Písmák Novoluní
Dřevitá melodievnořená v kmeni jasanumoudrost letokruhůtepe
Noční motýlskrytý za soumrakemčeká na znamení
Je novoluníoheň splétá naše vlasy s hvězdamizlatý drak zpívá nad posvátným menhiremkde i dotyk spojenípíše věčnost
V srdcibrána se otevírájen očisměřují jinam.
Křišťál
V kruhu u ohně
který nehřeje
nad hlavou noc
temná kakofonie
Tři
Tři
Rozpadla jsem se ve tří
na zemi v prvním patře
klenu se jako most
Květen
Došla slovauž není cojen oceánvšudešumítišeprorůstám květinamileknínykdyž skočím.
Ryba z obrazu
Plácám sevšude bahnopísekkamení
a voda uteklapřede mnoumými slzamia sazemi
vnitřní hladina je tak třpytiváakvamarínováprázdná
a venku
Pátek
Vítr ustalprvní květnové kapičkytiše kloužou po jívách a bezechbílé trsy planoucích jeřabinvoní tak silněomamně
Vodil jsi mě za ruku po zahraděod stromu ke stromupod každým mě políbil
pod nohama trny, drny a střepy
Vítr ustala odnesl všeco v dubnu nezmrzlo.
Pod vodou
Další očizavírají se v poryvech větrua nehybná ústazpívajíponořená hluboko pod vodou
Zakázané ohnětočí se v meziprostorechmám strach vstoupitproskočit
Zemi zakručelo v břišejeskyně pukajíhlohy ještě kvetou.
Korálky z jeřabin
Slunce je duho-měděnépolije rybník i přimhouřené očinaplní ticho jako prázdný kalich
dal jsi mi korálky z jeřabinz oltáře pod stromyzabalené v dubech, vrbách a srdcích
pláču u vyhaslých kamenkdyž ráno hladíš trávu srpema pak se nasnídáme
Půl roku
Pozorovala jsemlisty ořešákužloutnout, hnědnout, opadatobrovské zasněžené větve borovicprvní kopřivy, narciskytýden bílých trnek
teď odkvétá jabloňje čas jítlisty ořešáku jsou zas zelené.
Duben II
A duben přineslnáruče květůdo sněhu napadanýchmladé kopřivyna ranní čajspálení posledních zásob dřevavečeře z divoké rýže a bršlice
jako rosa v lístku kontryhelesedí moudrostpochopeníNauč se milovat, co je pro tebe dobré.
Duben
Letos rozkvetla jabloň nějak rychlejistojíma jaro se kolem mě otáčí jako satelitjsem samaani nevím kdy jsem naposled byla samavnořím nohy do hlínya stane se ze mějabloň.
Holubice III
Svítáza černými stromyindigové nebe
něžně beruholubičku do dlanía posílám po ní vzkazpíseňo svoboděo kalichuo hranicích
potřetíse podívám hluboko do tebepotřetívím, že všechno pominepotřetíroztáhnu křídlak nebesům.
Propast
Vznesu se jako suchý listvysoko nad propast mezi námije daleko většínež se zdálo ze země.
Čedič
Vodaobrovský rozlehlý nekonečný oceánmokré vlasymokré očismáčím se znovunež uschnu
Rozdělím nász jedné buňky dvěnedokážu sníst celou tu porci tolerance nejistotyoprašovat sochyvzápětí je zakrývat plátnemje to už mocuprostřed břichačedičmá duše ho políbía shodí dovody.
Velká arkána
Kráčímpo pouštiza sebounekonečný závojtemný jako hvězdná noctřpytí sevšívám do nějkaždou slzu jako diamant
Schoulenáv černé jeskynirozmlouvámse svou ozvěnoukaždé slovokapka krápníkuklenotdo královské koruny
Dotýkám semořského dnakaždý krok je dýkanezastavímsbírám perlyozdobím s nimioltář.
Vlci
Tluče v dlaníchmalé černé srdíčkochoulí sejako ptáčátkozachumlanév alobaluzalévám ho slzamijako semínkočekámaž vyklíčí
uprostřed temných lesůbrodím se šedou mlhounesu pokladk vodě
dva vlciv mých stopáchkterého z nich nakrmím.
Podvečer
Kouřové mrakyutíkají po nebičerné špičky stromůdivoce tančí v poryvechocelová tma a bouřkazkrápí požár v hrudníkuvybíhám venbosáholákřehkáprázdná
Nechat tě jít
Oheň naplnil nocv hlavě mi hučí pradávné zvuky nájezdníkůplanoucí chýšety uprostřed toho žárubereš mě do náručítisíckrátránoutíkášzraněnýdo jiné zeměčerné oči šlehají jak šavleale neulpí.
Med
Ach, sladká bolestilepíš se na mě jako karamelza jeden polibektýden tichého pláčea za dvapláč hlasitý
Ponořená v meduzalykám senež mi dojde vzduch
Jaro
Dívám se jak rozkvétají hvězdybílé, ořechovélesklé jako hladina klidného jezeradalší nádech světapohladím trnycinkají jako křišťálová zvonkohradrobounkéovíjejí mé pažedo hudby jarního větrutrsy jehličí rozprsklé jako supernovytřpytí se rosouduhověa březové andělské chorálysivofialové, opeřenénastavuji dlaňa omývám tvář v jejich mízeaby mě oživila
Dívám se jak rozkvétají hvězdyskrze kukátka v mracíchjemně modrozlatýchmezi borovicemivzducholoděpomalované vodou a sluncemtichounképlují po nebeském mořia za obzoremspočinouv náruči luny.
A dole
Utíkáš před samotoudo náručí neznámabržděním nohou v asfaltujako v másleboříš hranicea z jejich kamenůstavíš bílé zdičnící jako mrakodrapypropichující oblohunahoře málo vzduchuomdlívámpadáma doleprázdná poleprázdné domyprázdné postele.
Je to až trapné
Umírající sluncese jemně dotýká obzorua hladí čerstvě zorané pole
je to až trapnéjakou romantiku mámekdyž jsi mě jen přijelpřefiknout v autě.
Přátelé
Rozkvetly narciskyještě rozdělám oheň v kamnechpořád je v noci zima
vímkráčím po okrajiale není se čeho bátať spadnu do mechunebo do kopřivmaximálněnebudu mít revma.
Březen
Za tvýma očimačerné mořev dálceobsidiánové
a tadytichoulinká píseňna suchých rtechmalujemrazivé ránokřišťálové
zažehnu oheň v kamnechaž se paprsky sluncedotknou čerstvě obroušené poličkyzaliju kopřivu utrženou v rukavicícha budu sledovatjak rozkvétají trnky.
Svoboda
Kráčím prsty po tvé kůžipomaličkuvana je nekonečné jezeroindigová tůňobrůstám mechemuvnitř měknuabys mnou mohl propadnouta nezranit setvé oči barví ty moječernévlny v mořizastavitpotůček za domemzpomalitvýdech
na trnech trnek pupenyčervánkovéčechrám je beze strachu
nikdo nikomu nepatříútěcha je teď tadys teboua zítra zasenebude
Bílé pírko
Život křehkýjako vyschlá nevypálená hlína
beru do ruky bílé pírkoa pouštím ho po větru
až do zlatých brandolétneza jarního slunce.
Drobečky
Sbírám po zemistřípky časukousky sebecos mi tu rozházel
zpívám píseň předkůa krmím holubiceu kašny s živoua mrtvou vodou
tichoučce tě políbíma přehodím přes nás bílé plátno
Kousky
Oči modréhnědéjantarovélétají kolem mějako planetyNeptunUranMarsotázkyvlastněníuši zavřenésrdce zavřené
odrazím se od břehua rozepnu se po hladiněsvobodná
pak pod vodoukousky měpozřou raci.
Kolik
Kolik může někdo pro člověka být. voda v moři, voda v pouštipaprsek slunce v dlouhé ziměkvetoucí jehnědy
učím sevše je jinaka duše jednaduchomnohá.
Grafenoxid II
Černé plátkyjemně položené přes očigalaxie motýlích křídeltak přirozenězacelujíprapůvodní bolestz rozpojení.
Nov
Nadechnu sea vkročím do tmyjediný pohybpřepíše co mělo býtna to co bude
znovu tančím s nocípomalovaná hedvábnou černíměním sejako luna
teď už vímže pravda je v činecha mlčení
nadechnu sea vkročím.
Indián
v kůře skrytá tvářobrostlá ostružiním
slyším plazmu ohnějak šeptáindiánské jméno
zatím neuzřel
pojídá pečlivě namíchanou směsznecitlivělosti a dobrotylidskosti a znechucení
Trnka
další drápzaseknutýdo hlubinzapichuješostnypostupně
dokud jsi mě jimi hladilcinkaly o mou kůži jako zvonkohra
Další šíp
Sedímuprostřed tundrynicjen mráztvrdá hlínaa hučení krvevzadu v hlavějako vodopád
zase čekámnaháneozbrojená
v dálce letídalšíšíp.
