Ty to nevíš?

,,Dobře, můžeme dál už jen mlčet,“ ještě chvíli  počkala…pak položila mobil na stůl.

Vzala do ruky tužku a na list papíru si poznamenala tři otázky.

Bylo by tak snadné na ně odpovědět, kdyby byla pravda to, co jí kdysi tvrdil.

Petr se neptal na nic.

Ona ještě chvíli doufala, že se rozsvítí display telefonu. ..

Myšlenky se jí rozbíhaly v hlavě. Jakmile před ně postavila otázku, zarazily se a různě se pokoušely vykroutit, podlézt…vyhnout přímé odpovědi, kterou jim nabízela. Zase se rozeběhly, vracely se zpátky hladily ji a konejšily.

,,On si to nepamatuje…zapomněl,“ šeptala jim potichu a písmenka na papíře se jí rozpíjely před očima.

,,Zkus to ještě jednou,“ vtíraly se jí  a snažily se zadržet slzy, které už stály na kraji spodních víček.

,, Neboj, zavrčí a bude dobře.“

Vzdychla si a naklapala na tlačítkách tři slova. …jen tiché píp a pak už nic.

Vrátila se k nim. Podepřela si hlavu, prohrábla prsty vlasy  a zavřela oči.

Chtěla je srovnat, dát jim řád, ale myšlenky zase začaly skákat jedna přes druhou. Pak ucítila jak ji svírají hrdlo. Nemohla se nadýchnout. Najednou jako by všechny sjely k srdci, bořily se do něho a tlačily se do předsíně.

,,Ne,“ křičela beze slov. ,,Nechte toho.!“

Vší silou je nahnala zpátky do hlavy a konečně jim rozkázala, ať mlčí.

,,Co kdybys…“

,,Ticho!“ lekla se svého hlasu  a zacpala si uši.

Pomalu otevřela oči.

Podívala se na poslední otázku před sebou.¨,,Ty to nevíš?“

Usmála se. Možná to doopravdy neví a vlastně by se mu ani po tom všem, nedivila.

To, že ona by s odpovědí nemusela váhat, přece neznamená, že Petr má stejnou jistotu.

Vždyť kolikrát se nedokáže vyznat ani sama v sobě, jak to může chtít po druhých?

Do pokoje nakoukla dcera: ,,Mami, kdy přijede táta z práce?“

,,Nevím, proč?“

,,Chtěla bych se ho na něco zeptat."

,,To já taky..."