Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Domů se nevrátíš

25. 06. 2010
6
18
4718
Autor
Edvin1

Jedná se o dopsání povídky do soutěže Dopište... První část, označenou kurzívou, napsala jistá spisovatelka. Já ji doplnil. Budu vděčný za jakékoliv úvahy. Ale zvláště mi záleží na odpovědi na následující otázku: Je z textu jasné, co protagonista Muž vyčítá antagonistovi, kterého nazývám Autor? Pokud ano, co konkrétně? Předem děkuji. P.S. Text jsem podstatně změnil, snad hlavně díky úvahám reky. Vřele mu tímto za jeho věcnou kritiku děkuji.

        

Skvělý pocit! Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi. Už v Praze na nástupišti se na něj mnozí spolucestující usmívali. Ti odvážnější (jeli zřejmě tam co on) si přišli s omluvou a s jeho knihou pro podpis. Samozřejmě ho chválili a on se jim samozřejmě podepsal a samozřejmě mu dělalo dobře, že je tak slavný a skromný zároveň.

 

Čtení měl až v poledne, a tak se v tom prosluněném dni na rozdíl od ostatních, kteří se hnali rovnou na místo konání knižního veletrhu, pomalu loudal na náměstí. Měl ve zvyku všude, v každém městě, do kterého zavítal, nakouknout do výlohy knihkupectví a zkontrolovat, jestli jsou jeho knihy viditelně, důstojně vystavené. V pořádku. Pocit spokojenosti přetrvával. Všechno se mu dařilo.

 

V Kulturním domě Ostrov ho ihned obklopily davy čtenářek - obdivovatelek. V salónku, kde měl číst, bylo narváno. Dokonce tu sedělo i pár mužů a to ho zvlášť potěšilo. Markéta Hejkalová, organizátorka a ředitelka veletrhu, na něj přes hlavy posluchačů vesele zahejkala pozdrav. (V duchu se tím hejkáním opravdu pobavil; bylo mu zkrátka fajn.)Četl. Vybral hořkosmutnou ukázku ze svého posledního románu. Četl. A dobře! Sám byl dojatý – přesně v místech, která si k dojetí usmyslel. Cítil, že všichni v sále jdou s ním. Svědčilo o tom popotahování, smrkání. Vzájemná emoce sílila. Četl. Zrovna došel k nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu místu, když začal komusi hlasitě, prudce a sprostě vyzvánět mobil. Všeobecné šacování. Byl to muž, kdo vylovil řvoucí mobil ze své tašky. Místo aby ho s omluvami honem típnul, přiložil si ho k uchu a řekl: Haló...

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

 

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky  viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

 

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

 

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

 

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

 

 

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

 

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

 

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

 

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

 „Nevzpomínám si...”

 

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

 

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

 

 

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

 

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak  daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

 

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

 

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.

Skvělý pocit! Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi. Už v Praze na nástupišti se na něj mnozí spolucestující usmívali. Ti odvážnější (jeli zřejmě tam co on) si přišli s omluvou a s jeho knihou pro podpis. Samozřejmě ho chválili a on se jim samozřejmě podepsal a samozřejmě mu dělalo dobře, že je tak slavný a skromný zároveň.

 

Čtení měl až v poledne, a tak se v tom prosluněném dni na rozdíl od ostatních, kteří se hnali rovnou na místo konání knižního veletrhu, pomalu loudal na náměstí. Měl ve zvyku všude, v každém městě, do kterého zavítal, nakouknout do výlohy knihkupectví a zkontrolovat, jestli jsou jeho knihy viditelně, důstojně vystavené. V pořádku. Pocit spokojenosti přetrvával. Všechno se mu dařilo.

 

V Kulturním domě Ostrov ho ihned obklopily davy čtenářek - obdivovatelek. V salónku, kde měl číst, bylo narváno. Dokonce tu sedělo i pár mužů a to ho zvlášť potěšilo. Markéta Hejkalová, organizátorka a ředitelka veletrhu, na něj přes hlavy posluchačů vesele zahejkala pozdrav. (V duchu se tím hejkáním opravdu pobavil; bylo mu zkrátka fajn.)Četl. Vybral hořkosmutnou ukázku ze svého posledního románu. Četl. A dobře! Sám byl dojatý – přesně v místech, která si k dojetí usmyslel. Cítil, že všichni v sále jdou s ním. Svědčilo o tom popotahování, smrkání. Vzájemná emoce sílila. Četl. Zrovna došel k nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu místu, když začal komusi hlasitě, prudce a sprostě vyzvánět mobil. Všeobecné šacování. Byl to muž, kdo vylovil řvoucí mobil ze své tašky. Místo aby ho s omluvami honem típnul, přiložil si ho k uchu a řekl: Haló...