Leden
Do básní schovanáslovaojíněnádo mrazu vydechnutá
pozorujujak se vlní dlouhá stéblav potůčku za domemnořím do něj dlaňbez zaváhání mokří kůžia vroucněobjímá chladem
Voda co bylauž nenítok nezastavímale někde hlubokobych chtěla
Óda na život
Posbírat kamínkyoblázkystřípkysama sebeco jsem roztrousila lesemživotema ulicemipohladit všechny tváře a jizvya srdcepotkané po cestěutkané ze lnu a jehličíplnit svůj kalichčistou vodou vděčnostia taky medovinoua pozvednout hoku zdravíku radostikaždou dušikaždou větévku obejmoutna mechu se zouta dýchata mít ráda svojí slepotua mít ráda svojí nahotua mít ráda to co nevidímskrze iluze minulostiiluze všech pravdposbírat sklíčkaa papíry rozházené po voděhluboké jak labradoritdo sebe se nořita s láskou tvořita s láskou mít i stracha s láskou ho překročitsnístrozmělnitjako ostružinua brečet lítostíbrečet jako by zítra měl shořet vesmíra jen slzy ho mohly uhasitbrečet s takovou radostíže vesmír stejně vzplanečekat nečekanéposbíratdrahokamya vsadit jedo očíjako hvězdy.
Světlo
Pozři mě temnotopozři mě celouprojdu tebouúdolím stínuneuhnu z cestyještě dýcháma za teboua v toběněkde jevím tosvětlo
Holubice II
Dívám sehluboko do tebea vímže tě zase musím pustitčerný havranšednebělá
Dívám sehluboko do tebepřes oponu slz a slibůtam někde jsizakletý
leť.
Grafenoxid I
Usmívám seale v mém žaludku plavou černé pijavicenespímvykašlávám térkterýms mě podaroval
Už nevím kdo jsemrozpustila jsem se pod tvým tělempár přírazů není láska
Vůně jedukterá tě tak lákávpravit si ho do žiljako heroinjako dřív
Jsem vodaomyju těnapojímochladím
Orel
Dej ze sebe pekluco jeho jesttichýsuchýčerný lesa tymi s láskou daruješorlí křídlapláčeškdyž mi rozsekáváš žebrapak pozřeš moje srdceabys zaplnildíru po tom svém
jsem kámenve tvých dlaníchse rozpadám na vodua hvězdy.
Listí
Neznatelný pohyb lískové větvičkydobrovolně zakroucenédo stínu borovic
Poslední listítlí pod roztátým sněhema odplouvá s potokem za domemv nekonečném cyklumilováníumírání
Polámaný lesostré slunceticho apláč.
Nedělní
Pluju jako leknínčerně třpytivou nocíbez kořenůbez křídel
v tichusbírám diamantový prachz větvíkteré pronikly do nebe
v tichudotknu se jemné kůžea neusnu
Nový den
A okovy padají k zemijako tající rampouchyvítr čechrá nový den
propletené lokny větvítančí tak přirozeněhnědočerné rudésvobodné
otáčím se vysoko nad zemív korunách borovicnořím se do hlínyke kořenům
svobodná.
Obleva
Obleva odkryla polámané větve
Je to smutný pohledpod sněhem se toho dost schová
Jeho vrstvy sklouzly ze střechy jako lavinaa teď ho odhazuju rýčemabych vůbec mohla ven.
Do moře
Nic se nedá držet
tiše pozoruji vlnujak odnáší náš zámek z pískuhladová
beru do dlaní klíč vyřezaný z lasturya odemykám ústa
mlčení je dýkavhodím ji do moře.
Třezalka
Teď už vímže budu jen krátkou kapitolouve tvém životěžádná poezieprotože Seiferta máš v knihovně stále nepřečteného
Je to přesně měsíccos mi přinesl fialkya vedl mě za ruku přes kořeny v lesemezitím nasněžilojako dlouho neteď to všechno tajepřikládám do kamenposlední stránkus grácií se mění v popelvysypu ho na zahradua na jaře z něj vyrostetřezalka.
Prosinec
Čekámaž se samovznítímobklopená ledemprosím prosinecroztajroztajroztaj.
Mlčící
Mé nitro pokryla sladkostzkaramelizovaná krev se lepína sníh
Přála bych si otevřít sepuknout jako skálaprotrhnout se jako hrázbeze strachu
alemé kroky jsou pomaléa výdechy mělkéa tůň uvnitř prahlubokámlčící.
Zima
Vracím se do tichaslova čekají pod sněhemzalitá v ledubez pohybu
Dívám se na tebeCo. Nic. dokolazase lámu větvičky na oheňškrtám sirkouchrastí praskámokré dřevo syčíprokládam ho nepotřebným papíremslova hořína popel.
Loučení
Dívám se na tvou fotkus pocitem cizosti. Tam, kde bývala blízkosta bezpečí,je teď jehličnatý les zahalený mlhou. Opatrně vyjmu černý diamant z prstýnkua vhodím ho do oceánuv kapceslzy.
Mezi
Mezeryjsou hlasitějšía slovařidší
už se nemám čeho chytita tak se pouštímpadámzpátkysama do sebe
najednou nejsinic není
jen útržky
Holubice
Zlatý prsteneckruh životakoloběh přírody
už vím, vše pomine
a tak daruji sama soběposledních pár slzs pohledem do tvých třpytivě černých očínevidí mě aleto je v pořádkuuž vím, vše pomine
políbím zobáček holubicea stříbřitě bílá pírkase jako vějíř roztáhnou od Norimberku až k Zahrádcea obejmou oblohu
Listopad
Listopadvzlíná mou dřeníbolest prosakujemembránamia plní každou buňku dosyta
Polykám plody dřínuv dlaních drtím bobule tisurubínová šťáva černáprsty se třesouoči v mlzejemná vlákna se trhajíslova se ostře zarývají do mandlí
dýchám.
Listopad II
Brány dechuvysoké pozlacené lomené obloukyvitráží rozfragmentované světlotříští čas na pouhé teď
Poklekámna kamenitou zemv chrámu lesajehličí a šišky zdobí má kolenajako linorytzapisuji slovy do posvátné knihy větrutichou píseňmodlitbu
země vsakujelament listopadudo svých útroba na jařevykvete.
A po dlouhém spánku
A po dlouhém spánkuokna dokořánvidět krásuprolévající se barvytřpyt kapek vysoko v jedlíchzlatoměděné sluncemísící se s větveminadechnout sejiskřivého vzduchuvůně mechulásky jež dává déšť listůmspočinout dlaní na hladině potůčkua po dlouhém spánkuokna dokořán.
Dušičky
Někdy je třeba některé sny nechat zemřít
krásné reality, které se mohly stát
místa, po kterých volalo srdce
ale nebylo slyšeno
Okno
Nocobalila vrcholky borovica třpytivou černí pokapala zetlelé listy ořešáků
Mé okno je brána do chrámuobsidiánové zrcadlo lesav němž sedí odraz měna lotosovém květuz mlhy, dřeva a hlíny.
Do ledové vody
Okrájela jsem seaž na kostnezbylo nicjen průhledná pravdaholosta bolest
Syrová přírodatě nenechá mlčetani spátPojď, pojď se projít po drsném štěrkuponoř se do ledové vodycelázas.
Tam
Moře utichlonehybný prostormezi dnem a hladinou
Mlhou obalené smrkyšalvějově šedozelenédýchají pomalu
A zatímco vítr divoce barví javoryřeky v žilách bublajíbouří se do propastíboří vzdušné zámky po cestětrhají moje portréty a maskyhliněné obaly pukajískály se hroutínadechnu se aobrovskou rychlostí skočím.
Čerň
Choulí sev náruči podzimulísteček spadlýsmířený
A brzy všechna krása zetlía rozloží se v kyprou zem
Tam ukrytý černý drahokampod kořeny modřínůtřpytí se jen v nociv odrazech tmy
Beru do dlanísrdce z jílu a jehličíšeptám muszeretlekneboj sepolykám tekutou temnotuřinoucí se z jeho nezhojených jizevsesbírám hvězdokupyzažehnu sluncenoc končí
Zítřek
Otevři očivčerejšek odletěl s vlaštovkamia rozpustil se v zemi s říjnovým deštěm
Otevři očipodívej - hvězdynové galaxie, neprozkoumané
Otvírám očividíš v nich sebevidím v nich sebe.
Perly
V hlubině oceánutřpytivý písektam někdemezi korályukrytý
Moje dlaněbrázdí dnojako mléčnou dráhutichý šumvln nade mnou
Nehledám perlyjenživotplíce plné vodytlak a odpor
nadechnu se asplynu s pěnou.
V Dunaji
Kusy křídelsnáší se po vrstvách větrubílá pírka jako vločkya střepy lemované zlatem
vkládám mozaikudo kůže
tichoučkozvedám hlavu k nebidotknout se rty ledového vzduchu
V Dunajihořící hranice na hranicirubínová kapkaobkrouží okoa ponoří se.
Říjen
Dřevěné tónyhladí útrobyrozlévají sejako víno krví
Když otevřeš okno dokořánpřijde a moc se nezdrží
Slovahučí a mění se v rozžvýkanou hmotukluzkouolejovitoukroutí se jako had
Uvěřila bysale všechno nasvědčuje tomuže to bude jako vždycky
Rozpínání
Jsou dnykdy jsem rozprostřená, řídká a průhlednáa moje atomy v prostoru prázdnédaleko od sebebez vazeb
Někdy se divímže mě tady život ještě necháváže pořád dýcháma moje maso drží na kostech
Mudrci lineárního času dogmaticky věří v entropii
a jádokud expandujužiju.
