Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽivotní drama (alias Harmonie) - vzpomínám
Autor
Alice Renata Beaterson
Vzpomínám
Vzpomínám…strašně jsem toužila po cigaretě. Jedno, zda po té první, druhé nebo desáté. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem se vypravila busem do vedlejší vesnice. Potřebovala jsem tě vidět, Jířo. Ano, tebe, má spanilá krásko. Jsi chladný vánek v poušti, na Sahaře stromem, tekoucí slinou v koutku mých úst. Potřebovala jsem se nadechnout po těch bezesných týdnech. Doma? Co doma. Tady není tvá vůně. Po zdech tu sténá bída a z lustru kape nouze. Velmi dlouze. Mohla bych být dítě v první třídě, abych svedla napočítat, kolikrát jsme se objaly. Čekám, až sem dofuní autobus. Vzpomínám, jak jsme spolu jezdívaly autobusem ze školy a do školy a zase zpět. Chodila jsem na tu vzdálenější zastávku, abych ti mohla držet místo. Nedokážeš si představit, jak mě bolelo, když sis sedla jinam…tolik dnů, dělalas, že mě nevidíš. Že neexistuju.
Sedávaly jsme v buse skoro úplně vzadu. „Chce se mi spát,“ šeptla
jsem. „Tak se mi opři o rameno a spi.“ Mé nastražené uši slyšely, co chtěly. Usínala jsem a hlava mi postupně z tvého ramene sklouzávala až na tvá pěkná, pevná…velká prsa, dva pomeranče – příliš blízko u sebe. Vždycky mnou projelo těch tisíc žihadel tam dole. Nepředstavitelná muka. Nemohla jsem nic dělat, jen předstírat zavřené oči a pootevřená ústa. V duchu jsem seděla na gauči, cpala se popcornem, čuměla na porno. Můj přístav opouštěly lodě, vlny se třískaly samy o sebe. Tam dole nebyl jen přístav, to bylo přímo letiště. Kolik sil a potu stojí, aby letadla mohla vzlétnout? Odlepit se od země. Snad tolik, kolik stálo mě, abych zůstala při zemi, alespoň na chvíli, klidnou. Než dojedeme domů…
Konečně. „Na Bory, prosím.“ Uháněla jsem za tebou. Kéž bys měla dobrou náladu a nemyslela, nemluvila o žádné jiné. Žárlím na každou tvou kamarádku, Jířo. Miluju tvoje dvojsmysly…hrábni mi tam a tak. Sním. Celá se třesu, když vystupuju. „Ahoj (lásko).“ Půjdeme na palouk k řece a tam tě budu znovu přemlouvat, ať mi zazpíváš. Ještě jsem tě nikdy neslyšela zpívat. V představách máš zvonivý, medový, chraplavý hlas. Hlas plný touhy. Stydíš se. Spusť, jen spusť. Buď královnou. Písně si píšeš sama, hraješ na kytaru. Kytara je má osudová. „Hačí,“ povídá mi Jířa. V tom vkročí do mé duše harmonie. Hlasy přírody splývají s tvým lehce dunivým, chvějícím se zpěvem. Ta slastná sladká melodie osamělé kočky. Má láska dostává právě další rozměry. Vesmír je pouhou kostrou proti velikosti mé lásky k tobě. Každý den ti stavím novou svatyni, abych se k tobě mohla modlit. Fatální. Ostrá čepel krájí mé vzrušení na nejtenčí plátky. Zpíváš, hledím ti očima do hloubi duše, čelím tvým myšlenkám. Vím, že mě proklínáš. Přesto se ptáš: „Nechtěla bys dneska u mě přespat?“ Vidina jedné skoro manželské nebo jen ženské postele, ah…Utichly všechny hlasy v mojí hlavě, všechen ten proud a tok, ve vteřině se přehodila výhybka, lampy zhasly. Naráz zlomil se led a voda pohltila kry v mrazivé noci. „Ano.“