Kterak hrajete online, aniž o tom víte

Zapínám svůj oblíbený... řekněme spíše dobře známý... textový editor a začínám psát zápočtovou esej do školy. Ještě, než dopíšu nadpis, vzpomenu si, že jsem chtěl zkontrolovat příchozí poštu, pak se teprve vracím ke psaní.

Nadpis je zatím provizorní, ale vím, že chci psát o využití systémů pro podporu spolupráce v zájmové činnosti, protože se obvykle uvažuje o využití různých kalendářů, zpráv a diskusních fór pouze v podnicích.

Během první věty se mi v liště prohlížeče na pozadí objeví informace o vzkazu. No co, ještě jsem se nerozepsal, tak to můžu vyřídit, to mě přece nerozptyluje.

Přepínám se do okna prohlížeče k veskrze oblíbené hře, ve které se vlastně odehrává takový virtuální život. Nejde o Second Life ani to nevypadá podobně, XB je založen vysloveně na komunikaci a vzájemné interakci, ne na vizuálním pojetí virtuálního světa.

Otevírám příchozí zprávu od kamaráda - informuje mě, že jsem vyhrál naši sázku, Kristýna se přiznala, že si ve skutečnosti žádného přítele minulý týden nenašla, uvedla to v XB jen, aby viděla, jakou to vyvolá mezi kluky, co ji znají, reakci. Usměji se, od začátku se mi její komentáře nezdály, vypadaly dost provokativně.

Vracím se k eseji, ale po úvodním odstavci mi myšlenky zabrousí zpět k XB...

Je to už skoro rok, co jsem se tam registroval. Zpočátku jsem odolával, věděl jsem, že tato netradiční onlinová hra může člověka pohltit, a já se dokázal zabavit dostatečně i bez ní, navíc jsem neviděl žádné výhody, když ji budu hrát.

Jenže zatímco zpočátku mě přesvědčoval pouze jeden kamarád, postupně se začali přidávat další. Vychvalovali výbornou interakci s přáteli a možnost najít si další kamarády, básnili o hříčkách, kvízech a dalších zajímavých prvcích, kterými se dá v XB zabít čas.

Když mi spolužák ze střední školy vychvaloval jednu z miniher a nabádal mě, abych se k němu připojil, že společně v gangu budeme postupovat rychleji na další úrovně, nechávalo mě to chladným. Ale když jsem za pár měsíců zjistil, že XB „hraje" snad půlka naší bývalé třídy, a herní komunikační kanály využívají více než ICQ, e-maily nebo server Spolužáci, začal jsem svůj původní názor přehodnocovat.

Rozleželo se mi to v hlavě, s bývalými spolužáky jsem chtěl zůstat v kontaktu, a tak jsem si řekl, že když se člověk může zaregistrovat do lecjakého fóra, jen aby se na něco zeptal, a pak už tam nechodil, proč by nemohl zkusit na chvíli XB. Hra je zadarmo, platit je prý možné za některé nadstandardní bonusy v minihrách, ale jinak není důvod. Tak proč nezjistit na vlastní oči, co na tom XB všichni vidí?

Ukočíruji své myšlenky zpět směrem k úkolu. Sice na něj mám několik dní času, ale chci s tím pohnout co nejdříve.

Pohybuji se ve volném čase v komunitě fanoušků sci-fi, tak tím směrem zaměřím i praktickou část své eseje. Mohl bych analyzovat využití diskusních fór a kalendářů pro aktivity takové skupiny.

Jak oni to naposledy dohadovali zkoušky toho amatérského divadla? Musím se někoho z nich zeptat, takže se přepínám do XB, určitě je někdo z „divadelníků" online...

Ano, je. Výborně!

Startuji chat uvnitř XB, prohodíme pár zdvořilostních vět, zeptám se ho, jestli chystají reprízu divadla i na festivalu v Chotěboři, pochválím premiéru a zmíním jeden vtípek, co se mi líbil nejvíc. Kamarád mi sdělí, že už mají v přípravě další sci-fi adaptaci známého českého filmu, chvíli mě napíná, ale pak to prozradí. Kulový blesk bych si tedy netipl.

Ale málem bych zapomněl důvod, proč jsem se s ním vůbec dal do řeči. Zeptám se ho na zkušenosti s organizací představení, jak se dohadovali na termínech zkoušek a tak. Začne vzpomínat, a já se konečně dozvídám užitečné informace pro svoji práci.

