Lucince

V noci se radují všichni mužové zlí. Rozmilé slečinky z cestiček scházejí; někam je zatáhnou bídáci blázniví - já, strach mám.

Červánky zmizely, zůstal jen měsíček, říčka tě volala, stejně tak lesíček. Vyšla jsi nesměle do tmavé houštiny. Ty, strách máš.

Úchylák úchylný chytl tě za ruku, křičelas plakalas už není uniku. Neplakej, neřvi už, ač máš proč bědovat. Strach, právem máš.

Krvavá Lucinka spadla a omdlela, perverzák zatím byl rozžhaven do běla. Chytil jí za hrdlo, stiskl a podržel. Sám, strach měl.

 Byla to sobota ráno a holota křičela na dvoře, že nejsi v oboře. Nikdo se nevyptal - kam jsi šla v podvečer? Já, strach mám.

Našli tě, Lucinko, druhý den u řeky; leželas nehnutě, na krku dva fleky.  Proč jsi jen chodila daleko od domu?  Jsi teď už ledová - mrtvola.

Vzali tě za ruce, za nohy, za doly, donesli tělo tvé až tam kde nebolí ztráta tvá příšerná, všechny nás zraňuje dál - jsi mdlá.

Díru ti kopají hlubokou, studenou. Jako tvá kůže co stala se vražděnou. Řekni mi proč to je, proč střílet do lidí? Já, nerozumím.

Lucinko, loučím se! Spatřím tě zase však. Za chvíli poletím za tebou jak ten pták; neboj se, neříkej, že nechceš být se mnou. Já, neposlouchám.

Hlínou tě zakryju, nohama udusám, s pláčem se obrátím - už zase budu sám. Nemůžu, nechci už, musím jít za tebou! Já, tu nechci být sám.

Soutěska vysoká tyčí se nad vodou. Skočím, já skočím a hned půjdu za tebou. Z úst se mi rozline slaboučké vzdechnutí. Dál, nedýchám.

Lucinko, rozmilá, zase se spatříme. Jak jistě sama víš - my k sobě patříme. V nemoci, ve zdraví, v nebi i na zemi já, a ty…