Aurora

Aurora

Nemiloval jsem ji. Alespoň ze začátku ne. Byl jsem s ní proto, že jsem někoho potřeboval. Potřeboval jsem někoho slyšet mluvit, potřeboval jsem dotyky, polibky a zlí jazykové s oblibou říkali, že jsem hlavně chtěl díru. Ano, chtěl jsem mimo jiné i díru. Aurora mi tohle všechno dávala, protože mě milovala. Z nějakého prazvláštního důvodu její srdíčko bilo den co den jen pro mě. Ptáte se, jak jsem mohl? Jak jsem jí mohl říkat, že ji miluju, když jsem ji nemiloval? Snadno. Už jsem totiž nikoho nechtěl ranit. A tím posledním člověkem, kterého bych chtěl ranit, byla Aurora. Když jste taky deset let na místě plném chmur a temnoty, sám po nocích kňučíte jako spráskaný pes, když jediným tělesným kontaktem je cizí pěst ve vašem ksichtě a pak po tom všem, když to přežijete, se na vás dívají dvě kukadla, hluboká a nevinná a ptají se, jestli milujete a čekají na vaši odpověď, lhářem se stane každý. To mi věřte. A když pak přitiskne sladké rty na ty vaše a vy cítíte, jak se chvěje touhou, začnete té lži i věřit. Poprvé po desíti letech ke mně  byl někdo vázán poutem, které mi nabízelo něco jiného, než jen moji smrt.

Nikdy jsem ji ale nevyužíval. Jen jsem přijímal, co mi ze svobodné vůle dávala. A to, co mi dávala, se nedalo odmítnout. Aurora byla totiž dívka, která se neodmitá. Každý umělec by smekl před krásou její tváře, před půvabem a něhou jejích linek. Byly to maličkosti, které ji činily tak neskutečně překrásnou. Pár pih na roztomilém nosíku,  hluboká barva očí, paprsky slunce, jež se odrážely v jejích kaštanových vlasech, hrály si s nimi a dávaly jim zlatavý nádech, její nádherná, líbezná šíje...

Někdo s jinou minulostí by o ní snad mohl mluvit jinak. Jako o hezké tvářičce, rozmazlené princezničce. Mě by mohl nařknout z povrchnosti a já bych mu neodporoval. Mohl by říct, že pro mě Aurora nic neznamená. Tohle ale pravda nikdy nebyla. Znamenala pro mě moc. Jen to zprvu nebyla láska. Ta láska, která halí svět do krásy a záře. Ne, cítíl jsem k ní čirou, hlubokou lidskou lásku. Víc snad než tělem mi byla blízká duší. Ne, že bych si s ní nějak moc rozuměl. Dle mého názoru mě nikdy nemohla pochopit a já s těží chápal vír její lásky ke mě. Jen jsem rád naslouchal jejímu milému hlasu, jejím slovům. Říkala mi, co má ráda, povídala mi o svých touhách, snech a plánech a já se nemohl nabažit její přítomnosti. Když mluvila o stromech, motýlech o modrém nebi, připomínala mi všechny ty hezké věci, na které jsem už zapomněl. Že stále ještě existují. Znovu jsem je poznal skrze ni.

Kdesi v nitru jsem po určité době ale cítil, že ji stejně zraňuji. Že ikdyž neodmítám, co mi dává, že ikdyž ji přijímám a nepůsobím jí bolest, stejně to jednou musí přijít. Cítil jsem, že se musí dovědět, že jí neopětuji přesně to, co mi nabízí. Dával jsem jí sice něco, ale nebylo to to, co chtěla. Mohl jsem to sice skrývat do nekonečna, ale za nějaký čas mě moje vlastní sobectví srazilo na kolena a já si uvědomil, že jsem k ní vlastně z principu vůbec nebyl upřímný. Najednou mě začala strašně mrzet celá ta doba, kterou mohla strávit s někým, kdo by ji opravdu vroucně miloval. Moje vlastní neupřímnost a hadí jazyk mě neustále pronásledovali. Stokrát jsem jí to chtěl říct, že si ji nezasloužím, ale vždy, když jsem ji pak uviděl, nedokázal jsem mluvit. Nedokázal jsem zjistit, co jí vlastně mám říct. Bylo toho tolik, pak se najednou usmála já si uvědomil, že nemám na srdci vlastně vůbec nic. Aurora, to je dívka, která vám veme slova z úst. A vy ani nevíte, jak se jmenujete. Zkoušel jsem to dál, pokaždé jsem ale oněměl. Po nějaké době jsem to vzdal, přinejmenším, říkal jsem si, je náš vztah hezký, oba se navzájem tolerujeme a bereme se takoví, jací doopravdy jsme. Horší by bylo, kdyby na začátku stala láska obou a pak toho jeden začal využívat. To bych nikdy neudělal.