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

 

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky  viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

 

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

 

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

 

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

 

 

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

 

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

 

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

 

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

 „Nevzpomínám si...”

 

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

 

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

 

 

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

 

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak  daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

 

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

 

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.

 


18 názorů

Edvin1
06. 09. 2010
Dát tip
Text se dostal do finále. Pokud to někoho zajímá. Mne ovšem ano. :-) P.S. Díky Vaší fajn kritice.

Edvin1
01. 07. 2010
Dát tip
Považuji odedávna čtení vlastních textů za pomoc. Protože když čtenář něco čte, a to i potichu, v jazyce, který dobře zná, v hlavě mu to stejně zní. To ovlivňuje čtenářův prožitek. (Když čtu třebas anglický román a natrefím na slovo, jehož výslovnost neznám, automaticky se zastavím. Zastaví mě podvědomí.) Dělám to tedy tak, jak se ptáš. Ale poslední dobou jsem byl upozorněn, že mé texty by se spíš hodily jako scénář. Pomyslel jsem, že to bude tím přílišným dbaním na melodii textu. Dopisuji-li "řekl, řekla", pak je to zase proto, že když to nedělám, čtenář může ztratit přehled o tom, kdo co řekl. Hemingway snad výhradně psal "...said she, said John," atd. Měl jsem už problém s tím, že Boučková ve svých úvodních větách svého hrdinu vůbec nenazvala. Nemusela, psala jen o něm, a on nic neříkal. Chtěl-li jsem mu vložit do úst slova, musel jsem jej nějak nazvat. Použil jsem titul Autor. Tato soutěž ovšem není opravdovou literární soutěží. Příliš omezuje kreativitu soutěžících, nutí je převzít začátek příběhu, styl, atmosféru,a nedává jim možnost sepsat autentický, plný, vlastní příběh. Necítím se v té soutěži moc dobře, (tedy až na loňské kolo, kdy předloha nebyla, jen pár hesel, z nichž si člověk mohl libovolně vybrat, co se mu do příběhu hodilo). Sepsat dialog na dvě stránky tak, aby člověk nemusel čtenáři pomáhat adjektivy, dovětky typu "řekl tenaten", snad i dalším vysvětlováním, se snad ani nedá. Zmíněný Hemingway to uměl tak na tři řádky. Pak už zase podával čtenáři berličku. Jinak se změnami slovosledu, používáním hovorové češtiny (i zde to je), archaismů, slangových výrazů (taky zde) si taky hraju. Jestli se mi tím daří dosáhnout kýženého výsledku, je ovšem otázka zcela jiná (místo: "Je docela jiná otázka," hehehe.) Kdysi jsem kdesi četl následující text(improvizuji) : "Čekali každý na své židli. Otevřely se dveře a ona vešla. Prošla kolem nich a odhodila klobouk na stůl." Z toho bylo vše naprosto jasné - kdo je šéf, a kdo je podřízený. Co se dálo pak, je podružné. Holt, tak to (ještě :-) ) neumím. Ale učím se, učím, to mi věř. dědEd :-)

Lakrov
01. 07. 2010
Dát tip
Zdůraznění toho, co autor považuje za podstatné, lze možná dosáhnout i jinak, než 'rozvinutím' textu. Často stačí změna slovosledu (pro zvýšení 'kontrastu') či vytvoření souvislosti s předchozím výrokem (v případě rozhovoru, jako zde). V tomhle rozhovoru trochu snižují přehlednost uvozovací věty (... řekl muž... řekl muž). Kdyby se jim dalo vyhnout a přitom dosáhnout toho, aby co kdo říká bylo patrné z obsahu jeho výroku, mohlo by to přinést nápad, jak zdůraznit ono jádro Vernerova pocitu křivdy. Čteš si někdy rozhovory nahlas? Taky mě netěší dopisování cizích nápadů. Mám dost svých... :-)

Edvin1
30. 06. 2010
Dát tip
Lakrov: Taky bych rád věděl, jak to udělat. Napadá mne jen polopatické rozvinutí té věty. Třeba zmínka, že se mi o onom čase před jeho zradou zdává, že se ní dodnes po nocích těšívám. A pak přichází procitnutí do reality po zradě, a do všeho, co z ní vyniklo. A snad že to, co bych mu v takových chvílích nejraději udělal, je daleko horší, než to, co zažil na svém mnou zkaženém čtení. Ale rozvíjet bych to mohl i v jiných částech, a na to v zadání (max. 2 strany A4) nebylo místo. Tak buď se členové poroty domyslí, nebo taky ne. Vždyť to je bezvýznamná soutěž, takže si to nechám do jiné povídky. Stejně mi tohle dopisování cizích nápadů nesedí. Ed :-)

Lakrov
30. 06. 2010
Dát tip
Když to čtu teď, podruhé, dochází mi, na které místo, které sdělení je kladen důraz. Dochází mi to, když si tu povídku představím jako filmovou či divadelní scénu, v níž lze právě ta poslední protagonostova (Vernerova) slova lépe zdůraznit. Takto v písemném podání jsou trochu schována v uvozovacích větách a popisech okolních obrazů (které by v tom inscenovaném provedení byly neseny jinými prostředky, než slovy). Ale sděleno to tam rozhodně je. Přemýšlím, jak na tu větu položit větší důraz i v psané podobě.