Mezi řečí, když jsem zrovna čekal na reakci známého, jsem se však začetl do novinek u svých ostatních přátel v XB. Právě včas, abych se dozvěděl, že mě Markéta šťouchla. Tak jsem jí to oplatil. Nevím, proč se snažila upoutat moji pozornost, ale jestli něco chce, ať mi napíše přímo, já s ní nehodlám ztrácet čas.

Vrátil jsem se do okénka chatu a udělal si pár poznámek, které hned zužitkuji do své zápočtové eseje. Poté jsem se s kamarádem rozloučil a ještě kladně ohodnotil nový status bývalého spolužáka ze střední školy na jeho zdi.

Přepnul jsem se zpět do textového editoru, ovšem ne myšlenkami.

Vybavilo se mi, jak jsem odsuzoval způsob, kterým se mi XB pořád vnucuje, abych hledal další lidi, které mohu znát. Dokonce mi nabízel, že prohledá moji e-mailovou schránku, jestli tam není někdo, kdo svoji adresu použil pro registraci na XB. Stačila maličkost - prozradit aplikaci svoje heslo do mailu. Hm, to tak, nejsem blázen.

Ale XB ze mě mámil mnoho dalších informací, pomalu mě nabádal, abych vyplnil i své politické a náboženské názory, nebo abych vyhledával různé výrobky, které používám, a klikal na tlačítko, že jsem jejich fanouškem, že je mám rád. Dozvídal bych se tak různé novinky s nimi spojené. Brzy jsem však zjistil, že jde o výtvory jiných, pouze o něco aktivnějších, uživatelů, a tak informační hodnota bude mizivá.

Byl jsem zpočátku otráven tím, že vidím jen tu a tam nějaký aktuální status mých „přátel", které jsem si v XB vyhledal, nebo oni mě přes své dosavadní přátele. Jasně, ještě si můžu hrát různé minihry a vyplňovat zábavné kvízy, ale jinak jsem neviděl žádný větší význam, proč na XB denně chodit.

Postupně jsem se však začal ke hře vracet každý den, alespoň na pár minut. Nakonec mě bavilo vždy hned po škole zjišťovat, co moji přátelé dělali a co je u nich nového, později i během nezáživných přednášek.

Sledoval jsem, jak se Pavel s Karolínou pravidelně pošťuchují - stejně všichni dobře víme, že mezi nimi přeskočila jiskra, a brzy takříkajíc skončí ruka (nebo noha) v rukávu.

Pobavil mě Honza svojí historkou, jak ho obtěžovali dealeři mobilních služeb na hlavním nádraží, zareagoval jsem, že má štěstí, že to nebyli dealeři něčeho jiného... On se mě zeptal, jestli myslím Windows. Tím mě inspiroval, a tak jsem odpověděl, že ne, že jsem měl na mysli SAP R/3. Poté bylo nějakou dobu ticho, domnívám se, že spadl pod stůl. Dobře jsem totiž věděl, jak v práci na tento informační systém a jeho podporu nadává.

Jindy jsem si postěžoval, co nám zase přednášející zadal za úkol přečíst si na další hodinu za kupu článků, nebo jsem si šel zahrát jednu minihru, ve které jsem se už stal velkostatkářem s dvaceti kravami a padesáti obdělávanými políčky...

Ha, přišel mi e-mail... Ale byl to jen nějaký spam. Vytržení ze vzpomínek mě přimělo znovu přepnout na moment do okna s XB, zda mi někdo něco důležitého nepíše.

Právě včas, abych zachytil počínající bitvu komentářů. Marek, můj kamarád z jiné univerzity, totiž napsal do statusu, jak miluje poslední film Star Trek, a jak je J. J. Abrams úžasný režisér. Dodal, že kam se hrabe na Petera Jacksona, který nahrazuje kvalitu kvantitou, a tak musí mít fantasy trilogii, a že kdyby Pán prstenů nedostal několik Oscarů, neštěkne po něm ani pes.

Jen 47 sekund - podle času zprávy - trvalo, než se ozval první oponent. Markův spolužák z fakulty mu opatrně naznačil, že to trochu přehání.

Hned po něm následoval výkřik jiné osoby, že si dělá srandu, a že Star Trek patří na skládku mezi nejhorší sci-fi béčka, která kdy kinematografie spatřila.

A bitva se rozhořela. Své slovo dostaly zbraně hodně těžkého kalibru, včetně nepublikovatelných vulgarismů, a vůbec nebylo jasné, kdo vyhraje. Vždycky, když už to jedna strana začínala vzdávat, objevil se někdo, kdo diskusi stočil jiným směrem, ale tak jako tak přilil olej do ohně. Jednou to byl kamarád, který sice má rád Roddenberryho svět Star Treku, ale ne zmíněný poslední film od Abramse - vzápětí se znovu ozvali jeho příznivci. Jindy to zase byl nadšenec do díla Tolkiena, který však nesouhlasil s filmovým zpracováním - netrvalo to dlouho, než byl označen za omezeného... no vlastně mnohem hůř.

