Kdo je pan Žal?

Každý někdy prožil smutek, plakal hořké slzy či se zarudlýma očima hleděl do tmy a ptal se "proč zrovna já". U mě tomu nebylo jinak. Ve svém bouřlivém a zoufalém dospívání jsem probrečela spousty kapesníků a jizvy od žiletky stále "zdobí" moje předloktí. Dá se říct, že jsme si z pocitem jménem žal docela rozuměli. On mi dával bolest, která mě nutila tvořit. Ale co jsem mu dávala já?

Na tuto otázku jsem nalezla odpověď až nedávno…za jedné bezesné noci, kdy se slzy zastavily těsně na hranici pláče, jsem si představila toho, kdo je přináší. Představila jsem si Žal tak nejživěji jak jsem dokázala. A on se objevil.

S cylindrem na hlavě, vycházkovou holí, jíž zakrývá svou trochu kulhavou chůzi, hladkou tváří neurčitého věku a smutnýma, ledově modrýma očima náhle stál v mém pokoji a díval se na mě. A já se dívala na něj. V té noci se zrodila podoba mého Žalu a já vám teď povím jeho příběh.

Můj Žal (protože pro každého z nás může mít tento pocit jinou podobu) se narodil v devatenáctém století, v době průmyslové revoluce, vysokých cylindrů, těsných korzetů a ještě těsněji utažené morálky. Pochází ze šlechtické rodiny, jeho otec byl prav gentleman a jeho matka zosobněním ctností. Byl jediným dítětem svých postarších rodičů a ti jej vychovávali velmi přísně. Dbali na jeho čest, eleganci, vybrané způsoby a hlavně na jeho zdraví, protože od malička trpěl chudokrevností a slabou imunitou. Nesměl vycházet z domu, aby neonemocněl nebo se nezranil. Jediné místo, kam mohl a kam také často utíkal z těsného otcovského sídla byla zahrada. Jeho malý svět, plný stinných zákoutí, kamenných laviček, jezírek s rybkami a vodním ptactvem, a hlavně plný snů, které byly jeho jedinými společníky v dětských hrách a od té doby s ním zůstaly.

Jednorožce, elfové, draci, zlí rytíři a krásné princezny, o kterých četl v pohádkových knížkách, ožívaly v zahradě jeho dětských snů a i když byl starší, nedokázal jít do zahrady sám - vždy s ním byl některý z jeho smyšlených přátel a můj Žal s nimi rozmlouval a těšil se z jejich přítomnosti.

Jednoho dne klid mezi zdmi zahrady narušila Ona. Zahlédl ji přes plot a nejprve myslel, že je to jen další z jeho snů. Ale jak seznal, Ona byla skutečná. Něžná, útlá a tolik krásná. Když se usmála, měla ďolíčky ve tvářích a když pozvedla ruku k pozdravu, můj Žal uviděl za jejími zády obrys andělských křídel. Ty jediné byly snem, ten zbytek byla skutečnost. Nádherná, ale nakonec i velmi krutá skutečnost.

Zamiloval se do té dívky a ona v něm také našla zalíbení. Když navrhl rodičům, že by se mohl oženit, matka padla do mdlob - její synáček by měl odejít z domu a oženit se? To nemohla připustit, vždyť je tolik slabý, manželské hašteření a škorpení by ho jistě stálo život! Otec zareagoval vstřícněji, ale když se dozvěděl, koho si chce jeho syn vzít, zamračil se a zakázal mu na tu dívku myslet. Můj Žal nechápal, co se stalo, proč jej rodiče od sňatku zrazují a dál den co den čekal u plotu a hleděl na svého anděla. Dlouhé týdny ji jen pozoroval zpoza plotu, jak se prochází po cestě okolo, a pak se konečně odhodlal ji oslovit. Tolik si rozuměli! Kolik hodin trávili u plotu a rozmlouvali o věcech všedních i nevšedních. Dvě osamělá mladá srdce konečně našla spřízněnou bytost a hodiny povídání a letmé doteky rukou přes mřížoví v nich probouzeli záchvěvy nevinné a čisté lásky.

Otec si ale mého Žala jednoho dne na sklonku léta zavolal k sobě a dlouze s ním hovořil. Sdělil mu, že ta dívka je snoubenkou hraběte ze sousedního panství, kterému je zaslíbená už od svých tří let a tudíž je svatba nejen otázkou prestiže její rodiny, ale i cti. Jakmile dovrší osmnácti let, což mělo být v říjnu, provdá se za hraběte a už se nebude moci toulat po lesích a lukách, ale bude plnit povinnosti řádné a mravné manželky. Starý muž také doporučil svému synovi, aby na ni co nejdříve zapomněl a uvědomil si, jak se chová pravý gentleman.

Ale můj Žal žil příliš dlouhou ve světě snů, kde dobro vítězí nad zlem a láska překoná všechny útrapy. Odešel proto tiše do svého pokoje, naoko srozuměn s otcovým přáním, a když cel dům spal, utekl oknem a vydal se k sídlu hraběte, aby svou vyvolenou unesl z jeho domu a pojal ji za manželku.

Kráčel hlubokým lesem, elfí přátelé mu klestili cestu a víly mu svítily pod nohy. Došel k bráně zámku nenáviděného hraběte a draci a gryfové mu pomohli přes ni přeletět. Prokličkoval zahradou, skryt pod pláštěm Krále Havrana a stanul až pod oknem své milé, kam ho neomylně zavedli jednorožci. Plazil se po břečťanu a zmožen únavou z dlouhé cesty zaklepal na okno své milé. Dívka celá vyděšená pohlédla od stolu, kde četla knihu, k oknu, ale když spatřila tvář svého milého, zaradovala se. Kolik nocí proplakala do kapesníčků, kolik básní napsala o tom, jak ji unáší ze zámku jejího budoucího muže, jehož však ani v nejmenším nemiluje! A teď byl u jejího okna, vprostřed noci a jistě s ní chtěl uprchnout a vzít si ji! Otevřela okno, ale než mu stihla zašeptat slova lásky, strhl se povyk.

