Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdyž zdravý životní styl nestačí
04. 06. 2010
5
7
1945
Autor
Bohouš Krejza
Moje matka. Podívala se na mě s tím svým ustaraným pohledem, jako bych měl umřít. Nutno přiznat, že jsem se tak i cítil. Po celý den se mnou točil svět a já měl pocit, že se už v něm neudržím. Tyhle návaly se dostavovaly čím dál častěji. Už jsem se s tím pomalu smířil. Bezdětný skoro čtyřicátník tu stejně nemá co dělat, pomyslel jsem, ale matka trvala na svém. Matka se nechtěla vzdát naděje na vnoučata. Byl jsem jedináček, a to byla chyba. Měla se pojistit.
„Tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec a nechal se pohladit její úzkou zpocenou dlaní.
V pražské nemocnici na Bulovce měla na ortopedii známého doktora, který mně měl zařídit vyšetření na kardiologii.
„Kdyby se doktorka ptala,“ instruovala mě, „léčíš se u toho ortopeda s pravým kolenem.“
Nemělo cenu ptát se proč. Přikývl jsem a těšil se ven na cigaretu.
Na úrazové ortopedii jsem si tedy vyzvedl obálku. Chirurg byl vousatý, jako většina doktorů, se kterými jsem se za svůj život setkal. Má to něco společného s diagnózou? Že by vousáči budili uklidňujícím dojmem? Zaklepal jsem, jak bylo dohodnuto, na postraní dveře.
„Jsem tady od paní Šubrtové," skoro jsem zašeptal.
Sestra beze slova zmizela. Za chvíli se objevil doktor a řekl:
„Pavilon číslo jedenáct, doktorka Lindovská“ načež zabouchl dveře dřív, než jsem stačil poděkovat.
Když jsem dorazil na inklinované místo, čekárna byla plná lidí. Chodbu lemovaly očíslované dveře s nápisem Ošetřovna. Žádná jména na nich nebyla. Zeptal jsem se sestry, která zrovna procházela kolem, kde má ordinaci doktorka Lindovská.
„Sedněte si do čekárny,“ řekla stroze a zmizela v ošetřovně číslo pět.
Posadil jsem se a zadíval na plakát, na němž byl průřez lidským srdcem. Plakát zdobil nápis:
Když zdravý životní styl nestačí.
Průměrný věk v čekárně mohl být tak pětašedesát. Zde by už možná zdravý životní styl nepomohl, ale co já? Můžu ještě něco změnit? Zíral jsem na rozpůlené srdce a v hrudníku ucítil nepříjemný tlak. Vtom přišla sestra a oznámila:
„Budeme přijímat tak za hodinu, za hodinu a půl. Víme o vás.“
Čekárnou projelo tiché zamručení. Poté nastal klid. Bylo slyšet jen občasné pokašlání, vysmrkání se či hození nohu přes nohu, jakoby o pozdějším pořadí vyvolávaných rozhodovalo, kdo bude čekat nejukázněněji.
K mému milému překvapení se už za necelých dvacet minut ozvalo mé jméno. Ostatní mě probodávali pohledem a tiše, skutečně co nejtišeji, nenáviděli.
„Poslední dveře vpravo. Uděláme vám EKG,“ řekla sestra a zmizela v jedné z ošetřoven.
Šel jsem na konec chodby, kde stáli dva muži. Jeden byl vysoký a černovlasý, kolem padesáti. Nervózně přešlapoval na místě a okusoval si kůži okolo nehtu na pravém palci. Ten druhý nebyl o moc mladší. Byl menší postavy a narozdíl od černovlasého se usmíval. Na očích měl silné brýle, pod kterými jeho světle modré panenky dosahovaly obludných rozměrů. Pozdravil jsem je. Odezva přišla jen od toho menšího, který mi návdavkem věnoval i široký úsměv.
Zaťukal jsem na dveře vpravo. Černovlasý muž se za mě postavil a to tak, že jsem ho doslova cítil na zádech.
„Já čekám jen na kartičku!“ spustil, jakmile se otevřely dveře. Jeho dech nepříjemně páchl.
„No tak pane, trpělivost, všichni tu dělají, co můžou!“ reagoval ihned usměvavý chlapík.
„Ale já tu mám jen kartičku!“
„Počkejte si v čekárně!“ opáčila sestra a pozvala mě dál.
„Ale vždyť je to jen kartička!“ zkoušel to ještě černovlasý muž, ale zbytečně.
„No tak pane, klídek, sestry dělají, co mohou!“ konejšil ho ten menší a přátelsky ho vzal kolem ramen.
Sestra mě vzala dovnitř. Ordinace připomínala neuklizenou kancelář. Na velkém stole se válelo spoustu papírů a telefon se svým zvoněním bezúspěšně dovolával pozornosti.
„Svlékněte se do půli těla a lehněte si,“ poručila a ukázala na lůžko, tedy spíše na kanape. Pak šla ke stolu, napila se z velkého barevného hrnku kávy a začala listovat v jedněch z mnoha zelených desek, co na stole ležely. Odložil jsem košili a zatlačil břicho. Sestra se ale dál soustředila na papíry v zelených deskách.
