Pracoval jsem v nově koupeném domě s výhledem na les a jediným kontaktem s místními byly polední obědy v restauraci Na náměstí. Tam jsem objevil Šárku, pohlednou servírku s výrazným růžovým melírem, která mne učarovala natolik, že navzdory příšerné kuchyni jsem se stal pravidelným návštěvníkem tohoto podniku. Zbožňoval jsem její úsměvy a jednoho dne jsem se odhodlal ke smělému výpadu. Plně jsem využil toho, že jsem v Kostelci nový, a vyzval jsem jí, jestli by nechtěla být mojí průvodkyní v tomto malebném městě. "No, malebném" uchechtla se. I já jsem už věděl, jak Kostelec vypadá. Kromě výstavního náměstí a přírody za městem, toho moc k vidění nebylo. V podstatě jen pár chátrajících továren a sídliště, které spíš připomínalo romské ghetto. "Víš co, přijď někdy do baru Hrubá nekázeň. Tam bývám poměrně často" tak zněla její konečná odpověď. Horší než nic, řekl jsem si a cítil jsem se v podstatě odmítnut. Přesto jsem se do Hrubé nekázně vypravil.

Vašek se ve svém monologu dostal od tantry až k teorii dvouveličinovém vesmíru. Zdá se, že jsem jeho myšlenkové pochody chápal ještě méně než se mi  původně zdálo. Pravdou je, že jsem nedával pozor. Z pohledů Šárky jsem vyčetl, že už se nudí i ona. Zatímco Vašek vykládal o stavbě hmoty vlnobalíčkováním dimenzí veličin délka a čas, já jsem se věnoval pozorování tohoto pozoruhodného doupěte, jehož interiéru dominoval po bazarech nakupovaný nábytek a plakáty na stěnách dokumentovaly kulturní život v přilehlém kraji za posledních 20 let. U dveří seděl Milan se svou nafukovací kráskou, kterou pojmenoval Monika. S ním jsem tady včera popíjel. Přišel mi celkem zábavný, svojí plastovou družku oblékal do svršků, které vyžebral od kamarádek. Pro místní to byl tak trochu blázen a jeho kráska z PVC, už dávno nikomu nepřišla vtipná. Za barem zevloval Patrik, obsluha podniku a též přítel majitele Hrubé nekázně, který se nechá oslovovat dost nezvyklým jménem Hedvik. I s ním jsem tady včera poklábosil. Hedvik byl muž v mém věku, znal dobře Prahu, kde několik let působil jako kuchař. Pak se vrátil sem do Kostelce a založil si bar pro místní alternativní mládež, do které věkem už tolik nepatřil, ale duší určitě ano. Chlubil se hlavní kuriozitou Nekázně, veškeré nádobí je kradené z různých hotelů a restaurací. Nejlepší kousky jsou azbukou popsané talíře z  Kyjevského hotelu Dnipro. Zároveň mne varoval před Šárkou. "Víš to dělaj takhle všechny holky v provozu, že jsou maximálně milý na hosty, protože vědí, že pak budou mít vyšší dýžka." Já měl i tendenci mu věřit, protože Šárka mi včera moc pozornosti nevěnovala. V podstatě jsme se viděli jen krátce. "Tak se snad zítra tady potkáme" loučila se se mnou. A taky jsme se tu druhý den potkali, jenže už tu seděla s tím troubou Vaškem, mistrem monologu, kterým nás mučil už několik minut. Seděl jsem vedle ní v obleku, který si beru na setkání s klienty a o němž jsem si myslel, že s ním budu v tomto lokále vypadat výstředně. Ve skutečnosti jsem si připadal jako idiot.

Vašek konečně zmlknul, možná protože mu Patrik přinesl další pivo. "Tak co, proč tady šaškuješ s tou kravatou?" konečně se mi začala věnovat Šárka. "No, ehm" moje reakce nebyla moc pohotová. Kromě toho na mne začal civět i Vašek a jeho výraz nevyřazoval sympatie. Jako by chtěl říct: "Tohle je naše holka, do tej nám Pražáku nedělej." Z této trapné situace mne vysvobodil až rozruch, který v Nekázni vyvolal příchod pro mne neznámého mladíka. Vtrhnul do místnosti jako velká voda, vyskočil na židli a téměř zařval: "Pojďme na fašisty, ať jsme free a tráva celej den." "Co to zase mektáš?" ozval se pohotově Vašek. Řečník pokračoval ve svém projevu, který se z části skládal téměř jen z hesel, ale po krátké chvíli bylo jasné, že byli spatření dva náckové, jak polepují město svojí propagandou. Řečníkovi se nakonec podařilo zburcovat celou hospodu a všichni se vydali pod heslem "Chcem Kostelec bez nácků" směrem k nádraží, kde byli naposled spatřeni. Já jsem šel s davem jen tak ze zvědavosti, ale jak jsem si všiml, tak většina této výpravy to brala spíše jako adrenalin. Jediný, kdo nešel, byl barman Patrik, který byl dost nešťastný z toho, že mu celá hospoda utekla bez placení. Všichni mu sice slíbili, že to zaplatí, až se vrátí, ale jasně dávali najevo, že Patrik jako devatenáctiletý cucák u nich nemá žádnou autoritu.

