Andělská ohavnost II

Pospíchala jsem ztemnělými ulicemi. Jako obvykle jsem měla zpoždění, které se ke mně přidalo ani nevím kde. Znáte to, člověk se chystá na nějakou schůzku, do školy, do práce, k lékaři, kamkoliv…a vyhradí si na přípravu dostatek času. Umyje se, obleče, nalíčí, učeše a v tom! zpoždění je na světě! A to i přesto, že doteď šlo všechno hladce a včas. Najednou jako by hodiny poskočily někam dopředu. Během jedné minuty je nejméně o deset dalších minut víc!

Tak tedy, pospíchala jsem na schůzku s Keiko. Chtěla mi někoho představit a když mi o tom říkala, tvářila se tajemně. Marně jsem se pokoušela vydolovat z ní koho, byla neoblomná. Vůbec jí nevadilo, že si zvědavostí ukoušu snad i konečky vlasů. Přemýšlela jsem o tom setkání víc než dost, bohužel mě ale nic kloudného nenapadlo. Jediné, na co jsem přišla bylo, že by nemělo jít o rande. Keiko neměla ve zvyku seznamovat mě s nějakými muži za účelem randění. Spíš naopak, odrazovala mě od nich. Nikdy jsem s ní neprobírala její vztahy, ale asi neměla nejlepší zkušenosti. Ostatně já také ne. Muži mi přišli nezajímaví. Hrají pořád tu stejnou pohádku a chudák holka vždycky naletí, pokud se nemá na pozoru. V tom jsme se s Keiko shodly a na našich dámských jízdách jsme se v tom pořád dokola utvrzovaly. Dělaly jsme si z chlapů legraci a ano, využívaly jsme je. Viděly jsme v tom jakousi pomstu těm, kteří nám zlomili srdce.

Přestože jsem byla zpočátku zvědavá, neměla jsem teď náladu se s někým seznamovat. Venku byla zima, mrholilo a já chtěla být doma, zachumlaná do deky, s horkou čokoládou v hrnku a zajímavým filmem. Místo toho jsem seděla v kavárně s Keiko a předstírala pozorné naslouchání trochu nudnému skoro monologu jakési Amandy. Ano, Amanda byla ta záhadná osoba, kvůli které jsem si dnes dala tak záležet na makeupu a vzdala se svého pohodlného gauče a vyhřáté deky. Nechápala jsem, proč Keiko tolik záleželo na tom, abych ji poznala. Vždyť vůbec nebyla zajímavá! Taková koza pitomá, co pořád jen mele a mele a neví, kdy přestat. A Keiko ji svými otázkami ještě podporuje! Rozhlížela jsem se dokola ve snaze upřít svoji pozornost na něco zajímavějšího, protože ani Amanda ani Keiko mě do rozhovoru příliš nezapojovaly a Amandina nemocná kočka, o které zrovna byla řeč, mně ani v nejmenším nezajímala.

„Co to má znamenat?“ vyhrkla jsem na Keiko sotva Amanda odešla na záchod, „Proč jsi chtěla, abych ji poznala? Vždyť si vystačíte samy!“ Keiko vypadala klidně. Zdálo se, že ji vůbec nepřekvapil můj rozmrzelý tón.

„Amanda pracuje na transfúzní stanici, víš?“

„A co jako?“

„No slíbila jsem ti přece vysvětlení, kde beru tu krev. To Amanda mi ji obstarává, tajně samozřejmě. Myslela jsem, že se sama zmíní, kde pracuje a že ti to dojde, ale přihodilo se to s tou kočkou a ona pořád žvaní jenom o tom.“ Překvapilo mě, jak nekamarádsky se o Amandě vyjádřila, myslela jsem si totiž před tím, že jsou kamarádky, možná i něco víc, neboť Amanda na Keiko neustále zírala jako na svatý obrázek. A i to mě na ní rozčilovalo!

„A to se tě neptá na co to potřebuješ?“

„Ale to jo, ptá. Vždycky jí říkám, že to je tajemství a že jí ho možná jednou povím. Ona je hloupoučká a navíc zamilovaná, to je ideální kombinace pro můj účel.“

„Máš trochu rozmazanou řasenku“ řekla Keiko znenadání, přisunula se blíž a prstem mi začala umazávat načernalý flíček někde pod okem.