Dolores

Jmenoval se Andreas Parker, ale všichni mu říkali Andreu anebo Andy. Pocházel z Portorika. Narodil se v malé ne moc bohaté vesničce na pobřeží a rodiče se s ním přestěhovali do Kalifornie, když mu bylo osm. Nikdy nebyl rád ve středu pozornosti. Charismatický introvert se smyslem pro umění už od mala utíkal do světa knížek a filmů a bláznovskecjh snů před realitou. Kolektiv ho nebral a jemu to ani nevadilo. Měl svůj svět, svoje příběhy a svoje hrdiny. Nač se vnucovat někomu, kdo má trochu víc štěští a chová se arogantně povýšeně a povrchně. Byl trochu tmavší, měl krásnou kaštanovou latinskoamerickou pleť. Byl jinej a možná proto ho hodně lidí odsuzovalo. Nikdy nikomu neublížil a byl spokojenej s tím, co má. Skromnost a charisma, vytvářeli jedinečný charakter a málo kdo se k němu dostal natolik blízko, aby ho poznal a ocenil.

   Jednou když už byl starší, bylo mu sedmnáct let, seděl na lavičce na pobřeží a pozoroval racky. Lítali sem a tam a chytali rybky a jeho to fascinovalo. Uvědomoval si funkčnost všeho kolem nás a vystačil si se svejma vlastníma myšlenkama. Sedával tam často, pročítal si knížky, psal básničky a zkrátka všechno, co měl rád. Nehrál si na nic. Kdybyste se zeptali, někoho z okolí, řekli by vám

 ,, takovej normální kluk‘‘, nebo

 ,,Nevím, moc ho neznám, ale asi je v pohodě‘‘.

Byl v pohodě, ale jen tak obyčejnej kluk to nebyl. Měl obrovskej dar, vnímal všechno kolem něj. Viděl dál a měl to jasně před sebou. Nebyl převratně inteligentní ani zábavnej ani nic takovýho. Prostě to byl on a opět jeho svět, ve kterém plaval ve hvězdách. Jak tam tak seděl, zrovna kolem šlo pár týpků z místního fotbalovýho klubu. Uhlazený, oblíbený teenageři, který maj bohatýho taťku, bazén na zahradě a vůbec byli hrozně ‘‘cool‘‘. Nesnášel tu jejich přetvářku. Ty jejich výrazy a zkaženost. Neměli páru. Všichni se narodili s tím, že udělaj kariéru v tom spropadenym městě a budou prodávat vysavače jako jejich taťkové. To ne. On chtěl víc. Nechtěl se zahrabat do písku, chtěl lítat a taky že si za tím šel.

   Jednou se vracel od vody domů. Bylo docela pozdě. V hlavě mu kolovaly příběhy různých lidí, který pro něj měli hodnotu- lidí, který byli vyjímečný, měli sen a šli za ním a žili tak, jak to cejtili a věřili tomu. Byl tím nadšenej. Měl všechno, co potřeboval. Čistou hlavu, jasnej obzor. Šel tou ulicí a pozoroval prach a páru, jak hrály orchestr na silnicích. Toulavé kočky hledaly úkryt na noc a město se chystalo zalehnout do vlastního popela, aby mohlo v noci jako fénix vstát a znovu ožít. Měl jedinou kamarádku. Rozuměla mu, i když byla jiná než on. Ona byla oblíbená a byla hrozně volná a nespoutaná. Často trávili čas spolu. Čistá a čirá kamarádská láska, bez poskvrny. Mohli si říct navzájem všechno a všechno bylo mezi nima přirozený.  Všechno fungovalo. Nebylo to ideální a perfektní a suprový, bylo to prostě krásný a krásně to fungovalo. Byl šťastnej. Užíval si všechno, všechny detaily, co vytvářely svět, takovej jakej byl. Jak šel a vstřebával tíhu svejch kroků, napadlo ho, že by mohl skočit za Dolores. Vždycky ji rád viděl. Udělal ještě dva kroky a zahnul doprava na další ulici. Procházel, kolem cihlových domů, kolem bungalovů, který vlastnili dědicové zbohatlíků z Evropy. Každej jeho krok byl plnej víry a naplnění. Došel k jejímu domku. Bydleli na okraji tý fajnový čtvrti. Měli skromnej baráček s překrásnou zahradou, altánkem, houpačkou. Pomalu šel schod za schodem na verandu. Zazvonil. Uběhlo několik sekund. Dveře se otevřely. Stál tam urostlý mladík bez trička. Měl zarudlé líce, v ruce držel červený kelímek a vláčnou neohrabanou mluvou spustil: ,,Co tady chceš ty hajzle přičmoudlej, táhni do toho svýho křoví a neotravuj normální lidi ty křováku zasranej!‘‘

Nerozuměl tomu.

 ,,Zavolej mi Dolores.‘‘

,,Říkám ti abys vypad, neumíš anglicky? Vy Hispánci ste fak vážně úplně vymaštěný co? No tak co bude? Mám ti pomoct to pochopit?‘‘

Poté se ozvalo křehkým, také rozevlátým hlasem: ,,Kdo je to Brade?‘‘

 ,,To je ten tvůj přičmoudlej kamrádíček, ten zasranej sráč!‘‘ Dal se do smíchu. Dolores se také uchychtla a šla kde dveřím.

,,Co tady děláš Andreu?‘‘

,,Chtěl jsem tě vidět. Kdo je ten kluk? Co tady dělá?

