Svět tvoření

Letěl jsem, oheň ve vlasech, kolem Deefovy hory. Byl mým spojencem v posledních deseti bitvách, takže jsem se ani moc necítil ohrožený. Pokud někdy dobudu Blahosvět, tak pravděpodobně s ním po boku... uvažoval jsem. Náhle se zleva ozval ohlušující ryk. Zpomalil jsem a podíval se daným směrem... Agaal! Ten prašivý bídák! Zřejmě se rozhodl sledovat mě... snad přes celý svět. Nikdy mi neodpustí, že jsem strávil několik večerů vášně s Auylou, která předtím, snad na celý rok, podléhala jemu... Vystřelil jsem kus svého ohnivého těla. Ten slizoun se zašklebil a odrazil jej štítem. "Zničím tě!" šeptal horlivě. "Jako hladový duch budeš brázdit pláně vesmíru..." "Cha chá, to tak!" uslyšel jsem náhle smích z druhé strany mlhou zastřeného horského pásma. Deef! Vycítil mě! Jeho zbraně již zasypávaly toho pazgřivce Agaala hustou palbou a ten byl nucen s ostudou sebrat svých pár švestek a odletět s nepořízenou. Na nějakou dobu byl klid. "Dnes mi orákulum ukázalo, že se s tebou asi setkám," usmál se Deef, "trávil jsem čas ve svém paláci ale... jak víš, podlehla mi Liela, tak nyní sdílí moje obydlí, ale začínáme se děsně hádat... a navzdory nebezpečí venku jsem si řekl, že se trochu proletím..." "Tyhlencty vášně dopadají vždycky stejně," hlesl jsem, "kdybych se dostal k Blahostromu, asi bych si nepřál ženský... Ale to je sen: do Blahosvěta se jen tak nedostaneme, to chce pořádnou strategii..." "Příštích pár desítek let se budeme muset spokojit s nějakým menším cílem, například sjednocovat severní klany," usmál se Deef, "při útoku na Blahosvět si již vylámaly zuby jinší seskupení, než ta naše malá aliance... ale získal jsem zajímavé informace: vím o někom, kdo něco ví." Deef a jeho šílené akce, které nikdy nedotáhne do konce... "Vím o někom, kdo něco ví, vím o někom, kdo něco ví..." prozpěvoval jsem si uštěpačně. Zabručel, ohnal se po mě a chvíli jsme na oko bojovali, spíše to bylo takové kočkování, po němž jsme si se smíchem podali ruce. "Jmenuje se Božský hrdina," dodal Deef posléze. Seděli jsme na verandě jeho paláce a pozorovali západ sluncí. "Prý se objeví zanedlouho ve Městě drahokamů, na tržišti. Nikdo ho neviděl už šest set let, ale říká se, že před pěti tisíci lety..." "Před pěti tisíci lety?" nevěřil jsem. "Znám jen asi dva borce, kteří dokáží potvrdit, že se vylíhli před více než dvěma tisíciletími... ale pět? Že by nebyl ani po pěti tisíci letech zničen? Buď je to velký lhář, nebo opravdu pořádný bojovník. Začíná mě to zajímat. Město drahokamů... hmmm, to můžeš příští noc přespat v mém paláci, máme to po cestě..." Tak začalo naše putování po stopách Božského hrdiny. Hlídky v mém paláci dokázaly odrazit již spousty nájezdů, tak jsem je ještě trojnásobně posílil a odletěli jsme jižním směrem. Těch pár šarvátek po cestě vám ani nebudu popisovat, byl jsem rád, že jsme se pořádně pocvičili v boji, budeme to potřebovat. Město bylo impozantní. Ty nádherné pevnosti... když jsme šli ulicí na tržiště, spatřil jsem onyxový záblesk v jedné boční uličce. A ta vůně... To může být jedině... "Xienna!" zašeptal jsem jméno své dávné vášně, "Deefe, stejně nevíme kde hledat. Ubytuj se zatím v Tisovém podloubí a já mám tady něco na práci..." "Před odletem ses oháněl tím, jak na ženský kašleš," povzdechl si, "no jo, ale ty už se asi nezměníš. Tak si to užij." Plížil jsem se tou uličkou, kde jsem ucítil její vůni a došel jsem k parku s velkým altánem uprostřed. Seděla tam... a vedle ní... nějaký chlápek. Krví mi hnula žárlivost: sice již dvě století Xienna podléhala jiným, ale co oči nevidí, srdce nebolí. Ta vášeň byla tehdy tak intenzivní, že o ni přemýšlím někdy ještě teď... vyrazil