Andělská ohavnost I

I.

Vždycky jsem měla pocit, že jsem jiná. Ne snad nějak nenormální, i když i tento pocit se u mě párkrát, většinou ovšem s ironickým podtextem k sobě samé, objevil. Nemám také na mysli nějakou výjimečnost. Ne, nevynikala jsem v ničem nad ostatními lidmi, přesto jsem ale cítila, že se liším, že nejsem jako oni. Mýlila jsem se, byla jsem pouhým člověkem a nic to pro mě neznamenalo. Teď už vím, že člověk by si měl nejvíce cenit právě toho, co mu připadá nanejvýš samozřejmé.  Třeba, že stárne.

Bylo mi 26 a měla jsem malý, ale jakž takž prosperující kosmetický salón. Krása mě zajímala odjakživa, už jako malá jsem na sebe, po vzoru mámy, piplala kdeco a věřila, že budu krásnější. Zkoušela jsem všechno možné i nemožné, jen aby má pleť byla hladká, zářivá a aby na ní čas zanechal co nejmenší stopy. A taky že vypadala skvěle. Tato touha po neustálé mladosti mě spojovala s mou kolegyní Keiko, což byla asi třicetiletá japonka, jejíž rodiče se kdysi rozhodli, z mně neznámých důvodů, zakotvit právě u nás. Měla perfektně vysportované tělo. Však taky chodila třikrát týdně do posilovny, dvakrát týdně plavat a po práci občas běhat.. Párkrát jsem byla s ní, a i přes veškerou její snahu motivovat mě, jsem si běhání neoblíbila. Na její pozvání jsem nacházela stále hloupější výmluvy a ona pochopila, že nemá smysl mě dál podněcovat. Také její tvář a vlasy byly nádherné. Měla takový ten nevinný, roztomilý sexy kukuč, co se líbí většině lidí, bez rozdílu pohlaví. Co ale na ní bylo nejzajímavější, byly oči. Úžasně černé a pronikavé. Někdy se na mě zadívala jakýmsi zvláštním zasněným pohledem a já měla pocit, jako by mě těma očima chtěla úplně pohltit. Měla v nich cosi podivného. Kdybych byla paranoidní, řekla bych nepřirozeného, nebo ne…nelidského, to je to správné slovo! Jako by se na mě nedíval člověk, ale „něco“, něco, co jsem nedokázala přesně identifikovat a s čím jsem se do té doby ještě nesetkala.

            S Keiko jsme na salon stačily samy. Sice se vyskytly dny, kdy jsme nestíhaly, ale pokaždé to šlo nějak ukočírovat. Zákaznice odcházely spokojené a já měla radost, že salon vzkvétá.

            „Vypadáš unaveně, udělám ti facial, nechceš?“ zeptala se mě Keiko po jedné z našich dámských jízd. Bylo obvyklé, že jsme si takto vzájemně vypomáhaly. Proč taky ne? Navíc člověk musí vypadat k světu, když provozuje salon krásy, je to přece jen součást reklamy a dobrého jména. S tampony na očích jsem sladce relaxovala a nechala Keiko ať rozmazluje a hýčká moji pleť. Zbožňovala jsem, když mi navlhčila obličej a masírovala ho. Zbožňovala jsem celý facial, ale tuhle masáž nejvíc. Když mi sundala tampony z očí, nemohla jsem uvěřit, co vidím. Moje pleť zářila, to ano….ale okraje tamponů, které Keiko stále ještě držela v ruce, byly rudé…..Byly od krve.

            „Chtěla jsem ti to říct už dřív…“

            „Ty….tak tohle…….eh….“

            „Fakt jsem ti to chtěla říct…“

            „Tys mi dala na obličej krev! Cizí krev! Z čeho to proboha je? Tos zabila kočku nebo co? Jaks to mohla udělat? Masírovat mi obličej krví! Jak tě to proboha napadlo?“ ječela jsem na ni a trochu se mi tím ulevovalo.

            „Je lidská.“ zašeptala.

            „To….to je z člověka? Proboha! Jak jsi mohla! Čí je?“

            „Nevím, já…..dostala jsem ji!“