Temnota
Jako modročerný hávprastaré lesklé hedvábíobalila nás noc
Moje temnotatěžká a hutnátříští obrazyco jsem já
Měsíc je v Kozorohua taky ve Vltavě
Tvoje temnotadusivá a kyselátříští zrcadlaco jsem já
Rovnodennost
Ruce vnořenév terakotové hlínědržím se pevně
vítr mě tahápouštím představyjako chmýří
kořeny tečou korytemnahépohlcují tenhle ostrov
planá jabloňsražená tíhou svých plodůk zemi
Ve sklepě
Zářímosazné slunce objímácopy přezrálých klasůa dým levanduleštípe do očí
Ve sklepětrpké francouzské vínozaprášené tmou
a úsvit je vodařeka, co otevře zamlčenéaž se odevzdáš pravdě.
U ohně
Teďusínající sluncepadá k zemido klína lesa
Včerapadaly hvězdydo očí
Oheň tančilkouř se dotýkal
Jsem rám obrazuprázdnáprázdná.
V otevřených očích
V otevřených očíchpříběhynotové osnovysnové
A přes otevřené oči neslyšenésonáty psané lunou do hlubin řekyslunce se odráží na hladiněoslepuje
Šeptámodevzdávámvlasy větrusrdce vodě.
Ráno
Jako motýlnoc se dotkla dnehedvábný polibek svítánímžikprvního paprskubránaprvního nádechudaleké moře pozlacených mrakůrozpouští ostré hroty horokrájené nožem jako grafitstruny obzoruzlehka rozkmitanékvět ibiškuna pokrajirozvití
otevírám oči.
V mlze I
Zahaleni do mlhymagie a přánínepronikne ani paprsekskrz třpytivou zeď
tlumené zvuky pod vodouzpomalené krokypísčitá dnabez dotyku
naředěné barvytlukot srdce pod vrstvou hlínyoči opatrně vsunutéza mraky
plazma ohně teče hrdlema chladná rtuť po kůžipukají sochy z žulyv prach.
Po bouřce
Klid dýcháskrze jasně zelené listy lipa osiky větrem olíbané
Na obzoru opálově třpytivé sluncestírá poslední slzy z tváře oblohya objímá ji jemně hřejivě
V tichu pastelová věčnostvysoko nad zalitými poliplní svět
Jabloň
Jabloň
Sedím pod jabloní a čekámzda letos budou jablkaTěžko říctjestli kvetlaJasmín joale z toho jablka nebudou
Sedím pod jabloní a čekámaž rozkvetu
Ovoce v míse na stolestoickyodevzdané
Slunovrat
Bouřkatěžká vůně indigové modřipo neviditelných plochách v prostorutančí Peruna blesky
Milostivá ničivá sílaslunovratubere vše
Vypouštím holubicivstříc nocia hvězdám.
Dna
Stříbrná kapka padá k zemipomalujako nota skrze osnovu
Tam dole je moudrostna dně dušepod vrstvami hlíny, kovu a kamení
Tam dole je pravdana dně srdcepod vrstvami očí, strachu a myšlenek
Stříbrná kapka padá k zemipomalu.
Studánka
Mhouřím očipaprsky přes řasy jako křídla vážkyzlaté měděnétvé hřejivé světloprotéká skrze mou průsvitnou kůžiaž k hlubinám lesatam temně zelená studánkaze smaragdů a slztichoulince zpívápo domově.
sobota
zlatorůžová nebesapíseň srdcevznáší seskrze nekonečně hluboká mořena hladinu kůže
tichoulinké něžnéčarovné tóny dřeva a medu
budu tě mlčky milovatnedotknu senepohlédnu
neboj
Víno
Být tak řekoulinoucí se krajinou tvé kůžepod hladinourubínové oblázky
Být tak melodiídostatečně libouby prošla jako šípskrz tvůj dech
Být tak růžís průsvitně hebkým okvětímby sis všiml i její vůněvítající, lahodné
Oči brány nepropustnétolik nepovšimnutéhotolik vody v poháru královny
Srdce oceánu
Otevřel se oceánjako chřtánvplouvámbeze strachuať mě voda pohltíse všímco s sebou nesuroztrhané plachty vlajíkonec je svobodavůně soliotevírám dlaňkřišťálové srdce padádo tmy
Kruhy
Na černé hladině asfaltuobrazce
Popraskaná zemmezi námizkamenělá láva
Sami jsme si klecíčasu a prostoruledová ocelobaluje nás
Nekonečněkrát teďopisuje kruhypropast se rozevírájako lůnočas se roztáhl a zamrzl
Pampelišky
Nový den sestoupil do dlaníchmýří pampeliškynepatrnéprůsvitné
a zem je vlahá, černáa chlupaté traviny se vlní jako oceánv nekonečném rytmukmitání očí
tam stojíšpod prastarým dubemkrásnýrovnýomámený saténovým okvětím nejladnější růžejejí rty šeptají vesmírné melodietajemně rudofialovépísně velekněžkypůvabnémagické
Posekali pampelišky
Kůže
Skládám černé tečkypo linii horizontumezi světylesklého a matnéhozmagnetizovaný hematitorganickýdotekdo bíléschovaný
Kurkuma
Jemně zelené ránodýchám tichopostříbřenézbytky ubývajícího měsícepohyby uvnitřstavím hliněné chrámyza obzoremrozevírají křídla z bílého hedvábíalikvótyprotínají moje očikřišťálové ploutvičkyjako praporkyfoukám na ně
Cesty
Prázdné modravé plánějen ojíněná stébla trávya ticho
Šedě průsvitné stínypodél zamrzlých cestkřupavá tuhá hlína
Zavřu oči, nadechnu sea jednu si vyberu.
---
Umírání
PůlnocUkládám se k tichusešeřená, vyhaslásrdce spálenézmraženéa úsměvblahosklonnýNic se tě nemůže dotknoutuvnitřsuché listí na černém pískunehybné
V kráteru sopkynefouká.
Hostina
Sytím senevědomostíkráčípo linii mezivášní a lhostejnostíjako inkoustová řekajako ticho po výdechuVystrojils nám hostinupečená dvojakosta pyré ze strachukrásné zlaté ubrusyvyšívané podezíravostívidličky z pichlavých slovbereš do ruky struhadlopozorujijak ti padají kousky mého srdcena těstovinyjako parmazán
Zatmění
Sypou se nebesado očístřípky hvězddo dlaní schovávámjsou měkkéjako slída
Ptám se měsíceproč se bojíponořit se do oblohy
- Pohltí mě temnotarozžvýká a strávía co ze mě zbyde.
Jen slídav tvých dlaních -.
Uhlí
Když Luna plápoláčerná, vyschlámodř překrytáminulostínenaplněnázpívázapomenutána nekonečné ledové plánisamovznícená
Přinesls peklov látaném pytlipozlaceném pyritem
hořím.
Kapka
Dvě ledové Lunyve zlatém Slunci smočenétajítajetmamění se v ranní rosukapka na špičce stéblaach, jakou mám žízeň.
Píseň Luny
Uprostřed nocivítr z útesůkadeře trav tančív odevzdanostiPrvní paprsek Lunyprobodne černé okoskrze horizont událostipohlcenČepel ze zlataplní stříbrný kalichobětní krvíčistého srdceUprostřed nocivítr z útesůvznáší mou dušike hvězdám.
Mléčná dráha
Ležímve tvých dlaníchprůsvitný kvítek sakuryjemný, tichý zpěv srdce lemujeoči jako bílá krajkatřpytíme se stříbřitěkdyž se tvá řeka hvězdvlévá do měkůže jako pergamenvytrhnu si ještě jedno pírkoabych ti mohla napsat báseň.
Akvamaríny
Uhnětené z vápna, popela a krvesrdcepuká, vyschlédrolí sePosolenářekave tmě houfy třpytivých očívedu tě prstem po plátněslepéhoTvůj orel kroužínad zemí nikohonekonečné bílé pláně bez hranicjen s jedinou liniíSypu po tvé duši akvamarínya po těledech.
Pompeje
Kráčímv temně indigovém rouchuposetém slzamibolavé zuby drkotajíza modrými rtyvyhaslá sopkamizí s větrem jako prachMoře mlčíbledá zdánlivá mrtvolnostbývala kdysi tryskajícím žáremrudým, neuhasitelnýmnesnesitelným, palčivýmvřískajícím, řvoucím, spalujícímpřelitý vodouztichlprach.
Vzpomínky
Zkouším se tě dotknoutskrze hrstku fotek- víc toho z nás nezbylo---Jsem studnoua ty kamenem---Vrásčitými prstyhladímknihu vzpomínekco se nestalymohli jsme míttolik jarkrásných jarspolu---Ach, větříčkunestraň se měpofoukej moje raněné srdcevezmi ho do dlanípodívej, ještě tlučejsem jako srnkataky se bojím---Země nám nabídla jeskyněa my z nich vybudovali labyrintstaletí v čiré tměstále bloudíme---Jsi jako senkde křičímbeze zvuku---Plápolámešílenísežehni mě, spal mě na popelať ze mě nezbydeani vzpomínka.
Za očima
Trhám se jako cár papírunapůlmokrýma roztřesenýma rukamaJsem nahá a tymi vypaluješ svými slovy do kůže bolesttolik se bojíš a útok je obranaRozpuštěná tvojí kyselinouuvnitř v tělepřiznánímáme podíl na tom, co naše činy způsobují druhýmV očích láskaa hluboko za nimiparanoia.
