Podzim za rohem uličky

     Lesní plod mi připomínal minulý podzim, právě tím listím zbarveným, na kterém tak rád léhával. 
Ačkoliv mi to nedalo, dokonce snad i dalo - pár bezesných a tiše probdělých nocí,
nikdy mne nenapadlo se ho zeptat, proč tak rád ulehá právě do taktně sčesaného a zbarveného listí?
     Při pohledu na zem si tak vždy vzpomenu na první hodiny v tanečních, kam jsem se nutil chodit do tý doby, než se mi vskutku zalíbily a to natolik, že na zemi by mne hledal málokdo, a vznáším se jako tehdy, jako by mi bylo pár. Pár let zpátky, pár kroků vzad, pár stromů pod nohami.
Seznámil jsem se tam s Marií, zbožnoval jsem její růži usazenou pevně na šíji. Mnohdy s nádechem tak krásně poletovala. Stačí zavřít oči, jsem uprostřed sálu.
Ono to mé vznášení mělo mnohdy tvrdý dopad, hlavně, když jsem k němu snažil přinutit bližního podél mé levice. Jsem sice pravák, ale pro dobro Marie jsem se vždy obětoval a nechával si svírat ruku levou. Možná to byl ten důvod - proč procházky s Marií trvaly tak krátce, ,,Praváka v lévého nezměníš.” pomyslil jsem si, když obručky jejích prstenců sjížděly po mém zápěstí. Znáte ten pocit, když i vašemu zápěstí narostou křídla?
     Zbývalo mi pár minut. Nerad jsem spěchal, ale přesto jsem chodil až tam. Tam bylo zrovna tak daleko, abych vždy při cestě zpět musel běžet, ale zároven se nacházelo neuvěřitelně blízko, víte, abych vždy doběhl včas.
Tolik lidí by to dávno vzdalo, já neměl důvod vzdát se. Zrovna předvčírem se mě Karla - ta co má ten nejlepší stánek se sušenými hrozny - ptala, jestli mi tahle každodenní cesta stále neunavuje nohu, ona vlastně Karla a má levá noha toho měly více společného než z našeho rozhovoru vyzní, ale i tak mne její zájem potěšil. Jako vždy jsem se pouze usmál, abych měl od Karly klid a spokojeně si nabral hrst sušených hroznů z jejího košíku, Karla asi tak spokojená jako já nebyla, ale kdo mohl tušit, že na dotazy o mé noze čeká i odpoved?
     Po pár krocích jsem na Karlu stejně zapomínal, protože mi přišlo nespravedlivé, aby na ní zároven myslelo tolik tvorů. Záměrně říkám tvorů, protože jsem vždy věděl, že z hrsti upustím pár hroznů a všelijací ptáci, hlavně holubi, ho s chutí okusují. A těch opravdu jen pár nebylo, proto jsem Karlu často vypouštěl z hlavy už po zahnutí za roh ulice U místku. Ona si asi myslela, že hrozny rozhazuji, abych trefil zpět a potrefené ptactvo mi mé plány kazí, protože jsem se občas přistihl pozorující Karlu jak hází hrozny zpět na zem, přesně tak, jak jsem je neštastně vytrousil.
Já jen doufám, že holubům budu moci jednou říct, že ony hrozny skutečně pochází z košíku té milé dámy, a ne mé kapsy, protože časem mne napadlo, že ptáci možná víc myslí na mne, než na paní Karlovou a to by tedy znamenalo, že na ní nakonec nemyslíme nikdo.
A tak jsem se mnohdy za rohem zastavil a předstíral, že si za výlohou prohlížím nejnovější výprodej knih pana Sládka. Přitom jsem ale ustavičně myslel na Karlu, někdy i dobrých pár minut vkuse, kdo ví, jen kvůli těm holubům, kdyby zase zapomněli.
     On vlastně nikdy nerozhazoval hrstky hroznů schválně, všechno to bylo kvůli Marii a jejím krásným prstencům co mu přejížděly přes zápěstí a jeho levá ruka mnohy zapomněla, že už nemá křídla a z ruky se pak sypaly kuličky snů...
     Pokud půjdeš ale uličkou, kde noc kříží slunce a záře měsíce jde vidět i v nejsvetlejších dnech, možná zastavíš se na rohu U Místku, kde stával, a někdy objevíš na zemi ležet hrst hroznů. I pár uschlých brusinek, ne proto, že by existovala další Marie, kvůli které by je vytrácel, ale jen proto, že ty mu prostě nikdy nezachutnaly.
     Lesní plody mi stále budou připomínat minulý podzim, a i když jsem se ho nikdy nezeptala proč sem tak rád běhal, sčesané listí tu bude stále taktně ležet a čekat dokud nepřiběhně a nezatančí si s ní svůj poslední tanec.