Jak jsem měl možnost pochopit, tak ten, kde nás teď vedl jako průvod městem, se jmenoval Mirek a už to, že na sobě měl triko s Pol Potem dokazovalo, že je to celkem pošuk. Po celou cestu neustále něco skandoval a často nás i popoháněl. Asi po 10 minutách jsem potkali dva asi tak sedmnáctileté skinheady oblečené v bombrech a maskáčích zakoupených na místní vietnamské tržnici, jak si nesou v kbelíku lepidlo a pár plakátků pod pažím. "Co to tady lepíte, vy svině fašistický!" hned je napadl Mirek. Kinderskini byli příchozím davem dost zaskočení. Nevěděli, jestli mají zdrhnout, nebo spíš se pokusit řešit věc diplomaticky. Naštěstí pro ně zahlídli v davu z Nekázně pár jedinců, se kterými se znali a ucítili šanci se nějak dohodnout. Mirek se však s jedním z nich začal přetahovat o plakáty a několik už demonstrativně roztrhal. Celé tohle divadlo bylo celkem nudnou podívanou, že jsme začali litovat celé naší výpravy. Když strkanice Mirka s holohlavcem dosahovala vrcholu trapnosti, objevil se u nás najednou Hedvik, kterého musel podle všeho zavolat Patrik a pokoušel se nás nahnat zpátky do hospody. "No tak lidi, to se dělá utíkat bez placení." snažil se nás přimět Hedvik k návratu. "Hrubá nekázeň, ne?" zavtipkoval někdo anonymně z davu. "No tak kluci nechte toho, politika se přece má řešit u piva." okřiknul pošťuchující skinheady. Netrvalo dlouho a všichni včetně místních nácků kráčeli zpátky do Hedvikovy hospody. Hedvik měl prostě respekt a já zase měl respekt před svými klienty, kteří mi právě v tu dobu zavolali. Jeden můj zákazník mi hlásil problém s layoutem mnou vyrobené stránky při prohlížením mobilem. Bylo třeba tu věc rychle vyřídit, protože teď jsem se musel držet hesla "náš zákazník, náš pán." Z Prahy jsem měl dostatek klientů svého grafického a reklamního studia. Práci jsem mohl v klidu dělat v Kostelci a vše řešit mailem či mobilem. Pokud bych měl však o své zákazníky začít přicházet, Kostelec by mohl být pro mne prokletím. Problém nevypadal zle. V podstatě prkotina za večer opravitelná.

Zdvořile se loučím a ujišťuji jednoho ze svých chlebodárců, že vše bude v pořádku. Rozhlížím se kolem a zjišťuju, že tu stojím sám. Asi už jsou všichni zpátky v Hrubé nekázni. Směruji své kroky tam.

"Hej, máš tady sekeru!" křičí na mne místo pozdravu Vašek od baru. Jsem zpátky v Nekázni a mezi hosty hledám Šárku. Nikde po ní ani stopa. Jako zjevení zde působí dvojice neonacistů, kteří už se plně aklimatizovali. No nic, musím zaplatit útratu, ten Vašek po mne stále dost nepřátelsky civí. "Tak já teda platim" říkám Patrikovi. Patrik ode mne bere hotovost i se slušným spropitným. "Hele, ty prý děláš grafiku" vyzvídá najednou Patrik. Chvíli přemýšlím, od koho to ví, ale nakonec mu přitakám. "Tak pak, jestli bys mohl sem zítra přijít. Hedvik by pro tebe měl takovej kšeftík." pokračuje Patrik. "Přijdu rád." odpovím na rozloučenou. Tak paráda, zítra zase tady. Další možnost vidět Šárku. Ale má to s ní ještě smysl?