Přišlo to z ničeo nic. Seděl jsem v křesle a uvažoval, jak strašně jsem byl nevděčný. Kolik jiných by kvůli ní šlo k branám pekelným. Najednou jsem si uvědomil, co úžasného mi osud přihrál do cesty. To vše, co jsem na ní předtím bral s pousmátím a nezaujetím, mi nyní vhánělo žár do krve. Moje mysl se na Auroru ze vteřiny na vteřinu začala tak silně upínat, že jsem z toho byl zmatený. Co so to děje... co jen se to děje, uvažoval jsem. Pokaždé, když se mi v mysli vynořil obraz její líbezné tváře, cítil jsem, jak mi poskočilo srdce. Nevěřil jsem, že to vůbec bylo možné. Mé srdce bylo zamrzlé v ledu, ale její nehynoucí láska a něha pomaličku rozpouštěly tu kru, kterou jsem za sebou táhl od svého příchodu. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Nemohl jsem uvěřit tomu, že teď to už nebude lež, že už to bude... opravdové. I před tím to bylo opravdové, ale něco tomu chybělo. Teď už jsem to něco měl a chtěl jsem se o to s ní co nejdřív podělit.

„Sem doma!“ zavolal jsem, když mě kontrolní panel na rámu ocelových dveří rozeznal a rozevřely se dveře do bytu. Všude bylo rozsvíceno. Zul jsem si boty, podíval se do zrcadla a díval jsem se na toho nejšťastnějšího chlapa pod sluncem. Věděl jsem, že bude sedět na pohovce, číst si v knize, pak vzhlédne a usměje se na mě tak krásně, že na chvilku zapomenu na všechny starosti.

„Haló, krásná slečno, jste tady?“  řekl jsem a pousmál se tomu, protože tohle oslovení se jí vždycky hodně líbilo.

Žádná odpověď.

„Že ty jsi zase připravila nějakou specialitu! Ty jsi vážně zlato, to ti po...“ zarazil jsem se uprostřed věty, když jsem spatřil vzorně uspořádanou kuchyň.

„Auroro?“ Nic. Zaposlouchal jsem se. "Auroro jsi tady?"

Příbytek zel prázdnotou. Příznačnou prázdnotou, která mi doteď nahání hrůzu. Je víc druhů prázdnot. Je prázdnota, kterou si uvědomíte až za dlouho. Je prázdnota, která je tak prázdná, že ani nevíte, že tam je. Pak je prázdnota, která k vám mluví.

Není tu. Říkala mi ta prázdnota. Říkal mi to stůl v kuchyni, říkala mi to televize na zdi, říkala mi to pohovka, na které vždycky ležela rozvalená jako kočka a četla si. Nahlížel jsem do pokojů, věci tam měla. Jenže všechno, co bylo její mi nějakým divným způsobem evokovalo, že je pryč. Nikde nenechala žádný vzkaz, prostě jako by se po ní slehla zem. Volal jsem na ni. Její jméno vyznělo do prázdna, jako by nikdy neexistovalo, jako by na světe nebyl člověk, který ho kdy nosil.

Nevěřil jsem tomu. Nedokázal jsem to pochopit, byl to jenom dojem. Jenže ten dojem, že je pryč, ne z bytu ale z mého života, byl neskutečně silný. Určitě to byl jenom dojem. Nebuď bláhovej, vole, příjde, jako vždycky, vždyť je středa, to dycky chodíme do parku. Na chvíli to pomohlo. Na kratičkou chvíli. S každou další vteřinou jsem ale cítil, že je něco špatně. Že je něco kurevsky špatně. Stěny, kartáček na zuby, hřeben, světlo nad jídelním stolem, to všechno jen tupě přitakávalo. Jo, jo, Elwere, kurevsky špatně, kurevsky špatně.

Stejně tak, jako se ve mně vzedmula ta neočekávaná vlna lásky, té lásky, která halí svět do záře, vzedmula se ve mně panika, jež zahrnula vše temnotou. Panika z toho, že bych měl ztratit něco, čeho jsem si tak hříšnou dobu vůbec nevážil. A pak zas přišel klid a chladná mysl. A pak znovu zaútočila panika.

Bilo do mě něco neskutečně zvláštního. Že to tak má být a že jsem to nějak ovlivnil já. Že by snad poznala, že ji opravdu nemiluju? Zrovna teď? Když jsem jí to chtěl říct? To by si tady snad nenechávala všechny věci, to by... si to se mnou snažila vyříkat, nebo... nebo snad ne? Ne, tohle je divný, tohle je vážně zasraně divný. Poznáte to. Když něco hapruje, když něco fakt absolutně nefunguje, poznáte to. V útrobách cítíte, že se něco vysralo. A to hodně. Chtělo se mi brečet. Kolikrát jsem jí bezmyšlenkovitě řekl, že ji miluji. Co bych dal za to říct jí to teď aspoň jednou. Tentokrát procítěně.

