// Sedím ve svém oblíbeném křesle, v ruce sklenici vína. Z cedrové krabičky s obrázkem Jupitera vytáhnu doutník, zapálím ho a dívám se, jak zapínáš gramofon. Z police vedle něj vytahuješ desku, pokládáš ji a kartáčkem otíráš prach. Když na vinyl nasadíš jehlu, zeptám se tě, co pouštíš. – „Lou Reed, Transformer,“ odpovíš a sedneš si do druhého křesla naproti mně. – Na stolku leží hromada papírů. Pro několik se natáhneš; zeptám se tě, o co se jedná. – „To je jen pár vytisknutých článků.“ – Začnu se probírat papíry. Nejsem si jistý, jestli se k sobě témata hodí: výzkum zážitků dívek, kterým začala brzo růst prsa, esej o motivech zneužívání dětí a zrodu hrdinů v  Enderově hře, vývoj vztahů v přechodu do dospělosti. Položím papíry zpět na stůl. Napiji se vína a oklepu popel z doutníku. Mlčíme. Já poslouchám hudbu, ty si čteš. Nevím, kolik uplyne času, než se na mě opět podíváš – zdá se to jako několik hodin, ale nejspíš je to jen chvilka. – Zeptáš se: „O čem přemýšlíš?“

Přemýšlím, co by dokázalo zachytit, vystihnout a zarámovat tuhle naši symetrii.

Chtěl jsem vědět, jestli se nám to jenom nezdá, jestli opravdu ležíme na velkém skleněném talíři, vznášejícím se nedaleko Jupiteru.

„Je to skutečné?“ zeptal jsem se.

Odpověděla otázkou: „Nevím. Co si myslíš ty?“

„Jeví se to vcelku reálně.“

Pak jsem si z kapsy vytáhnul kostku cukru a čekal, až se objeví vosy. Přiletěly odněkud ze Saturnových prstenců, chvíli kroužily okolo talíře a pak vykládaly, jak to všechno začalo.

// Když Lou zpívá o svém perfektním dnu, dostanu nápad. Přinesu si několik listů papíru, tužku, a začnu psát o recipročním citovém udělátku

Nad starým hotelem u březového lesa kroužily vosy a čekaly na sníh. Z okna je pozoroval kluk a přemýšlel, proč asi po sněhu tolik touží. Nic ho nenapadalo, a tak okno zavřel a vrátil se k předchozí činnosti – sestavování seznamu věcí, které v pokoji zapomene.

Vzal ze stolku vedle postele tužku a papír, na kterém je napsáno několik slov (balení kondomů, falešná paruka i skleněné oko, reciproční citové udělátko).

„Stále mi to přijde málo absurdní,“ mumlal si chlapec, připisoval nové položky do seznamu a zase je škrtal.

Asi ve stejnou dobu, co si kluk lámal hlavu nad nesmysly, jsem stál v nedalekém špinavém a rozpadlém městě pod sochou člověka, co se oběsil na žirafě; kouřil jsem doutník a pozoroval lidi. Nejzajímavější byl muž v bílém obleku. V levé ruce držel fotografii Jupiteru, v pravé její kopii a hledal mezi nimi rozdíly. „Skleněný talíř, přirozeně! Trochu vlevo, trochu vpravo,“ říkal pořád dokola.

Šel jsem k tomu muži a poklepal mu na rameno. „Pane,“ povídám mu, „co to tady vykládáte?“

Otočil se. Když mě spatřil, vykřikl. „Patříš na talíř u Jupiteru.“

Nechápal jsem.

// Jak to všechno skončilo:

Stojím na pláži. Prostírá se od severu plného špinavých rozpadlých měst až k někam dalekému a nudnému jihu. Přede mnou je jen moře a vycházející slunce, za zády se zvedají pusté, vyprahlé hory. Nevím, kterým směrem se vydat. Z kapsy vytahuji cedrovou krabici od doutníků s obrázkem Jupiteru a otevírám ji. Na dně ještě zbývá špetka popela. Nasypu si ho na dlaň a tu zvedám do vzduchu. Lehká bríza začíná popel odnášet pryč. Trochu ho zavane do moře, ale větší část stoupá někam vysoko. Schovám prázdnou krabici zpět do kapsy.

Jak se letělo:

Já. Letím.

Tam tam tam tam. Někam. (Vakuum lechtá?)

(Někde u Saturnu se připojují vosy.)

– – –

– –

– –

Cink?

Přesně tak.

„A co teď?“ zeptala se, když přistál na talíři vedle ní.

„Nemám tušení.“

// Díváš se na mě, jak píšu; cítím ten pohled. Jakmile dokončím větu, zeptám se tě, proč mě pozoruješ. – „Jen mě zajímá, o kom píšeš.“ – Nepíšu o někom, ale o recipročním citovém udělátku. – „Máš tam příliš mnoho splývajících postav,“ řekneš. – Ani se nezeptám, jak to víš. – „Stejně jenom píšeš o holce.“ – Možná; je to ale nejobyčejnější věc na světě, a proto se tomu snažím vyhnout. – „It’s time to say goodbye,“ dodá Lou.

Cítím, jak se mi ztrácí konec.