Tři chybné múzy

Věnováno mým třem múzám.
Té první tesknosnivé, se kterou se toulám v oblacích.
Té druhé, která mě drží při zemi.
...A třetí, která přichází ve snech a mizí před svítáním.

Tělo má jako z pavučiny,
vždy napůl skrytá mezi stíny,
nevinnost na rtech, bledý jas,
očí za hradbou jemných řas
v hedvábí noci oblečená
pro každého lehce proměněná,
taková jakou ji chcete mít,
je tak snadné ji opustit,
jen pláče, nikdy nekřičí,
ztracená mezi tisíci.
Je jako smaragd v prstenu,
kdo by chtěl ale ozvěnu,
odrážející jeho slova,
neschopnou ale stvořit nová?

Ta druhá připomíná zem,
či snad polypa pod mořem,
co nikdy nepohne se z místa,
je klidná, vyrovnaná, jistá,
má spíš rozum nežli tělo,
které by muže pobloudilo,
neskrývá v sobě poezii
nikdy se k ránu neopíjí,
vždycky ti stojí po boku,
bez příkras, bez všech úskoků.
Kdo chtěl by ale pro ni žít,
brzy by musel pochopit,
jak prostý je její malý svět,
že i ji je snadné opouštět.

Třetí se toulá hořícími světy,
a oči má plné šepotavých křídel,
maluje po zdech temně rudé květy,
nikdo ji nezná, každý ji někdy viděl,
zahlédl její stín v temné ulici,
slyšel krok, když drtila ho noc,
není moc krásná, je však smrtící,
má tajemně temnou divotvornou moc.
Nikdy svou ruku s tvojí nespojí,
na to je příliš svobodná a dravá,
zmizí ti hned, jak bude po boji,
však v těžkých časech vedle tebe stává.