Pták

 To jsem cítil, ano, vím, že jsem cítil (ačkoliv jsem nevěděl ještě zhola nic) to, že jsem vypadl z pochvy jedné vlašťovky. Kolem mě je černočerná tma a jsem namačkanej jako sardinka ve vlaštovčím vajíčku. Křucccc. A skořápka praskla. Ihned jsem se natáhl krčkem nahoru a otevřel co nejvíc zobák, doufaje, že dostanu od maminky nějakou tu žížalu, nebo nějaký hmyz. Dostalo se mi akorát do zobáčku nohy od žáby spolu s nějakým žabím trusem.

 To když jsem byl starší a narostlo mi hodně huňaté peří, pokusil jsem se poprvé vzlétnout. Tehdy vlál vítr jako nikdy a než jsem stačil zamávat křídly, tak mě vítr odnesl i s hnízdem. Ani jsem se nestačil rozloučit s maminkou a už jsem si to mával křídly nad zelenými stromy. Můžu vám říct, že se nic nevyrovná tomu klidně si letět a utrousit trus na rozjímajícího člověka. Ze zdola se pak ozvalo velmi hlasité zaječení: "A doprdeléééé." Slítl jsem na jednu větývku poblíž toho postiženého člověka. V ruce svíral, se šklebem ve tváři, můj trus a křičel: "Aáááááááá."

 Snažil se toho všemožně zbavit, ale prostě se to blbě přilepilo a nešlo dolů. Nastala moje chvíle, vzlétl jsem a prolétl pomalu těsně kolem jeho nosu. Ještě před tím, než jsem prolétl, vypustila se má řiť, ta obsahovala koncentrovaný bioplyn. Sedl jsem si opět na tu mou větývku a pozoroval, co se bude dít. Ten člověk zkameněl a zakymácel se ... Ještě než spadl na zem, ozvalo se z jeho řitního otvoru prapodivný zvuk. Bylo mi jasné, že naposledy vydechl. Slítl jsem na jeho hruď. Jeho výraz ve tváři mi v mém ptačím nitru rozlilo lítost. Vždyť to byl určitě hodný člověk. V mém ptačím očku se objevila ptačí slzička. Byl jsem rozhodnut, zakopám ho do země. Slítl jsem si pro krumpáč a lopatu a počal pařáty kopat hrob. Zpočátku se mi z končetiny pořád nástroj vyvlíkal, ale ještě, že jsem měl velké svaly, jinak bych asi nic nesvedl. Kopal jsem díru, až jsem se celý zpotil. Ale pot a vynaložená energie přinesla kýžené ovoce. Díra hluboká 3 metry a široká 2 metry byla hotova. Ještě zbývalo dopravit mrtvé tělo na místo, kde by spokojeně odpočívalo. Nezbývalo mi než v místní továrně odcizit jeřáb. Nejdřív jsem nevěděl, kterým tlačítkem se co spouští, ale pak jsem si ptačí řečí řekl: "Ale co, děj se vůle boží." Pařátem jsem se dotkl klíčků a nastartoval motor. Zařadil první rychlostní stupeň a rozjel se k nebohému tělu. Cestou jsem mával křídlem ostatním ptákům a na půl zobáku jsem se ušklebil. Zabrzdil jsem a spustil hák k nebožtíkovi. Kotva se zasekla do jeho těla a v tom momentě se řinul z rány tlustý proud krve, který zacákal ještě předtím zelenou (teď už červenou) trávu. Tělo jsem snesl přímo na místo určené. Slítl jsem nad hrob, když tu jsem si všiml, že ještě ve své ruce svírá ten můj trus. Chtěl jsem mu ještě něco na památku dát, než bych ho zahrabal. Hold jsem mu nemohl nic jiného darovat, než ten krumpáč. Žuchhhh. Pařátem jsem uchopil kus hlíny a symbolicky hodil do hrobu. Hlína v tu chvíli letěla tak pomalu, že jsem si říkal, jestli tam vůbec spadne. Spadla tam a ozval se takový tlumený zvuk od něčeho železného. Vzal jsem lopatu a hbitě hrob zaházel. Dílo bylo hotovo. Jen jsem na přední část hrobu dal tři kamínky, aby se vědělo, že tu někdo přebývá. Zvedal se mohutný vítr, setmělo se, jen od černých mraků se krajina nasákla světélkově modravou barvou. Vzduch, který voněl od deště a lesa, dával znát, že bych se měl někde ukrýt. Nechtěl jsem ...