Preventista

    Usedl jsem ve sborovně na místo, které určitě nikomu nepatřilo. Pochybuji, že by si někdo dobrovolně sedl na židli vzdálenou dva metry od ředitele a ještě k tomu zády ke třem čtvrtinám pedagogického sboru. Aspoň mě žádná kolegyně nebude obtěžovat slovy: "Mladý muži, na tomto místě jsem seděla za Marie Terezie, přežila jsem na ní heydrichiádu i několikateré komunistické čistky a teď přijdete vy a sednete si mi klidně na ni." Místo toho si začaly dvě učitelky sedící naproti mně pochvalovat, že mají tak blízko sebe jednoho z mála mužů.

    Na mé první provozní poradě se začala rozebírat různá opatření, jejichž cílem bude zvýšení kázně žáků. Celou poradu jsem byl děšen loňskými dvaceti třemi sníženými známkami z chování. Velká část porady byla věnována drogám. Výtvarkáři byli nabádáni, aby ve zvýšené míře směřovali žáky ke kresbě letáků s protidrogovou tematikou, češtináři, aby více slohových prací zaměřili na popis krás života. My v biologii jsme měli při všech příležitostech hovořit o zdravém životním stylu. Všichni dohromady jsme pak měli zodpovědně držet dozory na chodbách a nevynechávat průběžné kontroly záchodů - i těch, na které chodí jedinci opačného pohlaví. Už se těším na svou první přezdívku, kterou mě žáci počastují, až vylezu z dívčího WC.

    Asi po týdnu učení jsem nastoupil do 7.C, kde v první lavici seděl Libor Šimonek, žák vcelku nenápadný.

    Každý žák a student ví, že školní rok začíná v chemii zásadami bezpečnosti práce. Za pár let studia chemie jsem si nastřádal spoustu historek o tom, jak někomu bouchl vodík, jinému shořely vlasy, protože je neměl zastřižené či aspoň zagumičkované. Nechybí vyprávění o poleptaných rukou, nefungujících hasících přístrojích a petroleji v láhvi od limonády.

    Hodina nádherně plynula. Ze mě spadávala nervozita při pohledu na ty vyjevené oči odzírající mi z úst každé slovo a s úctou hledící na můj patřičně ohořelý a proděravělý plášť. Dostával jsem se do učitelské extáze a už chyběla jen historka o tom, jaké to bylo v Los Alamos, když jsme kompletovali první jadernou bombu. Najednou mě upoutal zmíněný Šimonek, který si na lavici rozložil nádobíčko: dlouhou gumu, dezinfekci ve spreji a injekční stříkačku. Vzpomněl jsem si na docenta Navrátila: "Uvědomte si, že žáci vás budou ze začátku vždy zkoušet!"

    "Asi mě fakt, pacholci, zkouší," říkal jsem si. Šimonek si vyhrnul rukáv, gumou si stáhl paži, zacvičil si. Nejvíc mě fascinovalo, jak třída byla úplně v pohodě, ačkoliv jich to musela nejméně půlka vidět. I ty holčičky, které na mě působily tak nevinně. Šimonek popadl stříkačku a rozvážně si jehlu zapíchl do žíly.

    To už jsem nevydržel. Elegantně jsem se přehoupl přes katedru a již zapíchnutou stříkačku mu vytrhl. Šimonek na mě koukal jak narkoman po týdenním absťáku, třída jako když jsem se dopustil hrdelního zločinu a Šimonkův soused na mě volal: "Co blbnete, pane učiteli, vždyť on má cukrovku."