Napsal jsem Markovi soukromou zprávu, že tedy rozvířil pěknou bitvu, ale že si nemyslím, že by ji vyhrál. On mi odpověděl, že mu nejde o vítězství, ale právě o radost z virtuální hádky. Prý sám ten film nemá moc v lásce, jen chtěl vyprovokovat roztržku.

Uvědomil jsem si, že to není první nesvár, kterého se Marek účastní. Již tu byly podobné, a snad pokaždé byl iniciátorem on. Došlo mi, že jeho dlouhodobým „questem" - misí - bude čeření klidných vod v nejrůznějších komunitách i mezi svými přáteli a radost z boje.

Bohužel i takové role mají hráči tohoto virtuálního společenství.

Já sám jsem raději pro zábavu podstupoval méně nebezpečné herní aktivity. Například jsem se přidával do skupin vyjadřujících nějaký můj postoj, abych tak na sebe hrdě mohl prozradit, že jsem raději ranní ptáče, že nemám rád, když mi holka říká, jak jsem nejúžasnější na světě, a přitom hledí na moji peněženku, že občas před usnutím sebou trhnu, jako bych někam padal, a to mě opět probudí, že miluji, když mě uprostřed rozdělané práce vytrhne hláška, že pro dokončení instalace aktualizací musím restartovat počítač, nebo že jsem proti zabíjení tuleňů pro kožešinu.

Nejvíce mě ale bavila „mise" hledání starých známých. Zkoušel jsem všelijaká jména, s diakritikou i bez, lidí, které jsem kdysi odněkud znal. Nalezl jsem tak nejen spolužáky ze základky, ale i různé dávno ztracené kamarády. Navázal jsem tak znovu kontakt s dětmi (dnes už dospělými) z dětských táborů nebo třeba s dětskou kamarádkou, kterou jsem měl v sousedství u babičky. Občas jsem je nepoznal ani podle fotky, musel jsem se tak několika jejich jmenovců ptát, ale byla to celkem zábava. Bylo úžasné zjišťovat, jak se někteří lidé za pár i za více jak deset let, co jsem je neviděl, změnili a vyrostli, dozvídat se, čemu se věnují, jaké mají nyní názory, prohodit s nimi pár slov, nebo komentovat jejich výkřiky do světa (na svoji zeď).

A dostal jsem hlad. Musel jsem si vzít svačinu, esej dopíšu večer. Ale proč nevyužít čas... a tak jsem si jídlo vzal k počítači. Jedna ruka mi na klikání světem v podání XB stačila.

Pobavil jsem se nad vtipem, který napsala spolužačka na svůj profil:

"Jak přivoláte syna z jeho pokoje k večeři? Napíšete mu to na zeď... na XBooku."

Úsměv na rtech začal pomalu mizet, když jsem si vzpomněl, jak mi tuhle mezi prací zavolala kamarádka. Část našeho hovoru vypadala asi takto:

Byla na brigádě v kanceláři a po postěžování si na vedro zmínila: „No, ale má dneska přijít dešťová fronta."

„Jo," odpověděl jsem, „taky už začalo pršet."

„Fakt? My tu v kanclu nemáme okna, tak nevím."

„No, já se nedíval, ale spolužák to napsal na XBooku. Před chvílí, ze školní přednášky."

Tehdy nás taková situace pobavila, ale teď si uvědomuji, že to není žádná výjimka. Nedávno jsem slyšel o případu, kdy v zahraničí kluk rodičům vůbec neřekl, že se jeho spolužák zabil. Místo toho to napsal na zeď svého profilu.

Co teprve, když mnozí lidé už při setkání vědí, co je u toho druhého nového, protože četli jeho statusy v poslední době... O čem si pak vlastně povídají osobně?

Z uvažování nad touto otázkou mě přerušil další příspěvek. Bývalá spolužačka mě a další spolužáky z prvního stupně základní školy označila - otagovala - na některých fotkách. Rád jsem si zavzpomínal nad obrázky ze školy v přírodě a dalších třídních akcí.

