Proč bych to měl přežít já?

Když jsme vzlétal jako třetí v pořadí z naší domovské základny v Telfordu, bylo nám všem jasné, že buď se domů vrátíme, nebo se nevrátíme už nikam a zemřeme jako váleční hrdinové, případně bysme mohli padnout do zajetí. Nad tímhle se ale moc přemýšlet nedalo, protože když člověk viděl, kolik letounů se z každé operace nevrátilo, asi by se z toho co nevidět zcvoknul.

Náš Wellington se vznesl. Těžce stoupal s velmi těžkou náloží bomb a nabíral kurs na Berlín.

Když před námi v briefingu velitel squadrony vyslovil cíl letu, lekli jsme se. Všichni moc dobře věděli, že Hitler si Berlín moc dobře hlídá a že protileteckých kanónů je okolo něj víc, než na celém francouzském pobřeží. Nesměli jsme na to myslet. Řádově to byla akce jako všechny ostatní.

Navigátor Karel ohlašoval změny kursu, první pilot Václav nabádal k neustálé opatrnosti především oba střelce a já kontroloval přístroje. Radiotelegrafista Milan byl zatím zticha. Když se okolo nás objevil ten první ohňostroj nad Francií, ztichli jsme a začali se maximálně soustředit. Jediná chyba mohla ukončit naší cestu do toho Berlínského pekla už tady.

Ticho jsem prořízl až já, když palba ustala.

“Jestli nás ty zkurvený Frickové dostanou, doufám, že alespoň přistanu s holou prdelí u Hitlerovy večeře.” Jo, měl to být vtip. Normálně by se asi všichni váleli smíchy, ale teď? Teď se na vtipy nijak nereagovalo. Málokdo vůbec vnímal něco jiného než hru světel venku a radiové ticho uvnitř.

“Nedostanou. Nedostali nás ani při náletu na Prinze Eugena, tak nevím, proč bysme měli padnout tady,” přece jen zareagoval navigátor Karel.

“Buďte zticha a soustřeďte se,” řekl Václav. “A střelci dávají pozor ať se odněkud nevynoří Fricek ve stíhačce a nezažene nás.”

Měl pravdu. Nebe bylo doslova zaplaveno Wellingtony snad z celé Anglie. Mohlo jich být něco okolo pěti set. Jen blázen by mohl zaútočit ve stíhačce. Existovala jediná obrana proti naší smrtící náloži v nákladovém prostoru: Obávané flaky, jak jsme s oblibou říkali protileteckým kanónům.

Za chvíli se na obzoru objevily světlé pruhy. Byly to německé světlomety hledající své oběti, tedy nás. Když byl letoun zaměřen, stala se situace nanejvýš vážnou, protože z prudkého světla posádka téměř oslepla a pak už zbývalo jen doufat, že se němci netrefí.

Když se prováděly nálety v menších skupinkách, většinou přišli ke slovu noční stíhači. Oslnění střelci nemohli nic dělat…

Náš Wellington, označený písmenem A jako Andulka, klouzal po noční obloze a my doufali, že tudy poletíme zase zpět.

Kolem nás se opět začaly rozpraskávat střely z flaků a těsně okolo křídel se míhaly pruhy reflektorů. Palba postupně houstla. Každou chvíli jsme spatřili nějaký letoun vedle nás, jak v ohnivé záři padá k zemi. Buď posádka stihla vyskočit na padáku, nebo uhořela přímo v bombardéru. Naši kamarádi mizeli v neznámu…

“Aspoň nemusejí tohle peklo postoupit znovu, až poletí zpět,” pomyslel jsem si, ale nic jsem nahlas neřekl. Mohla to být otázka zlomku vteřiny a i my se mohli loučit s životem.

Čas plynul neskutečně pomalu, ale dočkali jsme se. Ve sluchátkách se ozvalo: “Berlín deset minut letu…” a Karel se přesouval z pozice navigátora na post bombometčíka.

Navigoval ještě Vaška přesně nad cíl.

A za chvíli se ozvala zpráva, která nám všem shodila obrovský kámen ze srdce: “Bomby svrženy.”

Objekt, který jsem považoval za cíl vypadal jako muniční sklad. Nic jiného se vlastně v Berlíně bombardovat nedalo.

“Mám to nafocené,” ozval se Víťa.

Nevěřil jsem, že jsme ještě na živu. Bylo to naprosto neskutečné. Bez jediných komplikací… Ale přece jen před námi byla cesta zpět.

Je jasné, že obrovský roj bombardérů královského letectva se nad Berlínem rozlétl na všechny strany. Nyní tedy hrozilo i vážné nebezpečí nočních stíhačů.

Nedělo se ale už vůbec nic a my se jako zázrakem vyhýbali všem střelám i světlometům.

Palba slábla a už nás čekalo jen francouzské pobřeží. Však jsem také začal pociťovat první známky únavy.

“Pánové, to snad ani není možné,” zajásal Karel. “Pěkně jsme těm Frickům nakopali řiť.”

“Gratuluji, byla to výborná spolupráce,” pochválil nás Vašek.

