Tři sonety pro Olinku

Je večer, stáhnu rolety,

napíšu ti tři sonety

o tom, co k tobě cítívám,

když jsem s tebou, či když jsem sám.

Tma se mi vkradla pod víčka,

vysním ti hezká slovíčka,

to abys z básní uhádla,

že jsi mi srdce ukradla.

Malíři z jiné planety

vzali si svoje palety,

to aby tyto sonety

hráli ti všemi barvami,

tak jako duha nad námi,

Kde jsi tak dlouho miláčku,

prší tu slzy jak z obláčku.

Čekám, až zvonek zazvoní,

tvůj parfém tady zavoní.

Bývám pak štěstím bez sebe

a u srdce už nezebe,

když vejdeš tiše do dveří.

Mé srdce v tebe uvěří.

Stále nejdeš, kde tě mám?

Tvé objetí postrádám.

Tvé polibky jsou jenom klam.

Za pár dní je Válentýn.

Pro tvý oči, pro tvůj klín,

chci ti psát básně z kopretin.

S tebou se všechno rozjasní.

Do tance, zpěvu, do básní

slunce tvé jasně zazáří,

že ani pilní komáři

Možná i pohádky ožijí,

o tom, že v jednom ze svých snů,

dostane princ svou princeznu.

S tebou je všechno krásnější,

tvůj hlas mě sladce konejší.

Snad bude doba zítřejší

dobou sladkého líbání.

Kdopak se potom ubrání

hodinám žhavého setkání.