Chlast, hory a bouchačky

Seděli jsme s kámošema v jedný špinavý špeluňce kousek od Karláku a klopili do sebe jednoho panáka za druhym. Byl jsem tam já, Jim, Arnošt Rybka z Bráníku, dva další kámoši s nějakou holkou a další tři lidi, který sem znal jen od pohledu.

„Tak jak se to sakra stalo Jime? Vy ste si prostě jen tak s báglama na zádech vyšli do válečný zóny?“ zeptal se Arnošt.

„Jo, dalo by se to tak říct,“ odpověděl Jim, kterýmu už padala hlava, a jen tak tak se udržel v sedavý poloze. „Ty vole Jime tak nám vo tom něco řekni ne? “ naléhal Arnošt a vobjednal nám další rundu panáků.

Jim zvednul hlavu a zamžoural na nás opilejma napůl zavřenejma očima. Prohrábnul si je prstama a začal. „No prostě sme vyrazili na čundr na Kavkaz a doufali, že tam žádná válka už neni. Tak to říkali v bedně a na Hedvábný stezce to psali taky, takže sme to tak brali.“

 „Vlastně se dohromady nic moc nestalo, “ řek Jim a lehce zavrávoral, když se snažil natáhnout pro flašku sodovky, co před něj výčepek položil.

„Vyrazili sme z Tbilisi směrem na sever.  Původně sme se chtěli dostat až k hranicím a vystoupat na Kazbegi, jenže pak Vašek říká, že přece nejsme žádný másla a vezmeme to víc na východ a zkusíme se dostat do Šatili.“

„No takže ste šli do Šatili,“ povídá Arnošt, Jim kejve, že jo.

„Vašek ale řikal, že se vám to stalo v Čečensku“

Jim  do sebe hodil dalšího ruma, pak se narovnal a utřel si hubu.

„Vašek kecá, “ odsekl trochu nakrknutě Arnoštovi.

Já Jima znám a vim, že mívá agresivní vopice. Tak sem se do toho vložil a řikám ať se uklidní a v klidu nám to řekne, že už ho Arnošt nebude prudit.

 „Z Šatili sme pak chtěli do Pankijskýho údolí, protože Ondra řikal, že už je tam klid, že válka v tý oblasti prostě už skončila a aspoň se tam nebudem furt potkávat s Čechami, který sou normálně všude, že jo. No a po cestě, kousek za průsmykem Atsunta najednou z dálky Vašek merčí nějaký dva vozbrojence v černejch kuklách se samopalama v rukách a granátech na vestách,“

Jim se na svým místě trochu zakymácel a pokračoval.

„No a já řikám: Pánové tak to sme v prdeli. Jestli sou tohle Čečenci co vyrazili na procházku na druhou stranu hranice, tak nás v tom lepšim případě vemou jako rukojmí do nějakého smradlavého brlohu.Ale Ondrovi se to nezdálo a že prej to klidně můžou bejt gruzínský pohraničníci či co, a že už nás stejně viděli, tak prostě pudem v klidu dál a uvidíme esli si nás všimnou či co.“

„Ty vole a to se vám jako stalo někde v horách nebo co? Byly tam nějaký lidi kolem?“  skočil mu do řeči Arnošt.

„Ani noha hele. Nebyla tam dokonce ani cesta. Šli sme podle řeky, co nás měla zavýst do Baricaha a tohle bylo asi tak třicet kiláků od jakýhokoliv obydlí.

No každopádně tam teda stojíme, čumíme na ty zakuklence a najednou Vaška chytne rapl a začne do mě hustit, že se prej mám schovat do křoví, že mě eště neviděli a kdyby to byli teroristi, tak že pak budu moct doběhnout pro nějakou pomoc a zachránit nás. Ty vole já na něj čumim a řikám si, jestli to jako myslí vážně. Ondra se votočí a taky vo tom jako přemejšlí. A já řikám panové vy ste se asi posrali. Já tady hupnu do křoví, voni si toho všimnou a začnou na nás automaticky pálit.“

 „To si děláš prdel ne?" směje se Arnošt. "A to jako neměli žádnou uniformu nebo nějakej jinej poznávací znak?“

„Hele vůbec,“ odpověděl Jim. „Vypadali jak nějaký teroristi. Měli sebou takový malý koně, na kterejch táhli nějakej náklad. No každopádně my sme se najednou zastavili a jak úplný magoři se rozhodli, že se teda schovám do toho roští. Tak sem tam hupnul a pánové v klidu mašírovali dál. No, jenže voni samozřejmě zmerčili, že sme byli původně tři a najednou sou jen dva, a tak vytáhnou ty bouchačky, kterýma sou ověšený a běžej za Vaškem a Ondrou. Ty se na sebe podívaj, bledý jak smrtky, zvedaj ruce nad hlavu pomalu jim dou v ústrety. Já v tu ránu pochopil, že de do tuhýho a v duchu začal těm kreténům nadávát, co že to měli za debilní nápad a pomalu vycházím z toho křoví taky. No takže nás všechny tři spoutali a vedli nás někam úplně do prdele.“

Jimova historka zaujme. Zbytek stolu se k nám začne naklánět, aby líp slyšeli.

„Ty vole Jime a jak ste se otamtuď teda dostali? Že vo vás nic neřikali v televizi ani nikde jinde.“

„No voni nás pak dokopali do takový vojenský základny, na který byla gruzinská vlajka, takže se to nakonec v pohodě vysvětlilo, ale po cestě sme měli pěkně nahnáno. “

„Hustě vy, “ uznale pokyvoval hlavou Arnošt. „No ale nakonec tam teda žádná válečná zóna nebyla, že ne? Tak to ste s tim schováváním trochu přehnali ne? Ty vole jak vás taková píčovina mohla vůbec napadnout?“