“Teď už jen domů a do postele,” zazíval jsem.

“Nespi,” okřikl mě Karel. “Ještě nás čeká šest hodin letu. Hlavně neusnout na vavřínech.”

“Dělal jsem si srandu. Jsem v nejlepším pořádku a dnešní noc ještě pořádně zapiju, než si půjdu lehnout,” řekl jsem co možná nejveseleji.

“Celkem by mě zajímalo, kolik letounů ty svině dostali,” ozval se Víťa.

“To se dovíme až na letišti. Hlavně žádné pesimistické závěry,” napomenul Václav.

“A co je vlastně s Petem?” zeptal se Karel.

Obvykle Petr začínal komunikovat až cestou zpět, ale tentokrát mlčel.

“Petře, jsi O.K?” zeptal se Václav.

“Kdybys něco potřeboval, dej vědět.”

Petr už neodpověděl.

Cesta dál ubíhala, ale už nikdo nemluvil.

Za několik hodin se před námi opět rozehrál ohňostroj a my začali tušit francouzské pobřeží.

Opět jsem se začal maximálně soustředit. Kapky potu, které mi tekly po zádech a po čele, jsem za tolik operačních hodin ani nevnímal.

Opět se okolo nás rozburácela palba. Václav si mohl s odlehčeným letounem trošku pohrát a manipulovat s ním, což Němcům jen ztěžovalo jejich palebný záměr.

Nahoru, dolů, prudce doleva, hned zpět doprava a… Ozvala se ohlušující rána a nervy mi začal drásat zvuk trhajícího se plechu.

“Dostali jsme to! Přímo na čumák.” zařval Václav.

Za sebou jsem někoho zaslechl, snad Karla, jak se spouštěl do přední věže. Okamžitě mi to došlo. Petr to má pravděpodobně za sebou.

Letmo jsem zkontroloval měřící přístroje. Vše bylo v naprostém pořádku. Díky bohu jsme to nedostali do motoru. Mohli jsme letět dál.

“Jasně, mlčím jako ryba.”

“Jak je na tom Petr?” ozval se Víťa zezadu.

“Snad je u něj Karel,” odpověděl jsem mu.

Karel se za okamžik objevil u nás v pilotní kabině.

“Celá přední věž je na cáry a Petra to nejspíš vycuclo ven. Není tam. Věž jsem zavřel,” stroze oznámil. Václav jen přikývl.

Chtěl jsem se zeptat, jaký má zásah vliv na řízení, ale nestačil jsem ani otevřít ústa, když se najednou ozval další výbuch, tentokrát ještě intenzivnější. Prudce jsem sebou trhl. V trupu letadla byla třímetrová díra. Otočil jsem se zpět na Václava, ale ten už jen bezvládně koukal před sebe. Ze zátylku mu crčela krev.

“Karle!” zařval jsem do palubního mikrofonu, chopil se pilotáže a zároveň jsem se otočil. Karla jsem spatřil na zemi v kaluži krve. Střeva mu lezly z břicha.

“Do prdele,” zaklel jsem. “Víťo, jsi v pořádku?”

“Já ano, ale motor je v hajzlu a máme v trupu díru.”

Pohlédl jsem na kontrolky. Tlak oleje v levém motoru prudce klesal. Rychle jsem do něj zavřel přívod paliva.

“Hoří ten motor?” zeptal jsem se.

“Jo, nejspíš jo.”

To mi stačilo. Prudce jsem zatáhl za páku hasícího zařízení.

“Oheň uhašen,” oznámil mi Víťa.

“Fajn. Milane,” zavolal jsem, ale Milan neodpověděl.

“Milan to dostal, ale žije. Odtáhnu ho na lůžko,” ozvalo se za chvíli.

Ani jsem za tu dobu nepostřehl, že už jsme z palby venku a letíme volně nad mořem.

Vší silou jsem držel řízení, aby se letoun moc nenakláněl.

“Jak mu je?” zeptal jsem se Víti, který seděl u Milana.

“Je v bezvědomí, ale žije.”

Teď šlo jen o jedno: dostat se nad pobřeží a pokusit se přistát. Do moře se mi nechtělo.

Měl jsem konečně čas přemýšlet, co se to vlastně stalo.

Ten sen rozřízla během zlomku vteřiny střepina z protiletadlového granátu, v okupovaném Československu je o jednu vdovu víc a dvě děti ztratily tátu.

Za mnou byl Karel. Neviděl jsem na něj, ale musel tam být. S rozpáraným břichem by se asi už nikam neodplížil. Nebylo pochyb že to má taky za sebou.

Potom jsem si vzpomněl na Petra. Náš benjamínek. Kdo ví, jestli ho čekal smrtelný pád do toho běsnícího pekla, nebo už byl mrtvý, když ho to vycuclo ven. Každopádně měl tak jako tak děsnou smrt.

Do války šel dobrovolně, ačkoliv nemusel. Otce odvleklo gestapo a on zůstal jen s matkou. Rozhodl se otce pomstít stůj co stůj. Kdo ví? Možná se jeho táta z koncentráku vrátí… Pokud na něm ovšem jeho matka lpěla stejně jako on lpěl na ní, bude to pro ní jistě veliká rána, až se dozví o jeho osudu.

