Dejmi nějakou paměť. Svoji nechci

Už jsem na tebe zapomněl

vlastně ani nevím kdo jsi.

Trousím se popelem všedním

a procházím zdmi.

Opustit všechny své starosti

a odejít od těžkostí všedních dní.

To bych si moc přál

nahlédnout do světla podstaty.

Už si tě nepamatuji

a vlastně už ani nevzpomínám.

V rádiu zrovna zněl Linkin park

a já psal; už nikdy víc!

Kolem nás již neobcházejí tajemné stíny

a nečekáme už nic, vždyť vše už pominulo.

Je už konec dotyků, konec milosrdných pohledů.

Už nechci víc a říkám si; nikdy, nikdy víc!

Venku zrovna padají kapky písku

vidíš tu proměnu?

Již nikdo nechce zbytečně pít

a nepřemýšlí o jakékoliv dumce,

a už ani o smrti.

Co s tím?

Snad jen pronést poslední sentenci,

ale na to už nemám chuť.

Vše bylo vyřčeno a zakopáno do rybníku.

Dej mi prosím tě paměť, ať si rozpomenu,

kdy to bylo naposled a proč to vlastně končí?

Přemýšlím zcela prázdně a brečím nad tím,

co jsem.

Nikdo nevím, kdo skutečně jsem.

Nikdo neví, kdo skutečně jsem.