Druhý chod
Stavím mosty z mlhy a tichých přánífouká a tvé vlasy divoce tančína druhém břehu řekyuž mě neslyšíša já už nevolámtolik strachuprotékáčerným korytemjednou to všechno vypijema stanem se nocí--Tiše pozoruješ moje srdcepřed sebou na talířiaspoň ochutnejneotrávíš se.
Lotosy
Mé srdce bušíněkde hluboko uvnitř tebeSemínko pravdyza zavřenýma očimaJsme plní bahna a zetlelého listía prázdní, prázdní, prastaré světlozakopané v černé zemitrpělivě, tichouncetepeProrůstámkořeny vrstvami nánosyvznešenost rozpustíuvnitř čistáprorůstám lotosy.
Medicína
Pouštím těležím s rukama rozpaženýmavytrhané peřívznáší se studnou vzhůruprosím bože, odemkni ta poutapomoz rozvázat uzlykterými se dotýkámea které nám brání v dotykuSušená srdce ve vroucí voděmedicínana pouť dovnitř sebeNebe líbá zempřivázanápouštím těobjímám tvou dušipouštím těobjímám tvé tělopouštím těKolik bolesti je třeba nechatna vahách osudunež vzestoupímeskrze neviditelné moře zářících světelKolikrát se ještě pozřemerozprášíme, zhmotnímevydestilujemenež bude esence věčného životačistáKrálovna a král se znovuzrodíze všech našich minulých já.
Touha
Ozdobenárudými hedvábnými květyvisím v časoprostoru nikohoTouha černější než grafitmě okrajuje zevnitřa pohlcuje sama sebe jako UroborosJsme jen herci, co si vyměňují maskybožská komedie, divadlo světaOpatrně se pozorujeme,zatímco v útrobách řvou lvi a sirényzkapalněné v žluči a krviJak jen vyjádřitvšechnu tu láskuhladnenáviststrachbazální spojeníco k tobě cítím.
Pod ledem
Potopeni pod černou hladinoujezera hlubokého spánkuvoda, smutek a zastřená hudbapod ledemMávnutím ruky padají mostypraskají strunyBýt planoucím Fénixem a odletětzpívá PrometheusAch, jak uchopit konecvisící v bezčasívyplňující, obklopujícívšechnopod ledem.
Člověk
Klece slovklece individualithlavně nepřekročit sebeláska, která roztříštilabolest oddělenéhonepochopenéhonesoucítícíhoObalení zdmichránící stíny uvnitřa tisíce zrcadel, která roztříštilabolest oddělenéhonepochopenéhonecítícího.
Oči mluví
Vlnky rybníkaodráží se v nebislunce tikáa říká, že je ještě časVoda je jako oponaz kůže, která ji držípřed rozlitím sea vsáknutím do útrobzeměOči mluvía zavřené jsou ticho.
Vstříc
Je snadné nastavit tvář teplému větrua vdechnout tu neagresivní vlažnou prázdnotualebeze změny není životbez cítění není láskabez bolesti není radosta bez ticha není hudba.
Ty
Zasněžený smrkzamrzlá mízahrubá kůrapevný kmenneměnnýjen letokruhy přibývají.
Brána otevřená
Moje slzy dnes pramení nějak hlouběji. Odlupuju ze sebe vodu, sůl a krev,abych udělala víc místa pro další prázdno,které tak bedlivě střežím. Pojď dovnitř,přilij trochu tuše do temných rohů,Pojď dovnitř mě,vodní příkop je vyschlý,most spuštěný,brána otevřená.
Šmouha
Život je broušená vázaa tělo květinaTaková křehkostpřeválcovaná železembez cituMonstraČlověk je jen šmouhav časena asfaltu.
Průsvitná
Nikdo o mně nepíše básněTo jen němé papírové vlaštovky za oknemplují se zlatými lipovými listyve větruDrolí se slzy pod kůžíjemné jako skořiceA v srdci sonátyneslyšenéTo jen pootevřený poloúsměvúst zemědýchá v mahagonové hlíně a vřesuPřála bych si, aby o mně někdo napsal báseň.
Perlorodka
Z nitra line seta prapodivná vlna pravdy- příliv co přináší schránky mrtvých korýšůZní v nich zvuk starého mokrého dřevasladkokyselý a poloprázdnýměkký a hlubokýzapomenutýStojíme uprostřed vesmírua otáčíme se kolem nulového boduv nekonečném opakování třesků a ticha. Perla vzniká tak, že se do perlorodky dostane zrnko písku a ona ho začne obalovat sama sebou.
Září
Jemně zvoní listovív oparu opálové mlhyv září vánek voní vzpomínkamico stačily prorůst vlákna dřevstříbrozlaté, hedvábnéjako tichý výdech při pláčiztrácím se v odraze nebes v roseale v srdci stále slyším jakjemně zvoní listoví.
Roky s tebou
Řekl ti, že nedokážu milovat. Ale já spíš nedokázala dovolit, abys mě miloval ty. Po prvotním zranění už není cesty zpět,jen dovnitřa tam to bolí. A tak se moje slzy proměnily v tvůj úsměv,a nekonečné nové začátky rozmělnily v odpuštění,visely jako vánoční ozdoby ve vzduchoprázdnu,zatímco se naše ústa krmila odporným marcipánovým dortem.
Pod kůží
Pod kůžíklenou se rudé řekybrázdí sníhukazují cestumáme v sobě zmrzlou bolestnehybnou, neměnnouprastarou, zamčenouVyčerpaná klečím v slzáchuprostřed jezera stříbrného úplňkem a olovemNení minulosti bez přítomnostiNení časBolest tepebolest tryská, když jí to dovolíšbolest hoří a láme a ničí a drtís láskou vše, co se musí znovuzroditAle v tobě je ticho.
Obsidián
Minulost taje jako cína kovové řeky vylité z břehůpohlcují úroduSochy netančíkamenná srdce nebijíjen krev mění se v ocelRozšklebená ohnivá ústazvrací magmatráví vodu tráví zemLáva valí se za ohlušujícího bušení bubnů řvoucí trhající tryskající sžírající spalující vše v cestě vše kolemvše
proměna bolí
Evaporované vodopádypopelticho
jen
Sirény
Za bouře oddaly se mořiboséa z povrchu přelámané z hloubi srostlékřikem rozkvétajíPřelévají se z hrdel do srdcíjako tekutý obsidiána z prázdnoty třpytu plnékřídel zlatých stříbrnýchSlova jsou vlny i útesydaleko suché kmeny bílé vyplavenéa sirény provazy deště splétajípradivoké.
Proměny
Odlupují sekusy měvrstvyplátky hlínyčas proměňuje nebez modré na tyrkysovou na žlutouaopadávajíkusy mělisty lípyzkorodované brněnízvětralá břidlicečas proměňuje člověkaz bílé na rudou na černou.
V probuzení
Odpojen od oblaka srdce tiše spí svázaná křídla strachz bolesti z křehkostiÚpění v hluboké jeskyniduše ho vidípokroucené tóny zdrsněnéa zhrublé dlaněDlouho čeká na obejmutízapomenutá kostní dřeňplač se mnouv probuzení.
Ani krok
Proměněná v říční proudběžímomílám drsné skályměkčím hutné kmeny stromůa ty stojíštvrdýzarostlýzkamenělý. Luna střídá se se sluncemden za dnem za dnem za dnema ty stojíšmlčícínehybný. Kolem točí se plamenyvichřice a bouřkaslité v duhové tornádove tvém okuani krok.
Přeměna
Okrajuji svoje slovajako kůrky od chlebaa prolévám suchou hlínu pravdytichem s pokojovou teplotouŘedím svoje pocity sodovkou a ledemDusím se jen s trochou solina nejmenší plamenPomalu se vytrácímNadrcená na nanočástečkyvdýchnu sama sebea zaplním sevším co jsem kdy mohla být.
Potenciál
Ztratila jsem zemi pod nohama.
Moje realita se rozpadá, mizí a přelívá se jako písek v dunách.
Jsem (ne)náhodným prostorem,
zaplněným prázdnotou.
Mluvím
Ve zbytcích sněhu
mísí se lektvar slz a krve
a opadaných slupek jílu
Možná jsem hluchá,
Hrdličky
Pod kůžísvět pod hladinouvyšívám na ni obrazcea skrze niletokruhyNa opadaném javoru sedí hrdličkya sledují moje opadané srdce.
Klid před bouří
Vidím tě,jak se skrýváš,schoulený za nevyřčeným. A tvůj stín tiše dlí v hlubinách,v bažinách, o nichž tvrdíš, žes je probádal. Paralyzován nekonečně mnoha pravdami,uprostřed obmotán stříbrnými vlákny myšlenek,jsi pískem na dně čirého jezera. A jápomaličku tahám svoje vnitřnosti ven,zvracím pocity, slova a vzdechy,překroucená, přeplněná, bolavá.
V tichu
Rozpila jsem sejako kaňka na papíra nevypsaná slova vlajíjako tibetské praporky s modlitbami. V každé řádce je skryto tolik ticha,které se zarývá jako suché pero do celulózy. A tak maluji černou po černém plátněa rozfoukávám písečné mandaly ze skal do propastí. Rozvinula jsem sejako starý posvátný sviteka prsty čtu symboly, kterým oči neporozumí.