“Jak je na tom,” zeptal jsem se Víti na Milanův stav.

“Je pořád v bezvědomí. Jak dlouho nám ještě potrvá let?”

“Odhaduju tak hodinku. Nevím přesně kde jsme, ale déle by to trvat nemělo.”

“To by měl zvládnout. Ztratil sice hodně krve, ale Milan je bojovník.”

Už jsem neodpověděl.

Milan je skutečně bojovník. Na zemi působí dojmem ustrašeného mladíka, ale do letounu se vždy hrne s takovou vervou, jakoby měl nejradši chuť sám se nechat svrhnout místo pum a všechny Němce povraždit. Dodával nám svým chováním vždy hodně odvahy. A co bude teď? Přežije to vůbec? Nebo bude nadosmrti invalida? A nebo se za pár dnů opět setkáme na palubě?

Neměl jsem žádné právo odhadovat jeho osud. Od toho tu byl Bůh, aby rozhodl. Stejně tak tu byl Bůh proto, aby rozhodl celou válku.

Na Milana čekala manželka kousek od letiště. Milan se totiž v Anglii oženil a měl doma syna.

Víťa měl obrovské štěstí, stejně jako já. Osud tomu tak chtěl, že my jsme přežili tu noc hrůzy, ale ať jsem přemýšlel jak jsem chtěl, neviděl jsem jediný důvod, proč zrovna my dva…

Víťa byl svobodný, měl v Československu rodiče, ale kdoví kde jim byl konec, protože se mu už víc jak rok neozvali. Byl hodně pověrčivý. Vždy před nástupem na palubu zkontroloval svůj stříbrný křížek na krku, protože bez něj by do letadla nevlezl. Možná i proto dnes přežil.

Byl to vůbec zvláštní člověk. Nezajímalo ho vůbec co bude, staral se jen o současnost. Velice emotivně přijímal každou novinu a nijak nemyslel příliš daleko dopředu.

No a nakonec jsem tu byl já. Bez rodičů, bez manželky, bez přítelkyně. Jediné, co mi zůstalo, bylo pár přátel – letců, ale nikdy jsem nevěděl, kolik se jich vrátí z náletu zpět.

Naštěstí mé utrpení netrvalo dlouho. Na obzoru se objevilo anglické pobřeží a já věděl, že za půl hodiny jsme doma.

“Víťo, umíš zacházet s vysílačkou?” zeptal jsem se.

“Jo, myslím, že ano.”

“Tak odvysílej, že za chvíli přistáváme, patrně bez podvozku. S raněným a mrtvými na palubě.”

Tušil jsem, že spodek letadla to odnesl také a že podvozek bude s největší pravděpodobností na cáry.

Čím blíž byla země, tím víc jsem zapomínal na únavu. Bylo to zvláštní. Když je člověk na pevné zemi, obloha pro něj znamená smrt. Každý let může být posledním. Ale když je člověk ve vzduchu, smrt pro něj znamená naopak země.

Byl to paradox a naději přežít válku měl jen ten, kdo se s touto anomálií dokáže vypořádat.

Za několik desítek minut se před námi objevilo letiště. Cestu z pobřeží jsem naštěstí už znal dobře a trefil jsem po paměti. Měl jsem pravdu, dosedali jsme bez podvozku.

Když jsem se hrabal ven, měl jsem smíšené pocity. Přežil jsem vlastní smrt, ačkoliv já jediný přežít neměl. Alespoň jsem si to myslel.

Když jsem si naší Andulku prohlédl zvenčí, nevěřil jsem vlastním očím. I mechanici říkali, že s tímhle se letět nedá. A já to dokázal…

Andulka měla zdemolovanou příď, v trupu díru jak vrata a z jednoho motoru zbylo ohořelé cosi.

Milan byl okamžitě převezen do nemocnice, stejně jako já, ačkoliv jsem své zranění nevnímal. Divili se ale i doktoři, kteří tvrdili, že když jsem ztratil tolik krve, musel jsem zákonitě upadnout do kómatu. Jediný Víťa byl bez škrábance.

V nemocnici jsem si poležel týden a pak se opět vrátil na letiště. Víťa tam nebyl, měl dovolenou. Já jí dostal taky a do služby jsem se hlásil o čtrnáct dní později.

Okamžitě jsem byl zavolán k veliteli. Jeho slova mi znějí v uších dodnes: “Jste s okamžitou platností povýšen na prvního pilota R.A.F.”

Víťa mi byl přidělen do posádky, s Milanem jsme dlouhodobě nemohli počítat. Byl na tom špatně, ale žil…

A poslední překvapení? Z hangáru vyjel zbrusu nový Wellington. Honosné písmeno A na jeho boku ještě zářilo novotou.

“Tak co,” řekl jsem Víťovi. “Zůstaneme u Andulky?”

Měl jsem znovu pro co žít.

Lepší návrat jsme si nemohli přát.