Smutný konec života aneb jak vymírají druhy

Smutný konec života aneb jak vymírají druhy

Bylo, nebylo, teda co to tas melu, bylo. Kdysi dávno, asi v druhohorách, nebo tak nějak, žila veverka. Ani náhodou to nebylo to miloučké stvořeníčko s huňatým ocáskem, jak ji známe dnes. Kožich měla olezlý, plný obrovských blech, roztočů a kdejaké havěti. Smrděla na kilometr daleko, možná i dál, jelikož tehdy kilometr jakožto měřítko vzdálenosti nebyl používán.

Jo a ještě k tomu měla ohyzdné zuby. Fakt. Obrovské žluté řezáky jí trčely z huby jako, hm k čemu bych to tak přirovnala? No asi jako dvě rezavé lopaty.

Zvířátka se chudákovi veverce vyhýbala seč mohla, tvářila se ctnostně, jakoby sama bůhvíjak voněla a pobrala krásy.

Tehdy to byla jedna ohava jako druhá ale znáte to, nějaký ten obětní beránek se najde všude, v našem případě obětní veverka, že ano.

Tak se stalo, že veverka zahořkla. Chodila po lese, ani predátorum se nemusela vyhýbat, jelikož i ti byli nakažení veverkovskou nechutí.

Se ví, že to byla nuda k pohledání!

Pomalu v ní narůstala frustrace a vztek.  Kudy chodila, přemýšlela, co těm pitomým zvířátkům provést. Jo, byla bych zapomněla, mimo nevzhledného zevnějšku byla zvířátka děsně hloupá. Savci ještě jakž takž, ovšem dinosauři, raději nevzpomínat. Veverka byla nejchytřejší, tak tady asi bude ten zakopaný pes.

Jednou si tak jde, kope naštvaně do šišek, hub, prostě do všeho co jí přijde pod nohy. Najednou „auvajs!“ Skáče jako pominutá a skučí bolestí.

Představte si,  nakopla oooobrovský ořech.

Kulí na něj nevěřícně oči, nemůže uvěřit svému štěstí. Ani si před tím neuvědomila jak jí vyhládlo.

Zakousla se a tu se ozval příííšerný zvuk. Jako z toho ořechu, abyste byli v obraze. Všechno vyděšeně utichlo, samá veverka se pěkně lekla.

Zakousla se znova, ten zvuk byl vskutku odporný, až se jí naježila zablešená srst a svitlo jí zlomyslně v očích.

„Mám vás“ řekla si. Kousala do toho ořechu, nacpávala si vyhládlé panděro a chechtala se u toho jako blbá. Však nebyla nadarmo nejchytřejší na světě, uměla si moc dobře představit jak se hloupá zvířátka tetelí hrůzou.

A taky že jo. Zvířátka se strachy málem posrala, některá nejen málem.

Brachiosaurusovi, nebo jak se to, dokonce vypadaly šupiny z hřbetu.

Úplně se zjančil klepal se jako osika a neustále vykřikoval „co je to za kolous, co je to za kolous?!“

Hloupá zvířátka si pomyslela, že moc dobře ví o čem mluví a ten příšerný zvuk byl od té doby kolous.

Veverka si na ořešáku udělala pelech. Poblíž byla studánka, kde zelený je mech, tak jí nic nechybělo. Přibrala to netušených rozměrů. To se ví, na pochůzky se vykašlala, vše potřebné měla pěkně po ruce.

A každou chvíli zlomyslně děsila hloupá zvířátka.

Jenže, co čert nechtěl, k ořešáku se jednou zatoulalo mládě tygra šavlozubého. Však to pak doma pěkně schytalo, no znáte to, nerozvážné mládí.

Bylo sice vyjukané avšak zvědavé až běda a tím pádem přišlo na to, jak to s kolousem vlastně je.

Hned za tepla pelášilo seč mohlo a vyzvonilo to všem potkaným.

Zvířátka se naštvala do bezvědomí. Okamžitě svolala schůzi. Přišlo všechno co mělo nohy, co nemělo, připlazilo se.

Hromy blesky lítaly na všechny strany, ještě se navzájem popichovala, nu, však to známe. Najednou byla plná odvahy, naparovala se a snovala krutou pomstu. Za ty dny plné děsivého strachu. Citlivější jedinci se v duchu styděli, že se nechali tak napálit, ovšem nahlas by to neřekl nikdo ani za chutný, bezpracný žvanec do konce života.

No a je nabíledni, jak to dopadlo.

Zvířátka popadla klacky,  šutry a hurá do lesa. Ještě si navzájem dodávala odvahy, přece jen, zvíře nikdy neví.

Milá vyžraná veverka si zatím klidně hověla pod ořešákem, nožku přes nožku, prostě veget.

To zvířátka rozzuřilo ještě víc, vrhly se na veverku rozmašírovaly chuděru na kaši.

Tak veverka vymřela jako živočišný druh. Ta dnešní je druh úplně jiný, totiž.

Dlouho, předlouho se pojem kolous používalo jako ekvivalent hrůzného, děsivého zvuku a pak to nějak postupem času upadlo v zapomnění.

A veverka? Nooo, neměla to tak přehánět, všeho moc škodí. Nebyla by vyhynula, no ne?