Poryvy
V mollových tónech ulpělo vydechnutí. Ticho se pne jako břečťan a prorůstá hladové uši,zatímco přejemné prsty splétají lijány na kmeni stromu života. Rozehrané srdce šeptá druhý hlasa rozpraskané rty zkouší sladkým slovem obalamutit ledové jazyky. Mé snění je dnes fialovo-bílé.
Rudé pondělí
Oblékám se do rudé. Až přijdeš, nebude to jako kdysi. Už nečekám. Vytvořila jsem si dýku z rampouchuatentokrát jí nenakrmím mořealebudoucnost.
Březen
Plané ticho rozpouští se v hrdlejako led v solijako sůl v ráněPísně hlubinných vesmírůnikdy neopustí jejich hraniceaby se prolnuly v paraleláchNaslouchající najde odpověď i v mlčení.
Malá mořská víla
Rozpadám se v hvězdný prachstříbřitým třpytem pokrývám tvé dlanějako lekníny voduabys mohl zase rozkvéstZ proláklin dna mořevyhřezá srdceryvný zpěv padlých sirénprobodává mě zevnitřkdyž kráčím po mokrém pískuKéž bych dokázala přeletět daleko za ocelový oceánledový, nehybnýmrtvolně tichýDo země měkce úrodné, zelenéobalené zlatým pylemulehla bych jako semínko jabloně do hlínya vyklíčila.
První krok
Prostor mezi námi se rozpíná a řídnefotony se oddalujíaž vlny utichnouNěkteré vesmíry potřebují zaniknoutZavírám oči a dělám první krokvstříc absolutní temnotěVše, čím jsem kdy byla, se rozpadávzpomínky zhasínajíčas mizíZavírám oči a vstupuji - .
Zlato
Otvírám bránu bolestiVstupuje do mě hladcejako hadTančí v mých útrobáchna šarlatovém kobercijemně protkaném slunečním zlatemNa trůně sedí srdceNa rozevřené dlani jablkoZ bojovníka stal se králPřidává se k jejímu valčíkuav nádherné svátostispojují se chymickou svatbouv jednoV přirozeném splynutívzájemně se pohltía rozpustí v hedvábně bílém světle.
Konce
Přijímám tě, bolestiuž se nemá smysl bránitkdyž po strmé stránijako balvan moje srdce padá k rozcestíPouštím tě, chtěnítouho po domově ve druhémkdyž z Golema vyjímám šémhlína praská zapomněnímVzpomínky ve větru vanoujako praporky u klášterůpomazané vrstvou térumávají nashledanouV míru oči zavírámco včera bylo, dnes už neníoblékám se do smířenísama, sámPřijímám tě, žalerozlij se mi do tělabez tebe jsem necelámálemPouštím tě, chtěnítouho býti milovánaaž dožiju se ránaco včera bylo, dnes už není.
Vlny
Měsíc ve Lvu se klube ranní mlhoua bledě šedé závěsy jsou modřejší než nebe. V hlavě mám srdce a v němpřehradu plnou rybPřeskakují hráz a chtějí do oceánu. Sedímnad křížovkou životav rukách místo pera hlavolam. A vzdušné zámkyhrady z pískučas rozfoukávlny vezmou.
Zrcadla
Všechno začíná s vědomím konce. A rozměr času protikává prostorem,jako voda v řecese znovu rodí s každou vteřinou jsoucna. Stali jsme se kruhy na hladině, stačilo se jí dotknout. A tak se vlníme na povrchu hlubins pohledem na nebea snažíme se rozpojit atomy kyslíku a vodíku.
Vesmírný tulák
Sypeš na mě slova jako hvězdný prach. Třpytivé kousíčky minulosti, která už neexistujea přesto duní všemi tvými těly. Nacházím nejvíc odpovědí v tichu. V pomlkách mezi notami tvého hlasu, hebce se vlnícíhojako vesmírný had, dunící všemi mými těly.
První sníh
Brodím se ve své vlastní krvi. Jasně červené prameny vytékají z očí, z úst, z hrudníkua klokotají přes krajinu bílé kůže. Stavím mosty ze svých kostí. Abych na nich mohla tančit ve střevíčkách z měsíčních kamenůa s korunou z ledových ker.
V mlze
Dívám se jak vteřiny tečou skrzpřesýpací hodiny do minulosti,pod víčky vzpomínky, které se skoro nestaly;s každým zrnkem pískutrochu blednou. Tvoje oči jsou zrcadla,tmavá, nepropustná a jáse v nich přesto brodím bahnem. Něco říkají, šeptají to, co ani sám nevíš,čeho se bojíš. Věřím hudbě, která zní hluboko ve mně,vím, že ji slyšíš, že v ní tvá duše nepozorovaně tančí.
O Poutníkovi a Hvězdě
Zrodil se v těle Poutníka, srdce jako bříza ve větru, kořeny jemně poskakující po černé hlíně. Jeho Duše z Měsíce byla zlatostříbrná a oči měl jako hluboké lesy za stmívání. Putoval po Zemi ještě v dobách, než Posvátný Veledub vdechl papírovým vlaštovkám život, koupal se v jezerech ze slunečního nektaru a ten pak roznášel na svých bosých chodidlech po čajových kopcích, které nikde nezačínaly ani nekončily. Jednoho žlutozeleného odpoledne se jako kometa něco zalesklo v jeho pravém oku.
Milování
Kapka rosy dopadla na zem. Tiše buší srdce. V kartách jsem si vytáhla Vůz. Tušila jsem, že odjedešale ne že utečeš.
Mezi stromy v lese
Už padá oponamezi stromy v lese,tiše sune se na černou hlínuani list se nezatřese.
Divadlo tisíce masek,ze stínů stvořené,jako divá zvířata prochází sepo tvém Ne.
Od úst stoupá ti pára,říjen klesá pod závěje,mrazí krev na krápníky,tvá dlaň už nezahřeje.
Zavírám oči adívám se bez mrknutíjak stojíš pod pódiemna hromadě sutí.
Sucho
Už bylo dostčekání na déšť. Země prý snese hodně,i rozpukaná,utopená v žáru slunce. Proplouvám apokalyptickou krajinou. Hledím na skály ostré jako špičáky,poušť místo stromůa moře rzi.
Potom
Dusno.
Těžká vůně vichřice a deště.
Šedomodro.
Nadechnu se
Chci být Lunou...
Chci být Lunou, navždy mladá
sníh, co na zem nedopadá
měkkou strunou
Chci být sněním, trochu hloupá
Jsi jako obraz...
Jsi jako obraz.
přírodní plátno barvy zralého ječmene
prozlacené sluncem
pečlivě utkané nejjemnějšími prsty
Setkání
V plamenech bubnů
dme se dým
ovoněný korou bříz
na řasy ti dopadá další vločka
Až
Až slunce smyje další den
a déšť s jádrem země se spojí
potkáme se
v svatoháji
Ráno
Ráno
zbloudilé v sametové mlze
pohladilo mě po očních víčkách
měkce jako ty
Propadla jsem se v zahradu plnou květin...
Propadla jsem se v zahradu plnou květin
uprostřed sopky co jen tiše dýmá
a dýchá slova, sekvence, prostory
Dvě oči mě pozorují ale nevidí
Jako oceán
Jako oceán
Oceán
Tvá loď se houpe
na mém rozbouřeném moři
Objevím obzory
Objevím obzory
za pouhými slovy
frázemi a idiomy
- mořeplavec
Přípitek
Pozvedněme těžké ruce
a vypijme svůj kalich hořkosti do dna
za všechna promlčená slova
neb ticho je zbraň bodná
Jablko
V písních složených bez účelu
pěsti zatínám a ždímu led
a lístky čaje tvář si zdobím
naposled
Měla jsem
Měla jsem srdce
zabalené v plášti z kovu
zatvrdlé
z tisíce Casanovů
Konce
Dát sbohem je těžší než se zdá
když srdce nemá to srdce to vyslovit
a láska, láska je hustá jako med
- ta naše zcukernatěla
Spolek smutných tváří
Jsme spolek smutných tváří.
Naše oči slily se v jednu temnou šmouhu
a z úsměvů staly se lajny prošpikované špendlíky.
Do hlubin studní voláme
Z vosku
Těžknou mi kolena
s kovovými bubny
s úpěnlivým rytmem
srdcí, která bijou za naději
Naše
Stvořili jsme planetu
jen pro nás a naše přání
cizí ani na pozvání
bez hranic a bez států
Když to nevidíš
Tvé oči
studny studené bezedné žhnou
tajemství co září tmou
pokryté diamanty
Vrazi
Mohla bych to být já
když si to budu moc přát.
Sociopat, vraždím konvence
vraždím stabilitu, podsekávám pilíře
Snad dnes usnu
Jako by se mi do těla prodral lev a vlk a hyena
s obrovskou silou noří se do kůže, do masa, do krve
zevnitř
a rozdělili mozek na dvě půlky
Pád
noc a Slunce
slévají se v ráno
světlo a dým a odrazy
poloviční duše
Hudba
Proniknutí skrz světla
záblesky, stíny, třpyt
tóny, oheň, plazmu
vlasy, vlny, vzduch
Ještě jeden nádech
Promlouvám když neslyšíš
poslouchám když mlčíš
dívám se na tvé zavřené oči
zavřenýma očima
Na břehu
Naposled jsme spolu mlčeli.
Hladil jsi mě po vlasech jako malou holku.