Když mi konečně udělala EKG, poslala mě do ošetřovny číslo osm. (Na chodbě stále nervózně přecházel černovlasý muž sledovaný chlapíkem, jehož úsměv ne a ne zmizet.)
Doktorka Lindovská byla v mém věku. Měla brýle s tenkými zlatými obroučkami, zrzavé vlasy na ramena a pronikavý pohled. Nechala mě posadit se na židli ke stolu, sedla si za počítač a začala něco psát. U klávesnice stál velký barevný hrnek. Pomyslel jsem, že ho tady asi fasují, veselý barevný hrnek proti trudomyslnosti. Doktorka psala dlouho. Bouchání klávesnic, doprovázené zápachem nemocniční desinfekce, bylo deprimující. Začínal jsem se potit. Z mého pravého podpaždí stekla první krůpěj potu.
„Tak co pak vás takhle mladého přivádí na kardiologii?“ konečně promluvila, aniž by odlepila zrak od monitoru. Dál psala, zatímco já vyprávěl o svých problémech.
Když jsem skončil, ještě chvíli ťukala do klávesnice, pak mě zrentgenovala pohledem,což nebylo zrovna příjemné, a zeptala se:
„Omdléváte?"
„Zatím ne,“ já na to a nevědomky se podrbal ve zpoceném podpaždí.
„Máte podobné problémy v rodině?“
„Oba dědové umřeli na infarkt. Otec také. Matku to potkalo minulý rok.“
„To je mi líto."
„Matka ještě žije,“ uvedl jsem to na správnou míru.
„Aha," kývla hlavou doktorka a já dodal:
„Víte, nechci tu vypadat jako hypochondr. Vlastně jsem tuhle návštěvu ani neměl v plánu.“
„Udělal jste dobře,“ řekla doktorka a požádala mě, abych se svlékl do půli těla a položil na lůžko.
„Sto čtyřicet na sto,“ oznámila, když mi změřila tlak, „ten spodní je vyšší. Zkusíme ještě pravou ruku. Někdy to kolísá."
Naměřila sto čtyřicet na devadesát. Nic moc. Míval jsem i sto osmdesát na sto. Napadlo mě, že si teď vážně bude myslet, že jsem hypochondr.
Doktorka vzala teleskop a přiložila mi chladný kov na hrudník.
„Zadržet dech… a výdech."
„Máte nějaké zažívací problémy?“ zeptala se a položila mi dlaně na břicho.
„Ne,“ řekl jsem a po jejím kontaktu ucítil náznak vzrušení, což mě trochu vyvedlo z míry. Doktorka mně začala prohmatávat břicho. Pak její ruce pokračovaly na krk.
„Až to na vás přijde, tak si takhle masírujte tepny.“
Neodvážil jsem jí říct, že už to na mě přišlo. Naprázdno jsem polkl a přikývl. Její prsty tancovaly na mém krku a drhly o strniště. Už se mě dlouho nikdo nedotýkal. Chtěl jsem, aby nikdy nepřestala, když vtom se rozrazily dveře a dovnitř vlítla sestra. V obličeji byla možná červenější než já. Doktorčiny prsty se odrazily od mých tepen, jako provazolezec od lana.
„Doktorko, na pětce je zástava!“ zvolala sestra, celá udýchaná.
* * *
Doktorka mi řekla, abych počkal, že to nebude dlouho trvat. Uběhla hodina. Stále jsem cítil na krku její studené prsty. Ležel jsem tam bez košile jako kus naloženého masa, zíral do stropu a přemýšlel, jestli skončím jako starý mládenec. K žádnému kloudnému závěru jsem nedošel. Oblékl jsem se a vyšel na chodbu. Čekárna byla ještě plnější než předtím.
Rozhodl jsem se zjistit stav věcí v ošetřovně, kde mně dělali EKG. Černovlasý muž tam ještě pořád čekal na svou zdravotní kartu. Chlapík s tlustými brýlemi tam byl také. S úsměvem, který vás nutil položit si otázku, jestli je ten člověk duševně zdráv, sledoval mladší romský pár. Žena byla mrtvolně bledá. Muž usilovně klepal na dveře. Po chvíli se objevila sestra a černovlasý muž ihned spustil:
„Čekám tu jenom na kartičku!“
„Jen klídek,“ řekl mu usměvavý chlapík, „sestra dělá, co může!“
„Ale já tam mám jenom kartičku!“
Sestra je ignorovala a ohradila se na mladého muže:
„Copak nevidíte, že se tu nesmí klepat?"
„Je jí špatně!“ na to muž a ukázal na svou přítelkyni, která hlasitě oddechovala a dávala oči sloup.
„A není těhotná?“ zeptala se sestra.
„To nevím, ale furt zvrací!"
