Odpolední schůzka

Prosmýkl jsem se dveřmi na ulici. A byl krásný letní den. Celá ulice tak hezky odpoledně žila, všude spěchali spousty lidí tam a zase odtamtud a já měl tuhle dobu rád, protože jsem se mezi nimi lépe ztrácel. Na křižovatce troubily auta, vzduchem se vznášela oblaka kouře, ale mně to tentokrát nevadilo, protože jsem měl myšlenky jen na ni. Tahle odpolední setkání jsem měl moc rád, vždy po dobrém obědě, v době kdy upracovaní lidé do parku nezamíří, a kdy patřil jen nám. Uháněl jsem si to napříč náměstím, okolo kašny, neodolal jsem lehkému osvěžení, a hned dál okolo uzenářství, které vždy tak krásně vonělo, přes most a hurá na lavičku schovanou za kapličkou. To bylo naše místo. Málokdy jsme na sebe museli čekat, já jsem se nemohl dočkat a byl přesný, ona bydlela za rohem vedle pekařství, a tak i když ji doma třeba nechtěli pustit, čekala, a když si pantáta sednul do křesla s fajfkou, potichu utekla za mnou.

Měl jsem tak rád její oči. Když bylo teplo, hráli jsme si v trávě, prali se a pošťuchovali, vracel jsem se vždy unavený a šťastný. Nezapomenutelné byly chvíle kdy ležela o mne opřená, usnula a já pozoroval jak sladce oddychuje a byl sem její strážce a hlídal jsem ji a pral bych se s každým kdo by na ni jen pohlédl nebo ji snad chtěl ublížit.

Teď jsem tu ale již chvíli čekal a přicházel na mne strach, aby se jí snad něco nestalo. Aby jí snad ublížilo nějaké auto, před jejich domem se provoz nezastavil. Neklidně jsme doběhl až před dveře. Nebo že by dnes opravdu nemohla? Že by se doma zas pohádali a ona se nemohla vytratit? Ale to už jsem ji uviděl přicházet do parku, hodila po mně ten svůj krásný pohled a pokývla hlavou abych za ní přišel.

Když jsme seděli na naší lavičce a já se k ní láskyplně tisknul, uvědomil jsem si zas, jaký máme my kočky krásný život.