Choulila jsem se ve tvém nekonečném náručí
v uších šumění z dálky.
děkuji
Děkuji za každé nové ráno
za každé slovo
i mlčení
V mrazivých vichřicích hledám vřelost
Z jeskyně
Padám vstříc pádům
vesmírům, hlubinám
duše, ta nevinná
Padání nebolí
Až do rána
Skládám písně
hledám světlo
v kruzích co zbyly po kapkách deště
na řekách našich životů
Koloběhy
V srdcích nám ještě pořád znějí tóny
stále buší na brány tepané, stále kvetou
utlumené saxofóny
pláčou s každou další větou
Polarity
Oprostila jsem se
od plusů a mínusů
a rozprostřela plátno.
Ta bílá mě oslepila.
Upadla jsem do bezvědomí
Upadla jsem do bezvědomí.
Když jsem se probrala
už jsi tu nebyl.
Odešel jsi
Hrál
Hrál
a ruce se mu vlnily jako oceán.
V tu chvíli jsem záviděla každé klapce
na níž spočinula bříška jeho prstů.
Jednou proniknu
Ponořila jsem se do čajových sedlin
hluboko ve svém těle
ponořila jsem se a proplouvala
vodou hustější než krev.
Kanu
Poslední chomáčky vlasů
orvaných
se klíží k zemi
jako večerní víčka
Pivoňková pondělněvečerní sbírka
Pivoňková pondělněvečerní sbírka
---
Boj(ka)
Než moje cigareta dohoří
O čase
čas je můj velký nepřítel
chce abych vzlétla bez křídel
chce abych všechno rychle zvládla
místo křídel mám ale pádla
poutníci
komíny měst se ztrácejí v mlze
a vše co vidíme
stírá nekonečný příval kapek
poutníci
listopad
I.
krátí se mi dny
krátí se i noci
ztrácejí se v červáncích
Perník
na krk se mi drolí perníčky
hřejivá vůně badyánu
ve tvaru zvonků
a hvězd
podzim
byl jsi mé babí léto
zmátl jsi mě teplem a Sluncem
zrádným
stejně jsem ten podzim čekala
Miniatura o lásce, lžích a nezměrný debilitě lidí
Někdo něco řekl o lásce
někdo uvěřil
někdo běžel závod s vesmírem
předem prohranej
Na rozloučenou, někdy příště
postavils mi noční stolek
v sobotu se rozbil
zhola celej rozpadl se
ani šroubek nezbyl
Něco po půl druhé v noci
něco po půl druhé v noci
jen monitor září
mlčí gekoni a mloci
mlčí i komáři
Půltřetí básnička
říkal - jen nech slzy kanout,
jen své srdce otevři -
emoce hned neodvanou
stranou
cesty
Odcházím
mlčky a po špičkách
mávám minulosti, svíjející se ještě pořád v neutišujících bolestech
trošku se mi při tom klepou ruce, přiznávám
Mé
můj hrudník se propadá sám do sebe
a hlína v mých očích bezmocně čeká na rozpuštění
a skála mezi mými klíčními kostmi praská a hroutí se
křišťálový palác, co jsem si v sobě vystavěla, se tříští na nekonečně střípků
v Ikee
dneska jsem si uvědomila,
že mam Ikea syndrom.
Aspoň jsem si koupila krásnej zelenej polštář,
kterej mi bude připomínat,
Nechápu...
Nechápu, proč mam ráda podzim,
když se při něm vždycky něco posere.
A nechápu, proč pořád hniju,
když jsem totálně vyschlá.
srůstání
ještě je to dobrý.
ještě mam poslední cigaretu.
a v očích
ležíš
prázdnější
čekám až sváteční svíčka dohoří
a s ní uhasnou i moje slova
prázdnější než sklenička od vína
ta část mého srdce co je z kamene
kamením
kamením
skrz svoje tepající vnitřnosti
převázané fialovou stuhou
kamením
třetí
ještě mám dost cigaret
i místa v popelníku
abych přežila
tuhle nekonečnou chvíli
popořadě
asi je tu zima
ještě že mám sama sebe na dveřích
prohnutou
bojící se
Pokud budeš chtít
popel padá na odpadkový koš
a v něm uzavřené emoce
popel padá na mojí hlavu
vyměním své maso za tvé kosti
Pondělní II.
I.
Bořím se do svazků suchých květů
a roztírám prsty barvy po podlaze
skáču do nich, cákám, křičím
Pondělní sextant
Pondělní sextant
Proto
Ve svých vlastních vnitřních městech
spíme.
Udu
jako pootevřený zpěvník
v mých peřinách
jako trhavé, žádostivé housle
ne
beze jména
hodils mi na hlavu cihlu
dvakrát.
už to nedělej
prosím.
druhá zima
psala jsem v duchu poezii
a mžourala do rozpatlaný silnice
a na špičky bot se sněhem
opatrně jsem vytahovala
něžná, odhalená
smekám všechny své barety
svlékám (tichounce) stuhy, jimiž jsem obalena
do rytmu slziček Pánaboha
do rytmu hromů a blesků a
jakoby
podívala jsem se do dálky
a bylo to, jako bys nikdy neexistoval
všechny dráty a signály mezi náma
se odpojily
Vně
čas strávený s tebou
nebo myšlenkami na tebe
utekl pomalu
ale utekl
táhne mi na záda
táhne mi na záda
táhnu si z cigarety
a další a další a další
šípy do srdce
Sbohem
V uších mi proudí tisíce bubnů
neskutečně skutečnou rychlostí
do jejich rytmu běham v kruhu
tak trochu začarovanym
Vnitřní moře
Tříštíš se
tříštíš se beze mě
Nehledě na duše
tříštíš se sám
dva
nořím se do svých vlastních smutků
masochisticky
sypu si sůl do ran
kýčovitě
tuhle noc vyšly hvězdy...
sedíc nad temně ocelovym jezerem
místo vlasů vrby zkroucený jak tvář v děsu
místo dechu nitka tenoučká
neviditelná
Barvy
Popraskaly mi prsty
zavěšené na duhové klávesnici
bez písmen
mlčení je zlato
alkoholička
všímám si věcí, kterých si nevšímáš
a vidím to, co ty nikdy vidět nemůžeš
jinovatku třpytící se pod pouliční lampou
zamrzlou řeku
7 let
. ta slova se trochu bolestně zapisují
do mojí hlavy
s tradiční dávkou pálení
přejíždím nosem po prostěradle
Únorová
Díváš se jak padámjak se snažím vyškrábat ze své kůže venzavírám oči, nechci vidětjak se dívášbojíš se, že když jednou otevřeš dveřeuž je nedokážeš zavřítzamykášpolykáš klíčale já nic nežádámnesmím. Až odejdešdo vlastní země zasadit vlastní stromychvílema zapomenešale na sebe zapomenout nedokážešna půlku sebe.
volání I a II.
Přebývám v místě, které je tvojesevřené oči, sevřené pěsticítím jak bolest povolujecítím že stojím na rozcestíMlčky a potichuv nádechu, výdechublednemePřebývám v místě, které tvé bylosevřené hrdlo, sevřené rtyco mě nezabilo, to mě posílilotrochu prázdnotyty. Přebývám v místě, které je tvojeAmelie.
malström v nás
malström pohltil měa klády, dřevo, třískyzlomenýtančíš na samém lomu tsunamistarýmalström se uklidnilbolest odeznívádýchám. a porcelán a alabastrroztříštěné ve zbytkách ibalginuvedle hrnku rooibosu na zemihlínavrtíš seve zbytcích mých očía kapesníků ana dně malströmupokud existuje dnovšechno je tak jak má býtvšechno má svůj účelvšechno je tak jak má být.
Dopis pro zahradníka
položil ses do tichavšechna slova's pohřbilvnitřek rakví nedejcháopilášla jsem včera na hřbitovna hrobě už klíčí kytkymlčky jsem je zalilaa v noci jsem zvracelatrochu slz a vodkubeze slov jsem neceláráno druhej, třetí sníha pálení v hlavěutopená v hrnku čajea v pohledech ostatníchsešil jsi mi ústa drátemteď s hrdostí bojujus věčně tichym aparátemkde nic není, tam nic nenínevíš co bych všechno dalaza pitomý vysvětlení.
podzimní, zamrzlá
dopoledneskončilo tak rychlejako roztály vločky prvního sněhua 3 dny změnilymojí tvář v pustinu z ledupukliny a kryvráskymoje tělesná schránkase miluje s podzimemnechává se objímat holýma větvemakaždej list pluje k zemiza zvuku pianajako dítě odcházející od matkyjako mizející nadějes každou hodinoua 3 dny změnilymojí duši v pustinu z ledupukliny a kryjizvy.
nedělní
tančíkřehoučká černooká baletkasukni má z listů jírovcelehkou jako nitky bavlnystojíšna montmartrus cigaretou a zavřenýma očimaje létotančí mi po víčkáchpo řasáchpo duhovkáchv růžových střevíčkáchnohy se míhají jako klapky pianaa piruety jako kroužky dýmu z doutníkůpadajínám na hlavy kaštanya ty máš jenom jednu botupadajíkdyž plive po nás nebemlčíšnebo ne.
Dopis pro rytíře z NY
už je zase sobotaa za výlohou šašcivysmívaj se mýmu odrazumísto očí křížea ruce se jim klimbají do rytmuvšeho co mi rve, vyrejvárytíř jako tynebesa plazí se po chodníkuvytíraj špejličkou špínu mezi dlažebníma kostkamaa pak s ní píchaj do tohovšeho co mi rveš, vyrejvášrytířischnou, schnoulabilní jarnězelený klíčícínádherný kytkyschnou a ty je rvešrveš a vyrejvášpitomče.
