Pohádka o Mrtvém lese

V zemi, kam slunce jen zřídkakdy pronikne mlhou těžkou jako dračí dech, kde ticho je hlubší než nekonečno a zvuk prázdný jako beznaděj a kde i netopýři za noci vylétají minimálně ve dvou, leží Mrtvý les. Stromy v něm jsou černé a zkroucené, nerostou, nedýchají, a přece je v nich víc života, než by se mohlo zdát. I sám čas tu plyne pomalu a ostražitě.

Na kraji Mrtvého lesa, nadosah nejbližších větví, podobných pařátům kostlivcova stínu, stál muž. Byl vysoký a silný, oblečený jako válečník, na levém rameni mu seděl pták, snad straka. Muž se jmenoval Urgas, nerozhodně si prohlížel temnou hranici lesního porostu. Pták na jeho rameni se nervózně zavrtěl a hrubým skřehotavým hlasem pronesl slova:

„Chtěl by snad pán se svého sluhy ptát, kterou cestou on má se v této chvíli dát?"

„Řekni mi, jak se dostanu k chýši čarodějnice Melhy," rozkázal Urgas.

Vítr se zastavil. Utichlo šustění suché trávy i skřípání větví, jen ozvěna čaromocného jména doznívala vzduchem.

„Radil bych svému pánu teď rychle roha vzít. Však chceš-li, pospěš v stranu, kam slunce odchází."

Bez zaváhání vykročil Urgas západní cestou. Stromy nad jeho troufalostí ustupovaly z cesty.

Pěšina byla blátivá, trčely z ní ostré kameny a křivé kořeny. Světla bylo málo, černé větve se spínaly nad cestou v podivnou klenbu a bránily bojácným slunečním paprskům dosáhnout země. Les už nebyl tichý, šuměl svými svébytnými zvuky, jež se slévaly v harmonický akord, hudbu... Ano, byla to hudba. Urgas ji vnímal, aniž by ji doopravdy slyšel, rozlévala se v jeho nitru a dávala vzniknout napětí hraničícímu se smyslností. Chtě nechtě musel sjednotit své kroky s tím podmanivým rytmem.

Cesta ho dovedla na mýtinu, rozkvetlou zelenou louku v lůně bezbarvého lesa. Tančilo na ní pět divoženek. Kruh jejich postav se otáčel kolem středu palouku, jejich těla, bělostnější než měsíc, se vlnila v rytmu tajemné všeobjímající melodie. Na těle žádné z nich nebylo jediné místečko tmavší, všechny zářily na pozadí černých stromů alabastrovým jasem.

Spatřily Urgase, zastavily a upřely na něj pohled plný tiché výzvy. Urgas vykročil. Zastavil na okraji mýtiny. Věděl, co vyprávějí pohádky o těchto bytostech - že mají ve zvyku neopatrné pocestné utancovat k smrti, ale nedělal si iluze. Pohádky jsou určeny dětem.

Rozhrnul křoví na okraji palouku, hned vedle ústí cesty. Do obličeje mu vlétlo hejno much, následováno oblakem zápachu hnijícího masa. Mezi zkrvavenými cáry šatů leželo na sobě několik mužských těl. Hlava mrtvoly ve spodní části hromady se obrátila k Urgasovi a jeden z jejích prázdných očních důlků na něj mrkl. Vzápětí z něj vylezl obrovský brouk a protáhl si krovky.

Urgas couvl. Do paže se mu zaryly ostré nehty jedné z divoženek. Hrubě ji odstrčil a vyrazil napříč mýtinou. Další děva se mu vyzývavě položila do cesty. Odkopl ji, aniž by zpomalil.

Udýchaně se zastavil až na druhém konci palouku, kde cesta pokračovala. Za sebou slyšel zklamaný nářek divoženek, jenž mu zněl v uších ještě dlouho potom.

Po několika hodinách došel Urgas na rozcestí. Pták na jeho rameni zaskřehotal:

„Pohleď teď vpravo, v této zemi hosti, cíl už tvé pouti se přiblížil dosti, směrem kde bělá se Planina kostí."

A opravdu, po několika krocích se cesta roztáhla do široké pláně, tvarem i barvou připomínající krunýř obrovské želvy. To co zdálky vypadalo jako kameny, zblízka se ukázalo být lebkami a hnáty. Přirozeně lidskými. Celá planina byla poseta zbytky těl, někdy ještě s kusy masa, ale většinou zcela holými, vybělenými sluncem.