Marcela.K.
29. 06. 2010
Dát tip
...ještě dodatek ...nevrátili se. Žije ve Švýcarsku a jen jednou - dvakrát do roka se přijede na tátu, který žije už sám, podívat.

Marcela.K.
29. 06. 2010
Dát tip
avi

Marcela.K.
29. 06. 2010
Dát tip
Milý Edvine, nečetla jsem jen pozorněji než druzí...já to zažila. Má první láska žije ve Švýcarsku. Syn faráře reformované církve..má tři děti, ale žena je Polka. Já jsem si tedy alespoň "adoptovala" jeho tatínka. Je to ten, co mi editoval Anděla...mám pokračovat? Ani jedno z jeho vnoučat si v originále nemůže přečíst knížku jeho pohádek natož jeho básně. Tři vnoučata a ani jedno mu neřekne česky dědečku. Utekli přes Polsko a mohli se vrátit až po revoluci. (Jinak by ho zavřeli.) ...a k Lakrov. byla to zrada učitele. I ze mě právě učitel udělal "primuse"... Měla jsem učitele, který byl mým přítelem i dalších třicet let po té, co jsem odmaturovala. Je pravda, že to byl člověk, který musel v 68 roce odejít z postu ředitele gymnázia a za trest ho "dali" učit na zdravotku. Přesto nezahořknul a myslím, že na něj s láskou nevzpomínám jen já. Pro mě to, že byl mým učitelem, mělo nesmírný význam - byl to češtinář.

Lakrov
29. 06. 2010
Dát tip
> ... podobným způsobem nebudu příliš často obtěžovat... Možná, že právě tyhle způsoby jsou tím, proč tu jsme... Obtěžuj častěji. Třeba je to nakažlivé, rozšíří se to... a stane prospěšným :-)

Edvin1
29. 06. 2010
Dát tip
Všem pěkně děkuji za solidní komentáře. Moc mi pomohly. Donutily mě zamyslet se nad průvodní myšlenkou, nad stylem, výběrem slov, nad vším možným. Text jsem tedy v mnohém změnil. Mylenko, dad - tatínku, to je ta noční můra Autora. Četla jsi ještě o malinko pozorněji než jiní. Za to extra díky! Takže u této myšlenky zůstanu. reka - donutil jsi mne k celkovému přebudování celých pasáží, doplňkům, zamyšlení se, jak dát textu skutečnou podobu povídky. Díky. Diana: Jo, tak je tomu s Autorem. Díky i Tobě. aleš: nenapadlo mne, že by Autor mohl zabudovat Muže do svých knih. Dobrá myšlenka, ale asi ji už nevyužiju, neboť by to chtělo hodně vět, a jejich limit jsem již vyčerpal. Lakrov a Proseckému jsem poděkoval vzkazem. Ti si ale dali práci, no no no... Ještě jednou díky. Slibuji, že Vás podobným způsobem nebudu příliš často obtěžovat. Váš dědEd :-)

Prosecký
29. 06. 2010
Dát tip
Z první kurzívové části jsem tedy nebyl příliš odvázaný. Není to nic originálního. osobně pokládám za vyčpělost točit filmy o točení filmů nebo psát knihy o psaní knih. Ale Budiž. Ze základní Edvinovy linky jsem nadšen. Nenít o jenom o komunistickém učiteli a jeho zásazích vůči žáku. Je to celé skupině lidí posluhovačů. Velmi dobře si uvědomuji, jakou roli hráli učitelé gymnázia, v mém případě v Žamberku, ve formování našich názorů. Ještě mnohem víc si ovšem uvědomuji, že kdybych poté neodešel do Prahy, nikdy bych si neuvědomil, že jsou to vlastně venkovští slouhové jakéhokoli režimu. A kdybych poté neodešel z Prahy do Berlína, nikdy bych si neuvědomil pravdu o střední Evropě. Je ovšem úravda, že Verner už se mohl za tu dobu s problémem vyrovnat. Ale možná neměl příležitost mu to říct, proto to v něm vydrželo třicet let. Devastace lidských duší, nejprve jim všechno sebrat a potom milostivě dát bezplatné školství, to je to nejhorší. Možná se to už nikdy nepodaří úplně "napravit". Kdy se vrátí sedláci na trhy uprostřed našich měst? kdy bude celé náměstí v rukou živnsotníků a ne v rukou městských rad? Kdy bude zajímavější podnikat než usilovat o místo v Bruselu? Dále postoj autora. Týká se nás všech, kdo jsme dospěli před rokem 1989 a nebyli jsme Chartisty. Zkrátka a dobře jsme více (například Lidové Milice), či méně (členství třeba v ROH) kolaborovali. To už tu bylo za Rakouska, za okupace,i za komunismu. Jak si máme tuto vinu odpykat? Co má dělat ten autor? Kát se před čtenářkami (Já bych to též nedokázal, pokud by o moje knihy byl takový zájem, lépeřečeno vůbec nějaký). Ještě poznámku k lokalismu: Čusek, sabaťor, infantilní volání dospělého syna matce (typická severomoravská v Čechách neobvyklá psychická závislost dětí na rodičích) odkazují na ostravský venkov (můj havířovský přítel Hans Mattis tomu říká Teschner Schlesien, ale ...). Je to zřejmě způsobeno původem autora. Až na to, že se mi text zdá drobounko nevyrovnaný, byl pro mě, jak vidno, podnětný. Proto tip.

