Domů se nevrátíš

Skvělý pocit! Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi. Už v Praze na nástupišti se na něj mnozí spolucestující usmívali. Ti odvážnější (jeli zřejmě tam co on) si přišli s omluvou a s jeho knihou pro podpis. Samozřejmě ho chválili a on se jim samozřejmě podepsal a samozřejmě mu dělalo dobře, že je tak slavný a skromný zároveň.

Čtení měl až v poledne, a tak se v tom prosluněném dni na rozdíl od ostatních, kteří se hnali rovnou na místo konání knižního veletrhu, pomalu loudal na náměstí. Měl ve zvyku všude, v každém městě, do kterého zavítal, nakouknout do výlohy knihkupectví a zkontrolovat, jestli jsou jeho knihy viditelně, důstojně vystavené. V pořádku. Pocit spokojenosti přetrvával. Všechno se mu dařilo. 


V Kulturním domě Ostrov ho ihned obklopily davy čtenářek - obdivovatelek. V salónku, kde měl číst, bylo narváno. Dokonce tu sedělo i pár mužů a to ho zvlášť potěšilo. Markéta Hejkalová, organizátorka a ředitelka veletrhu, na něj přes hlavy posluchačů vesele zahejkala pozdrav. (V duchu se tím hejkáním opravdu pobavil; bylo mu zkrátka fajn.)
Četl. Vybral hořkosmutnou ukázku ze svého posledního románu. Četl. A dobře! Sám byl dojatý – přesně v místech, která si k dojetí usmyslel. Cítil, že všichni v sále jdou s ním. Svědčilo o tom popotahování, smrkání. Vzájemná emoce sílila. Četl. Zrovna došel k nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu místu, když začal komusi hlasitě, prudce a sprostě vyzvánět mobil. Všeobecné šacování. Byl to muž, kdo vylovil řvoucí mobil ze své tašky. Místo aby ho s omluvami honem típnul, přiložil si ho k uchu a řekl: Haló...

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky  viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

 „Nevzpomínám si...”

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

„Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

„Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak  daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.

Skvělý pocit! Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi. Už v Praze na nástupišti se na něj mnozí spolucestující usmívali. Ti odvážnější (jeli zřejmě tam co on) si přišli s omluvou a s jeho knihou pro podpis. Samozřejmě ho chválili a on se jim samozřejmě podepsal a samozřejmě mu dělalo dobře, že je tak slavný a skromný zároveň.

Čtení měl až v poledne, a tak se v tom prosluněném dni na rozdíl od ostatních, kteří se hnali rovnou na místo konání knižního veletrhu, pomalu loudal na náměstí. Měl ve zvyku všude, v každém městě, do kterého zavítal, nakouknout do výlohy knihkupectví a zkontrolovat, jestli jsou jeho knihy viditelně, důstojně vystavené. V pořádku. Pocit spokojenosti přetrvával. Všechno se mu dařilo. 


V Kulturním domě Ostrov ho ihned obklopily davy čtenářek - obdivovatelek. V salónku, kde měl číst, bylo narváno. Dokonce tu sedělo i pár mužů a to ho zvlášť potěšilo. Markéta Hejkalová, organizátorka a ředitelka veletrhu, na něj přes hlavy posluchačů vesele zahejkala pozdrav. (V duchu se tím hejkáním opravdu pobavil; bylo mu zkrátka fajn.)
Četl. Vybral hořkosmutnou ukázku ze svého posledního románu. Četl. A dobře! Sám byl dojatý – přesně v místech, která si k dojetí usmyslel. Cítil, že všichni v sále jdou s ním. Svědčilo o tom popotahování, smrkání. Vzájemná emoce sílila. Četl. Zrovna došel k nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu místu, když začal komusi hlasitě, prudce a sprostě vyzvánět mobil. Všeobecné šacování. Byl to muž, kdo vylovil řvoucí mobil ze své tašky. Místo aby ho s omluvami honem típnul, přiložil si ho k uchu a řekl: Haló...

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky  viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

 „Nevzpomínám si...”

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

„Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

„Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak  daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.