Urgas stanul na okraji pláně, pár tepů srdce zaváhal, a pak opatrně vykročil. Přímo před ním se zvedla ze země ruka s varovně vztyčeným prstem. Urgas si alespoň myslel, že to je varovné gesto, nebylo totiž přesně poznat, kde je dlaň. Opatrně ruku obešel. Jiné kostnaté zápěstí se mu sevřelo kolem kotníku. Setřásl ho a pokračoval v cestě. Pod chodidlem mu něco křuplo.

„Promiňte, já jen procházím," omluvil se.

Rozšláplá lebka se na něj podívala vyčítavě. Vzápětí se za odporně chrastivého zvuku ze země zvedl celý kostlivec. Pomalu a rozvážně se otočil proti Urgasovi a zaklapal čelistí. O kus dál se vztyčila další kostra. Oproti té první bylo její tělo ještě potažené zčernalou kůží, ale zase mu chyběla ruka. První kostlivec výhružně chřestil, druhý cosi mumlal, zřejmě mu zbývaly ještě nějaké hlasivky. Rozumět mu ale nebylo, o jazyk i rty už dávno přišel.

Urgas se pokusil jim vyhnout, ale černý kostlivec se mu postavil do cesty a sápal se na něj svou jednou rukou. Urgasova pěst zasáhla jeho hrudník. Protrhla křehkou kůži, se zastřeným křupnutím prorazila žebra a s lehkým čvachtnutím se zastavila. Když ji Urgas vytáhl, byla obalena rosolovitou černozelenou hmotou a lezli po ní červi.

Teď už se Urgas opravdu rozzlobil. Vytasil meč a přeťal kostlivcovu páteř těsně nad pánví. Horní půle mrtvého těla spadla na zem, kde se chvíli zmateně zmítala. Nohy s pánví udržely rovnováhu, nějakou dobu pobíhaly kolem, a pak uraženě odkráčely pryč.

Urgas vrátil meč do pochvy, sebral ze země lopatku a s její pomocí si oškrábal z ruky sliz. První kostlivec stál zatím nerozhodně opodál, díval se výhružně, ale nezdálo se, že by měl chuť zaútočit. Urgas se k němu s pohrdavým výrazem otočil zády a vydal se na další cestu.

Planina kostí brzy končila, les se opět stáhl kolem cesty. Světla ještě ubylo a mlha zhoustla. Netrvalo dlouho a před Urgasem se vynořila chýše čarodějnice Melhy.

Byla to drobná křivá chaloupka, vklíněná mezi dvěma stromy, s malou zahrádkou obehnanou plotem ze suchých větví. Zahrádku pokrývala souvislá vrstva roztodivných rostlin. Některé kvetly květy rozličných barev, šlahouny jiných se natahovaly přes cestičku k domku, plazily se po jeho stěnách a kroutily se kolem planěk plotu.

Urgas obezřetně otevřel branku a vkročil na cestičku. Kdesi v dálce se zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. S každým dalším Urgasovým krokem sílila vichřice. Jeden zelený šlahoun se mu omotal kolem nohy. Škubnutím nohu uvolnil a zbytek vzdálenosti k domu překonal několika skoky.

Přede dveřmi se zastavil a zlehka zaklepal. Chvíli bylo ticho. Pak se dveře s ohlušujícím skřípěním začaly pomalu otevírat. Urgas sáhl do záňadří a vytáhl svazek kozlíku a máty - květin, které zahánějí zlé duchy. Dveře se otevřely docela. Stála v nich čarodějnice Melha.

„Všechno nejlepší!" zvolal Urgas a podával jí kytici.

Stařenka zjihla. „Urgasi, tys přišel!"

„Tvoje stopadesátiny si přece nenechám ujít."

„Tak jen pojď dál," smála se čarodějnice. „Měl jsi dobrou cestu?" zeptala se, když byli v předsíni.

„Bez problémů," odpověděl Urgas, „pořídil jsem si kapesního průvodce, takže všechno šlo hladce," dodal a ukázal Melze straku.

„Tak už jsme všichni, děti moje," oznámila čarodějnice, když vešli do světnice.

U stolu uprostřed místnosti seděl hejkal, dvě víly, několik skřítků a vlkodlak.

„Rád vás opět vidím, musím vám toho tolik vyprávět," smál se Urgas a posadil se k nim.

A pak už všichni jen jedli, pili a veselili se, v té zemi, kam slunce jen zřídkakdy pronikne mlhou těžkou jako dračí dech, kde ticho je hlubší než nekonečno a zvuk prázdný jako beznaděj a kde i netopýři za noci vylétají minimálně ve dvou. A ani to jim mnohdy nepomůže.