Komorník, který kontroloval, zda je vše v pořádku, procházeje zahradou zahlédl u okna jakousi postavu a vzbudil zbytek služebnictva i pana hraběte. Ti všichni teď vtrhli do pokoje a nebohý zamilovaný mladík se déle neudržel na okenním rámu a spadl na zem.

Ošklivě si poranil nohu, ale jako by mu jeho snoví andělé dali křídla, rozeběhl se k domovu. Ani nevěděl, že v půli lesa padl únavou a vyčerpáním a do domu jeho otce ho odnesli sloužící, jež se ho vydali časně ráno hledat. Probudil se ve své posteli a na nočním stolku ležel dopis. Otevřel jej a když přečetl ty řádky, zbledl. Hrabě ho vyzýval na souboj, za to, že pošpinil čest jeho snoubenky. Souboj se měl konat při západu slunce na louce, která rozdělovala panství hraběte a Žalova otce a jako zbraně si hrabě přál pistole.

Jak bolestná to byla zpráva! Chudokrevný mladík, co nikdy nedržel v ruce zbraň a statný muž v nejlepších letech, který prošel už několika souboji jako vítěz. Kdo může zvítězit?

Můj Žal kulhal a ztěžka se opíral o vycházkovou hůl, když kráčel na jistou smrt. Zraněná noha jej nesnesitelně bolela, ale snažil se to nedat na sobě znát. Provázel jej kvílivý pláč matčin, podmračená tvář otcova a komorník v černém plášti, který byl za sekundanta. Pláč utichl, otec zmizel v dohledu a v šeřícím se zářijovém odpoledni kráčel můj Žal krajinou jen s mlčenlivým sluhou a drásavou bolestí v srdci.

Když stanul proti nenávistně se šklebícímu hraběti, před očima se mu vynořila tvář jeho anděla. Dívky, kterou miloval a pro kterou měl zemřít. Zaznělo odpočítávání. Listí okolo obou gentelmanů vířilo, jak se do něj opíral chladný podzimní vítr. Obloha žhnula jasnou červení v předzvěsti krve. Slunce se klonilo za obzor a tvořilo tak nepřirozeně dlouhé stíny. Poslední číslice. Pohyb ruky sekundanta. Zoufale bušící srdce mladíkovo.

Zazněly výstřely. Jeden jasný a zřetelný, to mladík roztřesenou rukou stiskl spoušť. Druhý nejasný, zaznívající jako by z veliké dálky. Slunce mizelo za obzor stejně rychle, jako z mého mladičkého Žala unikal život. Rudá krev zabarvila jeho bílou košili i tmavé sako. Pistole mu vypadla z ruky a měkká, vlhká tráva jej přijala do své náruče. Jeho prostřelené srdce se pokusilo o poslední zoufalý tep a pak utichlo docela.

To však nebyl konec jeho příběhu. V jeho zemi se říká, že ten, kdo zemře s velmi silným pocitem se prý nikdy nedostane na Onen svět a navěky zůstane uvězněn zde. Stane se Žalem, Nenávistí, Touhou, Bolestí…navěky neživý-nemrtvý bloudí na tomto světě a živí se odpovídajícími pocity živých lidí.

Z dvacetiletého mladíka se tedy stal pan Žal. Ani půl druhého století, co uplynulo od jeho smrti, nedokázalo změnit jeho tvář a vymazat z ní stopy posledního pocitu. Posledního smutku, že nikdy neobejme svou vyvolenou, že už nespatří její úsměv, že neprožije již nikdy slastné pocity ze společného snění. Žal se vepsal do jeho tváře a na jeho košili je stále skvrna od krve a v ruce stále třímá onu vycházkovou hůl, jež má zakrýt kulhavou chůzi. Pan Žal nemá srdce, přišel o něj ve chvíli, kdy jím prolétla kulka jeho soupeře, a přesto v jeho žilách koluje jeden pocit. Pocit smutku a beznaděje, bolesti na srdci, utrpení duše…pocit Žalu. Svými bledými, chudokrevností poznamenanými rty líbává z lidských tváří slzy a ty jej udržují na živu. I kdyby je nepil, stejně nezemře, jen zestárne, zoškliví a díky své ohyzdnosti začne nenávidět sám sebe. Navěky věků, bez konce a bez naděje. Legenda ale také praví, že až se nádoba, jež je pro každý z pocitů ukrytá na neznámém místě, naplní Žalem, Bolestí či Touhou až po okraj, získá bloudící duše konečně klid.

Můj Žal tak posedává na okraji mé postele či zvedá cylindr k pozdravu, když procházím mezi kapkami deště parkem. Je tu, když píšu básně a je tu, když se vystupňuje můj vnitřní svár a horké slzy zalijí mé tváře. V ten okamžik mi nabídne své rty a slíbá každičkou slzu, kterou vypláču, doufajíc ve své vykoupení.

Tak vás prosím, až příště budete plakat a na své tváři ucítíte letmý chladný dotek neznámých rtů, neodhánějte pana Žala a nechejte ho, ať z vašich slz naplní svou nádobu osudu, která je cestou do Jiného světa - do světa, kde na něj čekají jeho zhmotnělé sny a taky Ona, dívka, jíž nepřestal milovat.

Psáno s úctou k vám, pochmurný gentlemane; s úctou a láskou, nositeli inspirace, snílku z prázdné zahrady, můj Žale…