Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePondělní sextant
Autor
Ryba_z_obrazu
Pondělní sextant
Proto
Ve svých vlastních vnitřních městech
spíme.
Probuzení stojí hodně sil
ale přijde. Přichází.
A v cizích činžácích
lepíme nosy vedle klíčových dírek.
Spící.
Chodíme po střechách
a smějeme se ptákům,
snažíce se napodobit jejich písně
a střílíme komíny,
které už dávno nejsou.
Všechna spojení, i ta neviditelná
a všechno, všechno je tak, jak být má
protože
až se jednou probudíme
proto.
Hojení
Někdy je všechno jakoby špatně
světy se točí v protisměru
a měsíce na sebe koukají
a mrkají a sedí v křeslech jak pantátové
fajfku v hubě
a savo na kabátě.
Něco se dere ven
a brány se otevírají
a chtějí oběti
a my obětujeme
a brečíme, zatínáme pěsti a zas je povolujeme,
rozryté od nehtů a hodinek, které
v nich svíráme, křečovitě.
A pak
najednou
sklouznou
a roztříští se
a rány se hojí
a hojení bolí
a strupy na sobě nosíme všichni
a tenká světýlka, co skrz nás pronikají
letí a přijdou a padají a zas letí
problikávají skrze nás, skrz ostatní
a jsou. Prostě jsou.
Jedna, dva, tři, smrt
Mlčí
a přesýpací hodiny odečítají a přičítají,
brodím se jejich pískem
a zapichuju do něj svoje rybí nohy
prosívám ho přes blány mezi prsty
tikají?
A všichni antičtí bohové
jejich kalendáře, tóny, světlo, oheň.
Ví.
Hladím svojí malou harfičku
z vlasů a listí
a vytahuju ven to, co vytaženo být musí.
Běžím vstříc všemu
a děkuju za rozšlehaná záda
a rozlámané kosti,
za paralyzovaná srdce a těla,
za to, že jsem byla stokrát vybitá,
i za mlčení.
Za to nejvíc.
Třetí princ
Vyklepávám
prach z piana
usazený, zatvrdlý, natvrdlý stejně jako já.
Kreslím
všechny ty nezachytitelné líbezné pohledy
od smaragdových moří.
Poslouchám
vědecky neobjasněné hučení ve schránkách korýšů
a pak mi z toho hučí v hlavě a zvoní v plicích.
Jsem mladá
ale moje duše je zvrásněná, už je skoro celá,
ještě že to většina lidí nevidí, a kdyby ..tak co, kdyby viděli, tak by chápali a vice versa.
Moje oko mlčí.
Upřeně zírá na třetího prince,
živou bytost ze všech drahokamů světa.
Jezera,
kterými se brodím
ke třetímu princovi
břečky, močály, bažiny.
Jenom moje vůle mě k němu dovede.
Ke třetímu princovi.
Čtrvrtá
Jasnější nez Slunce
a všechny hvězdy vesmíru
byla jsem.
Teď začínáš zářit ty.
Předala jsem ti tolik energie, kolik jsem jen mohla.
A zase se rozsvítím, jednou
budu
jasnější než Slunce
a všechny hvězdy vesmíru.
Ve smíru.
Struny ve mně
Moje srdce bubnuje.
Všechna moje srdce bubnují.
Orchestr. Ansámbl.
Vždycky něco přijde.
Něco zůstává.
Vždycky se to zahojí.
Jednou.
Dvakrát. Tisíckrát.
Ale zahojí. Nakonec. Na začátek.
A něco zmizí.
A pak se zase objeví.
A struny prořezávají.
Procházejí celým mým tělem i bytím.
Chce odvahu umět za ně tahat.
Natož na ně hrát.
Hudební souboje, ve mně, denodenně.
Poslední
A bude to dobrý.
Zase budu skákat přes jezera
a lítat stejně jako tamten papírovej drak na zdi,
a vůbec nebudu ironická.