Již mě ovšem nepotěšilo, když se za půlhodiny u mé fotky v masce z třídních maškarních objevil rádoby vtipný komentář kolegy z týmového školního projektu, že jsem pěkné prase. Vědět, jaký dopad bude mít tato fotka o třináct let později, nikdy bych tehdy nesouhlasil s nápadem rodičů, abych si podle nějakého časopisu připravil zrovna masku prasátka...

Naštvalo mě to, a tak jsem se raději vrátil ke školní eseji. Myšlenky mi však kroužily všude kolem, jen ne okolo systémů pro podporu spolupráce.

Když jsem navíc po čase neovládl zvědavost a podíval se znovu na XB, mé náladě nepřidalo, že je vlákno u fotek velmi aktivní. Více přátel se přidalo ke komentáři mé masky, někteří sice v dobrém, ale díky tomu toto vlákno viděli i jejich přátelé a občas ještě jejich přátelé... Takže jsem absolutně netušil, kdo si mě zítra kvůli tomu bude ve škole dobírat. Ty sítě, které na XB vznikají, dokáží být docela zákeřné.

Občas z nich plynou zajímavé skutečnosti, jako když jsem zjistil, že se můj bývalý spolužák ze střední zná s mým kamarádem z komunity fanoušků Star Treku, protože spolu chodí do skautského oddílu. Nebo na jedné brigádě jsem narazil na dceru mého přednášejícího z univerzity, což jsem opět zjistil díky XB, podle seznamu přátel dotyčné slečny.

Ale jindy, jako teď, je toto propojení nepříjemné. Jak na vaše kolegy z práce nebo v týmu na univerzitě působí, když vidí na fotkách nebo z vašich komentářů, jak se ve volném čase bavíte s partou „bláznů" do sci-fi? A co teprve, pokud se zapřísáhlí sparťané dozví, že straníte Slavii či jinému klubu? Nebo, že vás fotbal vůbec nezajímá a nemáte ho rádi...

Nemluvě o tom, že kdybych náhodou měl svého vyučujícího, kterému píši tu esej, v přátelích či jejich přátelích, věděl by podle mých komentářů, že dnes místo psaní zabíjím čas na XBooku, a těžko by pak toleroval pozdní odevzdání.

A nechci ani domýšlet, co by se mohl nějaký podnikatel dozvědět o svém konkurentovi, kdyby takto pravidelně „odposlouchával" jeho statusy a komentáře.

Vybavilo se mi ještě, jak se před půl rokem jedna ze skupin, kam jsem se jen tak přidal, náhle změnila názvem i obsahem na propagaci komerční akce. Až později jsem se dozvěděl, že šlo dokonce o obchod, kdy původní správce skupinu za poplatek předal jinému, a ten využil hromadných zpráv ve skupině k šíření reklamy.

Konečně jsem napsal další odstavec mé eseje. Ale šlo to ztěžka, měl jsem pocit, že jsem si špatně zvolil téma. Začal jsem tak spíše uvažovat nad tím, jak XB zasahuje do mého života jako každá jiná onlinová hra.

Miliony uživatelů internetu jsou pohlceni virtuálním světem her jako World of Warcraft a pak tu jsou miliony lidí, kteří třeba žádné takovéhle hry nehrají, ale chodí na XBook a neuvědomují si, jaké má vlastně herní prvky a že jeho používáním - hraním - také riskují. Možná vědí o nebezpečí závislosti a riziku zneužití citlivých osobních údajů, ale uvědomují si, jak jim to užírá čas?

Kolik hodin dohromady mě stálo nejen přečtení všech příspěvků a reagování na ně dneska během psaní eseje, ale i to, než jsem se z XB psychicky přepnul zpět k zápočtové práci. Na rozdíl od počítače se mozek nepřepne okamžitě. Každé vyrušení kvůli přečtení nějaké novinky snižuje koncentraci. Musí, jinak není možné, že se venku už sluníčko kloní k západu, a přitom jsem napsal sotva pár odstavců k tématu.

Sám jsem si původně říkal, že se na XB půjdu jen čas od času, cíleně pobavit. Ale on se z toho přesto stal zvyk. Vzpomínám si, jak nám kamarádka vykládala (kupodivu jsme to nečetli na jejím profilu, ale vyprávěla nám to jednou osobně), že se při vaření ošklivě řízla do prstu. Jako první věc na běžícím počítači napsala status, že se musí jít ošetřit, protože jí to hodně krvácí. Pak ránu očistila, obvázala, vypnula sporák a napsala, že jde na pohotovost...