Noc jsem přečkal těžko. Spal jsem těžko. Dýchalo se mi těžko. Jako bych měl na hrudníku balvan. Chvílemi jsem se bál, že mě ta úzkost rozdrtí na kaši. Prázdné místo na posteli ke mně mluvilo. Odešla, protože už měla odejít. Strop ke mně mluvil. Ležíš tady sám. Ležíš tady úplně sám, v tomhle pokoji. Divil jsem se, že se mi to záhadnou rukou nenapsalo i na stěny. Ano, ležel jsem tam sám a ta skutečnost mě svírala ze všech stran, zvenku, zevnitř, zezhora, zespodu, prostě odevšad. Auroro, má Auroro, kde jsi? Aurorko... Kňučel jsem jako malý kluk. Kňučel jsem jako tehdy v Ilsirinu, když do mě kopali a byli mě. Tehdy jsem si myslel, že je to nespravedlnost. To jsem ale netušil, co je nespravedlnost, co je to opravdová agónie. Radši bych do sebe nechal kopat celé zástupy těch hajzlů, než cítit tuhle bolest zevnitř. Nejhorší ale bylo, že ke mně nemluvil jen strop a Aurořiny věci, ale i všechna místa, na které jsem si vzpomněl,kam by mohla jít. Všechny cesty, které k těm místům vedou. To všechno mi říkalo Tady není. Hledej jinde. Znělo to z obrovské dálky, ale ruku bych za to do ohně dal, že to byla pravda.

To ráno bylo nejpochmurnější a nejsmutnější, jaké jsem kdy zažil. Připadal jsem si jako vyvržen na svět úplně nahý, slabý a bezbranný. Do pokoje proudilo tak málo slunečních paprsků, že jsem měl pocti, jako by byl večer a já měl jít zase spát. Popravdě jsem byl tak vyčerpaný, že bych to i udělal. Ale byl den. Zasmušilý, šedý den, který mluvil. Mluvil její absencí, absencí její osoby. Mé Aurory. Seděl jsem na posteli, hleděl na šedá mračna skrz velké, ke stropu vysoké okno. Tady není, říkala mi oblaka.

Sklopil jsem hlavu, tupě zíral na podlahu a pozoroval jsem ornamenty imitace dřeva.  Na nočním stolku stála v rámečku její fotografie. Vzal jsem ji a díval se do světlem zvěčněné, krásné tváře. Jako by se na mě chystala promluvit, tak se vždycky usmívala. Určitě něco řekla, hned jak jsem ji vyfotil. Díval jsem se na fotku a dýchal jsem vzduch, který naplňoval mé plíce žalem a... něčím novým. Něčím, co sem nepatřilo, co nepatřilo ani kamkoliv jinam, co nepatřilo do žádné doby. Ale bylo to tady. Nenásilně, jemně mě odvádělo myšlenky pryč od Aurory, až jsem si uvědomil, že cítím...vůni. Zvedl jsem hlavu a zavětřil silnější nasládlý závan. Ta vůně nebyla její. Ale znal jsem ji. V nejzašším koutu své mysli jsem věděl, že tu vůni odněkud z daleka, z nesmírné dálky znám. Šel jsem za ní, vedla mě bytem jako mátohu, jako nemyslící stavebnici, ovládanou na dálku. Ten povědomý pach mě naplnil takovou zvláštní chtivostí, že jsem za ním prostě musel jít. Jako ve snu jsem vyšel na balkon.

Předemnou se rozprostíral koberec šedých budov, svítících budov, budov tyčících se do závratné výšky. Nademnou, podemnou, všude všechno hučelo probouzejícím se dnem. Rázem vše naplnilo nehybné ticho. Viděl jsem svět v jeho prazvláštní, nehlučné a ničím neovlivňené podstatě. Vzhlédl jsem, zadíval se do dálky a až úplně na horizontu za pásem všech těch obřích staveb, vznášelo se sladké povědomí oné vůně. Přes všechny nesčetné míle ke mně promluvila. Pojď za mnou. Co najdu na tvém konci? Opáčil jsem hned. Auroru? Zeptal jsem se. Slova se dutě ozývala ode všeho prostoru a já poznal, že v tomto rozpoložení jsem jediný v tomto čase.

Možná ano. Nevím ale, jestli ji poznáš, až ji potkáš. Chceš-li, následuj mě a co má být odhaleno, bude ti odhaleno. Linka vůně se chvíli vznášela a pak se rozplynula v poryvu větru. Svět se zachvěl, znovu se rozezněl a já hleděl na hlasitý výjev obřího velkoměsta. Neví, jestli ji poznám? Samozřejmě, že ji poznám, jak bych ji mohl nepoznat? Uvědomil jsem si, že v ruce pořád držím Aurořinu fotku. Stál jsem tam dlouho, přemýšlel jsem a hleděl na horizont. Byl vskutku temný den, transportéry a vznášedla měly rozžaté reflektory, vytvářely ve vzduchu světelné stopy a ztrácely se ve městě. Ve městě, v němž proudil život, nikdy neuhasínající energie a pohyb. Bylo to město, kterým jsem musel projít, abych došel až na horizont.

Vešel jsem zpátky do bytu a začal si balit věci na cestu. Na cestu do absolutního neznáma. Ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat. Vydat se na cestu. Jedno kam. Jedno jak daleko. Proste jít.