Tati?!

   Drobný, zlatohnědý list se nejprve zakomíhal ve slabém večerním větru a zatančil po páru piruet. Zakotvil u bot, jež možná patřily k majiteli, zato majitel jistojistě nepatřil k nim. Muž s řevem uskočil. V tu samou chvíli se rozehrála před jedním jediným divákem pozoruhodná série událostí, ne nepodobná grotesce. Muž zakopl o svoje boty, chytil si obličej do dlaní, vzápětí ruce strhl a vytvořil z nich zátku na svá ústa. Jakoby uvnitř mozku cosi cvaklo a muž téměř vylétl ze země. Vypoulenýma očima zrentgenoval park.

   List, list, list! To snad neni možný! Někdo sedí na stromě a sleduje mě! Proč by jinak ten list spadl? Neopatrným pohybem, větvička se ulomila a… Ale co teď, co? Pod lavičku jako myška, co kousá do chleba. Chleba, co snídává Julča. Maže si ho vždycky marmeládou od... No jasně! Marmeláda! Mělo mě to napadnout už ráno. Mezi tím listem a marmeládou, která za podivných okolností došla, musí být nějaký vztah! Je to stopa, šifra, kód… Ale co mi tím chce říct? A především kdo?

   Zrzavá holčička odtáhla dalekohled od vytřeštěných očí. Seděla naproti pánovi za lavičkou, schovaná co nejdál od lampy, která se pokoušela osvětlovat celý park. Roztržitě si pohrávala s mobilním telefonem po celou dobu mužova výstupu. Jakmile hra dosáhla pomyslného vrcholu, pro holčičku již neúnosného, vytočila číslo. Muž, jehož tvář naznačovala složité duševní hnutí odehrávající se za touto maskou, stále klečel před lavičkou. Tělo připravené k aktu podlézání, ale hlava mezitím odešla jinam. „Mami! Operace to snad neni možný. Táta se zbláznil.“ Aniž by počkala na matčinu reakci, ukončila hovor. Po krátkém zamyšlení znovu vytočila číslo. „Dobrý večer. Tatínek se bojí listu. Nechtěl byste přijet za mnou do parku?“

   Policista položil sluchátko a nejistým krokem vykročil ke dveřím kanceláře. „Honzo, to snad neni možný. Mám tu případ bláznivý holčičky a možná taky bláznivýho tatínka… „