jsem, napůl smyslů zbaven. "Ellore!" zavolala Xienna. Také ona si pamatovala ty noci plné vzplanutí. "Vy jste Ellor? Ellor Ohnivý plášť?" otočil se ke mě její společník. Již dlouho mně nikdo nevykal: toto uctivé oslovení se používá jen vyjímečně. Udiveně jsem odpověděl stejným stylem: "Já jsem Ellor Ohnivý plášť, vylíhnutý před čtyřmi sty třiceti lety z Modrého ohně. A kdo jste vy?" Uklonil se. (Nevídané.) "Já jsem Manar Zářící strom, vylíhnutý před pěti sty dvanácti lety ze Zlatého větru, učedník Božského hrdiny." Chtěl jsem tasit svoji zbraň a začít souboj, vtom jsem se zarazil, "Božského hrdiny? Toho hledáme! Jsme na cestě vymačkat z něho tajemství... Prý ví něco... co nám snad pomůže prorazit do Blahosvěta." "Nebe nelze dobýt útokem, Ellore." to promluvila Xienna. Kdyby promluvil on, asi už bojujeme. Ale Xienně jsem víceméně věřil... prožili jsme toho spolu hodně, čili jsem si dovolil riskovat být neopatrný. "Tak jak tedy? Lstí?" usmál jsem se. "Jde o něco nového, jinou cestu," mluvila dál, "Nesnažíme se dostat do nebeských světů: tam vládne stálý klid, ale také neměnná stagnace v opakujících se radovánkách. Božský hrdina nás nasměroval do jiné roviny: Světa tvoření." "Světa tvoření? Co je to za nesmysl?" zařval jsem. "Bytosti Světa tvoření jsou zaměstnány tvorbou a prací... ne bojem jako my. Jejich existence je ohraničena atributy zrození, stárnutí, nemocí a smrti. To značí..." "Smrt? To jako zničení? Samozřejmě budu jednou zničen, ale co je na tom tak zvláštního? Jednou podlehnu při souboji, jako teď jiní podléhají mně..." "Bytosti Světa tvoření umírají -'jsou zničeni' jak bys řekl ty- přirozenou smrtí: nějakých šest sedm desítek let po svém zrození. To je nutí dát nějaký časový rámec svým činům, určit, aby po nich něco na světě zůstalo - a to je pobízí ke tvoření věcí, které je přesahují..." "Zro- zrození? Co je to za slovo?" zarazil jsem ji znova. "Vztah mezi mužem a ženou tam má dost jinou podobu, než u nás..." "Chachá, tak tomu nevěřím: vášeň je prostě vášeň. Podlehnutí je podlehnutí. Co by mohlo být jiného..." "Ze splynutí muže a ženy se rodí další generace bytostí Světa tvoření: my asurové se líhneme ze zhuštění nějakého živlu a pak si vždy sami probojováváme cestu světem. Oni hned při svém zrodu mají vedle sebe dva dospělé jedince, z nichž vznikli a kteří jim pomohou se vše naučit a zorientovat se v realitě... Takový splynutý pár, určený mimo jiné i k plození potomstva, pak poutají city větší než vášeň, musí, aby spolu vydrželi..." "City větší než vášeň... city větší než vášeň..." rozesmál jsem se "a co je to ta nemoc? A stáří? Ty vaše povídačky mi dávají méně smyslu než mámení Sekty tisíce duchů... chachacha... Seberu Deefa a najdeme toho vašeho Božského hrdinu a uvidíme, co jiného umí než plést hlavy několika málo důvěřivých asurů..." začal jsem mávat svými zbraněmi a bylo vidět, že ani loajalita ke Xienně mi nestačí k tomu, aby bylo příměří našeho setkání udržitelné. Oba se začali zvedat a brzo odlétli směrem k tržišti. Manar za mnou ještě zavolal pár slov: "Mistr byl ve městě před dvěma dny a teď už je kdovíkde: jeho cesty nedokáže vysledovat nikdo z nás. Klidně dál, Ellore Ohnivý plášti, kujte pikle na dobytí Stromu přání či Světa dévů... mohl jste se setkat s Naukou, což se zde ve Světě asurů poštěstí jen málokomu... takhle vás necháme vašemu osudu..." Pokrčil jsem rameny a letěl do Tisového podloubí, říct Deefovi, že to byla falešná stopa. Takových podvodníků běhá jistě po městě tisíce... Větší než vášeň... Svět tvoření... Co je to za pitomost? Který hlupák by něco tvořil: všechno už je a jen se o to stále bojuje. Snad jednou dobudeme Blahosvět. (epilog)

---