Obsluho, karboš!

Kolem vstupního otvoru byla velká tlačenice. O ničem víc než o otvoru se mluvit nedalo, nebyly tu žádné skutečné dveře nebo alespoň lítačky, ale to bylo pochopitelné. Rychlé občerstvení se nacházelo v obchodním centru, kde se v podobných zařízeních jen na večer stahují bezpečnostní rolety. Protože ale otvor nikdo nehlídal a lidí, kteří se chtěli dostat dovnitř, bylo přespříliš, vytvořila se nepříjemná mačkanice.

Dovnitř se snažili dostat hladoví zákazníci, ven pak ti, kteří už svůj pokrm měli koupený a chtěli ho někde v koutku do sebe rychle naházet a s bolestivým střepem v žaludku se vrátit zpět k práci.

Co jsem měl možnost pozorovat ty dva protichůdné proudy, vlnící se jako mocné přírodní úkazy, musel jsem jako obvykle konstatovat, že ti, co se snaží dostat dovnitř, mají navrch. Jejich výhodou byly především prázdné ruce, kterými mohli zatlačovat ostatní zpět dovnitř. Ti s tácy nebo zamaštěnými papírovými pytlíky měli mnohem omezenější možnost pustit se do něčeho odvážnějšího, na druhou stranu byli většinou o trochu víc hladovější a vůně smaženého masa a fritovacího oleje je už pomalu dováděla k šílenství.

Obvykle se tak po několika minutách úspěšného průniku nových kunčaftů podařilo dvěma nebo více lidem na krátkou chvíli spojit síly, tácy vytvořit pluh a rozhrnout nával na stranu. S vítězným funěním se pak několika zákazníkům podařilo vytrysknout ven, než se díra opět zacelila.

Ano, hádáš správně, byl čas oběda.

Protože i já jsem měl hlad, zhluboka jsem se nadechl a vkročil do intenzivního mačkance těl. Štěstí na ty před sebou a kolem sebe jsem příliš neměl. Svým kostnatým tělem jsem napichoval obtloustlá mužská těla, která se sunula do všech stran, mohutněla a sesouvala se s každým nádechem a výdechem. Rukama jsem hnětl poddajnou hmotu, až jsem vymodeloval malý otvor, kterým jsem se pokusil proklouznout jako Alenka králičí norou.

Podařilo se mi dostat se do volného prostoru plochy pro nákup pokrmů, ale cenu jsem za to zaplatil. Cestou jsem si zhluboka šluknul intenzivního pachového závanu, který v sobě nesl stopy sociální vody po holení Old Spice smíchané s pižmem bezdomovce. Taky jsem se otřel o něco, co jsem raději rychle zapomenul, co bylo. Pak už jsem proniknul dovnitř.

I tady bylo dost plno, ale s tlačenicí vstupního prostoru se to nedalo srovnat. Neztrácel jsem čas, vyzvedl si tác a dal se do díla. Na ohmataném dotykovém displeji jsem si rychle vybral, na váhání nebyl čas, protože zezadu na mě dotíralo několik nedočkavců, pro které by sebemenší prodleva mohla být záminkou k verbálnímu nebo jinému útoku.

Na displeji se objevila částka, přiložil jsem svou platební kartu a z obslužného pultu vyjel tiket, který jsem odebral. To už se na moje místo tlačil další člověk, kterého zezadu zpracovávalo pár ostatních. Postoupil jsem k prvnímu svému stanovišti. Přiložil jsem tiket ke čtečce a mých 30 sekund začalo.

Rychle jsem se chopil rozkrojené housky, která vypadla ze zásobníku, a naházel na obě strany co nejvíc zeleniny a další oblohy. Majonézu a dochucující omáčku jsem nestihl, což mi přišlo podezřelé, protože obvykle tuhle část procesu zvládám vážně bravurně. Vztekle jsem se podíval na velký červený displej, který ukazoval samé nuly. Sotva jsem stihl pobrat, co jsem nahamounil a už se na mě zase cpali ostatní. Ve snaze vyhnout se dotyku jejich těl jsem s tácem tak tak utekl k dalšímu stanovišti, teď už řádně rozladěný. Náladu mi trochu spravilo, že chlápek přede mnou se trochu opozdil, upadla mu na zem houska a když se ji snažil sebrat, jakoby omylem jsem mu na ni šlápl.

„Promiňte, to jsem nechtěl,“ řekl jsem omluvně a jakmile mi začal nadávat, trochu jsem mu pomohl nohou k dalšímu stanovišti. Přiložil jsem tiket a dal se do fritování kusu masa, který zmražený vypadl z díry ve stěně. Chytře jsem ustoupil na stranu a kapky vřícího oleje stříknuly na muže, který se stále neměl k tomu, aby opustil moje stanoviště. Zaječel vzteky a bolestí, ale nikdo se po něm neotočil, každý měl dost práce s vlastní objednávkou.

Pozoroval jsem ho jedním okem, druhým pak záludnou časomíru, která mě určitě chtěla zase okrást. Otočil jsem v předepsaný čas svůj karboš a všechno se zdálo být fajn. Znovu jsem ustoupil a tentokrát olej vyprsknul naprázdno. Muž se již odšoural opodál a zkoumal vzorek mé boty na své housce. Uvažoval, jestli si na mě má jít stěžovat nebo si jít přikoupit suroviny.

