Jen si tak zavřít oči

V místnosti s mramorovým obložením postávala skupinka lidí. Panely z dřevotřísky zakrývaly okna, která tak do prostoru vrhala jen slabé proužky podvečerního světla. Uvnitř bylo temno, stísněno. Občas se některá tmavá silueta pohnula a s mohutnou gestikulací vypustila mezi ostatní nějaký hluboký názor.

„Bla, bla... neobvyklá technika..“

„Bla, průzračné barvy...“

Do dveří vešla dvojice. Muž sáhl na stěnu a s tichým cvaknutím zapnul osvětlení panelů. Zářivky zabzučely, čímž si upoutaly pozornost konverzujících lidí. Ti, jako by je někdo právě probudil, trochu překvapeně otáčeli hlavami a hledali zdroj světla. Když se rozkoukali, našli očima stolek s občerstvením a velmi nenápadně se k němu počali trousit. Každý ukořistil skleničku vína a do ruky čapl chlebíček a pak se vydal kolem ozářených panelů.

Své snobsky zdvižené nosíky zarývali téměř do plátna mohutných obrazů. Přehrávané klidné výrazy měly vyvolat dojem, že jejich nositelé jsou skutečnými znalci. Skupinka se zastavila u obrazu prázdné místnosti, která jako by stála na stěně, oknem do podzemí. Několik se napilo vína a se zdviženým malíčkem pokynuli skupince směrem k dílu. Pak začali znovu mluvit.

„Je mi zle...“ zašeptala dívka u dveří. Muž ji pohladil po rameni. Nemluvil. Téměř nikdy nemluvil, i když se považoval za ukecaného. Ona zvedla oči a pohledem se mu zabodla přímo do tváře. Chvíli na ní bezvýrazně koukal, ale nemohl přemoct své mimické svaly a obličej se mu roztáhl do širokého úsměvu. Trochu nejistého, ale upřímného. Nadechl se, aby něco řekl, ale zaváhal. Dívka to vypozorovala a stiskla mu ruku. Trochu povzbuzen, nadechl se znova a pomalu zašeptal: „Směl.. bych tě naposledy políbit?“

Rozhlédla se po mramorové místnosti. Lidé si jich nevšímali, zrovna byli zaměstnáni hledáním námětu v jednou abstraktním kusu. Pak hodila rychlý pohled na muže, uchopila ho za předloktí a svižným krokem ho odtáhla na druhou stranu místnosti, do malé chodby, která se točila doleva. Tam ho přitiskla na chladnou, mramorovou zeď a položila mu hlavu na rameno. On dlouho nerozmýšlel a přisál se na její krk. Postupoval po něm vzhůru až na čelist. Když našel rty, trochu ucuknul a dotýkal se jí jen zlehka. Bál se. Věděl, že když to udělá, znovu bude tam, kde před měsícem. Už její blízkost v něm probouzela chlapa, ordinérního hladového chlapa, kterým nebyl. Kdykoliv ho políbila, ten chlap se měnil na zvíře.

A den poté seděl v kostele a skrz dřevěnou mříž šeptal muži s kolárkem, co všechno udělal. Nevěděl, jestli se chce vážně vyzpovídat a získat Boží odpuštění, nebo jestli jen potřebuje svou radost a tetelivé vzrušení s někým sdílet.

Rozhodla za něj. Políbila ho s veškerou vášní sobě vlastní a lehce ho při tom kousla do spodního rtu. Tiše zasténal. Styděl se, že uspořádal společnou výstavu jen proto, aby ji byl zas chvíli blíž. I když bylo jasné, že to projde... pan učitel chce pomoci své studentce v proražení do zlého světa. Je to pro ni první velká výstava.. a pro něj poslední možnost ji říct, jak moc by si přál, aby ji k sobě pustil už mnohem dřív.

Zapomněl v tu chvíli na všechnu víru, zatlačil pochybnosti a vjel ji rukama pod šedou košili...

**

Když jsem otevřela oči, viděla jsem své staré žluté povlečení s květinami. Měla jsem ho ráda, protože bylo veselé a každé ráno mě nakoplo dávkou optimismu do dalšího dne. Dnes mi ale připadalo zoufale seprané. Sáhla jsem s naději po mobilu, který mi ale, jak se dalo čekat, ohlásil absenci jakýchkoliv snah se se mnou spojit.

„Tak zavolej, kruci!“

Žárlila jsem na tu holku ve svejch snech. Měla kuráž udělat to, co chtěla. Navíc vždycky mluvila jazykem renesančních dramat a její osudy by mohly odvážně konkurovat všem Romeům a Jůliím. Rozmrzele jsem cvrnkla rukou do štětce, který se válel u postele. On zavolá. Vernisáž bude.

Ale do tý doby si ještě na chvilku zavřu oči, jo...?