čtvrtek večer
včera jsem nastydlakdyž jsem seděla na tom obrubníkuvedle tebea naše tichohutnější než bramborová kašeprotínala ostrá světla auta tramvajerozložená na tisíc atomův tvojí hlavěrozložená ve voděrozloženáa někdo měl narozeninyzpívali mu Happy Birthdaywhen we kissedagaina někdo šlapalpo klíčcíchjsem Malý princa mám svojí růžitrnitouvčera jsem nastydlapsychicky.
až.
Myslí protekl začátek večeraprodrhnul se konecdoma každej to svývímehledáš cigaretu v kupce senaa krásu tam kde nenitisíc hrotů v jednomdeštníkubortim se jako hromádka do jezeratuhýho jako máslomíjíš to co hledáša zklamání na obratníku kozorohaobratníku vodnářea na okovypíchnutý tisícem hrotůdeštníkukoupu se v hrachu co padáz tváří v zářímam nic.
Do ticha
Padá na měbřeznová bouřeplná lidských pohledůněkterým planouv očích papíryněkterým hořívlasy se smrademrychlostí svých pohybůžhnou i studícpou se mi do chřtánucítím tu něco zkaženého. Charles Dickens by očekávaljá už nejsem tak pitomákdyž se točí kolem měta březnová bouře pohledůa Justin čeká na ticho. Do dřeva dýchajímyslí si o bláznumyslím si do sebenicnechápu, nerozumím.
vznášivá
poslední dobouchodíma moje nohy mají k zemi dalekoz rukou křídla se mi zrodilaavzduch je řidšídrobím svou tvář v zrcadles cílem najít něco magickéhoale to, co se dějeje v odrazu neviditelné.
bez názvu
chtěla jsem jedním krokem přejít oceán chtěla jsem jedním soustem uhasit hladomor tvůj oceán, moje louže utopeni v zavařovací láhvi žízním zasazeni vedle sebe v hlíně moje květina usychá jsi důvod všech mejch vrásek nechuti průhlednosti jsi důvod chtění přejít oceán.
strnulá
ukryls poklad do začarovanýho kruhu a mě přiklopils hrnečkem nechals mi tam svojí fotku a odešels se svym malym ranečkem nesčetněkrát narážela jsem na porcelánový stěny až jsem oťukala malbu neznámejma znakama narážela jsem jak umírající pavouk s pocitem hárající feny nesčetněkrát v noci ve svym malym obydlí miluju se s polštářem s nakreslenou tvojí tváří s kofeinovym farářem je tu tma a nic mi tu nepatří jenom paradox že ten poklad vzal sis ze mě kulil oči, pak ses řehtal oslepnul a ohluchnul a zalepil sis pusu vlaje v bezvětří nech mě v mym začarovanym kruhu strnulou a zmiz.
fugu
moje ryba z obrazuvýmluvná svym mlčenimnapsala o mně písničku
údajně "normální"takovou popcornovouvítejak voní popcorn.
imaginárně mrská ploutvía ještě imaginárnějš se mi smějepřímo se chechtáa ukazuje na mě
moje ryba z obrazuzpívá blues tak smutněže rozbrečí i mojí knihovnu plnou slovníků
když dýcháš
Když dýcháš, je to jako bych dýchala já v každém tvém pohybu vidím svůj znám tvojí malou pihu vzadu na krku celou mapu tvého těla nazpaměť znám cítím každý tvůj záchvěv strachu kdykoliv máš stažené hrdlo a i když nemluvíš, tisíc myšlenek když se směješ, tváře v nachu tvá kůže voní po mandlích hlavně na tvářích a šíji a tvoje rty jsou měkký tolik známý deja-vú jsi všude kolem i uvnitř mě ve Slunci, ve sněhu pevně zakořeněný v mém krevním oběhu když dýcháš, je to jako bych dýchala já.
Markytánka
půjdu se schovat pod serpentiny ukrýt se před svým životem hlas shodím ze skály a nikdo už nic neuslyší
vznáším se jen pár centimetrů nad mechem a spím vedle jelenů sama a moje srdce ač mu přikazuji, nepřestává bušit, tepat zamotaní v bílých peřinách a lněných prostěradlech ty dýcháš a moje plíce ač jim přikazuji, nepřestávají hltat vzduch v košilce z trávy v klubku schoulená markytánka lidských hlasů představ a fantazií každou chvilkou těší se jejich zběsilá těla údy šílené a zblázněné smyčce žhavené o struny polykají každý tón a každé slovo až zítra bude Slunce vysoko nad tvou hlavou možná si vzpomeneš na mé rudé rty a bílou pleť možná ti projede až bříšky prstů ten známý pocit a budeš mě hledat
a v sobě mě nenajdeš
půjdu se schovat pod serpentiny aby nikdo neviděl mé slzy.
Maluje v mlze tvoje obrysy
maluje v mlze tvoje obrysytanečnice z hodinekprovazochodkyně po nitiv růžových střevíčkáchťape ti po víčkáchjá tu jsem a ty tu jsitlumí se chapadla slunečnískrz mléčné tabule okenpolární půlnoc prochází poledníkemna potisku mojí peřinya až do poslední vteřinyoba jsme skutečníkreslí v tobě piruetypanenka z řas a úsměvůa tisíc louten hrá nám do úsvitutisíc našich světůa já a ty.
abych nemusela
navěsim si na nos bulíky nosní dírky skřípnu kolíky abych se mohla v klidu udusit postříkam si pusu rozprašovačem napuštěnym odlakovačem abych mohla v klidu zblbnout rozmlátim si oči hodinkama sama abych nemusela v nervech sledovat čas.
V horku, co smrdí asfaltem
Bubny utichlyjejich vír se ztratil v bezvětřía horku, cosmrdí asfaltemS šamponem na blond vlasynebudou víc blonda s deštěmzmoknouČerň s oranžovou příchutíprobublává výhní za horizontemv horku, cosmrdí asfaltemje tichonikdo nemluvínikdo nezpívájenom horkosmrdí asfaltem.
Cizinec
jeho oči mě dávno nečtou a jeho rty o mně nemluví patřil ke mně jako čaj do hrnečku jeho oči byly kdysi symbolem a jeho rty --- jenže čaj se dá nalejt i do skleničky vypadá to sice nepřirozeně ale jde to s každym dnem s každym písmenkem co tu píšu jsme si víc cizí už se neznáme.
Slova
Mezi náma neni jediný nadechnutí ty spíš a já Mezi náma neni ani špetka tyrkysovýho prachu ty víš a já Mezi náma jsou jenom slova já mluvim a ty mlčíš.
Nedělní dopoledne
Táhne se nedělní dopoledne Hrnek s čajem na stole čaj v žaludku čas stojí Táhle se nedělní dopoledne Táhnu se s nim Ale až přijde pondělí a s nim i ty čas se zblázní a já s nim
Z karet
Zase se mi sesypal můj domeček z karet podíval se na mě tim vědoucim pohledem výmluvnym a zašeptal jsi pořád stejně naivní A já sklopila víčka někdo by řek´ cudně někdo že jsem měla pocit viny a dostala jsem husí kůži a otřás se mi žaludek jsem pořád stejně naivní a pak přišla srdcová sedma a vysmála se mi a mně vyhrkly slzy stejkaly slzy na ten zbořenej domeček z karet na ten zbořenej svět
Zamknu se
Zamknu se se svojí disharmonií zamknu se s ní do skříně opijem se, budem zpívat opijem se po víně Schovam se s botama, co nechodí schováme se pod polštář budem spolu, budem mlčet že tu nejsem, nepoznáš Najdu svůj sníh od loňska najdu ho, on roztaje vypiju ho, on zas ztuhne kdo dřív zmrzne, vyhraje Ležim tady se svym strachem ležíme a nevíme on se bojí, já se bojim oba dva se bojíme Ležim tady se svym strachem nedejchá a já se dusim já se bojim, on se bojí a čas stojí.
Od tý doby co jsi odešel
Jako když mi sedí moucha na prstech u nohy jako otevřená sklenice s okurkama tužka na oči co mi došla takovej je svět Od tý doby co jsi odešel stárnu stárnu rychlejš než bych chtěla Jako věčnost smotaná do tyčinky do uší jako lák smíchanej se šlehačkou zelená kyselina v moři takovej je svět Od tý doby co jsi odešel doufam doufam že se vrátíš Jako přesolená rozvařená zelenina jako škrábání křídou o tabuli nečekaná smrt takovej je svět od tý doby co jsi odešel.
šípkový Růženky
Smích plete z vybledlejch řas rohožku abyste si mohli ošoupat boty.
na cáry
malej frťan plníš slinama minuty jsou provazochodkyně každej začátek je zrození a druhá věta malá smrt běháš po pásu nerozumění na cáry trháš mě každou minutou mlčení a pak mě zase sešiješ slovama malej frťan naplněnej slinama s tebou by to nikdy nešlo.
vesmírná odyssea
tvoje záměrná ignorace mě posouvá k Jupiteru a tmavě modrýma písmenkama přivázaná provazem k Zemi.