Vytáhl jsem maso v ideální moment, jen o pár vteřin později se dvířka zavřela a v zásobníku se chystal nový zmražený kousek pro dalšího zákazníka.

Chvíli jsem stál na místě a v pravý okamžik pak poskočil dopředu, takže koňar, který si pro mě připravil vzteklý mužík za mnou, vyšel naprázdno. Posunul jsem se vpřed, tác vybalancovaný na jedné ruce, tělem jsem si ho kryl a druhou rukou postrkoval karboš tak, abych mohl housku zavřít.

Byl jsem dost nasraný, protože mi chyběla majonéza a sos. To už se mi dlouho nestalo. Ale nebyl čas na poraženecké nálady, bilancování přijde na řadu až při jídle. Vtlačil jsem své tělo mezi další, kteří byli shromážděni kolem kontejneru s vřícím olejem jako banda bezdomovců hřející se u sudu s hořícími odpadky.

Přiložil jsem tiket a u ruky se mi objevila porce zmražených žlutých prstů. Hodil jsem je do erárního proutěného košíčku a ten ponořil do oleje. Zasyčelo to a všichni se instinktivně odklonili.

Konečně jsem měl krátký čas vydechnout - čas u hranolů nebyl omezen, kdo se dokázal vmáčknout, mohl smažit, kdo ne, měl smůlu. Slabší lidé, většinou ženy, často odcházeli ven se zmraženými proužky brambor, které pak cucali jako miniaturní lízátka.

Měl jsem grif na to, aby moje hranolky byly dokonale dozlatova usmažené, ale dneska mi asi nebylo souzeno dobře se najíst. Člověk vedle mě odsypal obsah košíku na svůj tác a zmizel pryč.. Než jsem stihl zareagovat, zhmotnil se vedle mě ten nešťastník s orazítkovanou houskou. Usmál se na mě mírně vyšinutým úsměvem a zatlačil mi ruku, kterou jsem držel košík, hlouběji do oleje. Měl pekelnou sílu a na okamžik, než jsem stihl zabrat v protitahu, jsem už svou ruku viděl ve vroucí kapalině. Vzápětí jsem prudce trhnul rukou vzhůru a přestože mě neuposlechla, alespoň jsem zabránil jejímu dalšímu klesání do nepředstavitelné výhně.

Muž připojil druhou ruku a já taky. On tlačil dolů, já nahoru. Chvíli to vypadalo na pat, dost dlouho to na něj vypadalo. Podíval jsem se mu do tváře. Koutky úst mu neovladatelně cukaly, jako by před chvílí slyšel ten nejlepší vtip na světě. Čelo mu tvořila jedna velká lesklá mastná skvrna.

„Budliky budliky,“ zabroukal muž a zabral dosud skrytou silou.

„Pusť mě, debile,“ odpověděl jsem mu, abychom mluvili víc k věci.

„Hrany už budou,“ promluvil konečně k tématu a kývl na můj košík s bramborama.

Měl pravdu. Dál jsme se přetahovali a já měl čas si všimnout, že mastnou skvrnu má nejen na čele, ale i v podpaždí. Bohužel jsem si musel připustit, že na tom asi nejsem o moc líp. Ostatní si nás nevšímali. Proč taky? Naše místa zabrat nemohli a zúčastnit naší soutěže se nechtěli.

„Hrany už byly,“ oznámil můj nový fastfoodový přítel a v té chvíli mé ruce najednou pustil. Vyletěly mi vzhůru, div jsem si ty zčernalé kousky nenasypal do obličeje. Pak zmizel.

Opustil jsem stanoviště. Vrátit se zpátky nemělo smysl, musel bych se prodírat davem, který představoval neustálý protiproud. Hamburger bez hranolků byl humus. To bylo k vzteku. Jedinou možností, jak z toho vytřískat plnohodnotný oběd, bylo hranolky ukrást. Na to jsem nikdy nebyl. Já tak šlápnout někomu na housku, co spadla na zem, to jedině.

Skoro jsem se rozbrečel. Zatracený walk-iny. Kde jsou ty časy, kdy člověk mohl kupovat oběd s obsluhou. Zatrpkle jsem se zadíval na klidný ostrůvek se sycenými nápoji. Sem se dostali ti, co se všemi nástrahami úspěšně probojovali a čekala je odměna v podobě posledního a nejsnadnějšího úkolu - načepovat si kelímek pití. Stál jsem mezi stanovišti a dost vadil. Ve své náladě jsem si toho nevšiml, dokud mi několik zákazníků najednou nezačalo nadávat.

Rozdělil jsem hamburger a zčernalé hranolky spravedlivě na stejný počet dávek a vypálil. Pak jsem vodorovnou rotací poslal tác do zóny středu největšího tlustoprda, co do mě kéroval a rozběhl se tak rychle, jak jen to šlo, do ucpaného vstupního otvoru. Jako šipka jsem vletěl do masy posunujících se těl s jediným úmyslem - prostřelit v ní novou díru, dostat se ven a naobědvat se jindy, až opadne polední nával.