„Tak to tu jste špatně.“
„Musíte se na ni podívat,“ trval na svém muž, „je jí špatně od srdce.“
„Podívejte se,“ opáčila sestra, ale než stačila větu doříct, žena omdlela. Dopadla mně přímo pod nohy. Její partner splácl ruce a zaúpěl:
„Proboha dělejte něco!“
Sestra ženu položila na záda a zvedla jí nohy. Za chvíli omdlelá otevřela oči. Mezitím chlapík s tlustými brýlemi křičel na celé kolo:
„Jen žádnou paniku! Sestry dělají co mohou. JEN ŽÁDNOU PANIKU!!“
Načež z čekárny začali vycházet lidé, aby se podívali, proč nemají panikařit. Když chlapík zvědavce uviděl, přiběhl k nim, začal rozhazovat rukama a opakovat:
„JEN ŽÁDNOU PANIKU!"
Mezitím sestra s mladíkem ženu zvedli a odnesli ji dovnitř.
„Ale já tu čekám jen na kartičku!“ připomněl se opět černovlasý muž, když byl pár vpuštěn do ošetřovny.
„Už toho má dost!" ohradila se sestra, „nevidíte, co se tu stalo?"
„ALE JÁ JENOM KARTIČKU!"
„UŽ SEM VÁM SNAD STOKRÁT ŘEKLA, DĚTE DO ČEKÁRNY!“
„Cikány hned vemete…,“ utrousil muž, když odcházel ode dveří.
„COSTE TO ŘEK?“ zakřičela na něj sestra.
„Že tu jenom čekám na kartičku!“
Usměvavý chlapík vycítil konflikt, chytil černovlasého muže kolem ramen a řekl:
„No tak klídek! Takže se jedná o administrativní problém. To se vyřeší. Sestry dělají, co mohou!“
Sestra skutečně dělala, co mohla, aby ovládla své emoce.
„Rasista zasranej," prohodila a konečně si všimla mě.
„A na co vy tu čekáte?“
„Vlastně na nic,“ řekl jsem.
„Tak tu zbytečně nezaclánějte,“ poručila a zabouchla za sebou dveře.
Poslechl jsem. Vzal jsem si z čekárny bundu a vyšel z pavilonu číslo jedenáct. Bylo poledne a já si uvědomil, že jsem tu promarnil čtyři hodiny. Břichem mi projel nával hladu. Zapadl jsem do nejbližší hospody a objednal si oběd. Do práce jsem už nehodlal jít. Rozhodně mě tam postrádat nebudou. Navíc, stres je pro tělo škodlivý. Srkal jsem česnečku a vzpomněl si na nápis v čekárně:
Když zdravý životní styl nestačí.
Automaticky jsem šáhl po krabičce cigaret a zastrčil ji zpátky do kapsy. Vtom zazvonil telefon. Byla to doktorka Lindovská. Ptala se, kam jsem zmizel. Odkašlal jsem si a řekl:
„Víte, dneska už toho bylo na mě dost.“
„Ale k celkové diagnóze bych s vámi potřebovala udělat ještě pár dalších vyšetření.“
„Bohužel mám něco neodkladného. Omlouvám se. Nevíte náhodou, co to moje EKG?"
„V pořádku. Asi to máte psychické."
„Tak s tím bych souhlasil," zasmál jsem se.
„Nepodceňovala bych to," ona na to zcela vážně, „za pár let se bude místo rakoviny umírat spíš na poruchy psychiky."
„A ta zástava?" raději jsem změnil téma.
„Exnul."
„To je mi líto!"
„Člověk si zvykne.“
„Vážně?“
„Tedy spíš otupí," vzdychla, „promiňte, už musím končit.“
„Mohla byste mi dát nějaké kontaktní číslo,“ řekl jsem rychle, „kdyby se mi udělalo špatně.“
Dala mi číslo na svůj mobil. Poděkoval jsem a rozloučil se. Nevím, proč jsem to udělal. Asi ji nikdy nezavolám. Buď jak buď, byl jsem rád, že se srdce zastavilo někomu jinému než mně. Objednal jsem si další pivo a marně se pokoušel překonat chuť na cigaretu.
7 názorů
Bohouš Krejza
21. 06. 2010
Bohouši, tohle jako kdybys ani nepsal ty. Ten styl je pro mě fádnější než býval. Celá ta scéne v čekárně - přijde mi, že jindy bys ji dokázal napsat výborně, že by byla vtipná, jiskrná, a tady na mě působila jen chaoticky a vlastně jsem se v ní ani nedokázal zorientovat. I těm popisům míst chybí tvoje typická přímočarost, kdy v jedněch dvou větách dokážeš dobře načrtnout místo tak, aby pro mě ožilo - tady je to spíš statický, neprůrazný popis.
Hezký průřez myšlenkami (mírně) stárnoucího, osamělého muže. Tak dobrý, že snad ani nemůže být (zcela) vymyšlený. Odrazit se (vyléčit) od cizího neštěstí (jemuž už nešlo zabránit), napadá mě po dočtení. A všímám si, žes zjemnil styl, oproti příběhům 'Malýho města'. Tvůj 'rukopis' je v tom ale stále zřetelný.
Připomínky soukromě.
Solidní vyprávění o jednom ze všedních dnů. S nějakou katarzí, se silnou pointou by to bylo dokonalé.
Líbí.
dědEd :-)