David

Davidův pokoj na koleji je skoro prázdný a bez ozdob. Jen na okenním parapetu stojí dva chromované rámečky.

Dvě tmavé, černobílé fotky.

Tu první fotil neznámý turista na nábřeží u Seiny. Neuměl francouzsky a David mu musel ledovými prsty ukázat, kde zmáčknout spoušť. Na obrázku jsou hlavně kabáty a šály, husté černé Davidovy vlasy, střapatý chlapecký sestřih Irène. Dvě rozesmáté objímající se tváře. Šedá hladina řeky.

Bylo to v předvečer dne, kdy David Irène opustil.

Irènina postava se ztrácí v zašedlém zimníku, ale David si ji bude vždycky pamatovat zářící pod bílým letním sluncem, v sepraných džínech, se dvěma neznatelnými hrbolky ňader nad chlapeckými boky. Drobné, šlachovité tělo, oblý pevný zadeček. Pár společných večerů na koleji, čistě bílé kalhotky pod židlí, staré bavlněné povlečení.

A pokaždé ten divný pocit nejistoty, když odešla. Jak David stával jako zkamenělý u okna bez záclon a díval se rozostřenýma očima skrz pařížskou dlažbu.

Na hraně dne a noci.

Tu druhou fotku zaranžoval François navečer toho dne, kdy vznikl snímek s Irène. Bylo to poprvé, kdy k němu Davida modelingová agentura poslala. Ještě teď cítí v žaludku nepochopitelnou nervozitu, možná předtuchu, s níž váhavě stoupal do šedých žulových schodů k ateliéru. Za okny chodby studila první večerní hvězda a nebe začínalo shora černat.

Vždycky, když se na tu fotku dívá, nevidí na ní sebe stylizovaného do role židovského studenta. Nevidí své tělo ležící v posteli v kalhotách od obleku a bílé košili, obložené otevřenými knihami v černé kožené vazbě. Vzpomíná vždycky jen na to, co se stalo potom. Jak François udělal několik dalších snímků z různých úhlů a pak dlouho stál a díval se mlčenlivě na Davida.

Napětí stoupalo s každou sekundou ticha. Měl pocit, že musí každou chvíli vybuchnout neznámým nutkáním.

Pak jej François požádal, aby si rozepnul kalhoty a vyndal ho. Pamatuje si, jak poslechl, podle pokynů položil hlavu doprostřed největšího pojednání a zavřel oči. Židovský chlapec unavený studiem se ponořil do roztoužených snů, černé kadeře rámovaly veliký, pevný penis. Françoisova ruka, náhle tak blízko Davidovu klínu, mu mírně přisunula několik knih blíž ke stehnu.

David se vždycky při pohledu na fotku cítí tak, jako v té chvíli. Jak předstíral uvolnění zasněného chlapce, ale přitom musel potlačovat naléhavou touhu dotknout se vlastního pohlaví, které nesnesitelně nahlas volalo o pozornost. Téměř fyzicky cítil Françoisovy oči na těle. Spoušť aparátu několikrát cvakla – a pak zase nic, ticho, napětí.

Jen bzučivá záře reflektoru, silné paprsky šikmého bílého světla.

Neodvažoval se otevřít oči nebo se pohnout, jakoby se bál, že se probudí z těžkého, omamného snu. Jako by měl strach, že jakmile promluví, bude náhle opět u sebe doma, v posteli vychladlý důlek po Irèniném těle. Že se spatří, jak posté třeští oči skrz vlhké dlažební kostky.

Jak sám sobě stále uniká, mizí a prokluzuje mezi prsty.

Ten černobílý okamžik přetlaku trval tisíce a miliony emanací sfirot. Vzrušený židovský chlapec odpočívá po tvrdém studiu, bachratí černí pavouci hebrejské abecedy se hemží pod jeho odhaleným údem. Tichá Davidova hra na harfu, jecer ha-ra, sitra achra, rachocení holubů v podkroví ateliéru. Nekonečná chvíle, než jediný zvuk, jediný pohyb konečně přeruší moment očarování, moment zasvěcení.

François zatím stál u rozsvíceného reflektoru a dlouho, mlčenlivě se na něj díval.