Mateřství

Tohle je můj životní příběh. Psí příběh… Narodila jsem se jako fenka jednomu psímu párečku, který se potuloval v okolí jednoho městečka… Brzy po mém příchodu na tento svět nebo možná ještě předtím jsem zůstala jen se svoji maminkou. Už si přesně nevybavuji, jak se to stalo, ale myslím si, že se jednoho letního dne můj táta nevrátil. Moje maminka mi o tom nechtěla nic říct a odbyla mě slovy, že je ok, ale má intuice mi našeptávala, že ji ztráta táty trápí, protože už nikdy nebyla tak veselá a plná elánu jako v dobách kdy jsem byla úplně malinké štěňátko…

Když už mi táhlo na druhý rok mého šťastného štěněčího života, udála se mi první životní nepříjemnost. Bylo to tak, že jsme s maminkou byli v lese jako už mnohokrát předtím, kde jsme dobře věděli, že se tu dá vždycky něco šťavnatého ulovit… jak já vždycky milovala tu neodolatelnou chuť čerstvě uloveného masíčka. Ale ten den mělo být všechno jinak… Dlouho se nám nic nepodařilo zavětřit, až se na nás konečně usmálo štěstí, které bývá tak rozhodující při pořádným úlovku. Bylo nám hned jasný, s kým máme tu čest…byl to zajíc. Musel to být zajíc, neboť nic takhle na světě nevoní. Ihned se nám oběma začaly sbíhat sliny, a ačkoliv jsme ho zatím ještě neviděli - vyrazili jsme neomylně za ním. Po chvilce jsme ho spatřili, ale zajíc, si nás k vlastní smůle a našemu nečekanému příjemnému překvapení, vůbec nevšimnul a zamířil si to přímo k nám jako by se nechumelilo…Svoji osudovou chybu si uvědomil až v tom okamžiku, kdy jsme po něm vystartovali. Měli jsme to s maminkou perfektně nacvičené a ani na chvíli jsme nezapochybovali o tom, že by snad neskončil v našich prázdných bříškách. Už jsme ho skoro měli, když tu najednou… PRÁSK … Lekla jsem se. Pak jsem si uvědomila, že lovím sama. Ale kde je maminka? Co když si řekla, že si mě vyzkouší, jestli jsem už dost schopná na to, abych mohla lovit i sama? No to by bylo úžasný…já lovkyně. Stejně mi to nakonec nedalo, ohlídla se, vzdala lov, nechala zajíce zajícem. Maminka však nikde. Nastražila jsem všechny svoje smysly, abych zjistila, kde se mi maminka schovává. Zaslechla jsem, jak mě volá, ale nebylo to volání, které jsem znala. Rozběhla jsem se za voláním, když tu konečně jsem se opětovně shledala se svoji maminkou. Ta ležela na boku na zemi. Řekla jsem ji hned, co vyvádíš, vždyť už jsme ho málem měli. Mamka na to: Už nebude žádný jsme… Cože? Nechápala jsem. Přiběhla jsem k ní blíž a maminka mi řekla svoje poslední slova: nezapomeň, co jsem se tě snažila…  Rozprostřelo se ticho…

Náhle mě ochromila neskutečná bolest a zoufalství. Co já si tady na tom světě počnu bez tebe moje milovaná maminko. Náhle začalo pršet na moji maminku…ne počkat to nebyl žádný déšť…To byly moje slzy, které ze mě vytryskly.

Přes záplavu slz jsem až teď spatřila důvod toho proč se naše cesty tak náhle rozešly. Na pravém boku měla díru a z ní se linula maminčina životadárná tekutina. Ano přesně ta tekutina, která mi vždycky tak chutnala při našich hodech. V tu chvíli jsem (ano, skutečně měla pravdu – ne jsme, ale jenom jsem…) zaslechla kroky a spatřila člověka. Byl celý zelený a stále se přibližoval. Začala jsem na něj vrčet a zuřivě štěkat. Zastavil se pár metrů ode mě a mají maminky. Začal na mě vlídně mluvit a nabízet mi nějaké jídlo. Vonělo báječně a zřejmě to bylo skvělý jídlo. Ale já jsem teď neměla na jídlo ani pomyšlení!!! Po chvíli svoje snažení vzdal a konečně odešel. Zůstala jsem sama se svou maminkou. Lehla jsem si ke své mamince a začala naříkat. Lidé tomu někdy říkají vytí… Tak jsem strávila celý zbytek toho nejzasranějšího dne mého štěněčího života. V noci se mi na chvíli podařilo usnout, ale zdálo se mi o mých posledních šťastných chvilkách s maminkou. Když jsem ve snu opět zaslechla tu ránu, s hrůzou jsem se probudila. Za to probuzení jsem byla vlastně docela ráda, protože jsem neměla sílu prožívat události, které následovaly po ráně znovu…

