Cestování mezi domovy

Občas se mi stává, že ve slabších chvilkách uroním slzu lítosti nad tím, že vlastně nevím, kde jsem opravdu doma. Místo, kde na posteli leží můj starý plyšový pes s černým natrženým čenichem, bude vždy patřit mezi kouty, kde občas nechám běžet minuty jen tak na prázdno, zatímco na stříbrném plátně mých vzpomínek proběhne film obrazů potřísněný hořkosladkým prachem, přesně tak, jak mozek běžně zpracovává a uchovává všechny střípky minulých událostí. Když to ještě umocním pohledem na staré fotky, nostalgie je na světě. (Pak se většinou proberu ze „záseku“ a uvědomím si, že na takové kratochvíle mám čas až po tom, co spadnu do kategorie „stará dáma.“)

Když jsem se poprvé přistihla, že říkám „doma“ místu úplně jinému, než je náš dům na jihu Moravy, kde na jaře kvetou blumy mnohem dřív, než tady na severu ve vlhkém Liberci, musela jsem se zamyslet nad tím, co ten domov pro mě vlastně znamená.

Doma, tam kde je mamka, její skvělé pomazánky a všudypřítomné květináče, co z nich čučí a bujně vystřeluje exotická, nebo i úplně běžná všudypřítomná zelená flora, je místem mého dětství a podle kvant vzpomínek, jsem tam doma víc než kdekoliv jinde na světě. Vychodila jsem tam základní školu, střední jsem studovala o kousek dál, ale přesto jsem se každý den vracela do stejné postele. V tom Jihomoravském kraji jsem se poprvé zamilovala, poprvé dostala odvahu jít sama na úřad, i si poprvé našla práci. Všichni moji kamarádi si pamatují stejné akce a dobrodružství, jako já a společné průšvihy sdílím také  právě s nimi.

Kolem bydliště, kde se nacházím teď se svými studijními lejstry, se točí můj současný a nejaktuálnější život - čili státnice na Liberecké univerzitě. Za pět let studia jsem si tady vybudovala solidní a tolik známý svět mezi bandou pohodových tělocvikářů, úterní flórbálky v tělocvičně, pohupování se v sedáku na skalách v okolí s přítelem Bóšou a vyučování angličtiny v úterý a čtvrtek – to abych si vydělala na nájem a další studijní výlohy. Jo, a škola – abych nezapomněla – samozřejmě. Běhání mezi bloky výuky na budovách rozesetých po celém městě a dobývání se na studijní oddělení – zásadně mimo úřední hodiny – s nejurgentnějšími malichernostmi. Škola je nicméně prapodstatou mého pobytu tady na severu a důvodem vzniku určité paralely k mému původnímu životu na teplém moravském jihu.

Každý rok musím tucetkrát odpovídat na otázku, co mě sem vedlo. Je to tak ohraná otázka, že už nad ní nepřemýšlím a odpovídám „... prostě život,“ a tak to taky je. Nebyl to příliž cílevědomý nebo uvědomělý počin podat si přihlášku na univerzitu na druhé straně republiky, ale stalo se a jsem tady. A jsem tady správě.

Stejná síla – Život – mě vedla taky do všech ostatních míst, kde jsem si vytvořila dočasné domovy, byť jen krátkodobého charakteru. Jestli platí, že domov je tam, kde se cítíme dobře, tak je otázkou přežití, vytvořit si místo, kam se utečeme před světem (ať v dané chvíli mluví jakýmkoliv jazykem), abychom tam mohli chvíli volně dýchat.

Navzdory častosti svých přesunů nesnáším balení a nikdy mě asi nepřestane vysilovat. Ta nutnost soustředit se na každý kus převáženého majetku, nástroje či garderoby je únavná. Sním o tom, že se vykašlu na ty všudypřítomné věci a budu cestovat jen s mobilem, kreditkou a klíči v kapse. Můj skvělý Blonďák mě utěšuje, že lidé, kteří dělají tolik věcí jako já, potřebují mít nutné náčiní vždy po ruce. „Kdybys nic nedělala, tak ti stačí jen ten mobil a klíče.“ Přiznávám, že je to tak. No jistě. A protože v každém bydlišti se nachází část mých věcí, musí to znamenat jen jedinou věc. Jsem tedy doma všude.  No stres! Kauza o tom, kde jsem doma nejvíc, je tedy uzavřena.

Nedávno jsem byla tázána na adresu bydliště. Zamyslela jsem se nad tím, kterou bych asi měla zvolit, aby to bylo nejmoudřejší. Jednalo se o balík nějakých věcí, které mi zůstaly na posteli v Turecku poté co jsem naplnila všechna svá dostupná zavazadla. Shodnotila jsem, že levnější, než platit v letadle nadváhu bude, otestuju-li poštovní spojení Turecko-Česko a nechám si balík poslat. Spolubydlící Serkan v tom neviděl problém, řekl: „Problem yok!“ a tak jsme to všechno zamotali do černého tlustého igelitu a omotali lepící páskou. Pak přišla řada na adresu.

Ve hře bylo hned několik takových potenciálních adres. Šlo jen o to, kterou vybrat.  Věděla jsem, že po příletu budu v Liberci, a tak vybrat jednu z libereckých se zdálo nejpřijatelnější. Naše nová adresa (máme s přítelem nový podnájem), na Zeyerově ulici v Liberci, byla sice krajně nespolehlivá, ale zdálo se mi roztomilé, abych se tam přistěhovala a hned mi došla pošta – a dokonce balík! Když jsem ještě bydlela na kolejích, nechávala jsem si důležitou poštu posílat na adresu Bóšových rodičů. To se osvědčilo jako velmi spolehlivé, ale  zdálo se mi neohleduplné, vzhledem k tomu, že by pravděpodobně museli s lístkem od pošťačky letět na nejbližší poštu, nechat (budoucí) tchýni  běhat po úřadech kvůli balíku ze kterého bych později pro ni vytáhla dárek z Turecka.  Adresa trvalého bydliště v Jiříkovicích, kde to za každých okolností může vyzvednout mamka, nebo třeba brácha se zdála vynikající, ale vzhledem k tomu, že jsem po příletu měla trávit nějaký čas v Liberci, mít balík s dárky (a ostatními osobními nezbytnostmi) na druhé straně republiky, se mohlo ukázat jako nepříjemné.

Nakonec, v určitém balícím a loučícím vypětí, jsem tam Serkanovi cosi napsala na lístek s důvěrou, že to pošle brzo... a odfrčela na letiště. Hm... kdybych si jen pamatovala kterou adresu jsem nakonec zvolila..!

A tak už třetí týden cestuju mezi různými domovy, abych zkontrolovala, jestli balík už došel.