Druhý den už mi Hedvik vysvětluje, co vymyslel. Blíží se dvoudenní státní smutek za oběti leteckého neštěstí ve Smolensku. Hedvik to chápe jako příležitost. Chystá v sobotu v Nekázni akci s polskou kuchyní na kradených talířích z Varšavského hotelu Gromada. Při svém vyprávění se občas uchechtne, mne to zase až tak nepřijde vtipné. Ode mne chce vyrobit propagační plakáty. A co za to? Sobotní oběd zdarma. Teď se zase málem směju já. Tohle opravdu neodpovídá mým cenám, ale na malém městě musí být lidé více solidární a já se tady rozhodně nechci zapsat do povědomí jako namyšlený hejsek z Prahy. "Oběd zdarma pro dva" zvyšuji cenu o 100 procent. "To jako pro tebe a pro Šárku" odpoví pohotově Hedvik. "No ještě nevím, jestli se nechá ode mne pozvat. Mimochodem nebyla tady dneska?" pátrám po ní."Byla tady, ale s nějakýma klukama odešla do parku a prosím tě, s tím plakátem to zase nějak nepřežeň, aby z toho nebyl nějakej průser. Máme tyhle prostory pronajatý od města". Říká mi ještě Hedvik, protože cítí, že se mám k odchodu. "Spolehni se, mám s tím zkušenosti" dodávám na závěr a už mne to táhne do parku. Není už tohle "stalking"?

Kostelecký park není nijak rozsáhlý, takže nebyl pro mne problém Šárku najít. Dokonce na mne už z dálky mávala. To je dobré znamení. Seděla tam s Mirkem, který pro dnešek vybral ze svého šatníku tričko s "Áčkem" a ještě nějakým vlasáčem. "Čau, já jsem Kamil. Jdeš s Nekázně? Ještě tam seděj ty náckové?" dal se mnou hned vlasáč do řeči. "Mám pocit, že jsem je tam zahlédl. Jo, já jsem Tomáš" představil jsem se. "Ty svině se tam prostě nasrali a proto jsme radši šli chlastat do parku" zhodnotil nové poměry v Nekázni Mirek. "No a taky jsme už neměli prachy." podotkla suše Šárka. Sednul jsem si k nim do trávy mezi psí exkrementy, které nikomu z nich ani moc nepřekáželi. Jestli s nimi vypiji tu kolující láhev vodky, nebude to vadit ani mne. "Hele já jsem místní tatér a taky celkem dobře kreslím a já jsem slyšel, že vedeš nějaký grafický studio. Takže kdybys potřeboval nějaký kreslení, tak se můžem dohodnout." řekl si z ničeho nic o práci Kamil. Mne to teda trochu zarazilo, ale začal jsem si zvykat na to, že tady na maloměstě se šíří zprávy rychle. Šárka se na mne usmívala, jakoby jí záleželo na tom, abych Kamila zaměstnal. Je to snad její kluk nebo spolu jen spali? proběhlo mi hlavou, ale to už mi Šárka ukazovala své holé břicho. "Tohohle draka mi vytetoval Kamil, je fakt šikovnej" přimlouvala se za Kamila Šárka. "Pěkné" ocenil jsem práci místního umělce. "Ale pravda je taková, že když teď někdo potřebuje nějaký obrázek, tak ho stáhne z internetu. Mohlo by se něco časem naskytnout, ale tak jedna věc do měsíce." popsal jsem Kamilovi situaci. "No hele pohodička, každá práce je dobrá. Co myslíš, že děláme. My jsme všichni bez práce. Šárka teda dělá na černocha v tý restauraci Na náměstí, ale jinak jenom nárazovky." vstoupil nečekaně do diskuse Mirek a Šárku vůbec netěšilo, že se zmiňuje o její práci na černo. Mirek však pokračoval "Co myslíš, fabriky jsou zavřený. Je to v loji. A my musíme dělat kokoty kde komu za pár šupů" Mirek už byl namazanej a už i na Kamilovi bylo vidět, že by mu nejradši zalepil ústa. "No hele a jestli mi budeš vykládat, že se můžeme postavit na vlastní nohy a podnikat, tak na to já ti seru. Podívej se tady na Šárčinýho tátu, jak dopadl. Půjčil si, zadlužil barák a rodina málem skončila pod mostem. A já ti povim, co udělám. Já půjdu, vezmu ty nácky a normálně jim dám přes hubu." Kamil se snažil zachránit situaci a měl strach z toho, co ještě Mirek ve své opilosti vyžvaní. "Hele Míro, tak jdeme na ty nácky" pokoušel se Míru přesvědčit o odchodu. Mirek se tohoto nápadu hned chytil a tak se Mirek s Kamilem odporoučeli a já

