Právo odejít

„ Obžalovaná Veroniko Nováková, stíhaná za vraždu Emilie Zemanové, povstaňte.“ Soudce v černém taláru se na mě zkoumavě zadívá. Asi není zvykem, aby z vraždy obviňovali mladou drobnou dívku s pihatým nosem, která vypadá jako žákyně základní školy. Poslušně vstanu a pohledem zkontroluji svou sukni zezadu. Jsem k divákům otočená zády, to by byl trapas, kdybych jí měla zmačkanou…

Všechno to začalo docela nenápadně. Po vystudování zdravotní školy jsem se neměla kam vrtnout, nemohla jsem najít žádné místo a tak jsem po nabídce místa ošetřovatelky v hospicu skočila všemi deseti. Přiznávám, že to nebyla zrovna práce snů, ale nic jiného v tu chvíli nebylo. Měla hodně stinných stránek. Obden jsem se tam setkávala se smrtí. Není to nic příjemného. Ale říká se, že po čase si zvyknete na všechno a tak jsem si i já zvykla. Jediné, co jsem dosud nedokázala, bylo navázat přátelství s pacienty. Byla jsem považována za nějakou náfuku, co se s nikým nebaví. Nebyla jsem nafoukaná. Ba právě naopak. Poznala jsem hodně lidí, se kterými jsem si chtěla povídat, ale bála jsem se. Bála jsem se, že když druhý den přijdu, bude povlečení z jejich postele svlečené, složené do malého komínku a jejich věci naskládané v tašce…

„ Byla jste si vědoma svého činu, nebo jste jednala v afektu?“ zeptal se mě soudce.  Můj obhájce mě z toho chce vysekat. Celou dobu se mě snaží přesvědčit, ať lžu a tvrdím, že mě Emilka něčím naštvala a já jí kvůli tomu omylem píchla větší dávku léků, než jsem měla. Jenže já nemohu lhát. Už kvůli ní.

„ Byla jsem naprosto při smyslech. Jsem si vědoma svého činu.“ pronesu jasně a vidím svého obhájce, jak vrtí hlavou a protáčí panenky k nebi. V soudní síni to zašumí. Přítomní novináři si něco rychle poznamenávají do bloků. Z toho budou mít senzaci. Alespoň něco.

Byl to jeden z nejlepších pokojů. Měl výhled na krásnou zahradu, balkon, vlastní kuchyň, velkou televizi a dokonce knihovnu plnou knih. Zajímalo mě, kdo tam přijde jako další. Právě se totiž uvolnil a bylo mi jasné, že dlouho neobydlený nezůstane. Za tři dny tam přišla paní Emilka. Zaujala mě už svým vzhledem. Starala se o sebe vskutku dobře, měla nabarvené vlasy, byla pečlivě namalovaná, oblečená úměrně svému věku a celkově působila velmi mile. Zaujala mě i tím, že si pokoj v hospicu platila sama. Prý má naspořeno dost peněz a nechce, aby je dostaly její chamtivé děti, proto je raději utratí za něco pro sebe. Už když jsem jí pomáhala vybalovat její věci, věděla jsem, že si budeme rozumět. Sice jsem se nechtěla na nikoho příliš vázat, ale tady to prostě nešlo. Rozuměly jsme si od první vteřiny a troufám si říct, že se z nás staly dobré přítelkyně. Povídaly jsme si o všem, i o její nemoci. Měla rakovinu.

„ Můžete nám říci, jaký jste měla s Emilií vztah?“ Novináři napínají uši, aby jim nic neuniklo.

„Byly jsme přítelkyně. Dobré přítelkyně.“ Co chtěli slyšet? Že jsme se nenáviděly a málem se pozabíjely?  Nejspíš ano, protože když vyslovím slovo „přítelkyně“, nadšení novinářů viditelně ochabne.

Emilka se o sebe pořád starala. Barvila si vlasy, lakovala nehty a pečlivě vymýšlela oblečení. Ovšem pak jí začalo být špatně. Hodně špatně. Čím dál častěji jsem jí potkávala ve vytahaných teplácích, s kruhy pod očima a mastnými vlasy.

„ Už nemám pro co žít. Předtím jsem měla alespoň naději, že bude lépe, ale teď? Podívej, jak na tom jsem…“ Tohle mi řekla jednou v noci, kdy jsem jí pomáhala zdolat těch pár kroků a dojít na WC. Nevěděla jsem co na to říct, natož, jak jí pomoci. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že již brzy tenhle pokoj budu zase uklízet, když v tom se stalo něco, co bych bývala považovala za zázrak, kdybych to doopravdy neviděla.

„ Co se stalo dne 25. 5. ?“

„ 25. 5. ? Proč zrovna tehdy?“

„ Emilie si psala deník a tento den má označený spoustou srdíček. Co se tedy stalo?“ Chvilku přemýšlím, až pak mi to dojde. Jak jsem jen mohla tak významné datum zapomenout?

„ Ten den k nám přišel Josef.“

„ Pokračujte.“

„ Jmenoval se Josef Krejza a přistěhoval se do pokoje číslo 23. S Emilkou se hned spřátelili.“

Josef byl vysoký a na svůj věk i celkem přitažlivý. Hned jak ho Emilka spatřila, nastala změna k lepšímu. Překvapilo mě, když jsem přišla do jejího pokoje a viděla jsem, jak v županu stojí před skříní.

