Pravidla feminismu

„Uff!“ ulevím si, když konečně dopnu svoje ve švech praskající zavazadlo. Zvoní mi mobil.
„Ahoj Terezo.“ Nechá můj pozdrav bez odpovědi.
„Bereš si plavky?“
„To je jasná věc.“ Okamžitě hovor ukončí a mně se jako ve filmu promítne její bleskurychlá dráha k zrcadlu, aby zkontrolovala, zdali je její celulitida na zadku vidět.
„Žena nesmí projevit sebemenší známky sebekritiky, protože tím mužům jasně vysílá signál „Jen si rýpněte.“

To dopoledne mi zase volal. Ne, skutečně nemám zájem zažít na vlastní kůži, jak se líbají gayové. Ne, díky, nechci se střískat jako minule. Ne, pokládám. Ne, nepojedu s tvou partou na chmel. Je mi jedno, že máš zásobu kondomů s vlastním potiskem.
Žena se nesmí žádným způsobem podřizovat mužům a vydávat se za oběť situace. Muži totiž vycítí svou nadřazenost.

Plavovlasý muž mi na letišti přeje příjemný let a podává předem objednané letenky. Jelikož nevypadá zle, mrknu na něj a usměju se. A v tu chvíli mě to napadlo. Ve Francii můžu randit s každým, na koho ukážu, aniž bych úspěšně rozvíjela svou pověst děvky. Ne, že by to byla jediná výhoda romantické Paříže. Tereza jako by mi vyčetla myšlenky a poťouchle se usmála.
Počasí v Praze stálo za nic. Možná jsem si vážně měla vzít džíny místo volánkových šatů. Máme hodinu čas a tak se opřeme o zeď haly, chvíli hrajeme „komínek“ z jedné cigarety a později se každá sama věnujeme vlastní. Tereza zkoumá letenky. Já své zorné pole soustředím na skupinku snědých mladíků, kteří díkybohu vzhlíží ke stejnému letadlu, kterým poletíme my. Okolo něčeho stojí a obdivuhodně si to prohlíží. Dívám se na ně skrz své sluneční brýle. Nejspíš vypadám jako blázen, protože se mraky rozhodly, že slunce už dnes nepustí.  Když se skupinka mládenců rozptýlí, všimnu si jejího objektu, který střežila a obdivovala.
Je to prokletí? Neštěstí ve štěstí? Proboha, jsou to snad mí strážní andělé? Nebo ďáblovy pomocníce?
„Co tu, do prdele, dělaj?“ zakleju pro sebe.  Tereza kupodivu zareaguje a sprostých slov se také nevyvaruje.
„Ať jdou do hajzlu!“ Teprve teď si uvědomím ráznost a vyrovnanost jejího hlasu. Byl to hlas opravdové chápající spřízněné duše. Spřízněné duše, která mi místo vyprávění, co jsem dělala v opilosti s tím rezatým, a náramně se u toho bavila, přikládá studené obklady na čelo.
„Ty je znáš?“ divím se. Silně pochybuji, že by se Tereza přátelila s lidmi, jako jsou tyhle dvě.
„Ne, s kreténama od cestovky nemám co dělat. Já jen nadávám na ty idioty, co zařizovali ten zájezd. Nesedíme vedle sebe!“
Zřejmě se kolovrátek nešťastných událostí opět roztočil. Alena se Renátou nastupovaly do stejného letadla s borci v patách, a já s Terezou jsme na sebe po celou dobu letu mohli tak akorát mávat.

Ať si mě nevšimnou! Křičela jsem potichu, avšak mi bylo jasné, že v jednom letadle s nimi, se někdo jako já skutečně neztratí. Mé soukromí vyrušil výstřední chlapík (tak jednačtyřicet), který mi ukazoval svou letenku.
„Sedím vedle vás, slečno.“ měl příjemný chraplavý hlas a netáhl z něj alkohol ani cigarety. Když se usadil, ucítila jsem jeho kolínskou. Přesně tuhle používal Rob. Můj bývalý milenec – čistič bazénů.
Neznámý chlapík měl okolo zápěstí spoustu šátků, chlubil se roztrhanými džíny, a jeho pravou paži zdobilo malé černé tetování. Bylo to nějaké ozdobené véčko s tečkou uprostřed. Dal své příruční zavazadlo do úložného prostoru a potom na mne mrkl.