tam zůstal jen s Šárkou. Na nic z toho, co jsem před chvílí slyšel jsem se nevyptával, přesto jsem se to odpoledne v parku dozvěděl od Šárky mnohé. Přiznala, že by ráda vystudovala nějakou vysokou, protože mít jen gympl je dost k ničemu. Bylo vidět, že chce do Prahy, doma však k tomu nemá žádnou podporu. Doprovodil jsem jí domů a pozval na sobotní oběd do Nekázně. Místo odpovědi mne poprvé políbila. Měl jsem ji v sobotu před polednem vyzvednout před domem.

Sobota dopoledne - já a Šárka procházíme městem. Míjíme městský úřad. Vlajka visí na půl žerdi kvůli státnímu smutku. Na vývěsce naproti je vylepen plakát na akci v Hrubé nekázní. "To je ten tvůj plakát? Ten je dobrej." pochválí mojí práci Šárka. Mám pocit, že dneska to vůbec nedopadne špatně. Přicházíme do Nekázně. Zatím slabá účast. Jeden stůl stojí venku na ulici a u něj se sluní Milan se svou nafukovací hračkou, v rohu pak sedí dva náckové, kteří se ale mají k odchodu, za barem Hedvik s Patrikem. Bereme místa a díváme se do očí. Za barem zuří hádka. I když jsou to dva muži, je to normální partnerská pře. Ačkoliv hádka se rozeznívá lokálem stále hlasitěji, vyřazuje zní silná láska. Já to tak cítím a Šárka asi taky, chytáme se za ruce. Patrik začíná kritizovat celou koncepci Hrubé nekázně, chce mít spíše standardní podnik s méně provokativní názvem. To je důvod, proč se oba přesouvají dořešit svoji hádku do kuchyně. Začíná se to týkat hostů a Patrikovy vize by mohly nadělat zlou krev. Milan odchází na záchod, holohlavci jsou už chvíli v tahu, máme se s Šárkou celou Nekázeň pro sebe. Cítím, že teď to přijde. Nakloníme se k sobě a začínáme se líbat. Je vyhráno.

Prásk! třísknou dveře a my odtrháváme ústa od sebe. Ve dveřích stojí Milan, "Je v hájí, je v háji" opakuje. "Co je v háji?" ptá se nechápavě Šárka. V tu chvíli vstupuje do Nekázně Kamil a i Patrik s Hedvikem se vrací z kuchyně, aby zjistili, co se děje. "Někdo mi šlohnul Moniku, lásku moji" pokračuje Milan. "Tu určitě ukradli cikáni, jako všechno v tomhle městě." říká Kamil a opírá se o stěnu polepenou plakáty inzerující dnešní oběd na kradeném nádobí. "Třeba jí ukradli Poláci" pokouším se vtipkovat, ale nikdo se nesměje. "Hele Šárko, tys tady seděla s tím Pražákem. Neviděla jsi něco?" zahajuje vyšetřování Milan a mne zaráží, že jsem pro něj stále ještě jenom Pražákem. "Nic jsme neviděli, měli jsme oči jenom pro sebe." oznamuji hlasem úspěšného dobyvatele. To místní trochu zarazí. Evidentně se nemohou smířit s tím, že přivandrovalec z Prahy sbalil nejkrásnější holku v Kostelci. Šárce byla daná situace značně nepříjemná a nenápadně pustila mou ruku. "Třeba jí ukradli ti náckové, vždyť se odsud vytratili dost nenápadně." snažila se upřít pozornost starousedlíků jiným směrem. "No každopádně to jdu nahlásit na policii. Teď s ní někdo dělá bůhvíco a já tomu musím zabránit. Tady v Nekázni se prostě krade." reagoval Milan a svojí poslední větou zjevně vytočil Patrika, jehož hlava ještě po hádce s Hedvikem nevychladla. "Tak to nikam nepůjdeš, taháš všude tu svou píchací pannu jako nějakej úchyl, nám to odrazuje zákazníky. Buď rád, že ti ještě policie nenapařila pokutu za výtržnictví." zaútočil ostře Patrik na Milana a pokračoval by dál, kdyby nezpozoroval venku na ulici něco překvapujícího. Před Nekázní totiž z ničeho nic zastavil vůz státní policie.. Vystoupivší policista zamířil do Nekázně a proti němu hned vyrazil Milan se slovy "Pane strážmistře, musím nahlásit čerstvou krádež nafukovací panny." "Nafukovací panny říkáte, pokud je její hodnota nižší jak 5000, tak to řeší městská policie a pokud nemáte k dané věci účet, tak se tím nebude zabývat ani městská." odpověděl policista Milanovi a tím považoval věc za vyřešenou. "Hedviku, potřeboval bych s tebou o samotě probrat ten plakát. Někdo ho na policii nahlásil pro hanobení národa." oznámil policista důvod své návštěvy. "Ten plakát jsem dělal já, myslím, že mám taky k tomu co říct." přihlásil jsem se k zodpovědnosti, ale moc radosti jsem tím jak u Hedvika tak u policisty nevyvolal. Přesto jsme všichni tři za chvíli seděli v zadu v kuchyni.

Policista se představil jako praporčík Strnad. "Přišel nám nějakej chlap oznámit na služebnu ten váš plakát na tu dnešní akci kvůli hanobení národa, že se tam vysmíváte neštěstí Poláků. My jsme mu samozřejmě vysvětlili, že je to nesmysl. Ale ten člověk to oznámení nakonec podal, takže my se tím teď musíme zabývat. Chtěl jsem tady Hedvikovi říct, že samozřejmě stojíme za nim, protože spolupráce funguje na dobré úrovni a není důvod to kvůli takové blbosti kazit." objasnil Strnad místní kolorit policejní práce. Nemohla mi uniknout ta zmínka o "spolupráci". Že by Hedvik donášel policii? Proto asi si to chtěli vyřešit jen ve dvou. "No já mám nějaký známý v Praze, kteří by byli schopný na ten plakát vyhotovit "nezávislý" posudek." přišel jsem se svojí troškou do mlýna. "To by se mohlo hodit." řekl uznale Strnad. Schůzka tím byla ukončena.

Vyšli jsme z kuchyně, právě když kostelní zvony začaly vyzvánět pravé poledne. Během toho krátkého rozhovoru v kuchyni se Nekázeň zcela zaplnila. "Začíná minuta ticha, chceme projev pane strážmistr" provokoval policistu Mirek, který už také dorazil. Praporčík Strnad se nenechal vyvést z míry a objednal všem starším 18 let panáka. "Tak na ty oběti toho neštěstí" kopnul do sebe malou vodku služba neslužba. Po té se rozloučil.

No a pak začala smuteční hostina. Milan neustále řešil ztrátu Moniky. Patrik s Hedvikem možné trable s policií a mne trochu štvala Šárka, která se tvářila jakoby dnešní dopoledne vůbec nebylo. Odpoledne jsme si každý šli po svých, což mne mrzelo, ale na druhou stranu jsem musel přes víkend dodělat grafické návrhy předvolebních poutačů strany, jejíž název tady raději ani nebudu psát. Ale jen pro zajímavost, platí dobře.

V neděli dopoledne mi to nedalo a vypravil jsem se opět do Hrubé nekázně. Před Nekázní seděl Milan a zase u sebe měl Moniku. Takže se už našla? Nevypadal ale moc šťastně a jeho společnice byla vypuštěná. Přes sklo mne zahlédla Šárka a vyběhla za mnou na ulici. "Co se stalo?" zeptal jsem jí a hlavou pokývnul směrem k Milanovi. "Ráno jí tady našli pohozenou před Nekázní, Milan jí ale propálil cigárem, že už jí nechce." vysvětlovala situaci Šárka. "Ale já bych si ráda promluvila o tom včerejšku, protože si osobně myslím, že bude lepší, když budeme kamarádi." Přestože jsem na tuhle větu byl už po letech zvyklý, bylo mi tohoto konce líto. Myslel jsem, že jsem pro Šárku dobrá volba, že jí můžu pomoci se někam dostat. Třeba na tu vysokou školu. Tak jsem se pokusil o úsměv, jakože se nic neděje. Ten den jsem pil s Milanem a hodně. Bavilo mne sdílet s ním jeho smutek. Předvolební poutače jsem nedodal, ale slíbil jsem je v pondělí večer. Naštěstí si tahle strana nemůže moc vybírat, protože existuje hodně lidí, kteří mají morální zábrany pro ni pracovat. Já k nim nepatřím, nemohu si teď dovolit ztrácet zákazníky.