Cop

Mlčeli. Šéf řídil po rovné zillertálské silnici. Tereza vedle něho se dívala nehnutě přímo před sebe.

Po očku ji pozoroval. Štíhlá, s hustými vlasy, spletenými do tlustého copu. Hezoučká tvářička, štíhlé nohy a pevné poprsí v halence na ramínka. Bylo jasné, že s ním jela jenom kvůli prachům. Vždyť byla jen o rok starší než jeho vlastní dcera. Po prázdninách bude chtít minimálně, aby jí zvýšil plat.  Na co asi Tereza myslí?

Na boty. Slíbil jí přece, že pojedou z Hintertuxu lanovkou a odpoledne se staví v nějakých krámech.

Koupil zpáteční lístek pro oba na všechny tři úseky. Po první se rozhodla, že už výš nepojede. Když stoupala jeho kabina, viděl ji pod sebou. Ležela na úbočí na dřevěném lehátku a dřímala. Neměl už tak ostrý zrak, aby rozpoznal, jestli zase nepíše SMSky. Viděl jenom její dlouhé opálené bosé nohy a brzy zmizel v mlze.  

Když se z ledovce vracel, už na něho mávala:

"Měla jsem strach, když jsem viděla, jak se lanovka zastavila. Co bych si tady sama počala?"

Musel se pousmát její dokonalé psychologické hře, ale to už ji vedl do jídelny. Dávala si s meruňkovými knedlíky na čas, jako by na boty úplně zapomněla. Když nasedli do kabiny směrem dolů, dala mu ještě ovocnou pusu:

"Kdyby se lanovka zastavila teď, věděla bych..." upřela na něho velké hnědé oči a dlaní se mu opřela do rozkroku. Jediný spolucestující, zarostlý snowboardista spal zakrytý prknem.

Byl ještě celý šťastný, když za 15 minut zaparkoval na nábřeží v Zell am Ziller:

"Rozdělíme se," vydal pokyn, "já si projdu delikatesy a ty se podívej po něčem na sebe!" Zamávala na něho platební kartou s nápisem "Citibank never sleeps" a on si pomyslel, že byl byl rád, kdyby Citibank někdy spala a ženy si prostě nemohly peníze vybrat.

Zamířil k nejbližšímu konzumu:

"Pozdravpánbůh!"

"Dejžtopánbůh!" zašveholila mladá černovlasá prodavačka, "co pro vás mohu udělat?"

"Eh, vlastně hledám řeznictví."

Ochotně mu popsala cestu:

"Je tam velký nápis řeznictví Gasser."

Nepořídil a za chvíli byl v konzumu zpátky. Černovláska se na něho obrátila jako na starého známého, "našel jste řezníka?"

"Jo, ale má do tří zavřeno."

"To je mi líto. nevěděla jsem to."

"Nevadí. Vidím, že můžu nakoupit i u vás," díval se na vystavené pečivo:

"Třeba tady to pletené. Nevím, jak se to řekne německy?"

"Cop," usmála se tak, že na zlomek vteřiny zatoužil zastavit se u ní, až jí skončí pracovní doba.

Pomalu se vrátil na nábřeží a počkal u auta na Terezu. Už z dálky na něho mávala se dvěma igelitkami v rukou. Když se usadila, oči jí zářily:

"Za to tě večer čeká odměna. Až do roztrhání."

"A koho to roztrhá?" zažertoval.

Za soumraku skutečně dlouho nevydrželi na balkóně. Předvedla mu sandálky nahá. Byla tak pečlivě odchlupená, že si musel vzpomenout na chudáka Magdu. Kolik jí letos je? Padesát? Asi bude sedět na lavičce uprostřed zahrady ...

Velký statek byl poloprázdný. Tereza mohla vášnivě křičet a nikoho nerušila.  Neustále připravená ho nenechala na pochybách ... při druhém úspěšném pokusu ale stejně musel myslet na to, jestli si Tereza v duchu neříká:

"Tak dělej, dědku. Chci už taky jít spát. Kolik bys toho za dvoje boty chtěl?"

Možná to vytušila, protože se potom k němu dlouho lísala, dokud neupadli do dřímoty. 

Při snídani byly obsazeny jenom dva stoly. Selka se nejprve zeptala dvou starších Švýcarů, jestli jim v nabídce něco nechybí?

"Nein. Wir sind wunschlos glücklich."

Pak se obrátila na Šéfa a Terezu.

Odpověděl: "My také."

Tereze padaly vlasy do obličeje, bojovala s plátkem prosciutta a ani ji nenapadlo, aby se zajímala, co Švýcaři odpověděli. Šéf jí to přesto v duchu přeložil:

"Jsme tak šťastní, že nejsme schopni vymyslet, co bychom si ještě mohli přát." 

V autě mlčeli. Jeli po rovné zillertálské silnici.