Po zbytek noci jsem už neusnula z obavy z toho, aby se mi nezdála znovu moje nová noční můra. Ráno jsem zaslechla nějaké zvuky. Přibližovali se. Byli to lidé. A mezi nimi i ten, kterého jsem včera odehnala. Přiblížili se a já začala znovu výhružně vrčet a štěkat. Ale tentokrát už jsem tak úspěšná nebyla. Vytáhli na mě nějako podivnou tyč a zamířili s ní na mě. V tu chvíli jsem ucítila, jak mě něco štíplo do boku. Myslela jsem si, že to je komár, ale nebyl. Byla to taková tyčka. Rozhodla jsem se ji vytáhnout, ale nepovedlo se. Usnula jsem…

Když jsem opět přišla k sobě, něco mi scházelo. Neměla jsem vedle sebe maminku. Z mého života zmizelo  MY. Rozhlédla jsem se a nevěděla, kde jsem? Jak jsem se sem dostala? Neviděla jsem kolem sebe žádný les, pole, říčky, potůčky, ptáky – no prostě nic co jsem jako malá poznala. Místo toho jsem byla obklopena ze všech stran zdí. Připadala jsem si jako v hrobě. Snad bych to i brala, protože by to znamenalo, že se co nevidět opět budu moc očichávat a tulit s maminkou… Pak jsem se otočila a uviděla konečně něco jiného než jen samý zdi. Bylo vidět ven. Zaplavila mě úleva a radost. Ale mělo to háček. Bylo vidět ven jen skrz tenké větvičky, které vyrůstaly ze země a vrůstaly do stropu mé současné (snad jen dočasné) nory. Byli tak blízko u sebe, se jimi nedalo protáhnout, podhrabat ani prokousat. Myslela jsem si, že se prokoušu, ale bylo to tak tvrdý, že mě za chvilku rozbolely tesáky, tak jsem toho radši nechala. Jediný co mě uklidňovalo, byla miska s vodou a nějaké jídlo. Nikdy jsem nic podobného neviděla, ale vonělo to lákavě a tak jsme neodolala a okusila. Na čerstvě ulovený krvavý masíčko to samozřejmě nemělo, ale nebylo to zas tak špatný. Každý den mi to jídlo přines jeden člověk. Nejdřív jsem ho nemohla vystát a byla na něj nepříjemná, ale postupem času jsem si na něj i docela zvykla. Nejhorší pro mě bylo jak vyplnit svůj čas? Nebylo vůbec co dělat, nebylo kam se jít proběhnout, kde si zaskotačit. To vedlo k tomu, že jsem se snažila, co nejvíc spát (už se mi naštěstí tak často nezdálo o mých posledních šťastných obdobích s nešťastným koncem) a když jsem nespala, tak jsem stále myslela na to, že se odsud musím dostat. Jinak mi hrábne. Za nějakou dobu jsem ze svého vězení mohla vidět i jiné lidi. Nevěděla jsem co, si o nich mám myslet, protože vždycky prohodili pár slov s člověkem, co mi nosil jídlo, a odešli.  Zjistila jsem, že si někdy s sebou berou ostatní psy a ty jsem pak už  víckrát nespatřila. Bála jsem se dne, kdy na mě přijde řada…

A přišla. Jednoho dne se u mé hrobky zastavili dva starší lidé, ukázali na mě prstem a za chvilku už jsem byla naložená do jejich auta. Vyrazila jsem tak nedobrovolně na cestu do neznáma. V koutku duše jsem snila o tom, že bych se chtěla zase pořádně proběhnout, zaskotačit si – prostě zkusit žít, alespoň trochu tak jako dřív… usmyslela jsem si, že pokud to tak nebude, tak jim uteču. Chuť na utíkání mě ale velmi rychle přešla. Ocitla jsem se totiž v ráji. Dostala jsem se na vesnici, kde měli tito dva nejúžasnější lidé, které jsem kdy potkala stavení. Bylo obrovské s velkou zahradou, kde jsem měla i svoji vlastní boudu. Měla jsem domov, už ze mě nebyla tulačka. Ven mě brali často. A to jídlo…jelikož měli hospodářství, tak jsem se dostala občas i ke krvavému masíčku, které mi dávali, nejčastěji to byli králíci, kteří mi zachutnali ještě víc než zajíci.