„Co tak sama, do Paříže se lítá ve dvou, ne?“ V jeho obličeji nebyl náznak žádné rvačky. Nebyl strhaný prací, jako Rob. Vypadal vyrovnaně, sebevědomě a neměl snubní prstýnek.
„Kamarádka sedí vzadu.“
„Takže dostatek volného času, abyste mohly zdrbat všechny chlapy? Pohov od strhující práce?“

Vybavila jsem si svoje kolegyně v nažehlených sukních, které se zoufale snaží přesvědčit ženy o bezkonkurenčně nejlepším americkém způsobu úpravy nehtů.

„Něco v tom smyslu.“  Vytáhnu z tašky časopis a ponořím se do tajů českého šoubyznysu. Jenomže trable Ivety Bartošové mne nezaujaly tak, jako můj soused. Zapisoval si nějaké poznámky do koženého bloku. Sklon písma měl doprava, zápěstí mu po papíře rychle svištělo. Z reproduktorů se ozval hlas letušky. Pokyny pro cestující by se daly pochopit jako pohádka na dobrou noc.
„Zapisujete pokyny cestujícím?“ Vyleze ze mě jako z chlupaté deky a ještě se u toho lehce červenám.

Muži mají hned několik slabých stránek. A teď nemám na mysli jejich odporné návyky nebo vrozenou promiskuitu. Na mužích totiž okamžitě poznáte, když se mu líbíte. S hlubokým zájmem si mě prohlédl a překvapivě nezůstal pohledem viset v mém výstřihu. Díval se mi do očí a podivně se usmíval.

„Píšu. Víte, já píšu knihy.“ Projedu si v duchu svůj seznam milenců. Od s tam mám jedině sadaře. Se spisovatelem jsem tedy ještě nespala.
„Aha. Četla jsem od vás něco?“ Vzápětí si uvědomím, co jsem to řekla za blbost.

Také ženy mají slabé stránky. Muži bezvýhradně poznají, kdy nás upoutali. Obdiv a záliba zastíraná nechtěným koktáním a mluvením z cesty.

„Co třeba Nezvěstná vražedkyně, Dech vraha, Spící zlo, Pravidla feminismu…?“
„Víte, já čtu optimistické knížky. Ty, které vás rozesmějí, a utvrdí vás v absurdnosti života.“

Dlouze zamrkal a začal přednášet jako na nějaké fakultě. Připadala jsem si jako student, který má pod lavicí plno nalepených žvýkaček, student vybaven sadou taháků, student se špatnými návyky. Student zamilovaný do svého učitele.

„Slečno. Spisovatel, který má takřka skvělou pověst nebo se o něm lidé baví jako o „celkem kvalitním“ autorovi“, jejich díla jsou pak jen přepsané encyklopedie. Ale autor, který je skandální, odsuzován, autor, na kterého hází špínu, - to lidé chtějí. To lidé chtějí a to taky kupují. Lidé potřebují skandál a špatnost. Chlípnost. Přesvědčení, že jejich špatnost je v poměru s tou fiktivní neskutečně mizivá.“ Gestikuluje rukama, aby svá slova opředl ještě větší pravdou.

„Zřejmě s tím máte své zkušenosti.“
„Kritici mě odsuzují za chlípnost, vulgaritu a grafomanství. Rád rozvíjím kapitoly.“
„Mě vždycky tlusté knihy odradí.“ pronesu bezmyšlenkovitě a z okénka pohlédnu na pravé křídlo letadla, které se topí v mracích.
„Často střídáte muže, viďte?“

„Prosím?“
Zřejmě jsem našla svou další slabou stránku. Moje pověst mi zřejmě nedá pokoj ani na dvoře Páně, jak by řekla má matka. Co to prozradilo?
„Čtete úzké knihy, ráda uzavíráte příběhy.“
„Myslíte?“ Nebyla to otázka, na kterou bych čekala odpověď. Přesto jsem se jí dočkala.
„Jo. Luboš Lukášek.“ Potřásli jsme si rukou. Až když jsem tu jeho pustila, pronesla jsem ironicky své jméno. Leona Vejlová.
„Moje expřítelkyně byla také Vejlová.“

„Aha. Proto to tetování.“ zareaguji a ještě jednou se podívám na ozdobené véčko s tečkou uprostřed. Miluji, když si nechá muž vytetovat iniciálu své přítelkyně. I když to pak po rozchodu vydávají za něco úplně jiného. Když ji nosíte na těle, tak nesejde ani z očí, ani z mysli. Odhazuji flintu do žita a přiznávám, že ten čtyřicetiletý chlapík vedle mě je nevinný a nadaný spisovatel, který mne ve všech směrech nekontrolovaně a bezvýhradně dostává.
On se začne strašně smát, což nechápu. A tak se začnu smát taky. Řehníme se. On se ohýbá do uličky, já se předstíraným smíchem, který snad úspěšně zachraňuje situaci, klátím k zemi a držím se za břicho.
„Ne, mohu vás přesvědčit o tom, že tohle není ona. To by nedopustila. Nikdy ve vztahu neexperimentovala. A tohle by nikdy neschválila.“ řekl a otřel si poslední slzu. Kývnu na znak pochopení, to však zůstalo zřejmě na letišti v Praze. Nechápu nic.

Žena nesmí žádným způsobem dát najevo své nepochopení. Takže když nepochopíte vtip, stejně se mu smějte a nejlépe ho potom vyprávějte dál.

Přede mnou stojí stařík, který mluví opatrně, aby mu nevypadla zubní protéza.
„Šedýte mi na mýsde, holšiško.“
„Ne. Vy sice máte stejné číslo sedadla, ale letíte druhou třídou. Musíte projít támhle tudy.“ Když tomu ubožákovi ukazuji cestu do horší třídy, nahnu se přes toho romanopisce, který dychtivě nasaje můj parfém.

„Versace. Růžová.“ Praví.
„Jak to víte?“
„Moje expřítelkyně dělala do parfémů.

Žena není povinna hovořit o svých bývalých. Začne-li, vystavuje se tak velkému riziku, že se v jedné z jejích nadávek posluchač kritiky expřítelů pozná.

Spala jsem zhruba deset minut. Probudil mě soused. Připadal mi daleko hezčí než před chvílí. Nahnul se mi přes rameno a zřejmě znovu nasál vůni. Něžně mi něco špitl do ucha.

„Co je?“
„Strašně jste chrápala. Musel jsem vás zbudit, Mademossile.“
Bingo. Tak to byla romantická poznámka jako Paříž. Kde vůbec jsme? Po chvíli mi neosobní hlas letušky odpoví. Brzy budeme na místě.
Mrkla jsem dozadu na Tereza, která se právě probudila na rameni osmiletého klučíka. Přistávání mého souseda romanopisce bolelo. Zakrýval si uši a vytryskly mu slzy. Přistání zřejmě nedělá chlapům nejlíp. Což v podstatě celkem souhlasí. Opíjí se – vzlétnou. Nabalí ženskou – letí. Vrací se k ženě – přistává.
Když se zvedal ze sedadla, nahnul se ke mně. Jeho tetování mi nyní už tak nevinné nepřipadalo. Nebylo to totiž žádné ozdobené véčko s tečkou uprostřed. Nebyla to kouzelná zamilovaná iniciála jeho milované.
Byla to nahá ležící žena s roztaženýma nohama.

„Vítejte na nejromantičtějším místě v Evropě. Jsme v Pařížském letovisku.“