Jak by to asi vypadalo, kdybych používal XB před lety, když se k naší chalupě přes pole obilí šířil požár? Od zapnutého počítače jsem tehdy chvíli sledoval podivný kouř za blízkým horizontem. Když ale již bylo vidět plameny pár set metrů daleko, zneklidněl jsem, nicméně jsme slyšeli sirény hasičů, takže jsme usoudili, že o požáru vědí. Jen pro jistotu jsem šel hadicí alespoň kropit okraj pole, kdyby náhodou. Hasiče jsme zavolali, až když se plameny stále blížily a bylo jasné, že ty dva metry zavlhlého pole naši chalupu ochrání jen na chvilku. Naštěstí stačilo zavolat hasiče (oznámit jim, že požár pronikl až do druhé vesnice, o čemž nevěděli a kropili si tam doutnající konec, kde oheň začal), a ti přijeli jen tak tak.

Tehdy jsem s odstupem pár hodin sdělil horký zážitek kamarádům přes diskusní fórum a líčení doplnil několika fotografiemi. Děsí mě však představa, že dneska bych možná informoval nejen, že jdu kropit pole, případně fotografii blížících se plamenů uploadoval okamžitě, ale při cestě do chalupy, abych zavolal hasičům, bych ještě stihl napsat na XBook, že se požární vozy někde flákají, a pokud hned nepřijedou, už nebude hořet jen pole. Ta minuta, o kterou by hasiči přijeli později, by stačila, aby již plameny olizovaly stromy na okraji naší zahrady...

Zatímco u rulety tedy víme, kolik dáváme v sázku, u hazardní onlinové hry, jakou je dle mého názoru XBook, nemáme tušení, co vše je možné prohrát... nebo vyhrát. Lze to odhadnout jen velmi těžko a málokdo se tím zabývá.

Přitom, co se bavíme drobnými aplikacemi a minihrami, které lze najít v mnoha variacích, často i pestřejších a s lepším ovládáním, na samostatných webech po celém internetu, netušíme, že nám jejich tvůrci možná kradou osobní informace a fotky z profilu, protože jsme jim to spuštěním aplikace umožnili.

Jindy bojujeme o pozornost přátel co nejzajímavějším statusem, co nejzajímavějším komentářem. Chceme ostatní pobavit, poučit, zaujmout, aby náš profil sledovali, aby se sami přidali, a společně jsme se všichni výborně bavili. Občas si tak hrajeme na někoho, kým nejsme, občas přeháníme, občas se blýskneme nějakou exkluzivní informací. Ale našeho potenciálního partnera asi nepotěší, když si přečte, jak si myslíme, že jsme u něj bodovali na prvním rande. Stejně tak náš šéf neocení, že jsme úspěšně předstírali celý týden vytížení, ačkoliv jsme své úkoly již dávno splnili, a tak jsme si brouzdali internetem a na XBooku. A nesmíme zapomenout, že ne každý, kdo naše příspěvky bude číst, nás zná, a dokáže správně určit, jak moc vážně který komentář míníme. Asi nám u dveří druhý den nezazvoní policie poté, co napíšeme, že kolegu zabijeme, protože zapomněl poslat ten slíbený e-mail, ale těžko se nám bude vysvětlovat, že na nějakou akci půjdeme rádi, když předtím do statusu kamaráda napíšeme, jak se nám tam vůbec nechce.

Od začátku jsem k XBooku přistupoval jako ke hře nebo hernímu rozhraní, přes které se zprostředkovaně setkáváme se skutečným světem. Denně se na XB pouštíme do hry o pozornost ostatních, svádíme souboje v hádkách o své názory i o úplné malichernosti, nebo zoufale hledáme nějaké zabavení. A tak komentujeme statusy svých přátel třeba prvním nesmyslem, který nás napadne, abychom ostatní upoutali, a mohli se zapojit do diskuse. Jindy ve snaze zaujmout vkládáme fotky, které možná někoho zesměšňují, aniž si to uvědomujeme.

To vše děláme, abychom dosáhli odměny. Denně tak dostáváme přehled o tom, co dělají naši přátelé, vyhráváme nějaké to uznání, prestiž, získáváme pozornost pro nějaký náš výtvor, nebo navazujeme nové vztahy, ale často také prohráváme nějakou tu hádku, přátelství nebo třeba svoji pověst...

Je chybou, když zapomínáme, že vlastně hrajeme nový druh onlinové hry. Do takové hry nepatří důvěrné informace a neměla by se brát příliš vážně, jinak to má neblahý dopad na naši realitu.

Tak... a já jsem konečně spokojený, protože už vím, jaké téma pro zápočtovou esej mi půjde zpracovat nejlépe. Hned to musím jít napsat do statusu...