Když jsem zase trošku povyrostla, tak jsem si říkala, jak jsem šťastná, ale pořád tomu něco chybělo.  A to něco mi moji ochránci ne a ne pořídit… Vzala jsem si do hlavy, že bych chtěla zažít opravdovou lásku. Zkrátka to chtělo mít po svém boku pořádného psa. Problém byl v tom, že každého psa, co jsem doteď poznala, ti všichni neodpovídali mým představám, ale to se mělo už brzo změnit. Stalo se to na našich vycházkách s mými ochránci. Potkala jsem ho v lese, a byla to láska na první pohled.

Něco naprosto neuvěřitelného…

Za nějaký čas jsem se dokonce stala matkou. Narodila se mi nejúžasnější, nejkrásnější, nejšikovnější dcera. Hned od jejího narození jsem si to neskutečně užívala, dokonce se mi zdálo, že i moji ochránci mají z mé dcerky radost. Celý dny jsme si dokázali jen tak vesele hrát a dovádět a já se ji snažila vychovat tak, aby pokud možno byla připravená pro život. Při odpočinku jsem ji vyprávěla o svém dětství o mých zážitcích s moji maminkou, o tom jak jsme se proháněli po lesích, jaké jsme byly skvělé lovkyně, co všechno jsme spolu dokázali ulovit a mnoho dalšího. Snažila jsem se o to, aby moje dcerka měla krásné vzpomínky na svoje dětství, aby taky jednou mohla svým potomkům vyprávět a předvádět co a jak se má a nemá.

Když mojí dcerce bylo pár měsíců, pořídili si lidé z vedlejšího stavení asi ročního psa. Byla jsem docela ráda, že si moje dcerka bude mít s kým zadovádět, zaběhat. Asi po týdnu za mnou moje dcerka přišla a oznámila mi, že je zamilovaná do toho psa, a že spolu budou mít nejspíš štěňátka. Zůstala jsem jako opařená… co že, já budu babičkou?? Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak.

Když se blížil den D, tak mi moje dcerka sdělila, že by chtěla, aby se její děťátko narodilo v lese, že prý chce, aby se narodilo v přírodě. Tak jako ses narodila ty, mami. Odešla tedy do lesa a já s jejím vyvoleným jsme se u ní střídali a nosili ji jídlo a vše co potřebovala. Naši ochránci o ni měli strach, ale já jsem se je snažila co možná jevíc uklidnit a snad se mi to i podařilo. Jednou v noci když jsem spala, tak jsem zaslechla jejího vyvoleného, jak na mě volá, že budu brzo babičkou.  Vyrazili jsme za moji dcerkou co nejrychleji to bylo možné. Když jsem dorazila na místo moje dcerka právě začala rodit.

„To je dost, že už jste tady“, řekla mi.

„Neboj, miláčku, jsme tady s tebou, ty to zvládneš“ odpověděla jsem.

„Mami já to nezvládnu,  to strašně bolí!“

„Neboj se já jsem to taky zvládla,  a ty to zvládneš taky“ povzbuzovala jsem ji.

Náhle začalo být zle.

Moje dcerka ne a ne porodit a já už jsem nevěděla, co mám říct, jak ji pomoct.

„Mami já asi umřu já to …

…bolí, miluju tě mami a tebe taky…“

Už to nedořekla, její poslední myšlenky patřili mě a jejímu milému…

Náhle když mi došlo, co se stalo, mě naplnila obrovská bolest a prázdnota. Strašná bolest, takovou jsem v životě nezažila a bylo to čím dál tím horší…

V duchu jsem se sama sebe ptala, co jsem udělala špatně, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko??

Obstála jsem v mateřství??

A pak už jen úleva… a náhle vidím zahradu, kde moje maminka s tátou a moje dcerka… kde MY všichni společně…můžeme hlídat, to nejroztomilejší štěňátko…