Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMýtus
21. 09. 2010
1
6
376
Autor
noximo
Dusot koňských kopyt se rozléhal vedlejší ulicí. Těžké boty vojáků Královy Gardy rozrážely dveře domů. Zvědaví měšťané vykukovali ze svých obydlí, ve snaze zjistit co se děje. Světla svící z otevřených okenic, louče a hrstka dobře zvolených slov vyhnala z ulice veškerou tmu.
Směsice zvuků se prolínaly, přehlušovaly a zase umlkaly. Vojenské příkazy, praskot rozražených dveří, koňské ržaní. Jen občané byli potichu. Zvědavost je probudila, ale strach jim zalepil ústa. Nikdo nepromluvil, někdo by mohl poslouchat. Mlčky se nechali vyvést ze svých domů, mlčky pozorovaly jak vojáci při prohledávání ničí jejich obydlí. Jedno křivé slovo, či snad náznak nesouhlasu a Králův hněv by přišel na špičce mečů jeho vojáků. A s každým prohledaným domem se blížili k ní.
Vyhlédla zpoza rohu. Královští byli sedm, možná šest domů daleko. To bude dost času. Musí. Opět bude moci chodit. Ne bez problémů, ale když ho podepře, možná zvládne i běžet. Každopádně jim utečou. Jako vždy. Jako doteď.
Nad její hlavou se otevřelo okno. Světlo svíce osvítilo celou uličku, kde se schovávali. Dokázala by podpálit celý dům jedním slovem, na uhašení malé svíčky potřebovala tři. Rozespalý měšťan si bude myslet, že ji sfoukl průvan. Pokud jí vůbec bude věnovat pozornost. Snažil se nahlédnout do hlavní ulice, ale vedlejší budova mu v tom bránila. Dvou osob u jejích základů si nevšiml. Určitě ne. Jinak by řval hrůzou.
Držela svého syna v náručí. Jednou rukou mu zacpala pusu, aby nemohl křičet bolestí. Celé jeho tělo se zmítalo a jeho slzy kanuly po její ruce. Kůži už měl výrazně zelenou a ocelově pevnou. Strašně ztěžkl, sotva ho dokázala odtáhnout do postraní uličky. Záchvat musí brzy odeznít. Stávaly se pořád kratšími ale o to intenzivnějšími a častějšími.
Ulicemi se rozléhal hluk, ale jediné co slyšela, byl tep jeho srdce. Bylo hlasitě, bylo jinak.
Její syn, malé dítě. Oslavován rebely, naháněn Královými silami. Mýtus.
Vojáci už byli blízko. Jak, to nevěděla. Bála se nahlédnout za roh. Stejně ale musí jít. Ztratili náskok. Ten cenný náskok, který se už dva měsíce ztenčoval. Ten náskok, pro který dva členové rebelů položili život na kraji tohoto města.
Jeho záchvat neustával. Stávali se kratšími, tenhle ale trval už moc dlouho. Pokusila se s ním pohnout. Nešlo to, byl těžký. Příliš těžký. Nemohli se hnout z místa.
Podívala se mu do očí. Tak jako v den kdy se narodil. Nikdy ho nepřestala milovat, ale nikdy se ho nepřestala bát.
Až doteď.
Usmála se na něj, něžně ho položila na zem a sejmula ruku z jeho úst.
Jeho nářek byl nesnesitelný. Přehlušil celé okolí. Ona neslyšela nic. Otočila se a šla za roh. Neohlédla se.
Vojáci běželi směrem k ní. Možná dva, možná tisíc. Na tom nezáleželo. Zvedla ruku do výše, pronesla zaklínadlo a k nebi vylétl zlatý jestřáb, symbol rebelů. Oni se o něj postarají, ona jim jen musí dát čas, náskok.
Jedním slovem porazila k zemi vojáky, druhým sežehla šípy, které na ní letěly. Do ramene ji zasáhla ohnivá koule. Zavrávorala, a do druhé ruky se jí zaryla střela z kuše. Nevšímala si jí a šla dál. Magií si držela od těla vojáky, ale proti kouzelníkům neměla šanci. To jí dodávalo sílu nezastavovat se. Souboj byl rozhodnut, záleželo jen, jak dlouho potrvá. Vrhala proti nim jedno kouzlo za druhým a snažila se uhýbat těm jejich.
Elektrický výboj ji srazil na kolena, šíp se jí zabořil o boku. Padla na zem. Vjemy se vrátily.
Vůně hlíny, chlad promrzlé země, deset ocelových bot, které běželi směrem k ní. Chuť krve na jazyku a křik jejího syna v uších.
Rebelové se o něj postarají, zachrání ho. Každou chvilku proletí nad její hlavou obrazy zlatých jestřábů, aby vnesli zmatek mezi Královské. Smršť kouzel je zasype a z domů začnou vybíhat lidé, měšťané i sluhové, všichni se postaví králově tyranii. Každou chvíli. Každým okamžikem…
Rozbrečela se. Převrátila se, aby naposledy pohlédla na svého syna. Neviděla ho, byl za rohem v uličce, do které vběhli dva vojáci. A stále naříkal.
Jejím tělem projel meč.
Tohle je konec, epilog jejího příběhu.
Svět se začal třást. Dvě uniformovaná těla vylétla z uličky. Z uličky, která tam už nebyla. Postraní domy se zbortily.
Její syn vyšel před vyděšené členy Královských Gard. Uprostřed ulice uviděl její mrtvé tělo.
Vydal mohutný řev, který nikdy nepřestane být nářkem.
Rozepjal majestátní křídla a zahalil vojáky v ohni.
Narodil se jako mýtus a teď se stal skutečností.
Na zemi opět po dlouhých letech stanul drak.
A změnil svět.
6 názorů
Na začátku jsem se v tom trochu ztrácel, přišel mi ten jazyk až příliš uhlazený. Děj nebudu soudit, tenhle žánr obvykle nečtu. Ale jak psal foto talent tam rozhodně je.
V podstate suhlasim s Lady de Winter...cakal som nieco viac, ako to, co na konci bolo...nebolo to zle napisane, ale cakal som od toho lepsi koniec...prislo mi to, ze si dostal skvely napad nieco taketo napisat, ale na konci uz ti nezostal ziadny napad, tak si to dokoncil takto...skoda...
Číst se to dá, i když nevím proč :-), jelikož takovéhle příběhy obvykle nečtu. Asi to bude tím, že je to takové nenápadně napínavé. Čtenář z toho tuší tajemství, které se nakonec až tak moc neodhalí, ale právě to může mnoha čtenářům vyhovovat.
Možná by se hodilo vynechat z textu pár slov, zasazující tenhle pohádkový příběh do určité doby ('bezčasovost' by mu slušela lépe). Z oněch nevhodných slov si teď vybavuji jen 'elektrický výboj'; ty možná najdeš další.
Ale ta gramatika! Ta je na pár pohlavků... Více soukromě.
Měl bys to ještě přepracovat. Říci si u každé věty, proč tam vlastně je. Pokud je třeba výkřik "A změnil svět" mylšen vážně, působí směšně. Některé souvislosti jsou nejasné.