30.9.2010

čtvrtek, 30. září 2010

Milý deníčku,

to byl dneska zase den. Nejdřív se mi podařilo zaspat do školy. Tak co, řekla jsem si, a místo na půl osmou se vydala na půl dvanáctou. Jenže co čert nechtěl – cestou na autobus se mi podařilo zakopnout o psa naší sousedky Havránkové (samozřejmě, že mi ta stará čarodějnice hned vynadala do debilů a hromdopolic), vymáznout v mých nových teniskách neuměle uklizené psí exkrementy a ještě navíc jsem sebou švihla při nástupu do autobusu. Spadla jsem k nohám velice nerudné paní, která se, dle mého uvážení, musela narodit asi tak před miliónem let. Věnovala mi tak pohrdavý a znechucený pohled, že jsem zalezla do koutku a rudá i tam, kde záda přestávají být slušná, jsem si přála zmizet.

Dorazila jsem do školy s jazykem až u špiček bot a víš co? Hodina mi odpadla. Proklínala jsem vyučujícího až do horoucích pekel. Nicméně jsem volného času využila na drbárnu s Mirkou a na mega obrovský hrnek horkého čaje. Říkala jsem si, že už je čtvrtek, zítra žádná škola, a tak mě naplnila celkem povznesená nálada. Mělo mě to varovat. Už moje ranní zážitky měly být jasným signálem, že se něco děje. Asi erupce na slunci.

Sotva jsem se doplazila domů, posilněná několika hrnky čaje (s pár kapkami rumu), řekla jsem si, že překvapím Petra a uvařím mu něco dobrého k večeři. Takže jsem začala lítat po kuchyni a připravovat jídlo. Suma sumárum – tři rozbité hrnky, jeden talíř, cukřenka a dóza na mouku. Jestli mi ještě někdy někdo řekne, že střepy přinášejí štěstí, tak ho vezmu po hlavě paličkou na maso! Při mé pověstné šikovnosti se mi totiž podařilo ty střepy vyšlápnout, a tak místo romantické večeře mě Petr vezl na pohotovost s rozřízlou nohou. Paní doktorka se na mě shovívavě usmála (už mě moc dobře zná) a při ošetřování mi nezapomněla maminkovsky připomenout, že než se vdám, tak se mi to zahojí. Hm. To bych tedy chtěla vidět, když máme svatbu příští sobotu.

Další den blbec za mnou, noha obvázaná, bolavá, boty z předsíně ještě mírně zapáchají a Petr vedle mě spokojeně chrápe. Tak se modlím, aby zítra bylo líp. A aby za rok ten můj poslední zářijový den proběhl trochu klidněji. Už půjdu taky spát, musím do sebe hodit pár ibalginů na bolest, a doufám, že přijdou nějaké pěkné sny, ve kterých nebude ani pes, ani exkrementy, ani autobusy a ani střepy.