past vedle pasti

Praha. Prašná brána. 

Kavárna s výhledem na ni.

Italové srkaj ty svoje malinkatý espresa.  

Já bych si nejradš zapálil cigáro ale číšník mi to zakázal, prý nový zákon nebo co.   

Slunce svítí skrz výlohu. Hřeje mě na ramenou. Uživám si to.

Přichází  !!!ŠÁRKA!!!

Jak jenom dopodrobna znám všechny tvary jejího těla.

Přichází do prosluněné kavárny s Italama. 

Vůni jejích blonďatých vlasů a měkkost jejích prsou cítím už na dálku.  

Její  milé durdění se nad nespravedlnostmi světa a legrácky,   

kterým se smějem jen my dva, mi už zněji v uších. Na dálku.    

Sedá si naproti mě. Otočí se za číšníkem. 

Obličej z profilu.  Její ostrý nosík.

Zvláštní, pro mě naprosto nádherný, hlas. Čistě její.

„Dejte mi latté.“   

Usměje se.  Chci ji pohladit po dlaních. Neucukne. Usměje se. 

!!!Miluje mě!!!

Řekla mi to.  Kdysi.

Miluje mě i když má přítele, kterého nechce opustit.  

Usmívám se taky.  

„Jak dál my dva?“ 

„Nemůžu mu dát kopačky. Prostě nemůžu. On je na mě hrozně hodnej.“  

Chci si potáhnout z cigára

ale novej zákon a číšník.   

„Odjíždím do Anglie.“ Říkám jakoby nic.   

„Cože?“ 

„Jo.“

„Na jak dlouho?“

„Na rok. Pak se uvidí.“ 

„A to mi říkáš jen tak?“   

Italové. Slunce. Vůně vlasů a měkkost prsou 

„Nic mě tady nedrží.“     

Pokrčí nosík. 

 „Nechci abys odjížděl. Mám tě RÁDA. Nechci abys odjížděl.“   

Jsem v pasti.