Lakrov
28. 06. 2010
Dát tip
Protagonista (Muž) vyčítá antagonistovi (Autorovi) nevyrovnaný postoj, s nímž (žáka Vernera) kdysi nejprve pozvedl a vzápětí pak zatratil. Nevím, lze-li to nazvat zradou; zradit může především kamarád a těmi učitelé většinou nebývají. Žák Verner vyčítá učiteli 'nestálost postoje', 'úplatnost', odklon od 'charakteru', jímž si může světa neznalý student učitele idealizovat. Označení Protagonista a Antagonista je v tomhle případě napováženou; zpočátku jsou tyhle úlohy rozděleny opačně a i po dočtení mě napadá, jak strašné následky musely žáka Vernera potkat, že mu stálo za to tohle provést. A jediné vysvětlení, které mě v tu chvíli napadá je, že ten telefonát s matkou je zinscenovaný, neboť doopravdy je již neuskutečnitelný. Text zadání soutěže (ten kurzívou) je napsán dost hrozným slohem. Přechod do tvého dodatku zaznamenávám při čtení jako příjemnou změnu. Kolaborantů zločinných režimů se nezastávám a zárověn hledám rozsah a váhu slova kolaborant. Zbytek soukromě.

dá se předpokládat, že Autor použil dokonce Muže (a osud, který následoval po posudku) jako "svou" literární postavu. To, že svou slávu staví právě na tom, je pro Muže větší svinstvo než posudek samotný. Víry se člověk žádným "posudkem" nezbaví, ale zneuctění, končící vystěhováním, si nese celý život... Ten kontrast mezi kursivou a doplňkem se mi moc líbí. Samolibost Autora bledne ve chvíli, kdy se někdo chová neočekávaně...

Diana
26. 06. 2010
Dát tip
Myslím, že jsi to dopsal skvěle. Svého bývalého žáka zklamal autor především jako učitel, ale také jako člověk. Zklamat důvěru svěřené osoby, to už vyžaduje "žaludek". Proto si myslím, že autor se příliš nezměnil, spíše si hledá omluvy a výmluvy....***

reka
25. 06. 2010
Dát tip
Jo, to mi přijde celkem jasný, co vyčítá muž autorovi. Že ho zradil, podal na něj zničující posudek, čímž muži vpodstatě znemožnil budoucnost v Československu. Osobně mi ale tohle dopsání k původnímu textu nesedne. Ten začátek je o malosti, o nadutosti, o zahledění do sebe. Ty z toho uděláš dost jiný příběh, navíc takový, který je v dnešní době strašné klišé (selhání v komunistické době - to už zpracoval kdejaký film a spousty knih, navíc tady to není nijak nápadité, není to nijak rozvinuté, je to ta jedin myšlenka, co se v textu objeví). Asi bych zkusil to Dopiště jinak. Je to soutěž? Kdy je uzávěrka? Možná bych si taky zasoutěžil.

Edvin1
25. 06. 2010
Dát tip
Avox: Nadávka pro Adventistu sedmého dne

avox
25. 06. 2010
Dát tip
Prosím o výklad slova "sabaťoř" Domnívám se a jak známo, domnívat se znamená houby vědět :-))

Marcela.K.
25. 06. 2010
Dát tip
Zradu...zradil jeho duši v nejcitlivějším období lidského života. Byla to divná doba a napsala mnoho podivných příběhů, které dnešní mladí nemohou už ani pochopit. Velmi dobře jsi příběh "dopsal"...vrátil jsi mě do chvil, které by člověk neměl zapomenout, je dobře o tom psát i když si nejsem jistá, že dnešní mladí pochopí, jak strašlivý rozdíl je mezi oslovením daddy a tatínku.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru