Tančím ve tvém stínu

Komnatu tlumeně ozařovala problikávající světla loučí a vrhala stíny na těžké závěsy a pestrobarevné orientální koberce. Místností zahalenou v šeru se nesly rytmické tóny zvonivé hudby a silně kořeněná vůně tvého čaje, které se mísily s pachy a zvuky horké letní noci. Už před hodnou chvílí ses uvelebil na svém oblíbeném místě mezi hromadou polštářů. 
Pozoroval jsi, jak tančím uprostřed toho všeho. V postupně zrychlujícím tempu se okolo mne v záplavě ozdobných závojů míhaly dvě zahnuté čepele. Tato situace mi byla až nepříjemně známá. Z nějakých mně neznámých pohnutek sis často vyžadoval můj tanec. Ani sis nevšimnul, jak blízko se k tobě dokážu dostat, v jaké tě mohu uvést nebezpečí. Nebo sis mnou možná byl až příliš jistý, když jsi mě propaloval tím zvláštním pohledem. Nikdy jsem nedokázala vyčíst jeho pravý význam. Škoda.
Už bych nedokázala spočítat, kolikrát jsi lehkomyslně odložil meč a vychutnával si představení daleko od všech stráží. Jestlipak víš, jaké řeči se o nás dvou v paláci vedou? Nic z toho není pravda. Prý jsem tvou konkubínou. Už dávno jsem zjistila, že po téhle stránce se o tebe starají jiné. Mělo mě to těšit. Mělo…
Tak proč jsem se vždy cítila jako pouhý předmět, jen hračka v rukou malého chlapce? Hračka, která nic neznamená. Nebyla jsem otrokyní, ale mnohdy jsem se tak cítila. Učili mě tanci. Když jsem začínala s tancem s meči, ruce i nohy mi pokryly desítky drobných škrábanců. Nikdy ses o nich nezmínil a ony po čase zmizely samy. Rány na těle se vždy zahojily. Na duši zůstaly.

Pamatuješ si vůbec, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo mi pět a tobě sedm. Vyrůstala jsem v harému tvého otce a matku mi nahrazovaly Jeho manželky a konkubíny. Žili jsme tehdy ve stejném paláci a přesto v naprosto rozdílných světech. Setkali jsme se v zahradě. Ten den mi dovolili trochu se projít a já milovala granátová jablka. Narazila jsem na tebe u toho stromu úplně vzadu. Seděl jsi na stromě a já nemoha na ovoce dosáhnout. Smál ses mi, ale nakonec jsi mi milostivě jedno jablko podal. Tehdy jsem to tak úplně nechápala, ale vůbec ses mi nelíbil. Měla jsem tě radši nenávidět hned od začátku. Netuším, proč to skončilo takhle, ale postupně jsem se naučila, mít tě ráda i s těmi hloupými vtipy a panovačným přístupem. To všechno k tobě prostě patřilo. Ale nemohlo to trvat věčně.
Pravdu mi prozradili ve dvanácti letech. Tehdy jsem se ještě cítila spíše jak dítě, ale obsah jsem pochopila s vražednou přesností. Tehdy mi jedna z mých chův vypověděla skutečný příběh. A od té doby jsem se musela naučit nenávisti k příteli.

Má matka žila v harému jako jedna z nevýznamných manželek tvého otce. V té době jí bylo stěží devatenáct a jemu už dobře přes třicet let. A tehdy se zamilovala. Šlo o mladého syna některého z méně významných šlechticů. Kvůli němu porušila pravidla a později dala život mě, jeho dceři. Bylo mi sotva pár hodin, když to tvůj otec zjistil a jen několik dní, když matku odsoudili k smrti.

Vyrůstali jsme pohromadě. Nikdy jsem ti nedala důvod se mě bát. A tys mi věřil, ale nikdy jsi mě neviděl jako bytost s vlastními city. Jednoduše jsi získal důvěryhodnou osobu, o níž sis myslel, že by tě nikdy nezradila. Vyhovovalo mi to. Naučila jsem se být strážcem, společnicí i rádcem. Když tvůj otec zemřel, jedinkrát v životě jsi přede mnou projevil city. Přestože jsem toho muže nenáviděla, ten den jsem cítila smutek. Od té chvíle jsme společně trávili ještě více času.
Pozorujíc jsem stála vždy ne dál než na délku tvého stínu. Neotáčel ses, aby ses ujistil o mé přítomnosti. Stala se nepsaným pravidlem. 

Tak jsem naposledy tančila, navenek plná energie a uvnitř prázdná. A ty ses díval, netušils‘ nebezpečí. Proč bys měl? Dals‘ mi tisíc příležitostí a já žádnou nevyužila. Bála jsem se, ale ten den to bylo jiné…
Neuvědomil sis, co se děje, dokud tě chladivé čepele nezačaly pálit na hrdle. Na okamžik jsem zaváhala. Zastavil mě pohled tvých očí. Viděla jsem na tobě všechno. Nebál ses smrti a ani mě, jen jsi nečekal zradu. Nebo možná jen ne tak brzy. Díval ses na mě pohledem plným zklamání a smutku.
Odskočila jsem jako bys mě spálil. Sledovala jsem, jak si prsty přejíždíš po krku, a za špičkami tvých prstů se táhne krvavá stopa. Přece jen jsem ti nakonec ublížila. Meče s břinknutím dopadly na zem. Někdo mi pevně zkroutil ruce za záda. Ohlédla jsem se.
Vůbec jsem si nevšimla, kdy vešly do místnosti stráže. Všechno se najednou dělo tak rychle. Stačilo jedno tvé kývnutí a za pár minut jsem stála v malé temné kobce bez oken, bez šance na únik…


Víš, připadá mi to zvláštní. Sedím tady opřená o hrubou kamennou zeď s naprosto stejným výhledem nezávisle na tom, jestli zavřu nebo otevřu oči, ale vlastně mi poprvé v celém mém životě vůbec nezáleží na zítřku. Selhala jsem a čekám tu na smrt, ale necítím strach. Jen jsem trochu zklamaná. Zradila jsem jediného člověka, který pro mne kdy něco znamenal, kvůli matce, jíž jsem nikdy nepoznala. Jediný přítel, jediná láska, pak jediný nepřítel. Nikdy jsem si neuvědomila, že se každý můj okamžik točil jen okolo tebe. Když jsem tě milovala a stejně tak, když jsem se učila tě nenávidět.
Tak proč to stále neumím? Nedokázala jsem tě zabít, tak proč jsem si tak jistá, že ty rozsudek smrti vynést dokážeš? Asi jsem tě tak viděla vždycky. Chladný, rozhodný, nezaujatý, silný. Jen nechápu, jak ti to může trvat tak dlouho.
Už tady trávím druhý den. Poznala jsem to podle zvuků střídaných stráží před dveřmi. Mlčky přemýšlím, dýchám zatuchlý studený a čekám na další kroky na konci chodby, na pár vět vyměněných mezi strážci. Jen tentokrát se ozvaly rychleji, než bych čekala. 
Dveře se otvírají, stěny ozáří plamen pochodně a já si zase uvědomím, jak malé je mé vězení. Počkám, až mé oči přivyknou světlu a vzhlédnu, připravená vyslechnou nevyhnutelný rozsudek. Stojíš tam, zatímco se dveře za tebou opět zavírají. Nemám chuť ptát se, co tam děláš, a nemám na to ani právo. Sklopím pohled a čekám.
„Je mi to líto,“ ozve se najednou. Nevěřím svým uším. Proč jsi vlastně přišel. Mohl jsi požádat kteréhokoliv člověka v paláci, aby tuhle „záležitost“ vyřídil. Odmlčíš se a já nakonec neodolám a tázavě vzhlédnu.
„Už všechno vím. Přísahám, že jsem o tvé matce netušil.“
„Pokusila jsem se tě zabít a tebe trápí mé motivy?“ pomalu mi dochází trpělivost. Měl bys mě nenávidět, snažit se pro výstrahu ostatním uspíšit mou popravu. Tak proč se tolik staráš?
Mlčíš a usedáš mi po boku. Připadá mi až nostalgicky známé, jak si v ruce nervózně protáčíš pochodeň. Když jsme byli ještě děti, vždycky sis s něčím hrál, když jsi byl nervózní.
„Řekni, známe se už téměř patnáct let, tak proč jsem si toho nikdy nevšiml? Celé ty roky jsi musela otce nenávidět, a pak i mě. A taky…proč jsem si nikdy nevšiml, jak jsem závislý na tvé přítomnosti? Na tvých radách, na tom, jak mě ochraňuješ…i na tvém tanci.“
„Vždy jsem tam byla, jen dva kroky za tebou. Tak samozřejmá, jako každodenní východ slunce.“
„Pravda,“ přikyvuješ. Stále upíráš pohled do plamene. Po tom všem, co se přihodilo, tu zase sedíme jako přátelé. Myslela jsem si, že tě nenávidím, ale ve skutečnosti to tak asi nikdy nebylo. Výcvikem bych se vyrovnala nájemným zabijákům, a přece mě tolik bolí pár kapek krve, které ti včera stékaly po krku. Jediný na tomto světě si můžeš být přede mnou jist životem. Pokud se to nazývá pravá láska, pak jsem ji ke konci života snad konečně poznala. Nervózně si pažemi přitahuji kolena blíž k tělu. To gesto znáš. Pomalu vstáváš a přecházíš přede mě. Volnou rukou mi zvedáš bradu a díváš se mi zpříma do očí. Tentokrát už nevydržím.
„Kdy?“
„Kdy co?“
„Kdy bude poprava?“
„Kdo ví…“
„Co tím myslíš?“ zajímám se. Malinko mě tím tónem děsíš. 
„Řekněme, že mám pro tebe nabídku,“ zníš tak trochu poťouchle. Kdo ví, co zase chystáš. Možná bych ještě ráda chvíli žila…možná…
„Poslouchám.“
„O tom, co se včera stalo, v podstatě nikdo neví. Stále tě tedy mohu propustit. Ale udělám to jedině výměnou za slib.“
„Za slib? Jaký?“
„Ode dneška budeš volná každý den, kdy tě alespoň na okamžiku uvidím. Slib mi, prosím, že budeš tančit. Ale už nikdy v mém stínu. Tanči po mém boku…“