Znamení okolo nás
Vyvoláváš ve mně záchvěvy nepochopitelna a stavy skorošílenství Znamení okolo nás mi nedovolí usnout Protékáš skrz tisíce blikajících monitorů pláčeš slovy pláčeš smích Pod vlnou noříš se na hladinu a za zrcadlem znamení okolo nás.
Bubliny
Každej stoupáme k nebi v našich soukromejch bublinách s váhama na rukách k bohům, co se nám šklebí Jak karty rozdaný náhodou přilepený na suchejch rtech rozházený po kulatym stropě bohy, co drží nás nad vodou Každej máme svou bublinu v určitý vejšce praskne kostrbatě.
V zrcadle
Sleduju jí jak úplěnlivě přemlouvá hodiny aby se vrátily Směju se jí když vidim, jak strašně se snaží zachytit zlomek štěstí Posloucham jí a ty její nářky mě přivádějí do extáze Sleduju jí jak běží za láskou a nikdy jí nemůže chytit Směju se jí když vidim, jak strašně se snaží žít.
bledneš, bledne, bledneme
bledneš, bledne, bledneme vilná děva v jazzrock café k mládenci se vine a on spokojeně mžourá k ránu je vše jinébledne vilná děva v jazzrock café k pláči nemá dáli mládenec je spokojen a (neměla jsi kalit)bledneš slunce jemně děvu šimrá po červených lících po červených vlasech a po vykouřených plících kdyby milá vilná děva bojovati uměla nemusela žárliti teď vytočená do běla na východě nebe bledne jezero je studené jestlipak si na ní někdo v budoucnosti vzpomene .
Po oprátce z fialek
Jsem naivita sama když na sebe flušu do zrcadla a šíleně se při tom směju V tričku s kočičkou meju poblitý veřejný záchody a šíleně se při tom směju Naučim tě mluvit Naučim tě žít Po oprátkách z fialek kymácíš se, vratkej a čumíš tim svym liščim pohledem kterej ze srdce nesnášim. Nikdy nebudeme dva příčina je jasná já se šíleně směju a ty mlčíš.
Poušť
Žár vyprahlosti spaluje poslední zbytky rozumu a zima okopává kameny co se vrací bez citů a bez emocí Úpěnlivými vzlyky mžourajíc do dalekohledu ševelíc hrůzou popraskanými koutky rtů bez emocí, bez citů Noc s ránem vede tichou bitvu tichou tak, až bodá do uší emoce jí nesluší Poušť v noci nejchladnější, polomrtvá království za kapku vody bez citů a bez svobody.
Tři domy
Mraky mi zakryly výhled ven tma oblíkla tři domy strachu Tuhá zima smrdí jak zatuchlina kostela kde se potácíme s rozškrabanou kůží od kamenů A zejtra posloucháme medovym utrženym sluchátkem a pak rozlámou naše křehký kosti čumící ven z těla Mraky toxickýho odpadu vymletýho nevědomí co nás soudí a odsoudí.
Večerní nerozmyšlenková
Ve tmě bloudící konečky prstů jako kapka krve na poušti objímajíc mě kolem krku -řetízek kterej nenosim A inspiruje mě cizost a neznámost prach mezi jarním listím Zvířit ho křídly Nenechá mě spát myšlenka spásná co mě zabíjí a hledam, pořád hledam sílu.
Tolik bych toho chtěla
Tolik bych toho chtěla tolik Zejtra se to spraví nespraví Tolik bych toho chtěla tolik z mála.
Zamyšlenka na téma poslednědobní každodennosti
Je to paradox ale přesto že je každej den stejnej je každej den horší nebo právě proto.
Traffic in the sky
ulice jsou úplně prázdnýa stíny nemá co vrhatvšechno by mohlo bejt lepšíale nenimožná by stačilo zašeptatmožná by stačilo zakřičetstíny už nemá co vrhati prázdný ulice zmizelynic nemůže bejt lepší protoženemůže.
Blues trosky Užmitáhnenadvacet
Už je to pár letco se rozeznělo tohle bluesblues touhyco se mi tiskne na rty den co denA když jedu v půl dvanáctý v tramvajis dalšíma pár zoufalcemaa nemam to srdce ani sílu vypnout blues touhyco mi leze do ušíNezbejvá mi než žít ze vzpomínekžít z mála co si ještě vybavim(zlý věci prej člověk zapomene)a s kapkou touhy v koutkua s kapkou závisti a nenaplněníPřichází čas nicnedělánía blíž a blíž a zoufalou rychlostí k cílicíl je všechnosamota.
Chci
Zevnitř jí vyhasly oči
uhelnatý zbytky
dva měsíční krátery
Chci pryč
Posilvestrovská
wish I could
--------
Když se mi párkrát zatočila hlava
z reality v kostýmu snu
Cizí
Ty obláčky z pusy . z cizí
jsou prázdný
Asi mě nevidíš
Asi děláš, že mě nevidíš
Nic a všechno
Každý ráno
když si vařim čaj
máčim v něm tu svojí
malou naději
Nemluv na mě
Radši na mě nemluvte
Ani ty. ty jede(n)
-------------------
Tisíce rukou rozbíhají dneska konverzaci
O dvě minuty dýl
Some kind of therapy . is all I need .
---------------------------
Kdybych se mohla odfouknout
neváhala bych
Omluvy
I was just waiting for your answer . you made your own appologies .
(I cried so much I had to leave)
----------------------------
Jenom jsem čekala, co mi odpovíš
K připomenutí
Everywhere I go . there is something to remind me
-----------------------------------
Kdekoliv jsi . vždycky zapomeneš
-----------------------------------
Zpomal
Skrz vlákna koberců
a fotky milenek
omotanejch pruhovanou šálou
vzpomínáš s čajovou sedlinou
Nejtajnější vztah
Skrz ostré paprsky
tě skoro nevidím
mluvíš na mě.
-----
Čokoláda s chilli
Ptal ses jestli jsem nervózní
klepala jsem se (taky zimou)
a pořád ses smál
Propletená skrz počokoládovaný vlasy
Píšem si...
Každodenní
básně jednoduchý
obyčejný
Píšem si básně
Navrhla jsem si šaty...
Navrhla jsem si šaty
šaty svatební
jazzový
Z mraků se na ně sype
Štípni mě
Piano se láme přes písek v očích
a hlas selhává
trhám tisíc papírů
na jeden kousíček
Okouzlení
Jako Nova
jako měsíc s kloboukem
svítí moje tváře
Mám tvé vlasy
Nedělní dopoledne
Polosedim pololežim
v obýváku na gauči
a s hroznou rýmou
pořádám čajový orgie
Blues touhy
Řekla bych ti všecičko
v cizím jazyce
na kráteru Měsíce
až budeš ráno kloktat klokočí, svět se párkrát otočí
Mozek mi někdo vymaloval...
Mozek mi někdo vymaloval černou barvou
zatáhnul závěsy
a čau.
Momenty probleskování maličký naděje
Nashledanou
Pořád dokola
si řikáme
nashledanou
ale nikdy se neshledáme.
Tiše a rychle
Na skle přibejvaj kapky
přibejváš
červencová symfonie.
Vypadáš jako dítě
Večerní konverzace
O půlnoci mi vykáš
jediný co svítí
-monitor
a na něm tvář.
Upřímnou soustrast
Posloucham písničky z léta
a vzpomínky se objevujou na mym monitoru jako film
A všechno je moc strojený
přešitý
Někam jdu
Někam jdu
Po prašnej cestě
nevim kam
nikdo se mnou nemluví
Útěk
Čas mě dohání
i když jsem si řikala
že já mu nikdy nepodlehnu
Čas mě dohání k šílenství
Rozpíjení
Černej kouř prosekává tvý černý vlasy
a provokuje oči tak dlouho
až začnou slzet
oči od sazí rozvětvený jako palma u Severního moře
Choux pastry heart
Cukrový srdce
Cynik schovanej pod peřinou
cynik jako nerozvitej květ mrkve
co zpívá a poslouchá
Trápí mě sny
Tisíckrát zpěvavá noc.
Jak mléčná mlha mě obaluje
a hltá a polyká
a pořád jí kručí v žaludku.
Balkónová
Byl duben.
Seděla jsem na balkóně
a měla pěknou chvíli
u Seifertova Deštníku z Piccadilli
Bez názvu II.
Moje slza stejká
trávovou cestičkou
sám jsi jí uhrabal
sám jsi jí posekal
Malá školní sbírka
Malá školní sbírka I.
Suchý nebe
prochází očima
sune se větvema
Bez názvu
Až se k tobě postavim
zaprášený piano, letní
Až na tebe položim
svojí malou ruku
Francouzský šišlání
Inspiruje mě
francouzský šišlání
měkkoučký s
Modrý bistro
Un ramito de violetas/Kytička fialek
Kamsi v Argentině
o pár let zpátky
možná století
unesli mě.
Křupavá
Když se Slunce nebem prohýří až k večeru
začnou se slejzat upíři.
Ráno s nocí hraje žravoudámu apiškvorky
dokud hvězdy neuplavou.
Podzim ze školního okna
Venku slídí čmuchal vítr
skrytý vrbě víská vlas
Slunce snědlo bláto, hlínu
dozrzava půllitr.
Album
Na bicyklu prohánim se
zaprášenym albem
lámavejma stránkama
zažloutlýho papíru.
Blues o krabici od bot
Tahle krabice od bot
už dlouho tady leží
papírově krásná žena
zaprášená.