„ Co myslíš, Verunko, mám si vzít ten zelený kostýmek nebo modré šaty? Najednou si nejsem jistá, co by mi spíš slušelo…“ Pomohla jsem jí vybrat to nejkrásnější oblečení, vyfoukala jí vlasy, Emilka se namalovala a s vlastnoručně upečeným koláčem vyrazila za Josefem. Držela jsem jí palce…po smrti jejího manžela by si přece zasloužila štěstí. Netrvalo dlouho a už jsem je viděla, jak se v parku procházejí ruku v ruce. Emilka ožila. Najednou se i její nemoc zlepšila, doktoři mluvili skoro o zázraku. Jednou večer se mi Emilka s růžovými tvářemi svěřila, že dnes se s Josífkem zasnoubili. Sáhla do zásuvky nočního stolku a vytáhla stříbrný prstýnek s modrým kamínkem.

„ Prý mu dalo práci sehnat ho takhle narychlo…“ Řekla Emilka s úsměvem. Netušila, že prstýnek jsem kupovala já na Josefovo přání. Ale myslím, že i kdyby se to dozvěděla, vůbec by jí to nezkazilo její radost. Byla šťastná. A jak sama sebe nazývala, zamilovaná jako nějaká puberťačka.

„ V lednu se Emilie podruhé vdala. Šla jste jí za svědka. Souhlasí to?“

„ Ano…“ Usmála jsem se na soudce a on mi můj úsměv oplatil ušklíbnutím. Jistě, myslí si, že jsem chladnokrevná vražedkyně.

Emilce to moc slušelo. Svatba to byla jen malá, ale i tak krásná. Emilka a Josef si zaplatili společný pokoj a vypadalo to, že nic nebrání jejich štěstí…

Celý hospic je měl rád. Koneckonců jejich svatba byla povyražením pro všechny pacienty. A o tom že i na takovém místě se dá zažít štěstí, psaly i místní noviny. Zkrátka Emilka s Josefem byli místí senzací.

„Co se stalo s Josefem?“ Sklopím pohled. Nechce se mi o tom mluvit… „Zemřel. Přestalo mu fungovat srdíčko. Ve spánku…“ Soudce přikývne a novináři si začnou něco zapisovat.

Byl to vážně smutný den. 6 měsíců po jejich svatbě se ráno vzbudila jen Emilka. Josef dál spal. Myslela, že je jen unavený, ale když se neprobudil do oběda, raději zavolala doktora. Bohužel, zemřel. A tak jsem jejich pokoj zase vyklízela já. Emilka se stěhovala do svého předchozího pokoje. Bylo mi jí hrozně líto. Každý den jsem jí viděla, jak v černém oblečení sedí na balkóně a pozoruje park. Ztratila zájem o své koníčky. Už nepekla koláče, nechtělo se jí číst a bylo jí jedno, co si vezme na sebe. Její zdravotní stav se zase o hodně zhoršil. Doktoři říkali, že by to chtělo dalšího Josefa. Jenže žádný další, který by Emilku uchvátil, už nebyl. A tak se jen utápěla ve svém smutku a ztrácela se před očima…

„ A teď se dostáváme k nejdůležitější otázce: jaký byl váš motiv?“

„ Chtěla jsem jí pomoci.“

„ Tím, že jste ji zabila?“

„ Ano.“

Byly vánoce. Emilka na tom byla hodně špatně. Už nedokázala ani sama docházet na WC. Vypadaly jí všechny vlasy a tak nosila na hlavě šátek. Nedokázalo jí nic rozveselit. I když jí ostatní pacienti dávali dárky, ani si je nerozbalila. Ztratila zájem o život. O Štědrovečerní noci si mě zavolala k sobě.

„ Prosím, Verunko, pomoz mi…“  Šeptala tenkrát unaveně.

„ Chcete něco podat?“

„ Ne...já tě chtěla poprosit o trochu jinou pomoc. Vážně už tady nemám co dělat. Chtěla bych už zemřít. Chci jít za Josefem a za Mirkem…“

„ Ale Emilko, přece po mě nebudete chtít takovou věc…“

„ Prosím. Pomoz mi…“ Doslova jsem na ní viděla to utrpení, kterým prochází. Všechno jí bolelo a přála si zemřít. A já jsem měla být ten, kdo jí zemřít pomůže. Co na to víc říct? Povídaly jsme si spolu velmi dlouho a když hodiny ukazovaly skoro ráno, odhodlala jsem se. Šla jsem do skladu léků, vybrala příslušnou lahvičku a vrátila se na pokoj.

„ Opravdu to chcete?“ Zeptala jsem se s obavami.

„ Ano. Pojď sem, prosím…“ Popošla jsem k ní a objala jí…loučily jsme se dlouho.

„ Do toho, Veroničko. A děkuju.“ Naposledy se na mě usmála a já na její kapačku napojila malou lahvičku, která jí zajistí klidnou smrt ve spánku.

„ Nashledanou…tam nahoře…“ To bylo to poslední, co jsem jí řekla.

„ Takže chcete říci, že si pacientka smrt přála?“

„ Ano. Dlouho mě o to prosila.“

„ Ale víte, že to nic nemění na tom, že je váš čin považovaný za vraždu?“ Přikývnu. Podle někoho jsem vražedkyně, podle někoho jsem jen ulevila staré paní. A vlastně ani já sama nevím,c o z toho jsem…