,,Jdi domů, Andreu, zejtra ti zavolám, ahoj.‘‘

Dveře se zabouchly. Byl zmatenej. Rval se vněm smutek se vztekem a nechápání se zklamáním. Šel pryč.

      Další ráno se probudil a objevil v sobě ten pocit. Neznal ho, nikdy předtím ho neměl. Zvednul se a šel do koupelny. Opláchnul si obličej a chvíli na sebe čučel do zrcadla. Prásknul s dveřma a šel do pokoje.

,,Andy nechceš ke snídani koláč?‘‘

,,Nechci! Jdi pryč mami! Chci bejt sám.‘‘

,,Ale Andy, co je? Co se stalo? Řekni mi to.‘‘

,,Říkal sem, že chci bejt sám, tak už vypadni!‘‘

Jeho matka to nechápala, nikdy takovej nebyl. Starosti sice zaplavily její hlavu, ale řekla si, že ho nechá na pokoji. Je v citlivém období, sedmnáct let, to se to všechno bouří a mění, puberta a podobný kecy, nikdo nevěděl nic. Nikdo nic nechápal, tak proč on má ten dar, kterej ho níčí. Nedá mu spát. Proč zrovna on musí snášet tu bolest!? Zazvonil telefon.

,,Ano?‘‘

,,Ahoj Andy, tady Dolo, promiň za ten včerejšek, trochu se to vymklo kontrole. Znáš to. Alkohol, člověk se lehce nechá unést.‘‘

V duchu si říkal, že někdo ustoupit musí.

,,No jo, v pohodě. Nechceš odpoledne zajít na hřbitov?

,,Promiň už něco mám, možná jindy, tak se měj čau.‘‘

Zavěsila. Něco měla, schůzku, s tím milým fajnovým mladíkem, který tak velkolepě včera připravil Andreasovi přivítání.

   Byl roztrhanej. Nevěděl, co si má myslet. Sebral se a odešel z domu. Potřeboval čistej vzduch. Potom se s Dolores už moc nevídali. Měla svoje starosti a svoje kamarády a svoje párty a bůhví co všechno. Párkrát se potkali ve městě. Dolores ho ignorovala. Jen tak letmo ho pozdravila.

,,Nemohli bychom si promluvit?‘‘

,,No tak ale dělej, docela pospíchám.‘‘

,,Co se děje Dolo? Proč už to není jako dřív, chybí mi to.‘‘

,,Co blbneš nic se nezměnilo je to furt stejný, už musim běžet ahoj.‘‘

Zmizela na eskalátoru a zůstal po ní jenom závan jejího parfému. Sklopil hlavu a odešel. Procházel ty stejný ulice, ale už mu nepřišly jako dřív. Všechno se změnilo a on se v tom topil. Nevěděl, kam má jít. Nevěděl, co má dělat. Cejtil se mizerně. Pod jeho perem vznikaly hromady depresivní poezie o beznaději o bolesti o sleposti. Cejtil se sám a nevěděl, komu by to řek.

   I to moře se změnilo. Racci zlenivěli a rybky nechávaly volně plavat. Ponuré město se zaplavilo temnou atmosférou a on stál sám uprostřed všeho. Nahej. bez víry. Bez lásky. Bez duše. Snažil se uniknout. Pochopit všechno dění. Pochopit sám sebe a proč už nedokáže plavat mezi otazníkama. Proč se mu to vymklo z rukou a zase ty stejný otázky. Proč já? Proč ona? Proč všechno?! Do prdele! Šel spát.

  Jednou se vracel ze školy. Vláčně bez života táhl tašku s knížkama. Kolíbal se mezi stěnama betonový krychle a neviděl barvy. Žádný už nezbyly. Když došel ke svému domovu, našel uplakanou Dolores u něj před vchodem. Na obličeji měla modřiny. V ruce držela těhotenský test.

,,Mrzí mě to promiň, já jsem tak blbá!‘‘

Podíval se jí do očí. Jejich pohledy se střetly. Ten výraz na její tváři si pamatoval až do smrti. Pomalinku procházel kolem ní. Na její tváři se objevila slza. Pomalinku stékala, až dopadla na zem a roztříštila se o betonovej schod. Dveře se za ním zavřely. Prásk! 

    Všechno se změnilo. Čas dokáže spravit hodně věcí. Dokáže přeletět z místa na místo, dokáže zacelit i ty nejhlubší rány. Na povrchu. Uvnitř. Našel sám sebe. Zadíval se do tý propasti a pochopil všechno. Přestal čelit tomu, co je kolem. Přestal bojovat. Přestal nenávidět svět a začal čelit sám sobě. Listí padalo, žloutlo, kroutilo se v blátě. Vlny se přelývaly a racci zase začali chytat bezradné rybky. Moře tu bylo pořád, stejně tak stromy. Stejně tak kočky, stejně tak tma. Otevřel oči.

Čas se nezastavil.

Otevřel náruč,

Můžeš jít za ním,

Dát mu šanci

Sedí sám na mramorovém kameni.

Vnímá chlad, tma už je blízko

Až příde, tak zalehnem s ním

Až příde, nás pohltí stín

Až příde k nám a světu vezme tvář

Pohltí obraz a zbyde jen kostra

Až příde k nám odnese víru

Do nebes

Zůstane stát, dívá se na něj

Mramorový nápis,

Dolores